Téma dneška

Když se z 17. listopadu stane test loajality

Přestaňme si lhát do očí. Výzvy majitelů pravdy (Hřib, Lipavský, Nerudová a dalších skvělých "intelektuálů") k účasti na 17. listopadu už dávno nejsou o připomínce revoluce. Jsou o tom, kdo se smí ještě počítat mezi „ty správné“ a kdo má být veřejně označen za podezřelého. Kdo se neukáže na správném místě, ve správný čas a se správným výrazem ve tváři, dostane nálepku. Neúčast se najednou stává důkazem. A kdo na to upozorní, je označen za člověka, který „rozděluje společnost“. Tohle už není obrana demokracie. Tohle je její parodie.

Politici a jimy zblblí občané, kteří dnes nejhlasitěji mluví o „obraně demokracie“, z ní udělali nástroj sociální kontroly. Nejde jim o to, zda někdo rozumí tomu, co se v roce 1989 stalo. Jde jim o to, zda je ochoten se veřejně podřídit jejich interpretaci a jejich rituálu. Kdo se podřídí, je v pořádku. Kdo ne, dostane poučení o „neúctě“, „nesolidaritě“ a „vyprazdňování hodnot“. Přitom právě oni ty hodnoty vyprazdňují nejrychleji: z konkrétního historického dne dělají nekonečný test správného myšlení.

Neúčast na akci není neúcta. Neúcta je tvrzení, že existuje jen jeden správný způsob, jak si 17. listopad připomínat, a že ten způsob mají právo určovat právě ti, kteří se dnes cítí oprávněni ostatní kárat.

Revoluce v roce 1989 nebyla o tom, že se lidé museli shromáždit na schváleném místě pod dohledem schválených mluvčích ala Minář. Byla o tom, že se přestali bát říkat NE. Dnes se někteří snaží ten strach vrátit – jen s jinou rétorikou a jinými řečníky. Zvlášť odpudivé je, když se tento nátlak halí do slov o „segregaci“ a „ostrakizaci“. Kdo skutečně segreguje, je ten, kdo z veřejného prostoru systematicky vytlačuje každého, kdo neopakuje správná hesla. Kdo skutečně ostrakizuje, je ten, kdo z neúčasti dělá morální selhání a z kritiky tohoto postupu zločin proti demokracii. Výsledkem není silnější společnost. Výsledkem je společnost, ve které se lidé učí mlčet, protože vědí, že jakákoli odchylka bude vyložena jako útok.

Slova jako „obrana demokracie“ se v těchto ústech stávají prázdnými právě proto, že jimi ospravedlňují něco, co s demokracií nemá nic společného: povinnou loajalitu, veřejné kádrování a potlačování odlišného způsobu vzpomínání. Když se z výročí revoluce stane nástroj, kterým se trestá za nedostatečnou horlivost, pak se to výročí samo zrazuje. Demokracie nepotřebuje, aby všichni chodili na stejná shromáždění a říkali stejná slova. Potřebuje, aby se lidé nebáli říct, že tohle už není o svobodě. A že ten, kdo z připomínky dělá povinnost a z neúčasti vinu, nebrání demokracii. Ničí její smysl.

LLF

Zpět na titulek ↑

Eropa čelí invazi migrantů.

Chápu, proč se moderní státy po druhé světové válce, když se vymanily z diktatury a chtěly vybudovat demokratické zřízení, rozhodly pro systém založený na psaných ústavách a ústavních soudech, které měly chránit ústavní pořádek a vymezovat hranice vládní moci. Musím však říct, že v roce 2026 tento systém slouží spíše k podkopávání demokracie než k její ochraně. Současné ústavní uspořádání západních zemí se stalo nástrojem, pomocí něhož se mocenské struktury, které politiku reálně řídí, dokážou prosadit a vnucovat svou agendu pomocí soudců.

A teď ta kontroverznější část. Navrhoval bych, aby evropské země změnily své ústavy. Všechny by měly zvážit možnost, že by rozhodování o právu svěřily výhradně zákonodárcům. Každý zákon, který je řádně přijat parlamentem a podepsán hlavou státu, by byl automaticky ústavní. Tím bychom odebrali údajně nezávislým soudcům možnost rozhodovat o tom, zda jsou zákony v souladu s ústavou. Tito soudci jsou koneckonců jen nevolenými úředníky a zaměstnanci státu. Odpovědnost za ochranu svobody občanů by se tak vrátila do rukou těch, kteří mají jako jediní morální právo o ní rozhodovat: do rukou lidu. Zároveň by se tím depolitizovala justice v celé Evropě. bylo zaseto.

Tak pravil Benjamia Harnwela, poradce bývalého hlavního stratéga Bílého domu Steva Bannona.

Zpět na titulek ↑

„Evropa hnědne.“ Spisovatelka Radka Denemarková zahájila frankfurtský knižní veletrh prý "odvážným projevem"

Něco tak hrozně kýčovitého už jsem dlouho nečetl. Níže je můj fejeton k tomuto úkazu:

Tak nám ve Frankfurtu zase zachraňovali český spisovatelky demokracii. Kurva, to je úleva. Já už se bál, že je s náma konec. Že Evropa definitivně zhnědla, svoboda chcípla někde mezi regálem s biopotravinama a genderově neutrálním hajzlem a poslední nezávislej intelektuál se oběsil na šňůře od mikrofonu. Ale naštěstí máme Radku Denemarkovou.

Ženu, která dokáže z obyčejnýho knižního veletrhu udělat veřejnou pitvu evropskýho svědomí. A to tak důkladnou, že i mrtvola začne z trapnosti předstírat život. Vystoupila před kulturní elitou a vysvětlila jí, že fašismus je špatnej, demokracie dobrá a spisovatelé mají povinnost bojovat proti zlu.

Publikum bylo v šoku. Nikdo z přítomných totiž dosud netušil, že fašismus je špatnej.

Několik nakladatelů se rozplakalo. Jeden německej literární kritik si v dojetí potřísnil kalhoty fairtradovým cappuccinem. A jakási redaktorka okamžitě napsala na sociální sítě, že právě zažila nejodvážnější okamžik evropský literatury od vynálezu brožovaný vazby.

Největší odvaha totiž spočívá v tom, že řeknete přesně to, co chce slyšet celej sál, a pak se necháte odměnit potleskem za statečnost. To je skoro jako přijít na sjezd abstinentů a prohlásit, že alkoholismus ničí rodiny.

A ještě za to dostat cenu.

Jenže Denemarková není obyčejná spisovatelka. Je to takovej morální požární hlásič. Jakmile někdo někde vysloví názor, kterej není dostatečně evropskej, demokratickej, pokrokovej a ideálně opatřenej razítkem správnýho svědomí, začne houkat.

HÓÓÓŘÍ!

Evropa hnědne!

Demokracie umírá!

Literatura musí jednat!

A všichni přítomní okamžitě vytáhnou mobily, aby si tu historickou chvíli natočili na Instagram.

Nejvíc mě ale dostala ta vlaštovka.

„Laskavost vlaštovky má větší váhu než zákony vládců.“

Ty vole.

To už není literatura. To je citát na hrneček, kterej by se dal prodávat v bioobchodě vedle tibetskejch zvonečků a bezlepkovejch sušenek za sto osmdesát korun.

Představoval jsem si, jak vlaštovka přiletí do Bruselu, sedne si na stůl Evropský komise a laskavě se vysere na návrh další směrnice. A najednou zavládne mír.

Putin odevzdá tanky do šrotu, Orbán se přihlásí na kurz empatie a všichni evropští populisti začnou vyrábět keramiku pro samoživitelky.

Protože laskavost, vole. Laskavost. A slova. Hlavně hodně slov. Čím víc slov, tím víc demokracie.

Kdyby se demokracie měřila počtem vznešenejch vět pronesenejch na kulturních akcích, máme jí v Evropě tolik, že bychom ji mohli vyvážet v cisternách do Afriky.

Jenže ona se bohužel měří i tím, jestli snesete, že s váma někdo nesouhlasí.

A tady začíná bejt celá ta slavnostní moralita trochu zajímavější.

Protože dokud člověk souhlasí, je občan. Když nesouhlasí, je podezřelej. Když si dovolí pochybovat, je zmanipulovanej. A když si z celý týhle kulturní mše udělá prdel, tak už je to skoro útok na samotný základy civilizace.

Já přitom proti Denemarkový osobně nic nemám. Ať si píše, co chce. Ať přednáší, kde chce. Ať klidně vyhlásí vlaštovku evropským komisařem pro lidskost.

Jen bych rád věděl, kdy se z literatury stala povinná rozcvička správnýho svědomí.

Kdysi spisovatelé chlastali, souložili, hádali se, psali prasárny, uráželi mocný a občas vytvořili něco geniálního.

Dneska se člověk podívá na slavnostní literární projev a má pocit, že omylem vlezl na školení etickýho kodexu nadnárodní korporace.

Chybí už jenom závěrečnej test.

Otázka první: Souhlasíte, že demokracie je důležitá?

A) Ano.

B) Rozhodně ano.

C) Ano, a zároveň odsuzuji všechny, kteří nezaškrtli dostatečně rychle.

Otázka druhá: Co uděláte, když uslyšíte nesprávný názor?

A) Zahájím dialog.

B) Napíšu otevřenej dopis.

C) Zahájím dialog prostřednictvím otevřenýho dopisu, ve kterým vysvětlím, proč s dotyčným nelze vést dialog.

Výborně.

Jste připraveni na literární veletrh.

Abychom si rozuměli, fašismus je svinstvo. Diktatury jsou svinstvo. Cenzura je svinstvo.

Ale svinstvo je taky představa, že kdo se nejhlasitěji zaklíná svobodou, má automaticky největší pravdu.

Morální převaha není literární žánr.

A potlesk lidí, kteří s váma souhlasili už před začátkem projevu, není důkaz odvahy.

Je to jenom potlesk.

Což je docela příjemná věc, zvlášť když za něj člověk dostane letenku, hotel a občerstvení.

Takže děkuju Frankfurtu za další úspěšnou záchranu evropský civilizace.

Demokracie přežila.

Literatura byla poučena.

Fašismus a Klempíř dostali slovně přes držku.

A vlaštovka?

Ta se na to všechno z vysoka vysrala.

A ze všech účastníků měla pravděpodobně nejmenší potřebu vysvětlovat ostatním, jak mají správně žít.

LLF

Zpět na titulek ↑

Propaganda a vymývání mozků

Na snímku z Karlových Varů z roku 2013 sedí Filip Turek v autě, usmívá se a z okna vystrkuje otevřenou pravici.
Zdroj: Seznam zprávy

Na snímku z Karlových Varů z roku 2013 sedí Filip Turek v autě, usmívá se a vystrkuje z okna otevřenou pravici. Seznam Zprávy z toho udělaly titulek „Zdravil jsem kamaráda pravicí a vy hned vidíte hajlování“. Novinky psaly o gestu připomínajícím nacistický pozdrav. Blesk o „podivném pozdravu z auta“.

Policie pochopitelně v tomto případě nic nezákonného nenašla - věc se odložila jako promlčená – tedy ne proto, že se jednalo o pozdrav, ale je promlčená! Ovšem semínko dehonestace Filipa Turka, kterého je povinnost u některých sociálních skupin a Facebookových bublin „nemít rád“, bylo zaseto.

„Zmrd to je“ říkají tito lidé se “správným názorem“ – většinou zelení, levičáci, progresivisté a nebo jen osoby z již "vygumovaným mozkem" fialovsko – rakušanovskou propagandou. A někde v dáli jim z Maroka a na motorce tleská jednou rukou rozvědčík Pávek alias Petr Pavel. Vysvětlení, že šlo o pozdrav člověka na chodníku, se v tom samém tisku aneb žumpě SEZNAMu.cz, podávalo jako výmluva než jako kontext.

Druhý snímek je z 19. října 2025 z Hradčanského náměstí. Dokumentaristka Ivona Remundová stojí u mikrofonu, v kožené bundě, a natahuje pravou ruku do strany nad dav. Kolem jsou transparenty, vlajka EU, zelený prapor. Deník N to nadepsal větou, že „zvedla ruku, navigovala přítomné“ a světe div se, někdo ji naprášil že hajlovala. Seznam Zprávy psaly, že slov naváděla jen protestující, aby vytvořili volný prostor.

Obvodní soud pro Prahu 3 letos v říjnu konstatoval, že gesto sloužilo k organizaci přesunu demonstrantů, a Jakubu Svobodovi, který si myslel, že soudružka Remundová hajlovala, uložil omluvu a 50 tisíc korun. Policie trestní oznámení na Remundovou odložila. Seznam a jeho redaktoři za dehonestaci a falešné obvinění Filipa Turka pochopitelně žádnou pokutu nedostali. Inu soudy jsou přece spravedlivé !

Postavte oba záběry vedle sebe bez jmenovek. V obou je zdvižená pravice, otevřená dlaň, veřejný prostor, jeden zmrazený moment. U jednoho redakce samy doplnily slovo hajlování do titulku. U druhého samy doplnily slovo navigace, a to dřív, než čtenář stačil snímek dočíst. Kontext, který se u Turka žádal jako povinná příloha obžaloby, se u Remundové dodal jako polehčující okolnost v první větě.

