osoby a obsazení:

Luboš Liška Fox – velitel – (doplnil Honzovo text = modré slovo velitele )

Standa - univerzál a všeuměl

Norberto - Bárt

Martin - Krejčíř

Martin - Doktor (doplnil Honzovo text = zelené slovo "doctore veterinare" )

Jirka - Olejář

Přemek - Pejskař

Honza  - sestrojil tento text

termín:

            8.1.2007 – 29.1.2007

Proč zrovna Venezuela?

V minulých letech jsme navštívili Bali, Kubu, Jihoafrickou republiku a Thajsko a pro vyváženost prožitků z cestování padla volba na Jižní Ameriku. Jeden můj dobrý známý se již několik let divil proč, když tak rádi cestujeme, jsme ještě nenavštívili Venezuelu. Inu, navrhl jsem Venezuelu a k tomuto návrhu se přidal neposedný Standa, který také někde slyšel, že se jedná o velmi zajímavou zemi, kde je celá řada přírodních úkazů, které stojí za poznání. První a řekl bych, že snad i zásadní zmínka o Venezuele padla již  v lednu 2006 v thajském Bangkoku, kde jsme poslední večer – jak je tradicí – mluvili o tom, jakou zemi chceme poznat další rok.

Po prezentaci fotek ze třech návštěv Venezuely mým známým bylo rozhodnuto, že pojedeme, a nastalo období, kdy jsme se snažili zjišťovat různé kontakty na česky mluvící osoby žijící v této zemi. Snažili jsme se kontaktovat osoby na různých nám předaných e-mailových adresách a telefonech, avšak bez jakéhokoliv výsledku.

Někdy na podzim loňského roku Fox rozhodl, že je nutné stabilizovat počet účastníků určit termín a rychle objednat letenky. Doba, kterou jsme si vyčlenili na Venezuelu ve svých náročných pracovních programech, byla 20 dní.

Nejvýhodnějším se jevilo letět nízkonákladovou společnosti Condor (dceřinná společnost Lufthansy) přímo z Frankfurtu do Porlamaru na ostrov Margarita, který je známým prázdninovým ostrovem patřící k Venezuele, kde  začíná a končí mnoho Evropanů svojí dovolenou, aniž by si uvědomili, že jsou ve Venezuele a v Jižní Americe.

Cena za letenku byla přijatelná, včetně letištních poplatků činila, i za zpáteční let, částku 20.040,-Kč. Služby v letadle však byly poskytovány ve standardní úrovni, pouze se platily alkoholické nápoje.

Po prostudování veškerých zajímavostí o Venezuele a po informacích, které jsme získali od mého kamaráda, jsme měli celkem jasno o programu – delta Orinoko, Canaima, ostrovy Los Roques a Andy – Merida. Fox se snažil na různé kontaktní adresy zaslat požadavky na zajištění těchto výletů a zajistit základní tábor na Margaritě, odkud bychom podnikali výpravy na předem vytipovaná místa.

Cestovní kanceláře, hotely, ani konkrétní osoby vůbec nereagovaly, takže jsme byli v situaci, že bylo nutné začít od začátku a zkusit štěstí náhodně přes internet. Poté, co byl Foxem vyhledán a objednán jistý hostel jménem POSADA, začala E-mailová komunikace  a po té, již v úzké součinnosti s Bártem, následovalo i několik telefonátů spolumajiteli penzionu, který sám sebe označoval jako Kristián. Hostel se měl nacházet  zhruba 500 m od pláže a cena ubytování byla 13 USD.

Pokud budete někdy shánět ubytování ve Venezuele, mějte na mysli, že to není jen socialistická země, ale že tam žijí lidé, kteří mají odlišný životní styl a myšlení. Povaha Venezuelanů by se dala vyjádřit slovem „maňána“. Tomuto životnímu stylu podlehnou i cizinci vlastnící, jako v našem případě, například ubytovací zařízení. Pokud třeba napíšete několikařádkový e-mail na předem doporučený hotel, podrobně vylíčíte vaše požadavky a představy, přijde vám za „pouhé“ dva měsíce odpověď: „Sorry, we are full.“ Poté začne proces shánění ubytování od začátku.

Po prostudování informačních materiálů o Venezuele je zřejmé, že v této zemi je značná kriminalita a že pouze Margarita je rájem, kde se turisté mohou procházet bez jakéhokoliv strachu z lupičů. Již v minulosti jsme se dočetli o tom, že nulová kriminalita je na Kubě a v Thajsku a přesto našemu veliteli byla ukradena na Kubě digitální kamera, a šnorchlovací pomůcky v Thajsku. Naproti tomu měla být rájem kriminality Jihoafrická republika, ale tam nikdo o nic nepřišel.

Skoro jsem si myslel, že i po pobytu ve Venezuele neutrpíme žádnou majetkovou či jinou újmu a že hrozby z příruček před značnou kriminalitou zůstanou nenaplněny, leč stalo se, že poslední den se stal Bárt obětí agresivního loupežného přepadení, a to na klidném místě bezpečné Margarity (blíže o tomto příběhu na konci cestopisu).

Pokud se člověk pohybuje po Venezuele, nemůže zůstat apatický k současnému prezidentovi, který již vládne mnoho let a pravděpodobně se z něj stane časem neomezený diktátor, a to Hugo Chávezovi. Jedná se o velmi charismatického petrodolarového prezidenta, který buduje postupně ve Venezuele socialismus po vzoru svého velkého idola Fidela Castra. Ve Venezuele zatím nejsou znát projevy komunismu, tak jako na Kubě, neboť nefunguje lístkový přídělový systém, avšak každý, kdo má nějakou tuzemskou měnu, se ji snaží za každou cenu vyměnit za USD nebo EUR. Tuzemská měna bolivar je značně nestabilní, což lze dokumentovat tím, že při příjezdu jsme obdrželi za 100 USD 220.000 bolivarů a pár dní před odjezdem 320.000 bolivarů (obdobně EUR při příjezdu 260.000 bolivarů, při odjezdu 400.000 bolivarů).

Nebudu popisovat politické praktiky Hugo Chaveze, se kterými jsme se seznámili z různých zdrojů, je však třeba říci, že jeho politika se musí líbit chudým a prostým lidem, neboť 1 litr nafty stojí ve Venezuele méně než 50 hal. a jeden litr benzínu méně než 1 korunu (1 litr balené vody je asi 20x dražší). Energie do chudinských čtvrtí a indiánských vesnic je dodávána státem bezplatně a v různých chudinských čtvrtích a indiánských vesnicích jsou budovány záchytné zdravotnické zařízení, kde je veškerá zdravotnická péče poskytována zdarma. Chavez se také rozhodl zlikvidovat „ďábla“ Bushe, a to tím, že chudině v Americe je zadarmo z největšího Venezuelského tankeru poskytován při různých příležitostech bezplatně topný olej, když se o tyto chudáky není schopna postarat sama Amerika. V nedávné době byli obšťastněni tímto olejem chudáci v Bronxu, který je částí New Yorku. Chavezovi jde o to, aby narušil hegemonii Spojených států ve světě a navazuje velmi čilé obchodní styky nejen s Kubou, ale i s Ruskem, Čínou a Iránem. Jeho politickým směrem je antiamerikanismus ve všech podobách, který se zatím neprojevuje přímým znárodňováním, ale tím, že zahraniční společnosti mají diametrálně odlišnou daň z příjmů, cca 70 %, oproti tuzemským společnostem, jejichž daň z příjmů dosahuje nejvýše 40 %. Poslední volby, koncem roku 2006, sice nebyly svobodné, avšak ještě nějaké byly. Lze předpokládat, že žádné další volby nebudou a Chavez využije své politické moci k tomu, aby se stal na neomezenou dobu neomezeným vládcem Venezuely. Zcela nepochybně využije zkušeností Fidela Castra, který si vždy uměl poradit s jakýmkoliv odporem, který by narušoval zaběhlý systém, jehož cílem je dosažení plnohodnotného socialismu pro všechny, tedy pro lid, když velký Chavez je zosobněním Lidu. Zaplať bůh, že někdo tak podporuje Fidela Castra jako Chavez, protože co by si bez něj počal. Čím více návštěv Chaveze v Havaně u Fidela, tím více reklam pro firmu Adidas, která zahltí, po pádu Castra, s přechodem na tržní ekonomiku, trh veškerým sportovním zbožím.

