|
Kdy se u Krchleb, Staňkova a Merklína těžilo uhlí ? Kolem roku 1878 - cca 1910 Existuje mnoho pochybovačů mezi občany Krchleb o tom, zda se zde uhlí skutečně těžilo. Mnozí si z vyprávění svých prarodičů pamatují, že tu nějaké doly byly. Ale stejně tak existuje dost těch, kteří jsou přesvědčení, že jde jen o legendu, fikci nebo dokonce o jakousi „krchlebskou Cimrmanologii“. Mezi největší pochybovače patří místní bard, herec a režisér Ivan Řezáč. Dnes, díky digitalizaci záznamů v archivu v Horšovském Týně a díky upozornění Prokopa Beneše, vám přináším jasný důkaz, že se na Krchlebsku uhlí opravdu těžilo. A to v druhé polovině 19. století – konkrétně hnědé uhlí. Zveřejňujeme také další zajímavé informace o dolech, které nám dosud zůstávaly neznámé. Nešlo sice o rozsáhlé doly jako na Mostecku či Sokolovsku, ale o menší průmyslové podniky, které tehdy živily desítky horníků – a jejich uhlí se dokonce vyváželo do Bavorska.. Doly Andrease Zieglera a synů z Merklína V roce 1878 zde fungoval poměrně moderní důl se strojní šachtou a parním pohonem. Dělníci těžili uhlí z hloubky 40–50 metrů a denně si vydělali okolo 45–86 krejcarů – tedy asi 30–50 korun v dnešních penězích. Ročně se vytěžilo téměř 100 000 metrických centů uhlí, většina směřovala po železnici ze Staňkova do Bavorska. Dnes už po šachtách nezůstaly žádné stopy – zůstala jen vzpomínka v místních názvech jako „Na šachtě“ či „U dolu“. Důlní podnik Andrease Zieglera a synů z Merklína tvořilo 18 důlních polí a 7 přidružených oblastí. V provozu byla: • 1 strojní šachta hluboká 43 metrů, • 4 větrací šachty o hloubce 29–35 metrů, • těžní stroj o výkonu 10 koňských sil, • vodotěžný (čerpadlový) stroj o výkonu 12 koňských sil, • 2 větrací šachty, • 2,5 km železných kolejí a 780 metrů dřevěných kolejí v dole, • 32 metrů železničních kolejí a 44 metrů dřevěných na povrchu. Roční produkce činila 97 911 metrických centů uhlí v hodnotě 44 423 zlatých. Zaměstnáno bylo 104 mužů s průměrnou denní mzdou 45–86 krejcarů. Doly Philippa Lambl’a – Merklín a okolí Roholice Philipp Lambl patřil mezi podnikavé merklínské průmyslníky. Jeho doly měly dvě strojní šachty, parní stroje o výkonu 8 koní a přes 1,5 kilometru kolejí v podzemí – tehdy to byla malá technická senzace. Těžilo se hnědé uhlí určené hlavně pro místní vápenky a topírny. Po roce 1890 ale těžbu zastavila nízká kvalita uhlí a konkurence z velkých revírů. Podnik zahrnoval 16 důlních polí a 2 přidružené oblasti, se dvěma strojními šachtami hlubokými 41,5–43,5 metru. Vybavení: • jeden těžní stroj, • jeden vodotěžný stroj, • a kombinovaný stroj (pro oba účely) – všechny o výkonu 8 koňských sil, • jedna šachta o hloubce 43,5 metru, • 1160 metrů železných a 456 metrů dřevěných kolejí v dole, • 38 metrů dřevěných kolejí na povrchu. Produkce činila 26 607 metrických centů uhlí v hodnotě 16 590 zlatých. Pracovalo zde 104 dělníků s denní mzdou 50–75 krejcarů. Ze stanice Stankau bylo do zahraničí dopraveno 10 064 metrických centů, přičemž přepravné činilo 16 krejcarů za cent. Doly Stankauer Gewerkschaft u Stirchlowa (Krchleby) a Buckowa (Buková) Tento podnik v skládal ze 16 důlních polí.a znikl jako společný projekt místních měšťanů a statkářů. Uhlí se těžilo v hloubce 60 metrů v poměrně úzké sloji (pouze 0,9 metru), rozdělené vrstvami břidlic. Důl měl parní těžní stroj o výkonu 20 koní, koleje dlouhé téměř 700 metrů,. Produkce činila 