|
"Před časem se mi (panu Jiřímu Kastnerovi - pozn LLF) dostala do rukou knížka s názvem Obrázky ze staré školy, kterou napsal "Frantík Kantorojic" František Wenig a vydal v roce 1914, tedy ještě za Rakousko-Uherska. Kniha je popisem školních poměrů ve Staňkově ("ve Stankovech - t.j. ve Vsi i v Městečku) a okolí, ale i popisem zvyků a života vůbec, a je pojata i jako rodinná kronika. Knihu jsem měl půjčenu a musel jsem ji vrátit, mám ji však nascanovanou. V knize se pochopitelně píše i o přifařených a přiškolených obcích, tedy i o Škrchlebech a jejich košíkářích. Je to škoda, že již jen jeden člověk ve vsi by snad uměl uplást košík (dnes - 2024 již nikdo - pozn. LLF). Přikládám ukázku z knihy MEZI LESY." Zvláštní průmysl vyvinul se v osadě Škrchlebích, ležící uprostřed rozsáhlých lesů. Tam vyráběli a vyrábějí dosud z ostrouhaných a rozřezaných kořenů lesních stromů koše, jež rozvážejí po celých Čechách, ano i do sousedních rakouských zemí a také do Bavor. Potkáte-li někdy v Praze nebo kdekoli na venkově člověka nesoucího nebo vezoucího na trakaři bílé koše všeho druhu, hlavně velké koše na prádlo, je jistě ze Škrchleb, malé obce od Stankova na východ sotva 3 km vzdálené; za mého dětství měla 189 (nyní 588) obyvatelů. Radím, abyste koupili a dobře pochodíte; zboží jest nejen úhledné, nýbrž i trvanlivé a někdy tak uměle pletené, že ani vody nepropouští. Dokud nebylo u nás dráhy, odvážel Škrchlebák koše na trakaři a vrátil se, když je rozprodal; nyní jezdí po dráze a dopravuje zásobu košů do některého většího města, odkud pak je rozváží na trakaři po okolí. Setkal jsem se s nimi v Praze a zvláště na českém jihu, a ti starší mají vždy velikou radost, když se jim představím jako "kantorojc František". Od každého z nich nějaký ten košík koupím a mám jich nyní již tolik, že málem bych je mohl rozvážeti na prodej sám, kdybych se neostýchal dělati krajanům konkurenci. Někteří ze Škrchlebáků viděli hodný kus světa a podali důkaz, že také bez znalosti němčiny lze dostati se do cizích zemí. V mladších letech, kdy jsem si někdy zapytlačil v beletrii, napsal jsem o Škrchlebácích obrázek, uveřejněný r. 1873 v Lumíru, který tehda redigovali Svatopluk Čech a Otakar Hostinský, pod titulem "Mezi lesy" a podepsaný pseudonymem Vojtěch Líný. Proč jsem si vybral právě toto nepěkné jméno, dnes již nevím. Tolik tedy František Wenig. A to mi nedalo a sháněl jsem se dále a kupodivu mám i ten článek z Lumíra. Píše se tu sice o "Vrchlebech" a o "Lukavici", bylo však v té době mnohdy třeba neuvádět jména osad přesně, my však víme, že jde o Škrchleby a zřejmě o Kamenici. Takže ten článek také přikládám. Ale zajímalo by mě, a rád bych se tam zastavil, stojí-li ještě boží muka a dub u nich, a studánka. Musím se přiznat k mému vřelému vztahu ke Škrchlebům. Asi před třemi roky jsem náhodou s kamarády při výšlapu ze Staňkova na Mastník a Lacembok narazil náhodou na vaše masopustní veselí a od těch dob jsme to zavedli jako tradici. Ne, že bychom zůstávali, jen chvilku jdem s