Pokud by někdo měl zájem cestovat do Venezuely, doporučoval bych se spojit před odjezdem se svými požadavky s paní Angelikou, která vlastní cestovní kanceláře Saranda Tours C.A. (sarandatours@hotmail.com, www.sarandatours.com, (0295) 4168876). Uvedená dáma má velikost trička XXS, je hrozně malinká, drobounká a roztomilá. Je to Němka žijící více než deset let ve Venezuele, hovořící velmi dobře nejen svým rodným jazykem, ale i španělsky, anglicky a částečně i česky a když se s ní udělá dobrý kšeft, obšťastní zákazníka plechovkou českého piva značky Gambrinus. Vědět o této dámě před odjezdem, byl by pobyt ve Venezuele ještě efektivnější a pravděpodobně by se nestalo, že z vysněných cílů bysme nedosáhli na Andy, tak jak se nám stalo.

Pokud chcete poznat přírodní krásy Venezuely, musíte absolvovat hodně přeletů. Za dobu pobytu ve Venezuele jsme měli celkem 11 vzletů a přistání. Trochu jsme se báli, že výlety nebudou dobře organizované, avšak byli jsme velmi překvapeni, neboť veškeré služby, které byly domluveny přes Angeliku, fungovaly dobře.

Pokusím se velmi stručně nastínit některé klíčové okamžiky našeho putování ve Venezuele, které bude doprovázeno i několika fotografiemi.

8.1.2007  -   Odlet z Frankfurtu

Sraz byl v 6:00 hod. na Denisově nábřeží, kde, po posilnění 15-ti letou whiskou zn. Dimple a po rozloučení s personálem PDN, který nás vybavil revolučními rekvizitami, jsme nastoupili do mikrobusu a vydali se za hlasitého hlaholu do Frankfurtu na letiště. Cesta byla veselá, neboť bylo ještě mnoho alkoholu. Odlet byl v 15:00 hod., přílet na Margaritu ve 20:00 hod., avšak ve Venezuele je čas mínus pět hodin. Po příletu jsme si objednali  taxíky a nechali se odvést do pensionu ke Kristiánovi, vzdáleném asi 30 km od letiště. Po příjezdu do hostelu následovalo obvyklé dohadování o ceně jízdného, přičemž dva taxíky obdrželi od nás celkem 80 USD. Jaké ohromné peníze to byly, s přihlédnutím k obvyklým cenám ve Venezuele, jsme pochopili až záhy. V Posadě Margarite nás přivítal sám majitel Kristián, muž kolem 40 let, značně pobledlý, vyprahlý, pravděpodobně zfetovaný a ožralý dohromady. Jedná se o Němce, který asi před 15 lety odjel ze SRN a od té doby tam nebyl. Náš dojem byl, že utekl před nějakým průserem a tak se návratu do své země bojí jak čert kříže. Ubytování a služby v jeho ubytovacím zařízení byly velmi skromné. Každé ráno zhruba v 5:00 hod. začali navíc řvát bojoví kohouti a první dny se nedalo vůbec spát. Další dny už jsme byli ale tak unaveni, že se nějak spalo.

Myslím, že za 13 USD/ noc a osoba nebylo ubytování zase tak hrozné. Pokoje byly sice malé, ale proč bydlet v obřích apartmánech, když se domů vracíte v deset večer a vstáváte v sedm ráno, abyste si již v osm mohli dát na pláži k snídani 222 ml venezuelského piva Polar. Ano, Kristián působil jak zfetovaný, ale zase mluvil nahlas (dokonce i Honza prohlásil, že dost huláká). Pátý den našeho pobytu zásobil ledničku více než jeho obvyklými dvaceti pivy a měl pochopení, když jsme čas od času zpívali ostatním hostům v jedenáct hodin večer českou hymnu. Kohouti, co ráno v pět začali kokrhat, navíc nepatřili Kristiánovi, ale jeho sousedovi, takže vinit ho z toho, že je na nás „narafičil“ není fér. Večer se po terase často linula vůně „trávy“, za barem se usmívaly dvě sympatické Venezuelanky a komáři vás štípali pouze do výše kolen. Pravda někdy netekla voda, ale když jsme asi již třetí den objevili tajnou páčku, kterou se přepínalo zřejmě na tajný zásobník, musím konstatovat, že tak špatný hotel to zase nebyl.

9.1.2007   -   12.1.2007  pláž El Agua, výlet po Margaritě

Náš hostel byl podle e-mailu vzdálen zhruba 500 m od pláže El Agua. Ve skutečnosti se jednalo o vzdálenost asi tak 2 km, neboť rychlou chůzí jsme se dostali na pláž zhruba za 30 minut. El Agua je podle informačních materiálů nejkrásnější pláž na Margaritě,  je podobná pláži na Kubánském Varaderu,  dlouhá je asi 3 km a lemovaná palmami. Stále fouká od moře vítr, který zvedá vlny a v moři se nedá moc plavat, je nutné se soustřeďovat pouze na boj s přicházejícími vlnami. Je také nutné upozornit na to, že vlny táhnou od břehu, takže není vhodné se pouštět při koupání do větší hloubky.

Problém nastává, pokud chcete vybrat peníze z bankomatu. Jediný bankomat na pláži byl v hotelu Flamingo, který však nefungoval, jako ostatně všechny ostatní bankomaty ve Venezuele. Peníze jdou vyzvednout ve speciálních směnárnách, na kartu, kde je nutné předložit platební kartu společně s pasem a učinit otisk palce, po namočení do speciální látky, na výběrní lístek a ještě  podpesat. Je však třeba uvést, že  směnárna sráží 10 % poplatek z uvedené transakce. Inu drahá služba, ale pod patronací státu přinášející velké tržby do pokladny z cestovního ruchu.

Pravda je, že bankomat sháněl intenzivně nejvíc Honza. Snad každý druhý den nějaký bankomat „zkoušel“, aby se znovu a znovu přesvědčoval, že nefunguje. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve městě Ciudad Bolivar jeden fungující bankomat objevili! Jaké ale bylo překvapení Honzovo, když zjistil, že tentokrát nefunguje jeho karta. Byl zdrcen a přemýšlel, co se stalo. Skoro půl hodiny nemluvil, načež pak náhle vyhrkl: „Ty vole, Iva!“ Ukázalo se, že jeho žena Iva zřejmě trpěla steskem po milovaném muži a tak musela zahánět „depresivní nálady“ různými nákupy. Ten den také byly v ČR v Praze nějaké slevy – asi na oblečení – a Iva, jak jsme rychle Honzovi vysvětlili, zřejmě vyčerpala nemalý finanční denní limit na kartě těmito výhodnými nákupy. A protože žádný jiný fungující bankomat jsme ve Venezuele již nikdy neobjevili, Honza žádné peníze také za celý pobyt nevybral.

V průběhu těchto dnů jsme domlouvali naše výlety s Angelikou a začali být nervózní, že se nic neděje. Ve čtvrtek 11.1.2007 jsme konečně byli seznámeni s tím, že 13.1.2007 začínáme poznávat Venezuelu.  Neváhali jsme a objednali si na další den - pátek 12.1.2007-  výlet  nazvaný „Safari Jeep“.  Na korbě terénního vozidla nás náš řidič provezl celým ostrovem – konečně se začalo něco dít.

Margarita je tvořena dvěma ostrovy, které jsou spojeny mostem. Východní ostrov je celý zelený, obydlený a turisticky atraktivní, západní ostrov je vyprahlý, liduprázdný, avšak velmi zajímavý, neboť právě na něm je možné absolvovat na písečných cestách jízdu v terénních automobilech.

sobota 13.1.2007   -   odjezd z Margarity na Orinoco

Ráno jsme začali dolaďovat formu na odpolední přesun letadlem do Maturinu. Vnitrostátní leteckou společností jsme se vrtulovým letadlem přemístili, po zhruba hodinovém letu, do města Maturin, které je centrem obchodu a těžby ropy ve Venezuele. Naše skupina byla tvořena devíti lidmi, na výlet se s námi totiž vydal i Frank – občan SRN.