24 000 metrických centů uhlí ročně v hodnotě 7825 zlatých – což zhruba odpovídá dnešnímu vlaku s 20 vagóny. Zaměstnáno zde bylo 45 mužů s denní mzdou 50–90 krejcarů. Těžba zde skončila krátce po roce 1900.. Technické vybavení: • 60 metrů hluboká strojní šachta, • parní stroj o výkonu 20 koňských sil, • 680 metrů železných kolejí v dole a 70 metrů na povrchu. Wranowská pánev – nevyužitý poklad V okolí Vráňova u Staňkova se objevily malé uhelné sloje, ale jen na krátkých úsecích. Zkoušelo se tu těžit, ale brzy se ukázalo, že ložiska jsou příliš malá. Důl Alfreda Seiferta byl jedním z posledních pokusů, jak těžbu v regionu udržet – neuspěl. Když hornictví nahradilo zemědělství Na rozdíl od severních Čech zůstala západočeská ložiska jen místní zajímavostí. Uhlí se tu sice těžilo, ale nikdy nedosáhlo většího průmyslového významu. Po roce 1900 se oblast kolem Staňkova, Krchleby a Merklína vrátila zpět k zemědělství, řemeslům jako košíkářství a pivovarnictví. Zajímavost na závěr V tehdejších statistikách z roku 1878 je uvedeno, že z dolu Zieglera a synů bylo 92 000 metrických centů uhlí exportováno do zahraničí ze stanice Stankau (dnešní Staňkov) na Böhmische Westbahn (České západní dráze) odesláno 92 616 metrických centů uhlí – tedy více než 4 500 tun. Na tu dobu neuvěřitelný výkon malého západočeského dolu! Luboš Liška Fox – čerpáno z archivů. 
Tato uhelná pánev je oddělena od ostatních pánví na Nýřansku žulovým hřbetem na Holýšovsku. Většina uhelných slojí procházela pod lesem Výtuň, dále pod obcemi Merklín, Kloušov a Buková. První těžba na Merklínsku se klade na začátek 18. století. Z prvních vrchnostenských těžařů byl hrabě Kolovrat, který doloval na výchozech uhelných slojí. Těžba sloužila výhradně místní potřebě, zejména kovářům. S rozvojem průmyslu v Holýšově, Staňkově a okolí bylo uhlí prodáváno těžaři těmto závodům. Protože šlo o uhlí dobré kvality, které bylo i koksovatelné, našlo později odbyt i v blízkém Bavorsku, kam se dováželo koňskými potahy. V roce 1870 začal těžit uhlí také merklínský velkostatek. Uhlí na Merklínsku bylo podle vyprávění některých pamětníku objeveno náhodou místními sedláky na poli. Pak se začaly objevovat první asi čtyřmetrové šachtičky, některé těsně u selských dvorů a chalup. Šachtičky měly několik stupátek, na které se narubané uhlí vyhazovalo lopatami, a odtud na povrch. Když se uhlí vy rubalo, založila se další malá šachtička blízko vyrubané. V té době se ještě neznalo dobývání uhlí pomocí štol, kterými se havíři dostávali k mocnějším uhelným slojím. Později místo vyhazování uhlí na jednotlivá stupátka se tahalo uhlí na povrch ručním rumpálem, což připomínalo feudální dobývání. Doklad o primitivním dolováni můžeme vidět v tamních různých děrách a na vyvýšeninách či v malých odvalových haldách v lese, kde by se ještě daly najít zbytky uhlí. Později, při zakládání hlubších šachtiček kolem 20 m, se rubaly nejlepší partie uhelných slojí, zejména kusové, a horším uhlím se zakládaly vyrubané prostory. To už znali havíři i výdřevu. V té době havíři sami prodávali uhlí zájemcům. Ani rok 1850 na Merklínsku nepřináší větší zvrat v rozvoji těžby uhlí. Uhlí se sice začíná třídit, ale v jámě. Horší uhlí se pak později dobývalo dokonalejší technikou. Uhlí se prodávalo na strychy (strych, jinak korec, byla také objemová míra, něco přes 93 litrů). Bylo velmi levné. Ještě v roce 1870 stál strych