průvodem a pak se vytratíme. I tak je to milé a jsem rád, že díky vašemu webu vím datum a snad tedy ani letos nebudu chybět. Popeleční středou končí vždy masopust, podle tradice byl masopustní průvod v úterý před ní, tedy v poslední masopustní den, ale dnes se to překládá na sobotu, někde před, někde po, tak to člověk potom neví. Takže díky. Ale ve šKrchlebech je to vždy před popeleční středou. S pozdravem Jiří Kastner, Plzeň Mezi lesy - obrázek z podšumavského kraje od Vojtěcha Líného fejeton z časopisu LUMÍR č. 25 a 26, L.P.1873 Kdo by si to byl pomyslil ! Před šedesáti roky byly vrchlebské stráně ještě zcela prázdné a teď je tam celá vesnice. Ba Vrchleby rostou jako "doubravníky" po dešti. Však on Frýda věděl, kde si má postaviti chalupu. Byl vám starý Frýda podivný člověk; u nás dosud vypravuje se o něm jako o velkém pánu. Frýda byl všecko na světě, hlavně pytlák. Věděl, kam která srna chodí k vodě, kde který ušák spává, znal doupě každé lišky, každé ptačí hnízdo. Měl-li Frýda chuť na pečeni, bylo mu známo, že při-jde-li ráno okolo té a té hodiny do Černého luhu, že tam jistě najde u potoka srnku. Frýda znal v okolních lesích každý strom, každou trávu. Ale kdyby bylo jen to, Frýda měl velké známosti v rybnících a v Radbuze, věděl, že jsou v hlohovském rybníce nejlepší kapři a že v řece největší úhoři držívají se u Loužku. Věřte mi, ty ryby samy se mu dávaly chytati. Starý Vondra, takto také dobrý pytlák, ujišťoval mne, že prý Frýda potřeboval si jen sednout na břeh, strčit nohy do vody, a všecky ryby valily se k němu, on je z vody jen vytahoval. Ať je tomu tak anebo tak, to je jistá pravda, že Frýda byl pánem zvěře, všech ryb a všeho ptactva v okolí. Chtěl-li kdo k pouti zajíce, řekl Frýdovi, on jistě a v čas přinesl. K čemu choditi pro zvěřinu na lesní úřad, je tam daleko a pak dával Frýda mnohem laciněji, než páni. Páni znali celé počínání Frýdovo, ale nebránili mu; bylť on čertovský chlap. Ba, povídá se, že prý nebožtík starý fořt, měl-li něco narychlo do panské kuchyně dodati, v podvečer vyhledal si Frýdu a ten nenechal jej nikdy v rozpacích. Frýda měl takto svůj byt v Lukavici už po několik roků, ale málo se tam ukazoval, jen tak někdy, když mu napadlo, podívati se na svého kluka. Ženy neměl, spravovala mu hospodářství stará pastýřka. O dřívějším životě jeho nevěděl nikdo; přišel kdysi se svým dítětem do Lukavice, najal si u Krutiny komůrku a byl u něho od té doby v podružstvě. Lidé to často Krutinovi vyčítali, že má v domě člověka, který se po celý rok do kostela ani nepodívá, pořád jen po lesích se honí. Starý však se vymlouval, že to dělá Frýdovu klukovi k vůli. Ale měl on Krutina za ušima a dobře věděl, že by lepšího nájemníka nedostal. Frýda nedělal mu na poli, jak podruzi dělá-vají, ale platil hotovými a na nějakém tom zajíci mu nezáleželo. Jednou byl Frýda zase v lesích; pojednou se vrátil, sebral svého Vaška a starou pastýřku a jak přišel, tak odcházel. Krutinovi, který se ho tázal, kam odchází, řekl, že do svého hnízda