Po ubytování v hotelu, vzdáleném asi 5 km od letiště, jsme vyrazili na pivo do pravých venezuelských pivnic. Poprvé za dobu svého pobytu jsme narazili na hospodu, kde měli pivo v jiné lahvi než 220 ml, a to v lahvi, která připomínala naše malé pivo o obsahu 375 ml. Pivo bylo levné, zhruba 10,--Kč za jednu láhev, atmosféra uvolněná, hospoda vybydlená, spotřeba piva velká. Poprvé jsme se více skamarádili s Frankem Krepsem, policistou, který sloužil v mírových sborech v Kosovu a který procestoval snad celý svět, neboť k tomu disponuje nejen finančními prostředky, ale dostatečným časovým fondem. Má totiž ročně 16 týdnů dovolené. Po vypití zhruba 100 piv jsme se odebrali přímo na ulici do jakéhosi baru, kde se tančilo a výdejní prostor pro alkohol byl oddělen mohutnou železnou mříží. Venezuelanky předváděly latinskoamerické tance Sambu i Merenge, avšak na Standu neměly, protože nezvládly jeho mistrné provedení kozáčku.

neděle  14.1.2007   -  16.1.2007   -   delta Orinoco

Ráno jsme si v hotelu místo snídaně dali slivovici a dodávkou s odjezdem v 7:00 hod. z Maturinu jsme se přemístili k vesnici, která sloužila jako nástupiště na cestování po deltě Orinoko. Ve velkém a vysokém člunu bylo dost místa na pohodlné usazení. Přepravovali se s námi také nějací indiáni. My jsme byli informováni velitelem člunu, mohutným černochem z Trinidadu, o tom, co všechno vidíme při průjezdu různými částmi Orinoka. Po zhruba dvouhodinové cestě jsme dorazili do kempu - „CAMP ORINOCO ATLANTIC LODGE“. Ubytováni jsme byli v krásných stylových chýších, které byly přizpůsobeny zhýčkaným turistům, neboť měly síťové bočnice, pevnou podlahu, postele, ba i  záchod a studenou sprchu, kde tekla slaná voda.

Indiáni totiž bydlí v „domech“ postavených na kůlech. Do bahnitého dna jsou ukotveny kmeny palem, střecha je z hustě propletených palmových listů a podlahu tvoří slabé volně ložené kulatiny – rovněž slabé kmeny palem. Domy nemají stěny, indiáni spí v houpacích sítích – tzv. „hamakách“ a  ve kterých rovněž tráví pravděpodobně celý svůj život. Na malém ohništi uprostřed chýše se vaří.  

Indiáni jsou z kmene Warao. V překladu to znamená „lidé z kánoe“. Říká se, že jejich děti umění dřív pádlovat a plavat než chodit. Hladina Orinoka mezi obdobím sucha a dešťů kolísá až o tři metry, proto také ty chýše na kůlech. Materiál na kůly i střechy příbytků poskytuje palma moryche – Mauritia flexuosa. Říká se jí také strom života. Má silný rovný kmen a hustou korunu. Dosahuje výšky až 35 metrů. Plody mají žlutou dužinu a skořápka podobná ořechové má červenou barvu. Plody mají vysoký obsah vitamínu C, jí se jako ovoce nebo se z nich vyrábí sirup a z něj fermentovaný nápoj podobný vínu. Z palmové mouky se peče chléb a larvy i červy z dutin této palmy jsou žádanou pochoutkou pro děti. Z vláken mladých listů zhotovují indiáni hamaky a pletou košíky, z palmového dřeva vyrábí nádobí, nástroje a pádla. Více než 90% indiánů kmene Warao žije desítky kilometrů od nejbližší lékařské péče, na jejich území nejsou školy, nevedou sem cesty. Jediným dopravním prostředkem je člun. Odhaduje se, že asi polovina dětí kmene Warao trpí tuberkulózou, častá jsou průjmová onemocnění, většina domů na kůlech nemá jiný zdroj pitné vody než vodu z řeky nebo močálů, které zároveň slouží jako kanalizace.

Po obědě jsme odjeli člunem do jakési střediskové indiánské vesnice, kde jsme procházeli různé druhy indiánských obydlí a setkávali se s realitou běžného indiánského života, který však byl již poznamenán civilizačními výdobytky plastových lahví, elektřiny a různých elektro přístrojů. Do všech domácností však bylo dokonale vidět, protože jak již bylo řečeno, indiánská obydlí nemají žádné bočnice.

K večeru jsme odjeli do další indiánské vesnice a po její návštěvě pozorovali západ slunce nad Orinokem.  Ve vesnici byl smrad a špína a Přemek jako zběhlý veterinář nás varoval před jakýmkoliv dotykem s různými předměty a lidmi, neboť prohlásil, že tady je velké nebezpečí cholery. Kuriózně působila ve vesnici bílá, poměrně kvalitní, stavba nemocnice, kterou nechal vybudovat Chavez pro chudé indiány. Tato stavba samozřejmě měla na boku velký revoluční transparent s vyobrazením prezidenta a měli jsme to štěstí, že jsme absolvovali i v tomto malém nemocničním zařízení exkurzi, při které nás s vlídným úsměvem přivítal i venezuelský lékař. Při cestě zpět do kempu již byla tma, člun bojoval s příchozími vlny Atlantiku a většina z nás na člunu šíleně řvala.

Večer jsme jeli s naším černochem Viktorem do jedné zátoky na Orinoku chytat krokodýly. Úžasný zážitek. Oči krokodýlů svítily jako ve filmu a indiánovi se podařilo jednoho menšího krokodýla chytit. Většina z nás  se s ním také vyfotila.

15.1.2007 ráno jsme odjeli z našeho kempu a navštěvovali postupně různá indiánská obydlí, kde jsme se seznamovali s životem prostých indiánů. Po vzoru našeho černocha jsme  zdravili indiány pokřikem „Džakera!“, což v překladu znamená něco jako „Jak se máš?“ Při pobytu na Orinoku jsme se také seznámili s technologií chytání ryb indiány, a to  pomocí sítě, kam vplují ryby po vhození velkého kamenu přivázaného na provazu. Vše nám bylo předvedeno a jednu rybu jsme dostali výměnou za Coca Colu. Oběd nám byl připraven v jednom krásném místě u jednoho z ramen Orinoka, kde jsme  se také koupali, avšak báli jsme se o svůj holý život, protože koupání v Orinoku není právě bezpečné. Mimo jiné v něm plavou  masožravé piraně a i když jsme byli ubezpečeni, že v tomto úseku žádné nejsou, moc klidní jsme nebyli. Po obědě jsme na větších kánoích bez motoru vyrazili proti proudu  a asi za 30 minut přistáli. Šli jsme zhruba na hodinovou výpravu do džungle s Viktorem, indiánem a indiánkou. V džungli jsme byli seznámeni s tím, co lze všechno sníst a vypít a z čeho všeho je možné dělat předměty sloužící k životu indiánů. Nikdo z nás ale neměl odvahu pozřít termity, kterých měl Viktor plnou ruku, již mlsně olizoval.

Po navrácení do našeho kempu jsme povečeřeli rybu a vypili pár skleniček coly s pravým venezuelským rumem. Večer  indiáni chytali ryby a vylovili také dva ohromné rejnoky v průměru okolo 90 cm. Jejich „elektrické“ mrskající se ocasy byly  o to víc nebezpečné o co víc se každý z nás, posilněn rumem, snažil přiblížit natolik, aby udělal co nejlepší snímek.

Další den jsme chytali piraně v jedné zátoce Orinoka, avšak bez velkého úspěchu, neboť jediným úlovkem byla piraňa veliká asi 20 cm. Poté jsme projížděli různými novými partiemi na Orinoku, kde řvaly chvílemi opice a také jsme viděli sladkovodní delfíny. V 16:00 hod. naše cestování po Orinoku skončilo.

Vystoupili jsme v jednom městečku na břehu Orinoka a odjeli s připravenou dodávkou do města Ciudad Bolivar. Jeli jsme i přes venezuelskou chloubu - nový, téměř tříkilometrový, most přes Orinoko. Cesta trvala asi čtyři hodiny a byla zpestřena požíváním moravské slivovice. Večer jsme se ubytovali v hotelu, který byl přímo proti letišti, a šli na pár piv.