To není rozdíl ve faktech. To je rozdíl v tom, koho redakce považuje za svého. Turek je politik Motoristů, sběratel s minulostí, kterou si sám přitížil, a člověk, u něhož se „vypadá to jako“ počítá jako důkaz. Remundová je dokumentaristka z protestu proti Motoristům, s životopisem Amnesty International a práce s menšinami. U ní se stejné „vypadá to jako“ počítá jako pomluva, kterou je třeba soudně potrestat. Pravidlo, které z toho plyne, je jednoduché: gesto čte ten, kdo drží titulek. Ať je tedy pravidlo jedno. Zmrazený snímek zdvižené pravice není důkaz sympatií k nacismu, dokud k němu není úmysl. Turek to řekl sám, u Remundové soud, u obou Policie ČR, když věci odložila. Kdo tohle pravidlo používá jen jedním směrem, nedělá žurnalistiku. Dělá výběr, komu se smí věřit a kdo má ty „správný názory“. A je s podivem, že tito „spravedliví" se ani nestydí. A aby bylo zcela jasno.

Já hluboce takovými "novináři" pohrdám.

LLF

Zpět na titulek ↑

Stanovisko k výzvě 40 šéfredaktorů progresivistických webů a časopisů

Čtyřicet šéfredaktorů se 5. 10. 2026 společně obrátilo na politickou scénu. Žádají politiky, aby odmítali násilí ve veřejné debatě, respektovali principy slušné komunikace a zajistili médiím rovný přístup k oficiálním informacím úřadů. Je to naprosto pokrytecký počin. Kde jste, páni šéfredaktoři, byli, když Fialova vláda iniciovala cenzurní vypínání webů? Zastali jste se svobody slova? Zastali jste se ústavy? Vystoupili proti zločinům Fialovy vlády páchané na ústavě a právech lidí?

Ne, většinou jste byli zbabělí nebo jste dokonce tleskali cenzuře iniciované vládou a tajnými službami. Je to trapné, směšné a drzé, když šéfredaktoři médií, která sama vůbec nedodržují to, k čemu vyzývají, médií, která zcela běžně selektují informace, politiky i občany, médií, která jak o závod bubnují do války, médií, která zdevastovala zdejší veřejný prostor, mají najednou plná ústa tlumení násilí, slušnosti a rovného přístupu k informacím. Páni šéfredaktoři, zameťte si nejdřív před vlastním prahem.

„Dnes je nějaký den pokrytců? Mají výročí, nebo sněm? Nebo jim definitivně přeskočilo? Smějme se jim. Nahlas a hurónsky. Smích je osvobozující,“
Angelika Bazalová - novinářka a LLF

Tito tzv. šéfredaktoři podepsali svoji "Antichartu 2026". Je to slátanina zvaná "Výzva k odmítnutí násilí, k slušné komunikaci a neomezování přístupu k informacím." To žádá pamflet, podepsaný šéfredaktory, jež se v minulých létech stali synonymem pro vládní propagandu, lež, manipulaci a dehonestaci lidí s jinými než "správnými" názory. A tak se ptám: Kdo šířil strach mezi lidmi v době pandemie? Kdo hlásal, že kvůli neočkovaným budou umírat lidé? Kdo vyzýval tehdejší vládnoucí party, aby tvrdě zakročily proti těm, kdo se nechtěli podvolit covid šikaně? Kdo zveřejňoval jména podnikatelů a psal o lidech, kteří nebyli naočkovaní a podněcoval mezi lidmi nenávist proti těmto osobám? Kdo zničil profesní a osobní život lékaři, který odjel na olympiádu a byl označen za původce nákazy covidem, přestože se to nikdy neprokázalo? Kdo ignoruje příběhy lidí, kteří po očkování na covid-19 mají trvalé následky, nebo zemřeli a pozůstalí se nemohou domoci pravdy? KDO? Média, jejichž šéfredaktoři teď bojují proti násilí. Bizár - nevěřte jim !

Zpět na titulek ↑

Evropská unie se ráda dovolává svobody slova, demokracie a lidských práv. Případ bývalé mluvčí Volodymyra Zelenského Iulii Mendelové však podle jejích kritiků ukazuje velmi nepříjemný rozpor mezi těmito hesly a praxí.

Mendelová měla 16. září vystoupit v Evropském parlamentu ve Štrasburku na akci pořádané některými europoslanci. Do budovy ale vpuštěna nebyla. Zákaz vykonala bezpečnostní služba Evropského parlamentu, ale příkaz přišel od předsedkyně EP Roberty Metsolové, zřejmě ale na přímou urgenci Uršuly. Evropský parlament však odmítl sdělit, kdo konkrétně zákaz nařídil a na jakém právním či bezpečnostním základě. Není také překvapením, že Metsolová patří do sekty, nazývané frakce Evropské lidové strany (EPP), tedy frakce, jež prosazuje GREEN DEAL a byrokratická, cenzurní a propagandistická nařízení omezující občany EU na svobodě.

Iulie Mendelová nakonec po tvrdém „boji“ promluvila až prostřednictvím videopřenosu. Jen několik dní předtím, ji zcela v rozporu s ukrajinskými zákony a svévolně zařadil Zelenskyj na ukrajinský sankční seznam. Mendelová zdůraznila, že je to reakce na chystané vystoupení a potvrdila, že se stala terčem ostrakizace a politického pronásledování kvůli své kritice zkorumpované ukrajinské vlády a požadavkům na mírové řešení války.

Kriticky reagovali novináři Aaron Maté, Leonid Ragozin či Mark Ames, historička Marta Havryško i europoslanci Ondřej Dostál a Petr Bystroň. Havryško například obvinila evropské elity, že nechtějí slyšet o Ukrajincích odmítajících mobilizaci, dezercích, vyčerpání společnosti ani o lidech požadujících konec zabíjení. Bystroň případ označil za „cenzuru v Evropském parlamentu“ a tvrdí, že prostor nedostávají hlasy narušující oficiální politický narativ.

Právě v tom spočívá zásadní problém: pod hesly boje proti propagandě a dezinformacím může vznikat prostředí, v němž se nepohodlné názory místo veřejné argumentace jednoduše vytlačují z debaty.

Podobné otázky se týkají i České republiky. Kritika směřuje například k někdejšímu vládnímu koordinátorovi strategické komunikace Otakaru Foltýnovi a také k části novinářské a komentátorské scény – například k Jindřichu Šídlovi či dalším výrazným tvářím médií, jako jsou Seznam Zprávy, Aktuálně.cz, Novinky nebo Deník N. Tito novináři - propagandisté - stírají hranice mezi informováním, politickým komentářem a prosazováním výkladu reality.

Chytrým a informovaným lidem je jasné, že skutečná demokracie nemůže fungovat tak, že svoboda slova platí pouze pro názory odpovídající momentálně přijatelnému politickému rámci a současným politikům co jsou u koryt. Pokud jsou kritické nebo nepohodlné postoje automaticky označovány za propagandu a jejich nositelé vytlačováni z veřejné diskuse, začínají se samotné „evropské hodnoty“ měnit v prázdná hesla.

LLF

Zpět na titulek ↑

Článek „Špatný Okamura, špatný Turek.“ od Ladislva Zemánka si musíte přečíst. Text se zabývá propagandou cílenou na policisty, soudce i státní zástupce formou školení od neziskové organizace In IUSTITIA , která se oficiálně věnuje tzv. "předsudečnému násilí, nenávistným projevům a pomoci obětem". In IUSTITIA získávala desítky milionů korun ze státních dotací a dalších veřejných zdrojů, školí a ideologicky ovlivňuje policisty, soudce a státní zástupce a působí ve vládních poradních orgánech, ve svých materiálech kriticky zmiňuje politiky, jako jsou Tomio Okamura nebo Filip Turek. A pozor - nezveřejňuje jména členů správní a dozorčí rady!!!

Ředitelka Klára Kalibová anonymizaci členů vysvětluje tzv. "bezpečnostními důvody" a pochopitelně odmítá, že by In IUSTITIA přímo ovlivňovala zprávy Ministerstva vnitra o extremismu. Je ovšem zcela jasné, že tato progresivistická organizace je extrémě politicky vlivná, nedostatečně transparentní a politicky silně aktivní ve prospěch "správné" pravdy.

LLF

Zpět na titulek ↑

Thomas Paukner a jím odhalované politické kauzy byly tématem vysílání CNN Prima News. Zástupce šéfredaktora serveru ParlamentníListy.cz Radim Panenka ve vysílání upozornil na to, že média řeší víc jeho skutečnou identitu než kauzy, kterými se zabývá. “Vlastní anonymitou více nasvítí témata, na která upozorňuje. Podařilo se mu několik opravdu šokujících zjištění,” řekl Panenka.

A kdo je to tedy Thomas Paukner a proč vystupuje pod pseudonymem? Sám o sobě tvrdí, že se živí jako podnikatel, pochází ze středních Čech a identitu nechce zveřejňovat kvůli své rodině a nejbližším. „Vzhledem k závažnosti kauz a možnému dopadu mé činnosti na veřejné tendry, politiku a finanční zájmy nejmocnějších lidí v České republice vnímám pseudonym jako adekvátní ochranu,“ uvedl a dodal: „Otevírám některé skříně, ve kterých je mnoho kostlivců, a za každým z nich jsou zájmy velmi mocných lidí, ať už jde o politiky, podnikatele, nebo také vlastníky médií.“

Do investigativní práce se podle svých slov pustil kvůli tomu, že se naštval na minulou vládní garnituru. „V roce 2021 jsem volil SPOLU a součástí mé společenské smlouvy s vládou Petra Fialy nebyla absolutní ekonomická nekompetence, vyšší daně, brutální korupce a de facto prodej České republiky Michalu Strnadovi a několika dalším podnikatelům,“ napsal Paukner na Facebooku.

Podle Pauknera českou společnost rozdělilo i Fialovo předvolební video. „Jakmile začne premiér dělit společnost na „demokraty“ a „nedemokraty“, v čemž vehementně pokračoval i v kampani, živí tím nenávist mezi politickými tábory. Nečekal jsem to od někoho, kdo se profiloval jako hodnotový politik, a skutečně jsem se začal bát o stav naší společnosti,“ uvedl.

Za tím, že se věnuje kauzám z období bývalé vlády, je podle autora příspěvků záměr. „Vnímám setrvávající nevoli médií odkrýt kauzy spojené s vládou Petra Fialy v kontrastu s kauzami současné vlády. Jak s mými informacemi policie či politici naloží, to je na nich. Závažné informace jsou vždy podloženy veřejnými zdroji,“ uvedl Thomas Paukner pro Echo24.

„Snažím se vyvážit mediální scénu. Na Andreji Babišovi a současné vládě pracují 24/7 ty nejsilnější tuzemské redakce s kumulovanými rozpočty v miliardách korun. Nejprve chci osvětlit mediálně ignorované, dosud neznámé a nepopsané kauzy spojené s vládou Petra Fialy,“ dodal pro Echo24.

„Pokud některá média i pod zdrcujícím tlakem odmítnou jít do vlastních preferovaných politiků či podnikatelů, demaskují se. Mohou demaskovat i dotčené politiky a podnikatele, to je také řešení a já tuto volbu neurčuji,“ uvedl Paukner a poukázal na mediální domy, jako jsou Seznam Zprávy, Deník N nebo veřejnoprávní "zcela nezávislí" soudruzi a soudružky redaktoři a redaktorky z ČRo plus.

Zpět na titulek ↑

Bývalý poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa Scott Atlas říká, že období covidu za jednu z největších zkoušek moderní společnosti. Jasně dokazuje, že epidemie neodhalila pouze nedostatky zdravotní politiky, ale také ochotu lidí vzdát se svobody, slabost akademického prostředí včetně lživé manipulace a nebezpečí, které přináší potlačování odlišných názorů. Jeho postoje vyvolávaly ostré spory, kritiku i osobní útoky. A právě otevřená debata měla být základem vědeckého rozhodování. Scott Atlas se během prvního roku pandemie ocitl v samém centru americké politiky. Jako poradce prezidenta Donalda Trumpa prosazoval otevření škol, obnovení společenského života a cílenou ochranu nejzranitelnějších skupin. Stavěl se proti plošným uzávěrám a zcela správně zpochybňoval účinnost některých protiepidemických opatření. Jeho názory se výrazně rozcházely s doporučeními hlavních představitelů tehdejší americké zdravotní politiky. Dostal se do sporů uvnitř Bílého domu, veřejně se od něj distancovala Stanfordova univerzita a jeho příspěvky odstraňovaly sociální sítě. Kvůli výhrůžkám mu byla přidělena nepřetržitá policejní ochrana a jeho bezpečnost řešila také FBI. Ani po několika letech však Atlas nepovažuje covidovou kapitolu za uzavřenou.