na vrchlebských stráních. Bylť si za tím Frýda vystavěl chalupu na těch stráních zrovna mezi lesy. Nikdo mu v tom nebránil, bylo to bez toho jedno, tak jako tak byl pořád v lese a pak se tenkráte takové věci nebraly tak přísně. Mimo to byl pozemek, kde se usadil, majetkem blízké obce S. a její občané nebránili. "Čert mu věř!" řekl rychtář Knotek, "zapovíme-li mu to, zapálí nám chalupy nad hlavami." A tak měl Frýda na stráních chalupu jako klec. Všickni divili se, kde se to Frýda usadil. Nebylo tam pěkně na vrchlebských stráních! Ty lesy měly něco tak smutného a stráň, kterou vroubily, vypadala vyprahlá jako "škroboty", všude samý písek, o trávě ani památky, jen tu a tam kousek "břasy" - bylo tam člověku, jako kdyby něco po něm sáhalo. Ale více divili se, když pozorovali, že se Frýda drží doma, také už nezásoboval celou krajinu zvěří, jen tak koho měl rád. Frýda pozoroval dobře, že už mu to nejde jako dříve v mladších letech; nohy nechtěly už sloužiti a co jej zvláště trápilo, už i zrak mu slábl. Frýda vrhl se nyní na jiné řemeslo: začal dělati koše, košinky a ošatky. Bylo to zboží až milo! Do té doby nikdo nic podobného nevyvedl. Lesům nešlo arci nové zaměstnání Frýdovo k duhu; dělalť koše z kořenů nejpěknějších a nejohebnějších. A jak zručně uměl Frýda kořeny hledati! Starý Vondra říkával, že je zrovna cítil. Byla to radost dívati se na Frýdu při práci. Nejprve kořeny čistě oškrábal, pak rozloupal na "špánky" a hned začal splítati jeden s druhým a než jsi se nadál, byla košinka hotova, že kdybys vody byl do ní nalil, ani kapka nebyla by vytekla. Výrobky Frýdovy nalézaly oblibu velikou a peníze hrnuly se ze všech stran; i z Bavor docházely objednání. Starému Frýdovi pomáhal stat-ně v práci kluk Vašek, který zatím dorostl v řádného "chasníka". Ale práce přibývalo a když oba nemohli postačiti, ohlížel se Frýda po pomocníku. Zašel do Lukavice a přivedl si Hodana i s rodinou. Frýda naučil jej pletení košů, nechal jej zpočátku ve své chalupě; později postavil si Hodan vlastní. Po Hodanovi přistěhoval se jiný a jiný, chalupa rostla za chalupou a brzy byla na vrchlebských stráních vesnice. Starý Frýda si arci došel někdy ještě pro kus zvěře, ale v celku dr-žel se pletení košů. S radostí pozoroval, kolik rodin živí se vynálezem jeho. Obyvatelé nové vesnice, která po stráních dostala jméno Vrchleby, ctili starého Frýdu a vážili si jeho rady. S Frýdou to arci nemohlo věčně trvati, postonával a chřadl, až už byl suchý "jako tříska". Jednoho zimního večera ulehl a naříkal zle. Stará pastýřka, kterou až dosud pán bůh při zdraví zachoval, chtěla mu chudákovi pohoviti. Vsadila rychle několik bochníků do pece a sotva že se upekly, přinesla jeden Frýdovi; vědělať, že na světě nejraději jídal nový chleb. Frý-da snědl kus - a do rána byl mrtev. Nedělal mu už ani nový chleb dobře. Zpráva o Frýdově smrti polekala celé Vrchleby. Vašek sbil tatíkovi rakev, přivázali ji i s Frýdou na tyč a vždy dva a dva nesli Frýdu do S. Na pohřbu nescházelo z Vrchleb ani dítě.