Při vnímání zážitků a času, které jsme strávili na Orinoku, jsme si uvědomovali, že platí stará dobrá zásada formulovaná přesně Lubošem na Kubě, že fotky jsou jen slabým odleskem prožité reality. V záznamech ze dne 18.1.2007 mám poznamenáno, že při rozhovoru o Orinoku a o indiánech prohlásil Přemek doslova: „Úplně mě dostal výraz těch očí indiánů, to mě teda vzalo, ta netečnost, no to je hrozný, ale zároveň fascinující“.

Je třeba dodat,  že oproti pobytu v afrických ghetech, které jsme navštívili v roce 2005, kdy byl náš pobyt provázen zvýšenou aktivitou dětí a zájmem  žen i mužů o turisty, byla situace na Orinoku opačná. My jsme se procházeli kuchyněmi a „obýváky“ v indiánských obydlích na kůlech, ale indiáni zůstali naprosto neteční k tomu, že jim lezeme do jejich soukromí a kupodivu na nás nechtěli ani žádné civilizační cetky (přívěšky, propisky, trička a pod.) ani dolary. Byli absolutně  neteční.

Jak již jsem uvedl, organizace výletu na Orinoko se nám líbila. Pokud by někdo měl zájem o bližší informace, je možné je najít na www.orinocodelta.com. Při návštěvě Venezuely si určitě nenechte ujít výlet do této delty. 

Orinoko je čtvrtou nejdelší řekou v Jižní Americe a pokud jde o množství vody, třetí nejmohutnější řekou na světě po Amazonce a Kongu. Orinoko v jazyce kmene Warao znamená „otec naší země“, dosahuje délky 2575 km, říční delta se prostírá na ploše asi 30 tisíc kilometrů čtverečních. Její voda je rudohnědá, připomíná Coca-Colu, což způsobuje půda bohatá na železo. Povodí Orinoka pokrývají husté tropické pralesy, deltu především mangrové porosty.

17.1.2007   -  19.1.2007   -  Canaima

Ráno jsme pozřeli venezuelská vajíčka se šunkou v baru u místního hotelu (polovina účastníků zájezdu měla co dělat, aby ještě navštívila WC v hotelovém pokoji) a pomalým krokem jsme se vydali do prostor vnitrostátního letiště ve městě Ciudad Bolivar. Následovalo chaotické rozdělování do třech skupin, které budou přepravovány samostatnými „mini letadly“ zn. Cesna do Canaimy. Měl jsem to štěstí, že jsem při rozdělování byl umístěn vedle pilota – řidiče Cesny. Úžasný zážitek. Když stroj nastartoval, měl jsem pocit, že sedím ve 40 let starém Wartburgu a vůbec jsem si neuměl představit, že tento stroj s chvějícím se interiérem bude schopen absolvovat let do Canaimy. Po vzlétnutí jsem pochopil, proč nelze celou řadu cest ve Venezuele absolvovat autem po silnici, neboť pod námi byla voda, prales, voda a zase prales. Po hodině letu se začaly ukazovat stolové hory, tzv. Tepuis, nádhera. Jedná se o vysoké skály čnící téměř kolmo vzhůru z okolí půvabné roviny, které vytváří až mystické útvary. V Kapském městě jsme před dvěma lety vyšli na nejznámější stolovou horu, tady jich jsou desítky. Na letišti nás očekával anglicky mluvící indián kmene Pemón, který nás informoval anglicky o tom, co bude následovat. Pojedeme za velkým dobrodružstvím na větších indiánských kánoích, kde bude pořád stříkat voda. Máme mít s sebou hlavně krém proti slunci a různým potvorám. Inu, vyrazili jsme okolo poledne proti proudu úchvatné řeky Carrao. Několikrát jsme vylezli z kánoe a přecházeli určité úseky pěšky, neboť kánoe nebyla schopna projet úsek se sníženou hladinou řeky se všemi pasažéry. Připadali jsme si jako na pokraji ráje, jenom nám vadilo to, že jsme byli neustále ostříkáváni proudem červenohnědé vody z řeky. Pohledy na okolní krajinu byly skutečně fascinující. Slunečná řeka Carrao má jeden významný přítok, a to menší řeku Churún, která směřuje do tzv. Ďáblova kaňonu. Zhruba po jedné hodině jízdy na kánoích, od soutoku řek v tomto kaňonu, jsme se dostali na místo našeho tábořiště, které bylo přímo umístěno proti vodopádu Salto Angel – 979 m vysokém. V této souvislosti je třeba zmínit, že se jedná o největší vodopád na světě, který byl objeven těsně před druhou světovou válkou a teprve před několika lety jej horolezecky pokořila jako první slovenská a následně česká horolezecká skupina.

Nastala velká euforie, focení nejvyššího vodopádu světa a koupání v řece Churún. Začalo se stmívat a naši průvodci se snažili o to, aby nám bylo v ubytovacím zařízení žádné cenové kategorie dobře. Začala se připravovat večeře, a to kuřata na ohni, avšak ty potvory ne a ne být připraveny ke konzumaci. Každý z nás si vyhlédl svojí hamaku a k ulehnutí do ní a k spánku nám chyběl pouze plný žaludek. Po večeři, která byla asi ve 21:00 hod., jsme bez jakéhokoliv alkoholu zalehli do hamaky a snažili se spát. Žádná sláva. Odpočinek po obědě v této houpací síti by byl příjemný, avšak spánek celou noc nejde absolvovat. Ještě že budíček byl ve 4:00 hod., protože jsem nemusel, poté co jsem se vzbudil ve 2:00 hod., čekat tak dlouho na to, až nastane túra k patě největšího vodopádu světa nočním a následně probouzejícím se pralesem. Zhruba po hodině a půl cesty jsme se dostali k onomu zmiňovanému místu, celí mokří z vlhkosti dosahované v uvedeném prostředí, umocňované naší rychlou chůzí. Prožili jsme velké zklamání, které je zachyceno na fotografiích, kdy na ten podivný úkaz – nejvyšší vodopád světa – dorazil mrak, který nám neumožnil shlédnout jeho krásu v plné jeho nahotě. Zhruba jednu hodinu jsme marně čekali na to, že se mrak odvalí, a poté se vydali zpět do tábořiště. Bylo nám tak trochu smutno a cestou zpět nikdo nežertoval ani nemluvil. Nebýt pohledu ze včerejšího dne večer, neviděli bysme tento přírodní skvost. Po návratu do kempu následovala snídaně a odjezd kánoí zpět na Canaimu, přičemž cesta netrvala pět hodin, jako proti proudu, ale pouze tři hodiny. Když jedete kánoí po proudu, voda v klidných partiích řeky nestříká a stříká pouze v peřejích. Jako pasažér jsem si připadal jako na kánoi na českých řekách, akorát že pádlo měl pouze indián na špici kánoe a za vodáky, místo jejich fyzické síly, makal motor. Pro případné další cestovatele musím zmínit jedno moudro pramenící z chování jednoho našeho kamaráda. Ten nerespektoval rady indiánů a při cestě zpět nepoužil žádný krém, žádné tričko a ani nepil žádné tekutiny a jaké bylo jeho překvapení, když jsme dorazili do kempu na Canaimě  a bylo mu blbě. Z toho plyne poučení, že při cestách tohoto typu musíme respektovat dobré rady domorodců, kteří to myslí s turisty dobře.

Ti, kteří se drželi rad indiánů, si po návratu na Canaimu užili. Canaima je krásná laguna, kterou vytváří řeka Carrao s několika vodopády – opravdová radost, neboť, pod vedením zkušeného indiána, jsme poznávali místní faunu a flóru a především na vlastní kůži zažili procházku pod vodopády. Poté následovalo koupání v laguně a každý se věnoval věcem, které považoval za příjemné. Někteří z nás jsme začali pít v pozdních odpoledních hodinách venezuelský třtinový rum a začali, za přítomnosti našeho německého kamaráda Franca a nových francouzských a kanadských kamarádů, diskutovat o životě. Udělal jsem dobře a držel jsem se Martina, kterému bylo blbě, a tento sehnal manželské dvojlůžko, ve kterém jsem s ním strávil v kempu noc, ačkoliv všichni moji kamarádi spali v hamakách. Nejlépe na tom byl Jirka, protože si vybral hamaku, která byla v těsné blízkosti u východu z přístřešku, ve kterém se spalo a každý, kdo v noci konal ať už malou nebo velkou potřebu, musel projít cestou k východu okolo Jirky. Není divu, že každý, kdo vycházel z přístřešku, narazil do hamaky Jirky, který se okamžitě vzbudil, neboť jeho postel se v důsledku nárazu jiné osoby rozkývala. Jirka pochopil, jak je asi člověku, pod kterým se „houpe židle“. Ráno s ním nebyla řeč, neboť se cítil malátný, což nebylo způsobeno večerní konzumací alkoholu, ale jeho pernamentním buzením osobami vykonávajícími svoji potřebu.