Pandemie jako zkouška svobody

Covid představoval mimořádně rozsáhlý zásah do osobních svobod. Ještě závažnější než samotná vládní opatření byla ochota velké části společnosti tato omezení přijmout a někdy je dokonce vyžadovat i vůči ostatním. Jsou i u nás známé případy, kdy lidé oznamovali policii sousedy kvůli návštěvám nebo porušování pravidel. Právě v podobných situacích se podle něj ukázalo, jak snadno může strach změnit chování jednotlivců. „Pravý charakter člověka se ukáže, když nastanou těžké časy,“ vyplývá z jeho hodnocení. Dokud společnost funguje bez větších otřesů, je jednoduché hlásit se ke svobodě, toleranci a respektu. Ve chvíli krize se však může objevit potřeba hledat viníky, démonizovat určité skupiny a požadovat stále přísnější kontrolu. A následky této zkušenosti přetrvávají. Část lidí začala vnímat okolní svět jako nebezpečnější místo, více se izoluje a ochotněji se podřizuje autoritám. Atlas ve své domovské Kalifornii pozoruje, že někteří lidé stále nosí roušky venku nebo se pravidelně testují na covid. Nejde ale jen o zdravotní chování. Pandemie prohloubila obecnou závislost na institucích a oslabila ochotu samostatně posuzovat rizika.

Největší cenu zaplatily děti !

Za jednu z nejzávažnějších chyb covidové politiky bylo dlouhodobé uzavření škol. Děti a dospívající potřebují osobní kontakt, sociální vazby a prostředí, ve kterém si mohou vytvářet vlastní identitu. On-line výuka jim tyto podmínky nemohla plnohodnotně nahradit. Atlas kritizuje nejen politické představitele, ale také rodiče, kteří příliš snadno přijali dlouhodobou izolaci svých dětí. Přestože mladí lidé čelili výrazně nižšímu riziku závažného průběhu onemocnění než senioři, byla podle něj jejich psychická pohoda odsunuta stranou. Nárůst úzkostí, depresí a dalších psychických problémů mezi mladými lidmi nelze přičíst jediné příčině. Roli mohou hrát sociální sítě, ekonomická nejistota, konflikty i obavy z budoucnosti. Nelze proto přehlížet zkušenost generace, která byla v citlivém věku na dlouhou dobu oddělena od spolužáků a běžného společenského života. Problém je, že si „elity“ snaží tuto debatu rychle ukončit. Společnost raději „obrací list“, než aby otevřeně zkoumala, zda přijatá opatření přinesla více užitku než škody.

Chybějící vyhodnocení pandemických opatření

Jedním z hlavních argumentů je, že dopady lockdownů nebyly dostatečně a nezávisle vyhodnoceny. Opatření neovlivnila pouze šíření infekce, ale také dostupnost běžné zdravotní péče, ekonomickou situaci rodin, psychické zdraví a mezilidské vztahy. Lidé se báli navštěvovat nemocnice, odkládali vyšetření nebo nevolali záchrannou službu ani při vážných potížích. Omezovaly se některé lékařské zákroky a rodiny nemohly doprovázet své blízké v závěru života. Ztráta práce a dlouhodobá izolace zároveň zvyšovaly riziko problémů s alkoholem, drogami i psychickým zdravím. A odpovědnost za tato rozhodnutí nebyla dostatečně pojmenována. Mnozí lidé, kteří zdravotní politiku vytvářeli, zůstali ve svých funkcích a veřejná debata se přesunula k jiným tématům. Právě absence otevřeného hodnocení umožňuje, aby ve společnosti přetrvával strach z dalších infekcí. Místo poučení z předchozích chyb se opět objevují varovné zprávy a výzvy, které mohou část veřejnosti vracet do atmosféry pandemických let. Viz článek ze dne 20.7. 2026 na Seznamu od epidemiologa Maďara, který se v době covidu mýlil snad ve všem co v té době napsal.

Uvnitř Trumpova týmu

Do Bílého domu přišel Atlas v létě roku 2020 na časově omezené poradenské období. Donald Trump chtěl obnovit ekonomiku a otevřít školy, protože si uvědomoval společenské i ekonomické následky dlouhodobých uzávěr. Rozhodující vliv na federální zdravotní politiku však měli především členové pracovní skupiny pro koronavirus, včetně Deborah Birxové a Anthonyho Fauciho. Tato skupina měla být po prvních měsících pandemie rozpuštěna nebo výrazně reorganizována. K Faucimu zaujímá Atlas silně kritický postoj. Za chybná odborná rozhodnutí by sice podle něj neměl být nikdo trestně stíhán, jiná situace by však nastala, pokud by se prokázalo, že některý z představitelů při výpovědi před Kongresem vědomě lhal. Velkou otázkou zůstává také takzvaný výzkum zisku funkce, při němž vědci upravují vlastnosti virů. Atlas jeho úplný zákaz jednoznačně nepodporuje.

Upozorňuje, že podobný výzkum může nést vážná rizika, zejména v laboratořích s nižšími bezpečnostními standardy. Současně však považuje za naivní představu, že zákaz v západních zemích automaticky zastaví obdobné experimenty v jiných částech světa.

Cenzura a osobní následky

tlasovy veřejné výstupy byly během jeho působení v Bílém domě odstraňovány z YouTube a jeho účet na Twitteru byl dočasně zablokován. Považuje za absurdní, že veřejnost nemohla svobodně slyšet názory člověka, který v té době radil americkému prezidentovi. Vedle omezení na sociálních sítích čelil také společenské izolaci. Někteří dlouholetí přátelé přestali komunikovat s jeho manželkou a kolegové ze Stanfordovy univerzity jej veřejně kritizovali. Fakultní senát mu vytýkal, že poškozuje pověst univerzity a staví se proti etablované vědě. Atlas tuto zkušenost nevnímá pouze jako osobní konflikt. Podle něj ukázala, že část akademického prostředí přestala tolerovat skutečný odborný spor. Kritici jej označovali za nebezpečného a jeho názory za dezinformace, aniž by podle jeho přesvědčení proběhla otevřená debata nad konkrétními daty. Výhrůžky nakonec dosáhly takové intenzity, že získal nepřetržitou ochranu. Ani po letech necítí potřebu celou událost jednoduše uzavřít. Chybí mu zejména ochota institucí přiznat možné chyby a omluvit se.

Selhání akademického světa.

Nejtvrdší kritiku Atlas směřuje k akademickým institucím a vědeckým časopisům. Podle něj v covidové zkoušce často neprokázaly schopnost kriticky myslet ani ochotu připustit rozdílné názory. Věda založená na důkazech by měla stát na porovnávání hypotéz, práci s daty a otevřené argumentaci. Během pandemie však vzniklo prostředí, ve kterém byl jeden názor označen za vědecký konsenzus a jeho zpochybnění se stalo společensky i profesně riskantním. Vědecké časopisy navíc stále častěji zveřejňovaly politicky a emocionálně zabarvené komentáře. Místo neutrálního prostoru pro výměnu argumentů se některé z nich začaly chovat jako uzavřený klub, který chrání své členy a vytlačuje názorové odpůrce. Společně s fyzikem a někdejším poradcem prezidenta Baracka Obamy Stevem Kooninem proto Atlas pracuje s pojmem „léčka konsenzu“. Jde o prostředí, ve kterém systém profesních pobídek odměňuje vědce za souhlas s převládajícím názorem, zatímco nesouhlas může vést ke ztrátě pověsti, pracovních příležitostí nebo možnosti publikovat. Podobné tendence podle něj nejsou omezené pouze na medicínu. Vidí je také v klimatologii a dalších oborech, kde se odborná diskuse prolíná s politikou a společenskými očekáváními.

Návrat ke kritickému myšlení

Atlas říká, že nepotřebuje osobní satisfakci za to, že se některé původně ostré spory postupně proměnily. Je však přesvědčený, že společnost musí pandemickou zkušenost důkladně zpracovat. Nejde pouze o otázku, kdo měl v jednotlivých odborných sporech pravdu. Důležitější je obnovit prostředí, ve kterém lze vyslovit odlišný názor bez automatického označení za nebezpečného člověka. Covid odkryl strach společnosti, touhu institucí po kontrole i křehkost a zvrácenost akademického světa. Současně ukázal, jak snadno mohou lidé v době nejistoty opustit zásady, ke kterým se hlásili. Náprava nebude rychlá. Vyžaduje návrat k principům osvícenství: ke svobodné diskusi, ověřování důkazů, toleranci k nesouhlasu a ochotě přiznat vlastní omyl. Bez toho mohou chyby pandemických let zůstat nejen nevyhodnocené, ale také kdykoliv opakovatelné.

Zpět na titulek ↑

Jako nezávislý novinář, člen Syndikátu novinářů ČR a místopředseda Syndikátu západočeských novinářů se někdy až přemáhám číst některé texty z webu FORUM 24. Nevím kam se myšlenkově posunuli lidé jako dřívější šéfredaktor Reflexu Šafr a současní redaktoři jako Wollner, Johana Havelková nyní Šafrová, Pánik, Jandourek a další, ale texty, jež zveřejňuje Šafr na svém „názorovém“ webu jsou čistou propagandou ve stylu UV KSČ a Rudého práva.

Tohle není seriózní zpravodajství, ale ukázkový politický pamflet.

Texty na Forum 24 se ani nesnaží zjistit, co se kdy a kde stalo. Cílem většiny článků, je vyvolat jediný předem připravený dojem. A texty o tom, co se dělo v Ankaře na sumitu NATO jsou toho nezvratným důkazem. Dle Fora 24 je Andrej Babiš směšný, zmatený a nedůstojný, zatímco každý jeho kritik automaticky představuje hlas rozumu, pravdy a dmokracie.

Místo ověřování faktů článek vrší urážky vybraných Babišových odpůrců. Fiala, Lipavský, Topolánek, Michopulos a Padevět se navzájem doplňují v osobních výpadech, ale jejich počet ani ostrost nejsou důkazem, že premiérovo hodnocení bylo nepravdivé. Označení jako „ankarská žluč“, narážky na pečovatelský dům nebo výroky o „konfidentovi“ nepřinášejí jediný ověřitelný argument. Jsou to pouze urážky, které autor článku ochotně poskládal do jednoho dlouhého propagandistického pásma ala KSČ.

Zásadně je upozaděn kontext, že účast prezidenta byla před summitem předmětem mimořádného kompetenčního sporu. Petr Pavel se stal součástí oficiální delegace na základě předběžného opatření Ústavního soudu. Ten přitom výslovně zdůraznil, že šlo pouze o dočasné procesní rozhodnutí, které nijak nepředjímá, kdo má v tomto sporu ústavně pravdu. Článek však tento podstatný kontext čtenáři nenabízí, protože by narušoval jednoduchý příběh o zlém premiérovi útočícím na prezidenta, jehož účast byla údajně naprosto samozřejmá a nezpochybnitelná.

Stejně zavádějící je směšování oficiálního programu, doprovodných akcí, neformálních setkání a krátkých rozhovorů na okraj summitu. Hrad uvádí, že se prezident účastnil obou hlavních částí a absolvoval několik setkání, což je relevantní informace. Samo tiskové prohlášení prezidentské kanceláře však ještě nenahrazuje nezávislé zhodnocení skutečného diplomatického významu jednotlivých schůzek. Článek žádné takové porovnání neprovádí.

Výsledkem není informace, ale účelově sestavená propaganda ve stylu obžaloby. Autor neověřuje, ale hodnotí. Nedokazuje, ale naznačuje. Místo argumentů nabízí osobní urážky a místo různých pohledů vytváří iluzi všeobecné shody tím, že cituje pouze osoby, které Babiše dlouhodobě kritizují.

Čtenář se tak z článku téměř nic nedozví o výsledcích summitu NATO, českých postojích, bezpečnostních závazcích ani skutečném přínosu jednotlivých členů delegace. Dozví se pouze to, koho nemá mít rád.

A právě to je nejvýraznější znak manipulativního textu, který si na zpravodajství pouze hraje.

LLF

Zpět na titulek ↑

Česká republika má za sebou další významný okamžik moderních dějin. Ne, nejde o zásadní reformu, pokles cen benzínu, ani náhlé zjevení funkční digitalizace státu nebo urychlení stavebního řízení. Tentokrát jsme se dozvěděli něco mnohem důležitějšího: prezident Petr Pavel vzal do ruky fotoaparát a vyrazil na slavný závod 24 hodin Le Mans.

A země se pohnula.

Podle mediálních zpráv prezident na místě sledoval triumf Toyoty, potkal se s významnými osobnostmi motorsportu a současně, jak jinak, dokumentoval dění skrze objektiv. V normální zemi by šlo o drobnou zprávu ze společenského programu hlavy státu. V českém mediálním prostředí se však podobné okamžiky občas mění v malou národní liturgii. Prezident nepřijel. Prezident se zjevil.

Otázka zní: „rodí se kolem Petra Pavla postupně cosi, co by méně laskavý pozorovatel mohl nazvat kultem osobnosti?“ Samozřejmě nikoli velkým kultem, to by bylo přehnané. Spíše kultíčkem. Nanokultíčkem. Takovým jemným, decentním, evropsky civilizovaným kultem osobnosti s dobrým střihem saka, sportovní motorkářskou bundou a vlastním fotografickým náčiním.