Vrchlebák nespí. V noci chodí na kořeny, ve dne spracuje zásoby. V podvečer se vydá na cestu, ráno je doma s velkým svazkem kořenů a dá se do práce. Košíky mu pod rukama rostou. Všickni pletou, staří, mladí, muži, ženy. Když byli hodně zboží napletli, vydají se s ním někteří zkuše-nější "do světa". Vrchlebák projel svým trakařem Čechy, Bavory a umí o tom vypravovati. Teď jim to jde arci rychleji; dráha zaveze je do všech končin. Někteří Vrchlebáci znají celé Německo, Švýcary; Roulík byl i "na kraji" ve Francii. Bůh ví, kam ty Vrchlebské koše všude jdou, neboť Vrchlebáci dělají už nyní pro obchodníky, kteří zboží jejich zasílají až za moře. Za to Vrchlebák dovede peníze také utratit. Vrchlebák miluje mu-ziku, dudami vlákáš jej do pekla, a má-li dobrou tanečnici, tancuje o maso-pustě od neděle do popeleční středy. Lidé mají na ně zlost, ale do očí jim ničeho neřeknou. Vrchlebák má pěst jako železo, nepromluví, ale uhodí - a Vrchlebák několika ranami porazí největší strom. Mladý Frýda se brzy oženil, vzal si Vrchlebačku, neboť pořádný Vrchlebák jinou si nevezme. Měli kluka, říkali mu Jiřík. Vedlo se jim dob-ře, Vašek znal se v pletení košíků a pytlačení vyneslo mu mnohý groš. Všickni ze vsi měli ho rádi už kvůli nebožtíku. Vašek zajel si častěji do světa a vždy přinesl peníze domů, a co věcí : ženě krásný "pantl" a plenu s vyšíváním tak bohatým, že se všickni až křižovali; klukovi na novou mod-rou kazajku a kašket s umělou kytkou, až se srdce smálo. Mladý Frýda se měl dobře a všickni mu to přáli. Netrvalo však dlouho a s Frýdou se stala změna - začal dělat tak trochu pána. Chlubil se rád a to ty druhé mrzelo. Nač také povídati, že mu po starém několik grošů zbylo! Měl před ostatními mnohé zvláštnosti, které mu nemohli odpustiti; nosil šosatý kabát místo krátké kazajky, vysoké boty místo šněrovacích střevíců. Pravý poprask stal se, když Vašek přestal dělat košíky; kam to také jde, býti Vrchlebákem a nedělati koše! Mnozí mu to do očí řekli, ale Vašek odsekl, že toho dření nepotřebuje. Ve vsi to dělalo zlou krev. Co s člověkem ve Vrchlebách, který se nad ostatní vynáší? Ve Vrchlebách je jeden jako druhý, každý má svou chalupu, ani podruha tu není! Někteří říkali o Vaško-vi, že chce býti rychtářem, ale Vrchlebáci nechtějí žádného, mají jen radní-ho a toho jim úřady vnutily. Vašek byl rád, že se na něho čertí, a pořád jen vyhledával, čím by je dopálil. Už i ta chalupa mu byla malá, postavil si větší. Vida, starý Frýda byl s ní spokojen, a to byl přece člověk! Když viděli Vrchlebáci chalupu Frýdovu strhávati, bylo mnohému, jako by mu rval srdce z těla. Ze všeho bylo viděti, že přijde to k srážce. A naskytla se k tomu příležitost. Jednoho rána v neděli byly Vrchleby pobouřeny. Považte, k Lou-dovi přišla v noci komise, překvapila ho, když zrovna s náramným svazkem kořenů domů přišel a když syn jeho krásnou smrčinu rozřezával. Co se nikdy dříve nepřihodilo, stalo se : Vrchlebáka zastihli a odvedli jej. Bylo to vzbouření! Loudova žena běhala z chalupy do chalupy, bědovala zle a neby-la k utišení. Vrchlebáci stáli na návsi a hovořili zticha mezi sebou. Konec řečí byl vždy, že musil Loudu někdo udati, neboť jinak nemohli páni věděti, že zrovna té noci vrátí se Louda z výpravy na kořeny. Ale kdo ho udal? Hádali sem tam, ale nic se jim nehodilo. V tom přišel Suk a řekl: "A kdo by to udal, než Vašek Frýda! Je bez toho pořád v městě." "Vašek? Frýda? Ne, to nemůže být, to by Frýdův syn neudělal," namítali někteří. "A co neudělal," zlobil se Suk, "nedělá ani koše, nosí dlouhý kabát a je pořád mezi pány - udal ho!" Po takových důkazech uznali arci, že to nemohl nikdo jiný udělati, než Vašek. Rozešli se, uradivše se, že zatím ničeho neřeknou, ale že se pomstí, až se to dokáže. Vašek věděl brzy všecko; Hodan, potomek