Ráno 19.1.2007 v pátek jsme si užívali krásy Canaimské laguny, a to v prostoru, který je na ostrově na krásném místě v kempu Tomáse Bernala (e-mail:  bernaltour@terra.com.ve), kde jsme trávili předchozí noc. Toto ubytovací zařízení také zajišťovalo výlet na Salto Angel. Adresu uvádím proto, že služby uvedeného zařízení můžeme doporučit. Je třeba říci, že po vzoru Standy z předchozího dne, jsme, pod jeho vedením, učinili dopoledne výlet do zakázaného území, a to na horní hranu vodopádu na Canaimě, čímž jsme nerespektovali tabulkou označené zákazy, které byly předchozího dne umocňovány slovním apelem našeho průvodce.

Ve 14:00 hod. jsme odlétali, ještě strašnější Cesnou než při příletu, zpět do Ciudad Bolivaru. Jirku trošku znervórnil pilot v kšiltovce, jehož věk pravděpodobně převyšoval 70 let, který si při letu prováděl manikúru. Nicméně přistání proběhlo dobře a po setkání s ostatními členy skupiny na letišti jsme se odebrali, s naším dalším průvodcem, na prohlídku historického centra tohoto města. Zvláště fascinujícím dojmem působilo Orinoco a jeho nábřeží, když v období dešťů jeho voda je o 10 m výše než byl její stav v tomto období sucha.

Večer jsme odlétali zpět na Margaritu, a to po rozloučení s našimi kamarády Přemkem a Martinem, kteří druhý den vyjížděli na další na to navazující výlet na největší přítok Orinoca – divoký veletok – řeku Cauru.

Přemek a Martin – výlet na řece Caura – 20.1. – 23.1.2007

CIUADAD BOLIVAR

20.1. Ráno vstáváme v posade DON CARLOS. Procházka po městě. Balíme, čekáme, na Chozeho Gregoriho. Fotím skvělý koloniální interiér posady.

V 9:30 vyrážíme na cestu, po dvou hodinách zastavujeme u poslední čerpačky (pouze sud nafty a hadice). Končí zde asfalt, začíná prales a malé plantáže místních indiánů. Po dvou hodinách příjezd do LOS TRINITEROS. Oběd společně  s dvěma papoušky ara na stromě, s výhledem na řeku CAURA, motýli, tropický déšť. Přijíždí kanoe s indiány kmene Pemon a odplouváme proti proudu. Na řece je hodně ptáků a samé obrovské kameny. Po 40 min. přistáváme na ostrově uprostřed řeky a vynášíme věci. Indián jde do džungle pro barel s hamakama a moskytiéry a odjíždí. Koupačka, pozorování ptáků, ara, volavky, večeře hovězí s těstovinami. Desinfekce místním alkoholem.

Jdeme spát do hamak. V noci slyšíme jak se něco přibližuje a dělá bordel v místním houští.

21.1.Ráno zjišťujeme, že nám někdo sežral chleba. Asi aguti.

Ráno koupačka, snídáme lečo s melounem, kafe, slivka. Pozorujeme papouška, chytáme ryby. Já do moskytiéry (4), Přema na háček (1). V 10:00 přijíždí kanoe a v 10:45 odjíždíme. Plujeme asi 6 hodin  s jednou zastávkou na jídlo – (rýže z varnice + rybí salát). Přema ho snědl pouze polovinu, přesto mu vyskákala kopřivka. Na zastávce potkáme loď plující zpět (asi germáni). Od místních indiánů kupujeme veliké banány a vyplouváme. Do EL PLAYON (indiánská vesnice Yekunů) připlouváme v 17:00, rychlá koupačka, praní věcí, západ slunce. Místní indiánka přinesla hamaky a moskytiéry a zavěšuje nám naše bydlení. Díky své výšce jí trochu pomáhám (viz foto) místní Indiáni tu provozují i hospodu. Dáme 2 Cervezi a při návratu se nám plete do cesty kapybara. Jde s námi na večeři a tam zjišťujeme, že je to stálý obyvatel místní vesnice, jmenuje se Christina. Je rok stará a ochočená a nejvíce ji chutnají naše špagety. Ještě, že kapybary jsou býložravci. Večeříme ………hovězí maso, pečené banány a mrkvovo - ? salát. Popíjíme slivovici, jdeme spát do hamak. Ráno se probudím zimou. Asi už jsem si zvykl na zdejší teploty. Ještě že jde Přema ze záchodu a donese mi dlouhé kalhoty. Představa, že vylézám z hamaky a potácím se do batohu pro oblečení se mi vůbec nelíbí.

22.1.Ráno se jdeme vykoupat a vyrazíme s José Gregorim na stezku okolo vodopádu. Cestou potkáváme české turisty, kteří tu jsou už od včerejška a během cesty chytli ten tropický déšť (1,5 hod.). Na stezce mezi dolním a horním tokem Caury (7 km) potkáváme různé indiány, Yekuny, Saníma z amazonie a další, některým to trvá k domovu až 20 dní (20x50 km = 1000 km). Za 3 hodiny přicházíme na krásnou vyhlídku k vodopádům Salto Para. Zde nás překvapují betonové fundamenty domů, které zde zanechali venezuelští inženýři při plánování místní přehrady. Zatím jim to nedopadlo! Zpáteční cestou potkáváme indiánskou rodinu (děda+babička) s 4. měsíčním dítkem. Cestují do Puberto Orda na operaci rozštěpu horního rtu. Náš průvodce jim nese zavazadlo (viz foto). Cestou potkáváme jeho indiánského tátu, který nese na zádech motor lodi, amazonské indiánky cestou kojí malé děti, mladí chlapci nosí vlnité střechy, benzín a různý materiál. Na závěr odbočujeme ze stezky a jdeme přes skalní masiv prý přes zakázanou cestu. Ze skály je velice pěkně vidět celá řeka Rio Caura, ke které jsme se spustily z vrchu. Dole jsme dali koupačku, popili Cervezu, Jose se zatím snažil chytat Morokoto. Bezúspěšně.

23.1.Hned ráno po rozednění pijeme kávu s jedním členem místní posádky. Přes rameno nahozenou automatickou pušku, ale tváří se přívětivě. Tvrdí, že už zadrželi 1000 nelegálních hledačů diamantů. Po kávě vyrážíme do džungle. Při obhlídce různých druhů stromů Přemu zaujal strom s léčivými účinky na bolesti zad. Prý to potřebuje pro svou starou. Bohužel se nedohodli, prý jsou potřeba čerstvé výhonky. Plantáž Juky a na stezce se už opět objevují indiánští nosiči. Snídáme a asi v 11:00 hod. vyplouváme zpět po proudu. Cestou zastavujeme v indiánské vesnici Boca Nitchare (bydliště našeho kapitána). Prohlídka místní ošetřovny, školy a nezbytné cetkárny. U řeky fotíme výrobu nových lodí (kanoí) z jednoho kusu dřeva a ochutnáváme kasavu (chleba z juky).

Těsně před západem připlouváme na náš ostrůvek, kde přenocujeme. Avšak naše hamaky jsou už obsazeny dvěma germány a maďary. Pozitivní je, že maďar je rybář a právě chytil 5 kilovou pajaru-dravce, chutí připomínajícího candáta. Před večeří jsme se zbavily posledních zásob slivovice a Přema vesele konverzuje s maďarkou. Maďar zatím váže háčky na vlasce.

V noci mě probudilo zatím nejbrutálnější Přemovo chrápání. Do rána jsem už moc nezabral. Ráno koupačka a potom malá bludka (mírná dezorientace) v pralese. Asi po hodině jsme došli na břeh a našli tábor.