Pavel totiž podle svých obdivovatelů zjevně neplní program jako obyčejný prezident. On program překonává. Kropmě ohýbání ústavy, během jediného dne stihne posnídat se skromností mnicha, objet Vysočinu, vystoupat na věž, zamyslet se nad televizními poplatky, navštívit podniky, zkontrolovat strategické rezervy, odskočit do Dukovan, zachránit paraglidistu, nafotit Le Mans a cestou zpět možná ještě připravit světový mír, jen to tiskové oddělení z čisté zdrženlivosti nestihlo uvést do programu.

Rychlejší než blesk. Ba co blesk. Rychlejší než čas sám. Hodinky se při jeho příchodu preventivně omlouvají, že nestíhají. Zvláštní pozornost si zaslouží také fotografická rovina celé události. Dosud jsme žili v domnění, že prezident je prezidentem. Nyní se však ukazuje, že to byla jen jedna z jeho vedlejších rolí. Ve skutečnosti se před námi možná rozvíjí kariéra nejen bývalého vojáka a komunistického rozvědčíka, ale také parašutysty, motorkáře, záchranáře, odborníka na EURO,cestovatele a nyní nově také automobilového předního reportážního fotografa, znalce a budoucího laureáta World Press Photo. Porota soutěže prý, už jen váhá, kterou z padesáti prezidentských fotografií vybrat. Vítěz je jasný, problémem je pouze nadbytek geniality.

Prezident s fotoaparátem není muž s fotoaparátem. Je to symbol. Prezident na závodě není host. Je to státnický akt v rychlostní zóně. Prezident udělá snímek a už se skoro čeká, že se objektiv sám pokloní. Kdyby prezident prošel kolem louže, možná by se psalo, že s rozvahou kontroloval stav vodních zdrojů. Kdyby se usmál na psa, mohli bychom se dočíst, že posílil vztahy se zástupci občanské společnosti v oblasti kynologie. A kdyby si v bufetu koupil párek, jistě by šlo o neformální podporu domácí potravinářské infrastruktury.

Někteří občané dokonce s nadsázkou litovali, že Petr Pavel závod v Le Mans rovnou nevyhrál. Vysvětlení je jednoduché. Organizátoři ho zřejmě přemluvili, aby nestartoval. Kdyby se postavil na start, bylo by po dramatu. Závod by ztratil napětí, sázkové kanceláře by se ocitly v existenční krizi a ostatní týmy by mohly rovnou balit. Ve hře tak zůstává alespoň hypotetický start ve Formuli 1. Ferrari by tím získalo nejen pilota, ale i symbolickou hodnotu, kterou žádný aerodynamický monopost nenahradí. Z každého podobného momentu PR oddělení Hradu vyrábí obraz státníka, který svou pouhou přítomností zlepšuje počasí, náladu obyvatelstva i kondici veřejných financí.

Tak vzniká moderní kult osobnosti. Nikoli z povinných portrétů ve školních třídách nebo masových průvodů s transparenty. Stačí sérii měkkých reportáží, několik fotek, trochu obdivného tónu, dostatek slov jako „civilní“, „lidský“, „skromný“ a „aktivní“ — a najednou se z běžného výkonu funkce stává téměř mytologický příběh.

Kam se hrabou staré propagandistické časy. Dnešní kult osobnosti nepotřebuje mramorové sochy. Stačí dobré světlo, objektiv, pár nadšených titulků, sociální sítě, propagandistická, progresivistická spřátelená média a prezident, který se v pravý okamžik podívá do dálky.

Až příště uvidíme zprávu, že Petr Pavel někam přijel, možná bychom měli zachovat klid. Možná pouze realizuje naplánovaný prezidentský program. Možná si jen fotí závody. Možná není třeba čekat, že při tom zároveň vyhraje Le Mans, opraví důchodový systém a jednou rukou zachrání evropskou civilizaci.

Ale uznejme. Kdyby to zkusil, část českých médií by tomu pravděpodobně dala velmi pěkný titulek.

Zpět na titulek ↑

Belgický podnikatel a bývalý bruselský lobbista Frédéric Baldan tvrdí, že za kritiku šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové zaplatil tvrdou cenu. Poté, co na ni podal žalobu v kauze známé jako Pfizergate, přišel podle svých slov nejen o přístup do Evropského parlamentu, ale i o vlastní peníze. Banky mu měly zmrazit účty na několik měsíců. Baldan nyní vystoupil v Praze, kde představil svou knihu UrsulaGates s podtitulem Von der Leyenová a síla lobby v Bruselu. A rozhodně nešetřil ostrými slovy. Evropskou unii popisuje jako systém, který se podle něj stále více vzdaluje lidem a míří k totalitní kontrole každodenního života.

Z neznámého lobbisty se stal muž, který se postavil Bruselu.

Ještě před několika lety byl Frédéric Baldan pro veřejnost prakticky neznámým jménem. Pracoval jako akreditovaný lobbista v institucích Evropské unie, podnikal, věnoval se rodině a žil běžný život. To se však změnilo ve chvíli, kdy ho podle jeho slov pobouřila aféra Pfizergate. Ta se točí kolem předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové a jejích soukromých SMS zpráv se šéfem farmaceutické společnosti Pfizer Albertem Bourlou. Právě přes tyto zprávy se měly řešit obří dodávky vakcín proti covidu pro členské státy EU. Podle kritiků šlo o obchody za desítky miliard eur, které probíhaly bez dostatečné transparentnosti. Evropská komise zprávy odmítla poskytnout a později tvrdila, že už nejsou k dispozici. A právě to Baldana rozčílilo natolik, že se rozhodl jednat.

Žaloba na von der Leyenovou a okamžitý pád.

V dubnu 2023 podal Frédéric Baldan v belgickém Lutychu žalobu na Ursulu von der Leyenovou. Mluvil o podezření z uzurpování úředních pravomocí, ničení veřejných dokumentů, korupce a dalších trestných činů. Krátce nato přišel první tvrdý úder. Evropský parlament mu odebral akreditaci lobbisty a znemožnil mu přístup do svých budov. Baldan tak ztratil možnost vykonávat práci, kterou do té doby dělal roky. Jenže podle něj tím tlak neskončil.

„Zmrazili mi účty. Neměl jsem přístup k vlastním penězům“

Baldan tvrdí, že mu dvě banky, ING a Nagelmackers, zablokovaly osobní i firemní účty. U jedné z nich měl být klientem deset let, u druhé dokonce patnáct let. „Dvě moje banky mi zmrazily účty. ING mi oznámila, že bez jakéhokoli vysvětlení uzavírá mé účty, a krátce poté udělala totéž i další banka. Ta zrušila nejen všechny moje účty, ale i účet mého nezletilého syna a účty mé společnosti,“ uvedl Baldan. Podle svých slov tak neměl zhruba šest měsíců přístup k penězům. Banky mu je navíc prý odmítly vyplatit v hotovosti a požadovaly číslo jiného účtu, na který je mohou převést. Jenže právě jiný účet v tu chvíli neměl. „Trvalo mi další čtyři měsíce, než se mi podařilo založit nový účet. Teprve před pár dny jsem konečně dostal peníze zpátky. Budeme se s těmito bankami soudit,“ prohlásil.

„Měl jsem dvě možnosti: ztratit čest, nebo bojovat“.

dan v Praze řekl, že se musel rozhodnout, zda ustoupí, nebo bude pokračovat. „Buď jsem mohl přijít o svou čest, nic nedělat a nepřišel bych o akreditaci ani o peníze. Nebo jsem si mohl čest zachovat a bojovat proti tomu, co považuji za zločiny. Odpověď pro mě byla jasná,“ uvedl. Celý spor podle něj není jen o vakcínách, ale o mnohem širším problému – o tom, jakou moc má Evropská komise a jak málo je podle něj kontrolovaná.

Obří zakázky, zmizelé zprávy a miliardy navíc.

Baldan tvrdí, že ve smlouvách kolem vakcín se objevují šokující pasáže. Podle něj se v nich mělo uvádět, že očkovací látka není ani bezpečná, ani efektivní. „Evropská komise nám od začátku lhala, když tvrdila, že nás vakcíny spasí,“ řekl. Zároveň tvrdí, že existují důkazy, podle nichž už telefon Ursuly von der Leyenové není k dispozici, data z něj byla smazána a samotný přístroj měl být předán neziskové organizaci. Baldan to označuje za důkaz ničení veřejných dokumentů. Podle něj měla intervence von der Leyenové vést ke zvýšení ceny vakcín o sedm miliard eur. Kritizuje také množství objednaných dávek, které podle něj nedávalo smysl, protože část vakcín nebyla využita a postupně se likviduje.

Tvrdá slova o Evropské unii: „Chtějí ovládat naše životy“.

Nejostřejší část Baldanova vystoupení se týkala samotné Evropské unie. Podle něj se z původní myšlenky spolupráce, míru a prosperity stal systém, který stále více zasahuje do života občanů. „Cíle Evropské komise jsou totalitní. Chtějí kontrolovat a ovládat všechny aspekty našich životů,“ prohlásil. Mluvil o digitální kontrole, sledování bankovních transakcí, zdravotních dat, e-mailů, soudních záznamů i každodenních nákupů. Varoval také před zaváděním digitálního eura, systémem digitálních produktových pasů a návrhy typu chat control. Podle Baldana se vše veřejnosti předkládá pod líbivými hesly – bojem proti zneužívání dětí, daňovým podvodům nebo dezinformacím. Ve skutečnosti však podle něj jde o postupné omezování svobod.

„Brusel je odtržený od reality“.

Baldan tvrdí, že nejvyšší bruselské instituce jsou vzdálené běžnému životu Evropanů. Rozhodnutí se podle něj přijímají v prostředí, které nemá kontakt s každodenní realitou obyčejných lidí. Varoval také před federalizací Evropské unie. Podle něj by se členské státy měly snažit bránit svou identitu a svobodu rozhodování.

Na otázku, zda je řešením vystoupení z EU, odpověděl opatrně. Obává se totiž, že by se bruselská elita pokusila takový stát ekonomicky i politicky zničit.

Frédéric Baldan v Praze vystoupil v rámci akce organizace Inovace republiky. Jeho kniha UrsulaGates nyní vychází česky v produkci Spoutaného nakladatelství.

Zpět na titulek ↑

Neziskovka zvaná „Asociace pro mezinárodní otázky“ (AMO) patří mezi nejvlivnější české think tanky v oblasti progresivismu, gender a prosazování zelené politiky EU a Green Dealu. V uplynulých letech získala z Lipavského Ministerstva zahraničních věcí více než 34 milionů korun. Nové vedení resortu v čele s Petrem Macinkou nyní financování konečně ukončil. Jde o vlivný zahraničněpolitický think tank.

Kdo je AMO

Veřejně se prezentuje jako „hlídací pes české zahraniční politiky“

Prosazuje témata jako:

• podpora Ukrajiny

• klimatická politika

• Green Deal

• boj proti dezinformacím

• genderová agenda

Za vlády Petra Fialy získala významné veřejné financování

• od Ministerstva zahraničních věcí měla obdržet více než 34 milionů Kč;

• část projektů realizovala v Srbsku a na Ukrajině;

• je pevně ideově blízká stranám ODS, TOP 09, STAN a Pirátům

Osoby a obsazení

Jan Lipavský - „Lipavského bankomat“ - systém financování politických neziskovek.

• za jeho působení na MZV AMO získávala významné dotace

• ministerstvo se stalo největším sponzorem organizace

Helena Langšádlová

• účastnila se akcí pořádaných AMO

• je spojována s organizací IPAC

• vystupovala na debatách o ruském a čínském vlivu.

Katerina Demetrashvili

• vystupovala na akcích AMO

• kritizovala rozpočtové škrty nové vlády

• podporuje rozvojovou a transformační politiku

• tvoří sexuální pár s plukovníkem Foltýnem, bývalým úředníkem vlády P. Fialy pro boj s nezávislými informacemi, známým také prohlášením, že někteří Češi, kteří neříkají „správnou pravdu“ jsou svině

Lucie Bartošová

• účastnila se debat pořádaných AMO

• vystupovala proti škrtům v rozvojové politice

Anežka Nedomová

• účastnice debat organizovaných AMO

• spojována s tématy genderové rovnosti

Eva Decroix - politička ODS spojená se zametáním stop u bitcoinové kauzy

•Spolupracuje s UMO (za odměnu) na projektech zaměřených na podporu ruské opozice.

Pavel Žáček

•Podporovatel projektů souvisejících s ruskou opozicí.

Jan Bartošek

•Politicky podporuje a kryje aktivity AMO souvislosti s Evou Decroix a Pavlem Žáčem.

Ondřej Kolář

•Podporuje projekty AMO.