druhého osadníka na vrchlebských stráních, jehož holce byla Vaškova žena kmotrou, všecko mu vyzradil. Vašek se arci velmi zlobil a právem, neboť později se ukázalo, že mu Vrchlebáci dělali křivdu. Byl celý bledý, už ani nejedl a jen sem tam přecházel po "vejstupku", nemoha se dočkati večera. Navečer v neděli chodívali totiž Vrchlebáci do hospody, a tam si chtěl Vašek věc vyjednati. Večer byli Vrchlebáci všickni už dříve v hospodě a o čem by byli mluvili než o Loudovi a Vaškovi? Suk tam byl také. V tom se otevřely dveře a ukázal se Vašek. Bylo hned znáti, že se zlobil. Musel si odkašlati, než vypravil ze sebe pozdravení. Všecken hovor umlkl, Vašek poznal, že mluvili o něm. Rovnou cestou šel k Sukovi a řekl, jak se zdálo, chladně, ač se mu třásl hlas: "Suku, tys řekl, že jsem udal Loudu u pánů!" "A co je," odsekl Suk, "řekl jsem a je to pravda." - Suk nedomlu-vil, Vaškova pěst jen se mihla a svezla se na Sukovu hlavu. Byla to rána! Suk zavrávoral a ležel v mdlobách na zemi. Do ostatních Vrchlebáků jako když udeří. Všickni mžikem vysko-čili a mžikem byl Vašek z hospody venku. Na Suka vlili okov vody, a když k sobě přišel, odvedli jej domů. Vašek sotva se dopotácel, nespal a počínal si jako šílený. Jej, Frý-dova syna, měli za udavače! Vaškovi šla hlava kolem. To by nemusil být ani Vrchlebák a Frýdův syn, aby se nepomstil, aby je zničil všecky. Vašek byl schopen všeho v té zlosti. Z takových lidí, jako byl Vašek, dělá uražená ctižádost i vrahy, z Vaška udělala ještě horšího člověka - zrádce.
"Co byste rád ?" tázal se správce. "Slyšel jsem, že chcete u Vrchleb udělat hajnovnu a že nemůžete dostat hajného; vzal bych to na sebe." "Nu, o hajné nebyla by zrovna nouze, ale nemůžeme každého po-třebovat! Musíme tam někoho dáti, s těmi lidmi není to k vydržení. A vy byste si troufal to místo zastávati?" "Troufal." "A. kdo jste?" "Jsem mladý Frýda," odpověděl Vašek se zvláštním sebevědomím, Správec leknutím a podivením vyskočil a pravil: "Vy jste Frýda a chcete býti ve Vrchlebích hajným? Člověče, nedělejte si ze mne blázna, dám vás zavřít! Chcete snad dávat pozor, aby Vrchlebáky nikdo nezastihl?" "Ne, pane správče, chci být knížecím hajným." "A co vás k tomu vede?" tázal se správce. "Povím to," odpověděl Vašek a počal vypravovati celou záležitost s Loudou. "Mají mne za udavače, ať tedy mají pravdu!" Pan správce až příliš dobře poznal, že spolehlivějšího hajného ne-dostane nad člověka, který nekoná úřad ten kvůli zisku, nýbrž ze msty. Domluvili se. Vašek nevzal peněz, vybere prý si to v dříví; bál se jidášského groše. Z kanceláře šel Vašek do hospody a na cestě k domovu koupil si mysliveckou čepici. Podivili se Vrchlebáci, když k večeru viděli Vaška s mysliveckou čepicí; věděli, že to nic dobrého neznamená, neboť Vrchlebák nenávidí vše, co mu uvádí myslivce na mysl. Druhého dne oznamoval posel z úřadu po chalupách, že Vašek Frýdův stal se knížecím hajným a že má neobmezenou moc nad lesy kolem Vrchleb. Mýlil by se, kdo by myslel, že ve Vrchlebích nastaly bouře; bylo tam jako v hrobě. Vrchlebáci se znali a viděli nyní, že Vaška k tomu dohna-li jenom křivým podezřením, neboť toho by se nebyl nikdy dopustil, kdyby se ho nebyli dotkli tak citlivě. Jen Suk, který ležel se zavázanou hlavou, tvrdil, že Vašek přec jen Loudu udal a když se uzdravil, dovedl to zase ostatním namluviti, že stal se hajným ze zisku. Z lítosti jakési pojala nyní Vrchlebáky nenávist k Vaškovi. Vašek často litoval, že se přenáhlil. Mnohdy už byl hotov pánům se vším praštit a vrátit se mezi své, ale hned zase poznal, že už je pozdě. Znal postavení své, že si není ani hodinu života jist. O smíření nemohlo býti řeči, jen o mstě mluvily obě strany. Tak stalo se, že Vašek ustavičně vzda-loval se od svých, oni že pak viděli v něm svého největšího škůdce.