Snídaně, Přema vesele konverzuje, rybář váže vlasce na háčky. Po snídání asi v 10:00 nás kapitán odváží do první kreolské vesnice LOS TRINITEROS. Kde nás má čekat auto. Samozřejmě, že tu není. Čas zde plyne opravdu hodně pomalu. Zatím si to vychutnáváme. Po obědě si dávám první cigaretu. Přema začíná být malátnej. Jdeme se radši koupat. Po koupačce dávám druhou. Stále nikdo. Konečně v 17:00 přijíždí typický venezuelan s terénní Toyotou. Nasedáme a svištíme zpět do Ciudad Bolivar. Do Posady Dona Carlose přijíždíme večer ve 23:00 a po dlouhé době usínáme opět v postelích.

Ráno v 6:30 přejíždíme na cestě do Puerto Ordas, kde potkáváme hlouček  turistů. Přemův komentář: „Hele ty jsou ňáký hnusně bílý. To budou asi češi!“.A co myslíte? Měl pravdu. V 10:00 odlétáme směr Margarita.

Přelet do Pormalaru s jedním mezipřistáním proběhl bez problémů. Ačkoliv se jednalo o vnitrostátní linku, byla pro pasažéry zajištěna dostatečná nabídka alkoholických nápojů.  Po nastoupení do vozidla, které nás mělo přepravit do naší posady, bylo rozhodnuto, že se jede ještě do hospody. Navštívili jsme takový přiblblý venezuelský bar, který provozovala Rakušanka. Před hotelem prováděl nějaký ztroskotanec hrátky s ohněm, všude byl strašný smrad po naftě a musím říct, že mně ani nechutnalo to pivo, které někdo pořád objednával. Martin pořád trpěl.

20.1.2007   -  22.1.2007   -  Margarita

V sobotu ráno jsme se nějak dostali pomalu na pláž a bylo velké děkování za výlet u Angeliky, jen Martin řešil svoji neuváženost celodenním pobytem na pokoji v úžasném penzionu u Kristiána. Někteří z nás si půjčili vodní skútr a prožívali euforii na velkých vlnách. Domluvili jsme si půjčení auta na druhý den. Po návratu do penzionu bylo hodně veselo, Martin ožil, Luboš nás přesvědčoval o tom, jak je dobré se věnovat ženám a kupovat jim různé dárky, zejména pak parfémy. Některé z nás to vyprovokovalo tak, že jsme ho chytli a vystříkali na něj celou Jirkovo kolínskou vodu. Když parfémy, tak ať si taky něco užije. Luboš však toho nenechal a pořád mlel nějaké moudrosti. Do svých poznámek jsem zaznamenal: „Oči to vidí, hlava zpracuje a reakce je pak úplně jasná, všechno je věc psychiky, když tam to funguje, tak je to všechno dobrý“.

No kluci se rozhodli, nevím proč, bagatelizovat moje zcela upřímně míněné rady. Prohlašovali totiž neustále, že nebudou „domů kupovat žádné dárky, protože nakonec koupí vždycky nějakou hovadinu co nikdo nenosí“. Snažil jsem se vysvětlit, že dárek nemusí být právě oděv ve stylu venezuelské vesnické dívky a snažil se uvést příklad na parfému. Pokud totiž prostudujete jako já dvousetstránkovou knihu „parfémy století aneb svět vůní, flakónů  a značek“, získáte nejen odborné znalosti, ale také pochopíte o co v tomto světě vůní vlastně jde (například již prorok Muhamed /570 n.l./ tvrdil, že vůně u něho povzbuzuje myšlení. Učení o vůních velkého arabského lékaře, vědce a filozofa Avicennyho /986 n.l./ tvořilo základ pro rozvoj  medicíny po celé Evropě několik století). Prostě je potřeba celou věc nákupu dárků pojmout více „vědecky“, to jsem se snažil naznačit mým přátelům, jenže jsem se setkal se značným nepochopením. No a jak to skončilo jste si nakonec mohli přečíst výše.

V neděli ráno jsme všichni vyrazili do půjčovny automobilů, kde nás však čekalo nepříjemné zjištění, že naše auto připravené k odjezdu zkolabovalo. Rozhodli jsme se pořádně posnídat v místním baru, což byl strašný zážitek, neboť asi hodinu a půl jsme neměli co jíst a pít a poté, když nám přinesli to, co bylo objednáno, tak se to zase jíst a pít téměř nedalo. Celý den jsme se flákali na pláži a mj. zašli i k Angelice domluvit podrobnosti a zaplatit zájezd na ostrovy Los Roques. Večer jsme se odebrali do opuštěného baru, kde jsme již několik večerů před tím při pobytu na Margaritě konzumovali rum, víno, colu, vodu, sýr a sladký chleba. Jirka dělal barmana. U tohoto baru jsme také byli svědky lezeckých pokusů Jirky a Standy po kmenu palmy ke kokosovým ořechům. Chlapcům se však kokosové ořechy nepodařilo při jejich pokusech srazit. Dva malí kluci naproti tomu byli schopni vylézt do koruny palmy a po točivém pohybu s kokosem jich utrhnout velmi mnoho. Kluci nám nějaké kokosy dali. Napřed jsme do nich nalili rum a tím vytvořili velmi chutný nápoj a po vypití byly kokosové ořechy rozpůleny a lžičkou z kokosu jsme poté vyjedli chutnou dužinu. 

Další den jsme vyfasovali již zaplacené auto a náš velitel, který se stal řidičem, určoval cestu našeho výletu, která byla téměř shodná s organizovaným výletem „Safari tour“, avšak byla opačně. Jestliže jde někdo po směru, je třeba jít proti směru a hned je to všechno jiné. Bylo zajímavé vnímat místa, které jsme viděli na našem předchozím organizovaném výletu večer, na našem výletu ráno. Oficiální výlet zachovával směr hodinových ručiček, Luboš se rozhodl jít proti směru.

Kluci tak polovinu cesty spali, protože byli unaveni z předešlého dne a tak řízení automobilu byla pěkná pruda. Navíc všichni měli  “malátný den“ a tak jsem místy při jízdě usínal i já. Naštěstí byl provoz malý a silnice široké ....

Večer jsme dorazili do Porlamaru a náhodou jsme se ocitli v poměrně moderním velkém nákupním středisku (zde rázem všichni ožili), jehož úroveň se úplně vymykala úrovni ostatních prodejních zařízení. Věděli jsme, že další den letíme na korálové ostrovy a že tyto jsou nejdražším místem ve Venezuele, proto jsme také zakoupili rum a jiné pochutiny. Večer jsme část z těchto pochutin zkonzumovali, avšak uložili jsme se poměrně brzo, neboť nás čekalo vstávání ve 4:00 hod. Bárt s námi na ostrovy necestoval a zůstal na Margaritě.

23.1.2007   -  26.1.2007   -  ostrovy Los Roques

Naši kamarádi Luboš a Standa se musí vždy aspoň pár dnů potápět a jedna z možností byla u ostrova Isla Coche na dohled od ostrova  Margarity.

My ale chtěli na  ostrovy Los Roques, které nám také doporučila i Angelika, když zážitky vyhodnotila následovně: „Isla Coche dobrý, je takový normální, Los Roques drahý, ale naprosto jedinečný. Jestli jste někdy slyšeli o Maledivách, je to tam stejný, jen to není v Indickém oceánu, ale v Karibském moři“.

Dali jsme na Angeliku a vypravili jsme se na uvedené korálové ostrovy. Tyto ostrovy jsou tvořeny asi padesáti ostrovy, které mají jméno a dalšími asi dvěma stovkami bezejmenných ostrůvků. Souostroví je charakteristické mělčinami, které mají krásně měnící se barvy dané barvou písku a korálových útesů, které jsou v mělkém průzračném moři. Od Margarity jsou vzdáleny asi 1 000 km.