Lidé působící v AMO:

Pavel Havlíček

• jeden z hlavních tváří AMO

• člen TOP 09

• bývalý stážista v Člověku v tísni a Evropské nadaci pro demokracii

• komentátor Deníku N založeného miliardáři podporující Petra Pavla

Souvislosti

• podpora Meeting Brno

• kritika maďarské vlády

• cílená kritika dehonestace osob spojených s Andrejem Babišem

Martin Abel

• dříve působil na Ministerstvu životního prostředí

• podporoval rozvoj větrné energetiky

• kritizuje a manipulativně osobně dehonestuje Filipa Turka a stranu Motoristé

Vojtěch Pecka

• přednáší na Univerzitě Karlově

• zabývá se klimatickou politikou

• pracuje na placeném projektu s názvem „Ruská stopa v českých klimatických obstrukcích“

Tomáš Jungwirth-Březovský

• vede klimatický tým AMO

• je spojen s Pirátskou stranou

• podílí se na výstupech týkajících se tzv. dekarbonizace

Natálie Vachatová

Novinářka, kterou Pavel Havlíček veřejně označil za bezpečnostní hrozbu, jelikož odhaluje financování neziskovek státem a odkrývá personální složení

Organizace a sítě

National Endowment for Democracy

• patřila mezi významné zahraniční sponzory AMO

• v roce 2022 poskytla přes 6,5 milionu Kč.

Open Society Foundations

Uváděna mezi organizacemi, které financují český neziskový progresivistický a levicový sektor.

Aliance pro moderní stát

• financuje projekt související s podporou DSA

• je spojována s dárci Petra Pavla.

Bezpečnostní centrum Evropské hodnoty

Partner projektu Odolné Česko.

Lobbio

Nástupnická organizace Rekonstrukce státu.

Rekonstrukce státu

Spojení s projektem Odolné Česko, dříve pořádala demonstarce proti Babišovi, Zdiskreditovala se a tak se "přejmenovala na "Lobbio"

Inter-Parliamentary Alliance on China

Mezinárodní síť zaměřená na Čínu, financovaná mimo jiné z tchajwanských zdrojů.

Finanční toky AMO

1. AMO od MZV získala celkem 34 187 319 Kč.

2. V roce 2024 získala téměř 36 milionů Kč celkových příjmů.

3. Přibližně třetina příjmů pocházela z Ministerstva zahraničních věcí vedeného Lipavským

4. Mezi významné sponzory patřili:

• NED – americká National Endowment for Democracy podporovaná demokraty USA

• Evropská komise

• česká ministerstva

• Úřad vlády

• zahraniční ambasády

• OSF – Open Society Foundations - jedna z největších filantropických nadací na světě. Založil ji americký investor a filantrop George Soros.

• Nadace Blíž k sobě.

Petr Macinka financování AMO z MZV v roce 2026 ukončil

Zpět na titulek ↑

Dopis pochopitelně ani jedno z mainstreamových médií nezveřejnilo, natož aby o něm informovalo. Komunistické manýry se tato média zřejmě naučila dobře.

Kňourek, který působil v Radě ČRo v letech 2020 až 2023 a nyní znovu kandiduje, tvrdí, že především Český rozhlas ( moho spolehlivě potvrdit, poslouchám cca 3 hodiny denně - LLF) dlouhodobě porušuje vlastní kodex i zákonné povinnosti. Kňourek zmiňuje například jednostranně kritické diskuze o slovenské vládě Roberta Fica, kritická slova moderátorů na adresu Motoristů nebo přehlížení Společnosti na obranu svobody projevy při četných diskuzích o svobodě slova a cenzuře.

Tomáš Kňourek v otevřené stížnosti Radě Českého rozhlasu upozorňuje na jasné nedodržování zákona o Českém rozhlasu a Kodexu Českého rozhlasu, zejména v oblasti nestrannosti, vyváženosti a výběru hostů v publicistických pořadech. Podle něj se debata o nezávislosti veřejnoprávních médií často míjí s podstatou problému. „Poslední týdny naplněné hysterickým iracionálním halekáním části veřejnosti za zachování ‚nezávislosti‘ České televize a Českého rozhlasu zakrývají hlavní podstatu problému. A tím jsou objektivita a nestrannost. Nezávislost může být pouze předpokladem pro jejich dodržování,“ uvedl Kňourek. Ve své stížnosti správně uvádí, že problém nespočívá jen v jednotlivých pochybeních, ale v samotném nastavení veřejnoprávní publicistiky, která podle něj upřednostňuje úzký okruh názorově spřízněných progresivistických expertů, komentátorů a publicistů.

Jako místopředseda Syndikátu západočeských novinářů mám zpracovanou vlastní analýzu, která Kňourkova slova potvrzuje. Je ovšem otázkou, zda je možné všechny tyto „intelektuály s pocitem méněcennosti“, vesele parazitující na státních financích v podobě úředníků a aktivistických „novinářů“ ve veřejnoprávních médiích, přinutit k tomu, aby buď psali nestranně, nebo odešli. Podle mého názoru to možné není. Zvláště když 40 % české dospělé populace vůbec nechápe, o co se jedná, a na demonstracích typu Milionu chvilek dělá stafáž v podobě jakýchsi užitečných idiotů. Sice je to menšina, ale její "zástupci" z řad neziskovek a dalších progresivistických aktivistů disponují mocí, státními penězi a tím i vlivem. Tato skupina je pak pod "ochranou" současných opozičních politiků, zejména z řad Pirátů, TOP 09 a Starostů. O současné „levicové“ ODS v čele s Kupkou-Fialou a členech, jako je například starosta Řeporyjí Pavel Novotný, už snad ani nemá cenu se zmiňovat.

LLF

Zpět na titulek ↑

„Staří mohou za klimatickou krizi.“ Přesně takový vzkaz dnes vysílají radikální zelení aktivisté z Kodaně vedené Birgitte Kehler Holstovou za progresivní zelenou stranu Alternativa. A veřejnost začíná být konečna pořádně nasraná. Návrh drasticky omezit maso ve veřejných institucích totiž nevyvolal jen debatu o ekologii, ale hlavně obrovské pobouření kvůli zelené progresivistické ideologii a přístupu k seniorům.

Zatímco běžní lidé řeší drahé energie, potraviny a přežití od výplaty k výplatě, progresivní politici počítají seniorům gramy masa na talíři. Podle dokumentu bude množství masa ve veřejném stravování výrazně omezeno – a domovy seniorů se okamžitě staly symbolem celé kauzy. V čele stojí Birgitte Kehler Holstová, „matka“ tohoto bezcitného sociálního experimentu. Zelení aktivisté v Kodani nikdy nezažili skutečný život obyčejných důchodců, přesto je chtějí ve stylu marxistických bojůvek převychovávat. Asi si vzali příklad z České televize

Největší šok ale přišel s výroky jak od NSDAP, že právě starší generace údajně nese větší vinu za znečišťování planety. To už i podle mnohých “normálních“ zelených překračuje všechny meze. Ale jsou vůbec tito lidé tzv. normální? Není to už diagnóza? Senioři, kteří celý život pracovali, vychovávali děti a budovali dnešní společnost, jsou najednou vykreslováni skoro jako problém, který je potřeba „převychovat“. A to kvůli tomu, co mají na oběd.

Ještě dál ale zašla jiná fanatička, Mona Juulová z Konzervativní lidové strany Dánska. Tato "věřící dáma" chodící se modlit do kastela říká": Obyvatelé domovů důchodců by neměli dostávat maso, protože byli celý život ‚prasaty‘. Proto by měli mít čočku místo masa,“ uvedla.

„Dnes vám vezmou maso, zítra vám budou říkat, kolikrát týdně se smíte sprchovat a pozítří co máte říkat,“ píší lidé na sociálních sítích. Je zcela jasné, že extrémně levicoví aktivisté a progresivisté z řad lidovců stejně jako někteří současné opoziční čeští politikové a jejich podporovatelé už dávno ztratili kontakt s realitou a místo hledání rozumných řešení jen moralizuje a bez skrupulí útočí na běžné občanya svobodu. Podobná tzv. "liberální demokratická zelená politika", jež je podporována voliči s vymytými mozky, povede nutně „válce generací“ a díky tomu, že dnešní mileniálové umí jen sedět u počítačů a žvanit na sítích je zcela jasné, kdo asi skutečný boj v ulicích vyhraje. A to vše v důsledku blábolů politiků jež prosazují generační diskriminaci maskovanou za tzv. „boj za klima“.

Přitom mnoho těchto klimatických fanatiků, kteří zavádějí takto drakonická klimatická opatření, nemá problém létat tam a zpět na nesouvisející klimatické konference.

Pokud se jako společnost nepostavíme jasně a tvrdě těmto pomatným ideologiím, progresivistickým levicovým parazitům, nasátých na stát, na granty, státní příspěvky, subvence, státní finanční podpory a dotace, pak nám tito "méněcení parazitální šašci" budou diktovat jak máme žít, co máme jíst a jak máme mluvit.

Je jasné, že bláboly o snížení ekologické stopy veřejného stravování jsou je zástěrkou v jejich svatém ideologickém boji zelených progresivistických mozků.

LLF - čerpáno z článku Jitky Zdaržilové

Zpět na titulek ↑

„Vážně je šmírovali odtamtud?“ Zraky turistů se zvednou ke špici kostela svatého Mikuláše, kde před Listopadem místo zvoníka sedávali příslušníci StB a pozorovali pohyb na zejména americké ambasádě. „Přesně z těch okýnek. A jako bonus se fízlové dívali i do soukromých bytů – na lidi, co s politikou neměli vůbec nic společného. Na lidi, jako jste vy,“ přidám s gradací po dekádách v průvodcovské branži vybroušenou k dokonalosti. Funguje to i teď. Skupina, která po absolvování turistického pekla na Pražském hradě mele z posledního a už se chce jen někam zhroutit k půllitru, se okamžitě probere.

Co byl socialismus, jak se v něm žilo, si umí představit stále méně západních návštěvníků Prahy. Umí – nebo je ochotno. Obojí klesá s věkem, od jistého roku narození dost razantně. Středoškolské školní výpravy jsou vůči tématu už naprosto imunní. Historická paměť se vytrácí prý ve třetí generaci. Ale zařízení na špiclování přijde nechutné všem. I mládež vnímá, že čumět na cizí lidi a pak podávat reporty je chucpe.

Lidé nemají rádi fízly. Jenomže se zdá, že už máme fízly neradi přece jen o trochu méně. Jinak bychom přece neakceptovali pozvolné zavádění sofistikovaných šmírovacích technik do každodennosti. Od července začne platit evropské nařízení, podle kterého budou u všech nových aut kamerky kontrolovat, kam se řidič dívá během jízdy. Pokud vyhodnotí, že člověk nedává pozor způsobem, který stroj považuje za dostatečný, bude problém. Kamerku (populární zdrobnělina mi připomíná Kafkovo „to je výraz, jako když člověk někomu řekne prasátko, a má na mysli svini“) sice jistě půjde přelepit, ale člověku pak nesmí vadit avizované protivné pípání a klepání volantu. Asi se moc nedá počítat s tím, že by systém jen něco varovně zahlásil a dal pokoj. Výrobci mají povinnost zajistit, aby ta věc nešla vypnout ani svépomocí zlatých ručiček, ani v autoservisu.

Biometrická data se sice nemají dostat ven do externí databáze, ale copak se dá ochraně soukromí po covidu věřit? Závěr každopádně je, že na člověka je nutné nasadit hlídací systémy, protože sám není schopen se ohlídat. Šmírák v autě přichází v klasické synchronicitě, kdy se EU opět v ještě další variaci snaží protlačit Fialovo ikonické „právo na korigované informace“, tentokrát přes zákaz VPN, jejichž popularita roste i kvůli přípravě na povinné ověřování zletilosti, tedy (opět) ztrátě anonymity. Zpráva Evropského parlamentu o VPN dokonce mluví o díře v zákonech. Je zřejmé, že veliké spoustě lidí to vadit nebude. Už v roce 2023 vyšla v USA studie, podle které by třetina generace Z podpořila povinnou instalaci kamerek šmírovacího typu v bytech za účelem „snížení domácího násilí, zneužívání a jiných protizákonných aktivit“. Však kdo nedělá nic špatného, ten přece nemá co skrývat, že jo. Státy se masivně vlamují do soukromí. V Londýně policie nasadila během sobotních masivních demonstrací systémy na rozeznávání obličejů – ale jen u protestu „Unite The Kingdom“ zorganizovaného Tommym Robinsonem. Na propalestinskou akci tento systém nenasadila. Jistě to není jen proto, že jejich druh demonstrantů se zásadně omotává šátkem a přes hlavu nasazuje kapuci.

Východoněmecká tajná služba Stasi měla v roce 1989 něco kolem 95 tisíc zaměstnanců na plný úvazek a až dvojnásobek spolupracovníků neoficiálních. Taková síť znamenala obrovské provozní náklady na platy, techniku, archivy, odposlechy a administrativu, podle některých odhadů na to šlo až tři procenta HDP. Těžko představitelná suma, i ta naše loňská dvě procenta byla horko těžko vydřená jen pomocí kreativního účetnictví. Zaznamenala jsem postřeh, že se NDR rozložila také pod tíhou vlastní špehovací sítě – že už to neutáhla. Systémy kontroly, kterým není třeba vytápět kanceláře a zajistit důchod, vyjdou státy mnohem levněji.