Vaškovi to lichotilo, když mu pan správec zaklepal na rameno a mluvil s ním nejinak než s panem fořtem. Vašek nosil se už úplně po pansku i jeho žena, a také kluka navlékl do šosatého kabátu. Ale jak se zdálo, nebyl se stavem svým spokojen; málo mluvil, chodil jen po lesích, v hospodě se ani neukázal. Jedinou radostí byl mu kluk Jiřík. Oči měl jako trnky, vlasy jako uhel, tváře jako višně a oheň měl jako nebožtík Frýda. Celý den lítal po lesích, lezl po stromech, a matka ani nepostačovala na něho spravovati, zrovna prý to na něm hořelo. Lidé ve vsi, ač byl Vaškův, měli ho rádi; doufali, že bude z něho druhý Frýda, na něhož dosud tak rádi vzpomínali. "Snad napraví, co Vašek pokazil," říkávali Vrchlebáci. Vašek měl však s Jiříkem jiné plány. Posílal jej celý rok do školy, což ostatní Vrchlebáci nedělají, nemůže to býti. Muži jdou v letě po lesích a děti musejí zůstati doma, holky pasou a kluci oškrabávají kořeny. Jiříka to ve škole arci tuze netěšilo; často na cestě do školy zastavil se v Potocích a chytal "břínky" a "suchánky" až do večera, aneb vykopával polní včely. Často jej tatík při tom zastihl. Když bylo Jiříkovi dvanáct roků, zavezl jej tatík do města a dal jej do škol. Vrchlebáci kroutili nad tím hlavou; to se dosud nikdy u nich nesta-lo, a pak - Frýdův vnuk na studiích! Však prý to v městě nevydrží, není tam ani les ani řeka, a v lese musil být Jiřík každý den. Vrchlebáci měli pravdu. Jiřík byl v městě jako by ho zařezal. Málo jedl, chodil po ulicích jako by se bál, často plakal, bylo na něm viděti, že se trápí. Byl také suchý jako sedm drahých let, višně s tváří byly ty tam. Málo se učil, pořád jen myslil na vrchlebské lesy a těšil se na chvíli, kdy se zase v nich uvidí. Teprve na velkonoce přijel si tatík pro něho. Bože, jaká to byla ra-dost! Po cestě k domovu jen se vyptával na lesy, na matku ani nevzpomněl. Vyzvídal, stojí-li ještě dub u božích muk a má-li už studánka v lese nové roubení. To bývala dvě zamilována místa Jiříkova. Sotva domu přijel a se ohřál, chvátal k studánce v lese, lehl si na zem a díval se do studánky. Jaká tvář, veselá a zdravá dívala se před půl rokem ze studánky, a nyní - Jiříkovi bylo, jako by mu bral srdce do kleští. Dotýkal se rukou vody, a bylo mu tak volno při každém dotknutí, že se až třásl. A odtud k dubu! Tu stál ještě, jako když jej opustil, jenže neměl ještě listí. Ramena jeho pyšné pnula se do výšky, ač kmen už byl celý vydutý. Jiřík obcházel jej a prohlížel ze všech stran, pak i do něho vlezl. Vše tu bylo, jak to opustil, týž mech, na němž před půl rokem seděl. Usadil se, zavřel oči a byl blažen - tak se rodívají v dětských myslích pohádky. Teprve za večera vrátil se Jiřík domů. Denně navštěvoval studánku a dub. Ale svátky uplynuly, a Jiřík musil do města. Když se loučil s matkou, neplakal, vyplakal se už dříve v lese. Jiříkovi bylo nyní v městě ještě teskněji a byl by jistě umřel, kdyby se nebyl sílil nadějí na prázdniny.
|