uhlí 12 krejcarů a doprava do Staňkova 3-4 krejcary. Merklínské uhlí dosahovalo až 7400 kalorií. V roce 1820 byl založen důl Soudný majitelem Janem Antonínem Zieglerem. Tento důl byl nejhlubším dolem v této malé pánvi. Později zde bylo zabudováno vodní čerpadlo o síle 16 k. Další doly dědiců A. Zieglera byly u Holýšova a Merklína. Byly hluboké kolem 45 m. Mocnost slojí v obou lávkách byla od 50 cm do 1,5 m. Hlavní jáma byla vyhloubena“ v roce 1873 a o rok později se začalo uhlí těžit. Těžba na dolech Soudný I. a II. byla přerušena a od roku 1896 pracovalo na dolech jen 13 havířů. (V roce 1923 pro vyrubání slojí byla zastavena těžba na dole Soudný II.) O dobývání kamenného uhlí na Merklínsku později projevila zájem i belgická společnost „Sociéte anonyme des gláceries et charbonnages de Bohéme, Bmxelles“. Ředitelství této společnosti se základním kapitálem 907 843 belgických franků bylo v Praze. Doly byly moderně vybaveny a spojeny se sklárnou v Holýšově lanovou dráhou. Do roku 1880 bylo založeno 6 malých strojních šachet, jejichž hloubka byla od 15 m do 85 m, a dále bylo založeno 15 menších šachtiček s ručními vrátky. Na větších dolech byly zabudovány 2 parní stroje s celkovým výkonem 18 k a vodní čerpadla o celkové síle 32 k. Pro těžení uhlí jamou byly zabudovány tři parní stroje o výkonu 44 k. V roce 1874 činila těžba uhlí 299 480 vídeňských centů, v roce 1875 již 323120 vídeňských centů a v roce 1876 už 250104 vídeňských centů. Celkem tam bylo zaměstnáno 393 havířů. Uhlí se dopravovalo po ose k železniční stanici ve Staňkově. V roce 1876 bylo tak dopraveno 51 400 q uhlí, z toho 32 800 q do Bavorska. Doly Ondřeje Zieglera, synové, měly u Merklína 45 m hlubokou šachtu Rudolf. Těžná jáma byla hloubena v roce 1884 a do provozu byla dána v roce 1885, Kromě těžebních jam byly vyhloubeny majitelem větrné jámy, kterých bylo několik o hloubce kolem 30 m. Kromě dolu Rudolf měli majitelé ještě několik menších šachtiček, vybavených vrátky. Na všech dolech pracovali celkem 104 havíři. Jeden z těchto dolů nesl jméno Ondřej po svém původním majiteli. Na obou dolech bylo již těženo v roce 1820. Další doly Ondřeje Zieglera se jmenovaly Pomocný důl I. a Pomocný dul II. Mocnost slojí na těchto dolech byla od 0,75 m do 1,4 m. První parní stroj byl zabudován v roce 1848. Doly dědiců Filipa Lampla u Holýšova a Merklína byly malé strojní šachty, z nichž důl Jáchym byl založen v roce 1875. Hloubka dolu byla přes 42 m a celkem zde byli zaměstnáni 104 havíři. Doly u Staňkova, Skrchleb (Krchleby) a Bukové byly hluboké kolem 60 m a mocnost sloje dosahovala 1 m. Dolové míry Stanislav I. – VIII. ve Skrchlebech v místech nazývaných Totenkopf byly propůjčeny těžaři Edmondu Meyersi šlechtici von Moyberg v roce 1871 (podle propůjčovací listiny horního úřadu v Plzni). Na těchto dolech pracovalo celkem 48 havířů. V Poděvousích u silnice do Strejčkovic těžil podle dochované důlní mapy na dolech Josefa a Adalbert v roce 1872 těžař Baumruck. S ním se podíleli na těžbě i někteří zahraniční podnikatelé. Největší rozmach těžby byl v padesátých letech 19. století, v době, kdy těžili původní majitelé dolů. Dolovalo se hlavně v lesích od hájovny Výtuň (Wituna). Nejvíce na šachtě pracovali malí zemědělci, hlavně přes zimní období. V roce 1848 činila těžba uhlí 234 594 vídeňských centů, což představovalo 20,1 % těžby západočeského uhelného revíru. 
Důl Sinor |