Tereza Viry - Týdeník ECHO

Zpět na titulek ↑

Režisér Igor Chaun ve svém obsáhlém videu ostře kritizuje prezidenta Petra Pavla a varuje před směřováním České republiky pod jeho vedením. Prezidenta nevykresluje jako obránce národních zájmů, ale jako člověka, který podporuje oslabování české suverenity ve prospěch nadnárodních ekonomických a zbrojařských struktur.

Hlavním bodem Chaunovy kritiky jsou prezidentovy výroky o hlubší evropské integraci, přijetí eura nebo omezení práva veta v Evropské unii. Právě tyto kroky režisér označuje za nebezpečné a v přímém rozporu s myšlenkou samostatného českého státu. Opírá se přitom o výklad Ústavy České republiky a opakovaně zdůrazňuje význam národní svrchovanosti.

Silná slova zaznívají i směrem k prezidentově zahraniční politice. Chaun odmítá podporu muniční iniciativy pro Ukrajinu a tvrdí, že prezident místo diplomatických řešení přispívá k eskalaci konfliktu. Kritizuje také jasné potlačování svobody slova a přílišnou orientaci na bruselskou neomarxisticxkou a zelenou politiku.

Ve videu se objevují i širší úvahy o fungování globálních elit, NATO či evropských institucí. Podle Chauna Pavel nepůsobí jako nezávislý státník, ale jako člověk formovaný nadnárodními strukturami, jejichž zájmy mají přednost před zájmy českých občanů.

Celým videem na YouTube prostupuje důrazný apel na občanskou aktivitu a obranu národní identity. Chaun varuje před apatií společnosti a vyzývá lidi, aby se zajímali o veřejné dění, přemýšleli kriticky a nerezignovali na ochranu české státnosti.

„Láska k zemi není nacionalismus, je to péče,“ uzavírá režisér své poselství.

Zpět na titulek ↑

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy se logicky brání, že by vychovávala teroristy, jak řekl ministr Petr Macinka. Fakulta podle slov proděkanky Bennett Lackové má své akademické, etické a pedagogické standardy.

Jak jsou tyto etické standardy sladěny s tzv. ideologií nerůstu, jež vyučuje člověk spojený s pedagogickým působením někdejšího mluvčího žižkovské Kliniky, který zde učí kritizovaný předmět Úvod do klimatické krize se neví. Univerzita na tyto otázky neodpovídá.

V polovině května 2026 se na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy uskutečnil dvoudenní workshop „Teorie boje“. Vedla jej ej americká akademička a umělkyně Avital Ronnellová, dle pozvánky „ikona feministické a queer teorie“. Upoutávka na dvoudenní bojovnou akci se na sociálních sítích fakulty objevila ve středu. Právě v den, kdy se FHS snažila komunikovat, že aktivity jako „trénink blokády, protestsong, petice, obsazení kotelny, narušení dopravy či sabotáž toku fosilních energií“, popsané ve studijních materiálech jako téma jednoho z vyučovaných předmětů, se do sylabu dostaly nedopatřením a v žádném případě neplatí, že by fakulta „vychovávala teroristy.“

„Na Fakultě humanitních studií se dá studovat předmět – to se teď pobavte se mnou – Úvod do klimatické krize. Zadarmo, za naše peníze se tady vyrábějí absolventi, kteří pak o sobě tvrdí, že jsou vysokoškolsky vzdělaní. Sabotáž toku fosilních energií se prosím pěkně vyučuje na Karlově univerzitě, na naší nejstarší univerzitě. To už není ekoterorismus, to už je čistý terorismus. Blahopřeju naší nejstarší univerzitě k tomu, že nám tady vychovává teroristy,“ sdělil Macinka.

FHS se brání, a tvrdí, že z kontroly sylabů podle ní vyplývá, že se jedná o ojedinělé pochybení, které „bylo způsobeno jednotlivcem a neodráží standardní praxi fakulty“.

Fakulta zareagovala tím, že z výuky stáhla doktoranda, který formulaci do studijního materiálu sepsal, studenta doktorandského studia Róberta Repku, magistra umění. Jeho životopis obsahuje studia antropologie, Erasmus v Uppsale a práci v novinách, tiskové agentuře nebo jako dramaturg kulturního centra. Na FHS UK ale působí především ve výzkumném týmu ResisTerra, který „zkoumá nové podoby, hrozby a přísliby tzv. více-než-lidské rezistence zejména ve střední a východní Evropě“.

S projektem před několika lety přišel Mgr. Bohuslav Kuřík, Ph.D., sociální antropolog, někdejší student britské univerzity v Durhamu a absolvent Fulbrightova stipendia. S projektem nazvaným „ResisTerra: konceptualizace více-než-lidské rezistence antropocénu“ obdržel univerzitní grant Primus, který jeho týmu umožnil se tři roky zabývat „promýšlením konceptů jako vzdor, spravedlnost nebo solidarita optikou tzv. více-než-lidské antropologie“.

Jeho koncept vychází z teorie, že i entity vyšší než lidé jsou aktivními účastníky vztahů, a má proto smysl přemýšlet o jejich právech. „Když se dnes rozhlédneme po environmentálních konfliktech antropocénu, tak uvidíme, že je v nich možné vystopovat řadu příkladů, ve kterých se nějakým způsobem pracuje s více-než-lidským aktérstvím – vyhlašujeme válku virům; přiznáváme právní subjektivitu tajícím ledovcům či řekám; vzýváme či naopak zatracujeme škůdce a plevele pro jejich schopnost „zbaštit“ jak zisk velkostatkářům, tak i způsob monokulturního hospodaření; blokujeme megalomanské projekty developerů dokazováním, že na místě už bydlí nějaký vzácný druh... A ve všech těchto konfliktech ožívají ne-lidé jako aktéři – tu jako právní subjekty, tu jako strategičtí nepřátelé, tu jako hrdinové, tu jako spojenci a parťáci. Spolu s nimi přichází i možnost znovupromyslet velké politické koncepty jako je spravedlnost, solidarita nebo právě rezistence optikou více-než-lidskou. A to je přesně to, co děláme v ResisTerra,“ vysvětloval na fakultním webu.

Druhým projektem, kterému se magistr Kuřík věnuje, je kniha, která koncept „více-než-lidské rezistence“ představí českému čtenářstvu. Teď na ni bude mít trochu více času, stejně jako Repka byl totiž stažen z výuky předmětu Úvod do klimatické krize, kde současně působil jako garant. Dokončit semestr se studenty mají dva pedagogové. Vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Markéta Zandlová a rovněž Mgr. et Mgr. Arnošt Novák, Ph.D. I on se pohybuje kolem projektu ResisTerra, kde je seniorním výzkumníkem. Veřejnosti je autor knihy Tmavozelený svět ale znám hlavně jako někdejší mluvčí žižkovského squatu Klinika. „Autonomní sociální centrum Klinika“ v někdejší plicní klinice na Žižkově, obsazené většinu času nelegálně, fungovalo od roku 2014, poslední osoby budovu opustily až v roce 2019. Projekt prezentovaný tvůrci jako kulturní a vzdělávací centrum se kromě pravidelných stížností obyvatel okolních domů na hluk a nepořádek objevil ve zprávě Ministerstva vnitra o extremismu kvůli vazbám na anarchistické hnutí.

Arnošt Novák byl jednou z hlavních tváří projektu. „Cílem centra je, aby fungovalo na úplně odlišných principech, než na kterých je založena stávající kapitalistická společnost. Cílem našich aktivit je potkávat se s ostatními lidmi a dělat něco, o čem si myslíme, že je smysluplné, rozvíjet sociální vztahy založené na solidaritě, vzájemné pomoci, samosprávě a sdílení.“ Magistr Novák působí pedagogicky též na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde se podílí na předmětu Teorie nerůstu. Kolem tohoto pojmu vznikla v Brně coby „výzkum“ velmi zvláštní badatelská skupina pedagogů, aktivistů, politiků a neziskových organizací. Předmět Úvod do klimatické krize je vyučován jako volitelný v bakalářských studijních programech, určen je pro studenty prvního nebo druhého ročníku. Společně mají „popularizační formou rozplétat jednotlivé roviny krize a uvést tak studující do problematiky klimatické krize“.

Předmět je absolvován testem (tři otázky z látky probírané na hodinách, studium předepsané literatury k testu pouze doporučeno) a předtím „vypracováním skupinového úkolu“. V jeho rámci se skupiny studentů mají zamyslet „a co tedy můžeme dělat“. K tomuto zamyšlení mají studovat aktivity klimatického hnutí, sousedských spolků, studentských skupin i umělců. „Porozmýšlejte, čo bystx vedelx realizovať vo vašom špecifickom kontextě,“ bylo dále uvedeno v zadání od Róberta Repky. Výsledkem měla být skupinová prezentace, v podobě příkladně formulované aktivitami, které citoval Petr Macinka. Záměr předmětu je zřejmý bez ohledu na provedené škrty v sylabu. Jeho cílem je učit studenty o možnostech a formách aktivismu ve veřejném prostoru.

Výuka je velmi prakticky zaměřená. Tak jistě.

A v tomto směru není v nabídce FHS UK zdaleka jediným. Na fakultě je vyučován třeba také dvousemestrální kurz Krize jako příležitost, vedený Ivanem Ryndou, známým veteránem zeleného hnutí už od doby před rokem 1989. „Počátek 21. století přinesl v globálním měřítku krizi finanční, ekonomickou, environmentální, ale do krizových situací se dostává i oblast demografie, sídelní struktury, migrace. Krizi zažívá i politická sféra, věda, kultura a sdělovací prostředky a informace. Ve všech oblastech je různě zasažena místní, regionální a globální úroveň. V cyklu přednášek předních odborníků se posluchači seznámí s jejich názorem na jednotlivé oblasti a jejich problémy, klíčové hráče, rizika a možnosti řešení, bude-li krize pochopena správně – jako příležitost ke změně,“ je představen.

Teoretické základy o neziskovém hnutí studenti dostanou v předmětu „Role neziskových organizací v dnešní společnosti“. Speciální znalosti lze získat v předmětu „Řízení neziskových organizací“. A v jiném kurzu se zase studenti učí, jak si zajistit financování. Předmět s názvem Fundraisingvede docentka Marie Dohnalová a magistr Jan Kroupa (nejde o novináře „Janka“ Kroupu). „Studenti se seznámí se základy práce s dárci a s významem fundraisingu v řízení a fungování dobročinných organizací. Odhodlání a závazek zajistit si na svou činnost dostatek zdrojů je podstatným charakteristickým rysem dobročinných organizací, přesto je stále v České republice velmi často podceňován nebo nepochopen. Dárce není zdrojem peněz, ale součástí poslání, vize a příběhu každé dobročinné organizace, je součástí komunity, které některé konkrétní společenské téma není lhostejné. Výuka je velmi prakticky zaměřená: studenti si v praxi vyzkoušejí naplánovat a zrealizovat konkrétní fundraisingovou kampaň,“ je předmět představen.

I další předměty na Fakultě humanitních studií jsou orientovány tímto „praktickým“ směrem. Čistě namátkou: Udržitelná a profesionální NGO, Teorie a praxe občanské angažovanosti, Právní rámec občanského sektoru. Současně ale fakulta v debatě, která se kolem slov Petra Macinky rozpoutala, vehementně ujišťuje, že „Fakulta humanitních studií UK je oborově různorodá a názorově pluralitní akademická instituce. Stojí na principech akademické svobody, otevřené diskuse, respektu k rozmanitosti a citlivosti k etickým otázkám“. Toto ujišťování souvisí i s březnovými událostmi, kdy byl jeden ze studentů fakulty zadržen po žhářském útoku na průmyslový komplex v Pardubicích. Tehdy poprvé byla upoutána pozornost veřejnosti na pražskou fakultu, kde se v minulosti opakovaně odehrávaly aktivity na podporu Palestiny a podobně. „Fakulta jednoznačně odmítá, nepodporuje a nepřipouští jakékoli formy násilného jednání. Akademická svoboda není bezbřehá, je nutné ji vyvažovat odpovědností, pluralitou názorů a důrazem na argumentaci založenou na ověřitelných datech. Takové prostředí považujeme za klíčové pro prevenci jednostrannosti i radikalizace a takové prostředí na fakultě důsledně prosazujeme a rozvíjíme,“ uvedli k tomu zástupci fakulty.

Snaha o pluralitu názorů a důraz na argumentaci jsou bezesporu chvályhodné a naplňují poslání vysokoškolského vzdělávání, které koneckonců definují i zákony. Je však otázkou, jak jsou tyto hodnoty zajišťovány v rámci výuky předmětů, kde se přímo ve studijních materiálech hovoří o tom, že mají ambici „společně posunout uvažování“, nebo při působení vyučujících, o jejichž aktivity se v minulosti zajímaly bezpečnostní složky.

Na tyto otázky proděkanka FHS pro vnější vztahy neodpovídá.