Jak již jsem zmiňoval, vstávali jsme velmi brzo. Odjezd na letiště jsme absolvovali starou americkou herkou z padesátých let, která naštěstí včas dojela na letiště (vpředu vedle řidiče jsme seděli např. 2). Po 6 hodině jsme opustili Margaritu letadlem, které přistálo po 7 hodině na letišti v Caracasu. Odlet z Caracasu na karibské ostrovy, a to na hlavní ostrov El Gran Roque, byl naplánován na 7:15 hod. Přistání s letadlem, ve kterém bylo 17 lidí a 2 piloti, proběhlo hladce v 8:30 hod. Při přistání jsem měl pocit, že přistaneme do moře, což se naštěstí nenaplnilo. Na letišti (spíše takovém kusu asfaltu s jednou mobilní dřevěnou budkou umístěnou na zvedací korbě náklaďáku, což byla řídící věž), na nás čekala zástupkyně našíubytovatelky - slečna Klaudie. Jednalo se o italskou dívku, která již tři roky žije na ostrově od doby, kdy sem přijela jako studentka na prázdniny a zamilovala se do zdejšího chlapce, se kterým je již dva roky oddána. Klaudie nás přivedla k našemu penzionu a k naší ubytovatelce paní Anně (věk cca 50  let).

Bydleli jsme pár stovek metrů od letiště v takovém malém městě na písku, kde všechno vypadalo, že vzniklo kvůli nějakému holywoodskému filmu. V pokojích a všude na chodbě byl písek, který se dostal i do postelí, ve kterých jsme se snažili v noci spát.

Anna je velmi šarmantní italská žena, která se rozhodla skončit s civilizací a provozuje venezuelskoitalský penziónek na korálových ostrovech s tím, že servisní služby jsou hodně ovlivněny italskou mentalitou a chutěmi.

Po ubytování bylo domluveno, že se jede motorovým člunem na šnorchling. Úžasné místo, nikde nikdo. Na některých částech pláže se vyskytují mangrovové porosty. Nad ostrovem a nejenom tam, kam jsme byli zavezeni (Grasqui), krouží pelikáni, kteří se rádi řítí k hladině střemhlav chytat ryby.Všude haldy ohromných „roseklých“ mušlí, korálů a jiných krásných předmětů vyplavených z moře, kterých se však ani nemůžete dotknout, neboť i myšlenka na odvoz těchto předmětů se trestá téměř smrtí. Honzu totiž při sběru těchto „suvenýrů“ okřikla jakási “dívka ochranitelka“ a tím získal takový malý štresík.

Na tomto ostrově, ale nejen na něm, byly ohromné hromady schránek mušle křídlatce velkého, když tyto mušle byly v minulosti loveny a jejich obsah konzumován jako vynikající lahůdka. Na této pláži jsme si dali u domorodých obyvatel k obědu langustu, která vážila 3 kg (bylo nás pět a nejedl pouze Jirka). Je třeba říci, že nás uvařená langusta docela zasytila, jediný negativní dojem, na který jsme ihned zapomněli, spočíval v tom, že tento oběd nás stál – pouze pro čtyři lidi – v přepočtu 2.500,--Kč. Naše langusta, kteroujsme zkonzumovali, se však stala vítanou atrakcí pro bohaté německé a italské turisty, kteří si ji fotili, avšak jejich finanční poměry jim neumožnili, při zaplacené polopenzi, objednat si tento opulentní oběd.

Večer byla velká zábava s Italy, kteří se jen bály, aby jejich partnerky nebyly nad míru přiměřenou obtěžovány českými bodrými chlapci. Značnou nelibost projevoval vůči své asi o třicet let mladší partnerce italský gynekolog „Don Govani“. Jeho přítelkyně Agnes s námi žertovala, avšak pravděpodobně se jí to stalo osudné, neboť druhý den se bála jakéhokoliv kontaktu s námi. V této souvislosti zmiňuji pouze to, že na všech ostrovech je zhruba dva tisíce lidí, přičemž zhruba polovina je tvořena Italy. Ti tady žijí, ale také sem jezdí na dovolenou a nikdo pořádně neví, proč tomu tak je. No, je poměrně škoda, že se Honza rozhodl zmínit pouze útržky z této večerní historky  (mimo jiné  i zde se zpívala naše hymna, jelikož „sousedi“ z Evropy si nemohli vzpomenout, jak to vlastně zní). Sranda byla nepoměrně větší, ale protože byl Honza její největší součástí, musím respektovat pravidlo mlčení.

Poznání:  Když jsi Němec a chceš jet do Venezuely, jeď na Margaritu a můžeš mluvit německy, když jsi Ital a chceš jet do Venezuely, jeď na Los Roques a můžeš mluvit italsky.

Další den bylo domluveno potápění a šnorchlování v Diving centru, avšak pro šnorchlování výlet s potápěči nebyl vhodný, takže jsme se rozdělili. Luboš se Standou se jeli potápět a my zbývající, Martin, Jirka a Já jsme byli dopraveni na takové krásné katalogové místo, kde jsme šnorchlovali, ale hlavně pochopili a vnímali, co jsou korálové ostrovy, jejich bariérové útesy a proudy, které vznikají v kontaktu s ostatním všemocným mořem. V různých místech mezi malinkými ostrovy se dalo splavávat po proudu, plavání proti proudu bylo velmi náročné a nebylo možné jej dlouho vydržet.

Večer jsme všichni vyrazili na nejvyšší horu souostroví, která dosahuje 130 m n.m. Z euforie, která mě přepadla, jsem poslal některým svým známým SMS, že jsem docílil dalšího životního vrcholu a vylezl jsem na nejvyšší horu souostroví - 38 m n.m. Za tuto chybu se dodatečně omlouvám. Večeři jsme absolvovali v restauraci u moře mimo penzion Anny, když tato nám věnovala jednu lahev italského vína. Usoudil jsem, že po včerejším zážitku bude lépe, když vypadneme někam ven z jejího penziónu..., ale mohu se mýlit. Protože nám  léhev vína šmakovala, dali jsme si v restauraci i druhou, již však na vlastní náklady. Cena druhé lahve však byla v přepočtu 700,--Kč, což nám však nezkazilo zážitek z krásného večera (pozn. rum v přepočtu 50,-- až 100,--Kč, whisky 100,-- až 200,--Kč, víno 150,-- až 300,--Kč – to vše v maloobchodech, naprosto nepochopitelné?).

Po večeři jsme se chystali vzít další tzv. profylaxi, tj. preventivní dávku antimalarika, avšak Luboš řekl, že to je úplná blbost, když nikdo nemá žádný boláky, a proto jsme přestali brát naše antimalarikum značky Lariam.

Ve čtvrtek 25.1.2007 jsme se za 30 USD (potápěči 75 USD) dostali na potápěčskou bárku, která nás vezla asi jednu hodinu na ostrov Capo Salina, kde jsme šnorchlovali a potápěli se v korálovém moři přímo na hraně bariérového útesu. Toto místo nám mělo přinést zážitek z vnímání karety obrovské, avšak pouze jsme viděli jiné mořské živočichy. Trošku zvláštní pocit jsem měl, když jsem viděl létající rybu rejnoka, který ode mě nebyl moc daleko vzdálen a vzpomněl jsem si na nedávnou smrt velkého australského hrdiny Steva Irwina, který umravňoval podstatně nebezpečnější tvory žijící na této planetě a jehož připravila o život právě tato ryba.

Večer na ostrově jsme prožili „síření ulic“: Ostrovem projíždělo s neskutečným řevem nákladní auto, které vypuzovalo smrad a mlhovinu, působící proti moskytům. Honza si myslel, že už začala další (nějaká) revoluce. Večeři jsme absolvovali v penzionu u Anny, kdy se diskutovalo o životě s novými hosty - Italy i ubytovatelkou Annou a řeč se týkala také poměrů ve Venezuele a Kubě.

Poslední den (pátek 26.1.2007) jsme se zapsali do knihy hostů a jeli si užívat poslední klidné chvilky na korálových ostrovech  - na ostrov Madrizski. Po rozloučení s Annou jsme z ostrovů vzlétli v 17:00 hod. a přes Caracas jsme se dostali až na Margaritu, kde jsme přistáli okolo 22:00 hod.  Martinovi bylo dobře už dlouho a Jirkovi se dobře udělalo, což dávali najevo tím, že měli chuť užívat si krásného odpoledne a večera.  Projevilo se to i v pozdních nočních hodinách především pití chutného piva a jejich dobrá nálada proto byla  provázena lehkou fyzickou únavou...