Mnohé pak zaujalo, že na sociálních sítích fakulty pod příspěvkem hlásícím se k otevřené diskusi, respektu a rozmanitosti docházelo k poměrně masivnímu mazání kritických příspěvků, což nepůsobilo dojmem instituce vytvářející prostor pro setkávání. Jak se na tento způsob komunikace fakulty dívá tisková mluvčí Univerzity Karlovy Michaela Lagronová nevíme, jelikož s novináři rovněž nekomunikuje

Čerpáno z analytického článku Karla Šebesty

Zpět na titulek ↑

Argumenty evidentně nechali doma, ale fixy si vzali. Někteří mají tituly na zdi, ale myšlenky na kartónu. Transparenty mají evidentně větší než rozhled.

Je těžké s někým diskutovat když mu chybí elementární vhled, znalosti a základní právní erudice. Možná by někdo těmto "svazákům a soudruhům" z ČT a ČRo mohl vysvětlit, že v České republice je sice poměrně snadné vyhlásit tzv."stávkovou pohotovost", což je ve své podstatě blábol nemající nikde v právním řádu oporu, ale je velmi obtížné začít skutečně stávkovat! Tedy nepracovat a nechodit do práce.

Pokud tedy za STÁVKU nepovažuje tahle skupina obligátní nápis "stávka" v nějakém logu a ovládnutí veřejnoprávních médií ideologickými jedinci - aktivisty. Zde se pak může jednat i o trestný čin.

Stávkovat lze totiž v rámci kolektivního vyjednávání v případě jeho krachu, ale v žádném případě si nelze vynucovat institucionální změny na základě ideologiockých požadavků. Tihle odboráři jsou kompletně mimo. Jednalo by se o jasné porušení pracovních povinností a zásah do práv jiných osob.

Vojtěch Bednář - sociolog

Zpět na titulek ↑

Javier Milei je argentinský ekonom, politik a od prosince 2023 také prezident Argentiny. Mileiův blok, někdy také Mileiova porucha, hovorově milei (jako parkinson nebo alzheimer) je odborný psychiatrický termín, který zavedl Javier Milei, aniž o tom tedy věděl. Javier Milei si totiž všiml následujícího jevu: „Levičáci nenávidí čísla. Socialismus nikdy nikde nefungoval. Empirická evidence je tak zdrcující, že ti lidé musí mít nějakou mentální poruchu, psychický blok, který jim brání to vidět. A protože nemají argumenty, rychle sahají k agresi. Levice je příšerně agresivní.“

Prahou 11. dubna 2026 prošel další ročník Pochodu pro život. Je organizován na podporu nečekaně těhotným ženám, má přinést naději, že narozením život nekončí. Zastavit se ho již tradičně pokusili ultralevičáci, feministky a další pozitivně naladění, na budoucnost orientovaní, společensky prospěšní, morálně pevně ukotvení, psychicky stabilní a čistě a vkusně oblečení převážně mladí lidé, podle kterých by tuto naději nečekaně těhotným ženám naopak nikdo dávat neměl. Už jen ta představa je rozpaluje doběla. Když loni přišlo Hnutí pro život s nápadem dát na těhotenské testy odkaz, který by ženy podpořil v tom, dítě donosit, okamžitě se strhla panika. Co kdyby si to někdo rozmyslel! Škoda každého potratu, který padne vedle. Zvlášť když porodnost padá jako kámen.

Je pozoruhodné, že o interrupcích v téhle souvislosti nikdy nepadne ani slovo. Protože pražský městský soud nedávno vydal naprosto otřesné rozhodnutí, že je policie vlastně nemusí ochránit (jak by asi rozhodl v případě agresi proti Pride?), byli pořadatelé nuceni naředit průvod do malých skupin, aby je zástupci duhového a tolerantního tábora nezablokovali jako loni v Kaprovce. Policie se navzdory rozsudku relativně pochlapila, ale na útoky došlo. Tolerantní účastnictvo totiž trpí mileiem.

Jedině nezaléčený milei totiž dokáže z hesla „Nesoudíme, pomáháme“ číst úsilí o plošný zákaz potratů. Jedině kvůli ošklivě rozběhnutém mileiovi se „feministické kolektivy“ katapultují do stavu kolektivní nepříčetnosti, jakmile uvidí transparent „Nejlepší je prostě pomoct“. Nebo jaký jiný psychiatrický defekt nutí tyhle lidi zblízka nadávat malým dětem do fašistů? Jedině diagnostikovaný milei. Milei je vlastně něco jako alzheimer, brání probíhat myšlenkovým pochodům tam, kde se to ideologicky nehodí.

Možná by Apolena Rychlíková místo „přemýšlení o světě, který chce ovládat ženská těla a jejich budoucnost“ mohla využít svého vlivu u kámošstva a doporučit dívkám, aby nepoužívaly potraty jako antikoncepci a věnovaly výběru partnerů alespoň stejnou péči jako výběru pizzy. Kolektivy si totiž nějak nedokážou spojit, že neplánovanému těhotenství vždycky něco předchází – že činy mají následky. Proč si to nespojí? Chytly mileie. Od kamarádek.

Liberální ženy jsou nejméně tolerantní demografickou skupinou. Jsou mnohem nesnášenlivější vůči vlastním, než jsou (i liberální) muži vůči názorovým oponentům. Z toho vychází smutná skutečnost, že liberální voličky patří k nejnebezpečnějším lidem na světě. Že vřískajícímu soudružstvu opravdu nejde o fyzickou autonomii, se ukázalo během covidu, kdy za právo za vlastní tělo nevyšel do ulic přesně nikdo. Což platí o všech dalších štítech demokracie.

Jen milei v terminálním stadiu také umožní oddělit těhotenství od dítěte. U nás se tahle mentální gymnastika ještě tak úplně nechytila, byť na tom kolektivy usilovně pracují, ale na správné straně vyspělého zahraničí už je nenarozené dítě až do okamžiku porodu, pokud není plánované, pouhým „těhotenstvím“. Dvě akademičky z University of Chicago tuhle publikovaly článek („Spravedlnost pro dívky“ – samozřejmě), podle něhož dospělí musí hledět na těhotenství mladistvých jako na nemoc a měli by aktivně hledat cestu, jak ho ukončit. „Taková pacientka může své těhotenství interpretovat jako miminko a cítit k němu lásku a touhu stát se matkou. Může uvěřit, že interrupcí zabíjí své dítě,“ píší akademičky doslova. K potratu by podle autorek měli dospělí nezletilé – tedy i klidně skoro osmnáctileté – dívky přinutit i fyzickým násilím. To se nám to Moje tělo, moje volba nějak zvrtlo.

Celé to nakonec ukazuje jednu věc: nejde o svobodu, nejde o toleranci, nejde o otevřenou debatu. Jde o prosazení jediné správné interpretace světa – a kdokoliv ji naruší, je okamžitě terčem. Milei v čisté podobě.

Tereza Viry - Týdeník ECHO

Zpět na titulek ↑

Válka vždycky mění pravidla hry. Nejen na bojišti, ale i doma – v tom, kdo rozhoduje, kdo získává vliv a kdo na situaci vydělává. Vedle armád a států se v takových chvílích často aktivizují i různé iniciativy, spolky a neziskové organizace. Na první pohled to může působit jako projev občanské angažovanosti. Ve skutečnosti to ale otevírá mnohem zásadnější otázku: kde končí pomoc a začíná paralelní moc?

Jedním z aktuálních příkladů je projekt Strong Europe, který podle dostupných informací vznikl s cílem připravovat veřejnost na krizové situace, organizovat výcvik a prosazovat legislativní změny inspirované zkušeností z Ukrajiny. Na svém webu otevřeně mluví o propojení občanů, expertů a veteránů a o snaze „připravovat Česko na budoucnost“. Zakladatelem a ředitelem Strong Europe je Martin Kroupa. Ten dlouhá léta působil v Paměti národa a ústavu Post Bellum. Po vypuknutí války na Ukrajině se aktivně zapojil do podpory této země.

U dvou z těchto organizací se na chvíli zastavme. Ukrajinské centrum pro bezpečnost a spolupráci (Ukrainian Security and Cooperation Center) se totiž na první pohled tváří jako think tank, ale ve skutečnosti je kromě analytické práce zapojeno přímo do rekrutování Ukrajinců do armády. Financování centra je navíc netransparentní. Come Back Alive (Vrať se živý) je pro změnu nevládní nadace, která ve velkém financuje a poskytuje vybavení, výcvik i technickou podporu ukrajinské armádě. V minulosti také pořídila zpravodajskou techniku. Úzce spolupracuje s tamním ministerstvem obrany.

Nadace neoperuje se zanedbatelnými prostředky. Za vše hovoří tři platby z října 2025 v celkové výši přes 5,5 miliardy korun. Odkud peníze pocházejí, nadace odmítá sdělit. Od ledna 2022 do konce března tohoto roku na jejich účet přišlo celkem více než 21 miliard korun. Proto se spekuluje, že nadace může sloužit jako kanál pro financování války cizími vládami. Strong Europe podle slov Martina Kroupy prozatím hospodaří s mnohem skromnějšími prostředky. „V tuto chvíli pracujeme s budgetem v řádech milionů korun. Jedná se o dary soukromých osob a firem, nicméně podáváme k EU a NATO granty,“

To samo o sobě nemusí být problém.

Problém vzniká jinde. V bezpečnostním prostředí totiž neplatí jen otázka „co“, ale především „kdo“. A právě zde se začíná lámat důvěra. Objevují se totiž názory – a je fér říct, že jde o neověřené či sporné interpretace, nikoli jednoznačně potvrzený konsenzus – že podobné iniciativy mohou být bezpečnostními složkami vnímány jako rizikové. Ne nutně kvůli deklarovaným cílům, ale kvůli rozostření hranice mezi státní mocí a soukromou aktivitou. Není bez zajímavosti, že ve spolku se angažují takoví lidé, jako je např. nechvalně známý plukovník Foltýn a že spolek chce spolupracovat např. s Člověkem v tísni, Milionem chvilek pro demokracii či Evropským kongresem Ukrajinců. Ti organizují třeba demonstrace, které se těší i podpoře prezidenta Petra Pavla. Vedle toho se Kroupa stal členem představenstva Skupiny D, která pod vedením herce Ondřeje Vetchého a pod záštitou náčelníka Generálního štábu Karla Řehky dodává zbraně Kyjevu.

Tento spolek čelí vyšetřování. Podle Vojenské policie bylo jedním z cílů Skupiny D obohacování spřízněných osob. Navíc panuje podezření, že se dopouštěla nedovoleného obchodování s vojenským materiálem. Ze soudních spisů vyplývá, že si osoby spojené s organizací vyplácely milionové mzdy a kupovaly luxusní automobily. Činnost Skupiny D, v níž ředitel Strong Europe Martin Kroupa působí, dokonce kritizovali i šéfové Bezpečnostní informační služby (BIS) a Vojenského zpravodajství (VZ).

To je v demokratickém státě citlivé téma.

Obrana, bezpečnost a příprava na konflikt nejsou běžnou veřejnou službou. Jsou to oblasti, kde musí existovat jednoznačná odpovědnost, kontrola a legitimita. Pokud se do nich začnou systematicky zapojovat soukromé struktury – byť s dobrým úmyslem – vzniká paralelní systém, který není pod plnou veřejnou kontrolou. A právě v takovém prostředí se historicky rodí nejen idealismus, ale i příležitost. Válka totiž není jen o hodnotách. Je i o penězích. A o vlivu.

Když se spojí bezpečnostní agenda, soukromé financování a snaha ovlivňovat legislativu, vzniká kombinace, která může být pro demokratický stát nebezpečná sama o sobě – bez ohledu na to, kdo ji vede. Ne proto, že by nutně docházelo ke zneužití, ale proto, že systém přestává být čitelný a kontrolovatelný. Další vrstvou je inspirace válečným prostředím. Přenášet zkušenosti z konfliktu může znít logicky. Jenže každá válka funguje v jiném režimu než mírová demokracie. Co je efektivní v krizové zóně, může být v běžném státě nepřiměřené nebo dokonce nebezpečné. Zavádění prvků „totální obrany“ nebo rozšiřování bezpečnostních pravomocí mimo standardní rámec může vést k nenápadnému posunu společnosti. A ten se neděje skokově. Děje se postupně.

Možná nejde o úmysl. Možná jde o snahu pomoci, reagovat na nejistou dobu, „dělat něco navíc“. Jenže právě dobré úmysly často otevírají prostor pro změny, které už nikdo plně neřídí.

A tak zůstává klíčová otázka:

Chceme stát, kde bezpečnost garantuje systém s jasnou odpovědností, nebo prostředí, kde se o ni dělí různé iniciativy s vlastními zájmy, financováním a vlivem? Protože odpověď na ni rozhodne víc než samotná válka za našimi hranicemi.

Karel Nový

Zpět na titulek ↑

Situace na evropském energetickém trhu začíná připomínat napínavý thriller. Tentokrát ale nejde o plyn nebo elektřinu, nýbrž o letecké palivo – kerosin. Podle některých analýz se Evropa dostává do bodu, kdy by jeho nedostatek mohl mít zásadní dopady na dopravu, cestování i ekonomiku. Evropa si podřezává vlastní větev.