27.1.2007   -  28.1.2007   -  Margarita

Ráno jsme se, po domluvě s Angelikou, setkali s českým emigrantem, jehož jméno je Carlos Stohr. Emigroval po druhé světové válce  a po pár pivech nás pozval  do svého příbytku. Tam jsme zase konzumovali venezuelské pivo, o kterém jsme již věděli, že vznikalo poslední desetiletí pod dohledem vrstevníka našeho hostitele Carlose - pana Roubíčka. Roubíček nedávno umřel ve věku téměř 90 let a  byl velmi dobrým známým bývalého ředitele Plzeňského Prazdroje pana Hlaváčka. Na všech pivech z produkce firmy Polar, která ovládá trh s pivem ve Venezuele, je uvedeno slovo  „Pils“.

Zbytek dne každý z nás, po příchodu od Carlose, absolvoval již samostatně a večer jsme nebyli bohužel schopni se dohodnout na společném programu. Někteří z nás odjeli taxíkem do posady (Fox a Martin Krejcar), někteří zůstali u pláže a dávali si naposled Cuba libre (Honza, Jirka a Bárt) a ostatní šli pěšky. Poté se Honza a  Jirka šli koupat a jeden z nás se stal obětí drastického loupežného přepadení - Bárt.

Protože díky dvoudenním  trvajícím zdravotním potížím jsem byl nucen neholdovat alkoholu, pokusím se onen  „přepadový“ večer vylíčit podrobněji, tak jak jsem ho mohl zcela neomámen  vnímat:

 To ráno bylo zase nádherně! Bojoví kohouti zpívali svůj ranní parádemarš, Bárt chodil kolem nás se svou nerozlučnou bezednou lahví ginu a při každým loku pěl krásnou píseň: „Dount kraj for míííí Angelíííkáááá“. Inu hezkej den.

Asi v 10 hodin místního času (tady v Čechách o 5 víc, tedy v 15.00 hodin odpoledne),  jsme už  na pláži mlčky řešili, co s načatým dnem. Se žaludky „na vodě“ a hlavami bez známky jakékoliv začínající myšlenky jsme se nakonec zase posadili v hospodě „U Rikárda“. Jenom Standa Aktivista hulákal svá moudra o tom jak je důležitý užívat si předposlední den a sám běhal chvíli co chvíli skotačit do vln  rozbouřeného oceánu. Myslíte ale, že je nálada na koupání se v moři, když každou chvíli běžíte na toaletu, abyste z nějakýho svýho otvoru na těle „uvolnili“ přebytečný hodokvas včerejšího dne? No, moc ne! A tak den plynul bez většího vzruchu....

První  nucené zapojení našich mozků  přišlo až kolem třetí hodiny odpoledne. Názory na to, co dělat se různily, a tak došlo na hlasování. Těsnou většinou zvítězila myšlenka: „Jdeme na barák.“ Inu přiznávám, měli jsme u sebe trochu tabáku z rostliny Canabis a tak jsme raději chtěli ochutnat tuto jihoamerickou rostlinu „v klidu“ a ne někde na širé mořské pláži, kde se vůně rostliny může vinout k nosům nepovolaných....

Já a Martin Krejcar – dehydrací unaveni – jsme nasedli do taxíku, protože pokud jste někdy zažili tento stav, víte, že sil není nazbyt. Zbytek party šel pěšmo. Jo, jenže jen sto metrů! Restaurace „U Rikárda“ byla nebezpečně blízko. A tady nastalo první osudové porušení pravidel – nerespektování kolektivního rozhodnutí.  Honza, Bárt a Jirka Olejář se našim dvorním číšníkem Rikárdem nechali ukecat a zasedli ke stolu. Za mohutného povzbuzování Bárta začali konzumovat dvojité, trojité a posléze i čtveryté CUBA LIBRE. Asi kolem sedmé se začalo stmívat a Bárt usoudil, že rumu už bylo dost a odešel na toaletu. Náhle při močení zjistil, že rumu doopravdy víc než dost a logicky se rozhodl, že půjde „domů“. Tady  přišlo druhé  porušení pravidla bezpečnosti: nikam nikdy nechodit sám!

Jak se pak události vyvíjely, můžeme jen odhadovat. Bárt se klátivým to pohybem vydal k „domovu“, jenže cestou musel chtě nechtě projít  tmavou, blátivou, neosvětlenou uličkou... a tam ho majzli! ONI věděli, že je trochu oruměn, ONI věděli kam jde a ONI dokonce snad i věděli kolik dolarů má u sebe..... inu, dostal nezbytnou ránu gumovou hadicí do hlavy, koleno na prsa a lepící pásku přes pusu. Z kapsy mu byl vytažen mobilní telefon, karta, 150 USD a nějaký ty Boliviány. Pak ho pustili. „Domů“ přišel po svých, ale byl v šoku,  zbit a unaven! A tak  střízliví a nepřepadení kamarádi začali jednat. Nastalo rychlý telefonování, blokace a další všechny ty nezbytný úkony, co musíte udělat, „když vás majznou hadicí po palici...“

Ještě že jsme měli v Čechách „Dobrou Duši“, co dokázala ty různý  operátory a hlasový schránky ošálit a  bez různých IČ a DIČ a PIN přesvědčit, že je teď  „krize“ a zablokovat se To musí!

A co se mezitím dělo našimi dvěma zbývajícími kamarády? Rikárdo pořád dál nalejval svá čtverytá CUBA LIBRE a  ve chvíli, kdy Jirka Olejář a Honza dosáhli svého „alkoholového vrcholu“, udělali chybu č. 3 - šli se koupat! Nevím, možná že by jejich noční mořské potápění bylo jen malou Venezuelskou epizodou, ale spíš ne a tak  měli velké štěstí,  že Bárta přepadli.... My ostatní jsme se totiž na  „baráku“ začali sami sebe ptát, co se s nimi mohlo  stát? „Bárt přepadenej a kluci nikde? No to se musí řešit!“

Standa a dva „doktore veterinare“ -  Přéma  pejskař a Martin doktor vyrazili na záchrannou akci. Podle jejich vyprávění našli naše dva kamarády válející se v oceánu. Honza zpíval různé bojové písně a jeho mantrou  (po té, co se dozvěděl o Bártově osudu) se stala věta: „Jirka? Jirka! Ten byl za mlada mistr republiky v řecko-římským zápase, ten by zvládnul čtyry najednou!“

Jirka ale, vytažen ze spárů rozbouřeného oceánu, moc nemluvil. On tedy Jirka ani nějak moc nechodil, natož aby mluvil... Možná že by, pokud by byl napaden, bojoval a chránil čest a peněženky svých kamarádů, ale nevím, nevím.... Každopádně radost, že jsme se zase všichni sešli, byla větší truchlení nad přepadením.

Ten večer mě v našem malém venezuelském hotýlku „U Krystiána“ na chvíli ovládla myšlenka, že v Čechách je  líp! Naštěstí můj pocit trval jen do té doby, než jsem usnul.  Ráno  totiž zase kokrhali kohouti a Bárt všem nabízel svou bezednou a neskutečně krásnou flašku ginu.... :“ DOUNT KRAJ FOR MÍÍÍÍ VENEZUÉLÁÁÁ........“

V neděli jsme se již jen tak potulovali po pláži, koupali v moři a netěšili se na to, až budeme muset balit a být připraveni k odjezdu na letiště v 15:00 hod. Odlet letadla byl v 19:00 hod. s tím, že s připočtením pěti hodin, jsme přistáli ve Frankfurtu okolo 9:00 hodiny ranní místního času.

29.1.2007   -  Frankfurt

Cesta domů mikrobusem, nikdo už nežertuje, téměř nikdo už nic nepije, těšíme se domů, do práce, na všechny nám blízké, v hlavách si přetáčíme veškeré zážitky a cítíme se bohatší, silnější, odolnější, vnímavější, chápavější... Jak dlouho to bude trvat?  Moc dlouho NE.

Díky loupežnému přepadení nevíme, kam pojedeme příští rok, protože cíl cesty se dle tradice domlouvá poslední den a tentokrát na to nebyla opravdu žádná chuť.

Ať žije VIETNAM a rok 2008.

Honza, LLF, a Martin "Doktor"