Komentáře publikované na webech jako Kettner Edelmetalle a Edelmetalle poukazují na to, že problém není pouze důsledkem geopolitického napětí. Podle těchto zdrojů jde především o výsledek dlouhodobých rozhodnutí evropské energetické politiky.

Evropa v posledních letech postupně uzavírá rafinerie, omezuje vlastní produkci a zároveň zpřísňuje regulace ve prospěch alternativních paliv. Tím se podle kritiků sama připravila o schopnost pružně reagovat na výpadky dodávek.

Drahá ideologie místo funkční reality

Zásadním tématem je tlak na využívání biopaliv v letecké dopravě. Ta jsou podle kritických hlasů výrazně dražší než klasický kerosin, což zvyšuje náklady celého odvětví. Letecký průmysl tak stojí před dilematem: plnit ambiciózní ekologické cíle, nebo udržet dostupnost letecké dopravy. Výsledkem může být zdražování letenek i omezení provozu, což by pocítili nejen dopravci, ale i běžní cestující.

Sankce a realita geopolitiky

Další vrstvu problému tvoří sankce vůči Rusko a širší dopady ruské invaze na Ukrajinu 2022. Ty zásadně proměnily energetické toky a zvýšily tlak na evropské zásobování. Evropa se tak ocitá v situaci, kdy je závislá na vzdálenějších a často dražších dodavatelích. V kombinaci s omezenou vlastní kapacitou to vytváří prostředí, které je citlivé na jakýkoli další otřes.

Opakující se scénář

Celá situace připomíná vývoj po roce 2022, kdy nedostatek plynu odhalil slabiny evropské energetické strategie. Přesto se zdá, že se podobný vzorec opakuje i v oblasti ropných produktů. Zatímco Evropská komise prosazuje stále ambicióznější klimatické cíle a regulace, otázka energetické soběstačnosti zůstává podle kritiků v pozadí. Uzavírání infrastruktury bez adekvátní náhrady tak může vést k situaci, kdy Evropa ztrácí kontrolu nad vlastní energetikou.

Křehká rovnováha

Evropa se dnes pohybuje na tenké hraně mezi ekologickou transformací a energetickou bezpečností. Pokud se nepodaří tyto dva cíle vyvážit, hrozí, že se současné problémy s kerosinem stanou jen dalším článkem v řetězci krizí, které postupně odhalují strukturální slabiny celého systému. Otázka tak nezní, zda ke krizi dojde, ale jak hluboké budou její dopady.

Zpět na titulek ↑

Během covidových let, tzv. covidismu jsme zažili něco, co si ještě pár let předtím dokázal představit málokdo. Bezprecedentní zásahy do základních práv, ohýbání zákonů i ústavy, rozhodování v režimu strachu a tlaku.

Významnou roli v tom sehráli vystrašení politici, zmanipulovaná média, progresivističtí novináři (Barbora Tachecí z ČRO plus) samozvaní „experti“ jež se snažili zviditelnita vydělat (Ludwig) a veřejné autority (profesor Konvalinka – zainteresovaný finančně na testech a vakcínách). Tyto skupiny zneužívaly svoje postavení a místo otevřené diskuse, posilovaly jediný správný narativ inspirovaný čínskou diktaturou, levicovými progresivistickými politiky (Kanada apod.) a vlastním prospěcehm. Do vymáhání těchto opatření se zapojily i složky státu, včetně členů policie a justice. Společnost byla manipulována strachem a rozdělena – kdo nesouhlasil, byl rychle označen za problém, dehonestován, perzekuován, ostrakizován, zatýkán

A právě to se dnes začíná vracet jako téma.

Zatímco v Německu se naplno rozjíždí vyšetřování covidové éry, v Česku jako by se nic nestalo. Parlamentní komise, odborné výpovědi, veřejná slyšení – u našich sousedů se začíná rozplétat, co se během pandemie skutečně odehrálo. U nás dál převládá ticho a pohodlný příběh o „dobře zvládnuté krizi“.

Jenže tenhle příběh se začíná drolit.

Do německé debaty vstupují lidé z praxe. Jedním z nich je toxikolog Helmut Sterz, který upozorňuje na to, že vývoj a schválení mRNA vakcín provázely vážné nedostatky. Zkrácené testování, chybějící studie, masové nasazení bez dostatečných dat. Lži ohledně účinnosti a nutnosti očkování dětí, to vše ve jménu naléhavosti, která zpětně vyvolává víc otázek než odpovědí.

A nejde jen o vakcíny.

Jde o princip a svobodu, jde o demokracii. O to, co všechno si stát během krize dovolil. Zavřené obchody, omezený pohyb, tlak na očkování, nálepkování „neposlušných“. Kritika byla umlčována, pochybnosti zesměšňovány a veřejná debata zploštěna na jediný správný názor.

Dnes se ukazuje, že právě tahle absence otevřené diskuse byla jedním z největších selhání. V Německu už zaznívají jasné požadavky: vyšetřit rozhodnutí, pojmenovat odpovědnost, odškodnit poškozené a zrušit ochranné štíty, které kryjí výrobce i politická rozhodnutí. Jinými slovy – vrátit věci do normálu, kde moc nese následky za své kroky. V Česku nic takového neprobíhá. Žádná skutečná sebereflexe, žádné systematické vyšetřování, žádná snaha otevřít nepříjemná témata. Místo toho přetrvává snaha rychle zapomenout.

Jenže zapomenutí není řešení

Pandemie nebyla jen zdravotní krizí. Byla i testem svobody, důvěry a odolnosti společnosti. A tenhle test nedopadl dobře. Pokud se k tomu nepostavíme čelem, zůstane po covidu víc než jen ekonomické škody. Zůstane precedent, že ve jménu strachu lze obejít pravidla, potlačit kritiku a omezit svobodu – bez následků. V Evropě si to Německo už začíná připouštět.

Otázka je, jak dlouho to ještě budeme tolerovat u nás v Česku, jak dlouho si budeme nalhávat opak, jak dlouho ještě budeme zbaběle mlčet.

LLF

Zpět na titulek ↑

Prohlášení 21 šéfredaktorů českých progresivistických médií má působit jako obrana svobody slova. Ve skutečnosti ale otevírá nepříjemnou otázku: neplatí pro část české mediální scény jiná pravidla než pro zbytek společnosti?

Šéfredaktoři ve svém textu odmítají kritiku ze strany premiéra Babiše na varují před „útoky na média“. Jenže kde přesně končí útok a kde začíná legitimní kritika? V demokratickém prostředí přece není žádná instituce – ani média – vyňata z veřejné kontroly. Novináři dlouhodobě kritizují politiky, firmy i jednotlivce. Proč by tedy nemohla zaznít i kritika směrem k nim?

Celá situace tak působí dojmem, že část mediální elity si nárokuje zvláštní postavení. Když kritizují oni, je to kontrola moci. Když někdo kritizuje je, je to ohrožení demokracie. Tento dvojí metr je přesně to, co podkopává důvěru veřejnosti.

Další problematickou rovinou je otázka vlastnictví médií. Český mediální prostor je dlouhodobě koncentrovaný v rukou několika silných ekonomických skupin, tzv. oligarchů .To není konspirační teorie, ale běžně dostupný fakt. Samotné vlastnictví ještě automaticky neznamená ztrátu nezávislosti, ale zároveň zcela legitimně vyvolává otázky. Pokud média tyto otázky odmítají jako „útok“, místo aby je otevřeně reflektovala, jen tím posilují podezření, že něco není v pořádku.

Ironie celé situace spočívá v tom, že novináři často zdůrazňují nutnost transparentnosti, střetu zájmů a veřejné kontroly – ovšem primárně u ostatních. Ve chvíli, kdy se podobná kritéria začnou aplikovat na ně samotné, nastupuje obranná reakce a moralizující tón.

Veřejnost přitom nečeká od médií dokonalost. Očekává ale poctivost, otevřenost a schopnost přijmout kritiku. Důvěra nevzniká tím, že se někdo prohlásí za nezávislého, ale tím, že dlouhodobě obstojí v konfrontaci s pochybnostmi.

Pokud chce tato jedenadvacítka médií zůstat respektovanou součástí demokratické společnosti, nemohou si dovolit luxus dvojího metru. Svoboda slova totiž neznamená jen právo mluvit, ale také povinnost snést, že vám někdo odpoví.

LLF

Univerzity jako továrny na neomarxistickou a zelenou ideologii

Několik mladých lidí si zničilo život. Čekají je soudy, tresty a roky za mřížemi za teroristicvký čin v Pardubicích. Jejich příznivci na ně mávají známými hesly o Palestině od řeky k moři a "demonstrují". Veřejná debata se opět soustředí na samotný čin, na emoce a na rychlé odsudky. Jenže skutečný problém leží jinde – v prostředí, které takové jednání dlouhodobě připravuje. Humanitní univerzity, kdysi považované za bastiony kritického myšlení, se stále častěji mění v uzavřené ideologické bubliny. Místo hledání pravdy produkují jistotu. Místo pochybností nabízejí hotové odpovědi. A místo svobodné debaty učí studenty, jak správně myslet – nikoli jak myslet samostatně.

Tato ideologie má jasné rysy. Svět je rozdělen na utlačované a utlačovatele. Fakta jsou druhořadá, důležitější je „správný“ morální postoj. Složitá realita se zplošťuje do jednoduchých sloganů. Slova jako genocida, útlak nebo apartheid ztrácejí význam a stávají se pouhými nástroji politického boje.

A právě tady vzniká problém. Když člověk přijme takový obraz světa, přestává vidět hranice. Najednou není důležité, co je pravda, ale kdo stojí na „správné straně“. A pokud je svět vnímán jako zásadně nespravedlivý, pak se i extrémní činy začnou jevit jako pochopitelné – někdy dokonce jako morálně oprávněné.

Tento způsob myšlení nevzniká náhodou. Je systematicky pěstován. Neomarxistické přístupy, identitární politika, genderové teorie a klimatický aktivismus typu Green Deal se staly dominantním rámcem části akademického prostředí. Nejde o jednotlivé předměty nebo okrajové názory. Jde o atmosféru, ve které je nesouhlas považován za problém a kritika za projev nepochopení nebo dokonce morálního selhání.

Zvláštní roli v tom hrají akademické autority. Profesoři, všemožní odbornícxi a experti, samozvaní intelektuálové a rádoby "novináři", (SEZNAM, NOVINKY, DENÍK N, FORUM 24, Český rozhlas plus), kteří by měli být symbolem nezávislého myšlení, dnes často vystupují jako hlasatelé jediné správné linie. Objevují se i ve veřejnoprávních médiích jako je Česká televize, komentují společenské dění a jejich názory jsou prezentovány jako odborné. Ve skutečnosti ale často jen potvrzují ideologii, kterou sami pomáhají šířit.

Tento kruh se uzavírá v politice. Stejné myšlenky nacházejí silnou odezvu u části levicových a zelených europoslanců, kteří je přetavují do konkrétních opatření a strategií. Ideologie se tak přesouvá z učeben do legislativy a zpět do společnosti. Výsledek? Generace mladých lidí, kteří vyrůstají v prostředí, kde je svět vysvětlován pomocí jednoduchých schémat, kde je důležitější správný postoj než fakta a kde je radikalita často zaměňována za odvahu. A pak se všichni diví, když někdo překročí hranici.

Je jednoduché říct, že selhali jednotlivci. Jenže to je jen část pravdy. Selhal systém, demokratický systém, který jim místo kritického myšlení nabídl ideologii. Selhaly univerzity, které rezignovaly na svou roli. Selhaly autority, které místo pochybností šíří jistotu.

A dokud se tohle nezmění, budou se podobné příběhy opakovat.

LLF

Zpět na titulek ↑

O mainstreamových médiích se často říká, že jen informují. Jenže čím dál víc lidí má pocit, že už dávno nedělají jen to. Místo poctivé novinařiny často vybírají, co se smí říkat, koho je potřeba pochválit a koho naopak zesměšnit nebo umlčet.

Typický problém je přístup k jiným názorům. Kdo neříká to, co se zrovna hodí, bývá rychle označen za dezinformátora, hoaxera nebo extremistu. Nevede se spor o argumenty. Neřeší se obsah. Místo toho přijde nálepka a věc je pro mainstream vyřízená. Je to pohodlné, rychlé a hlavně bezpečné. Nemusí se nic vysvětlovat.

Další problém je naprosté míchání zpráv a komentářů. Čtenář má dostat informace, ale často dostane hotový názor. Vše je podané tak, aby bylo hned jasné, kdo je správný a kdo špatný. Objektivita ustupuje postoji redakce. Vyváženost se ztrácí. A zpravodajství se mění v nenápadnou agitaci.

Velký problém je také vymlčování. O některých věcech se prostě nemluví. Nepříjemné otázky se nekladou. Nepohodlné kauzy se odsouvají stranou. Když se o něčem mlčí dost dlouho, část veřejnosti nabude dojmu, že se vlastně nic nestalo. Přesně tak to funguje. Neinformovat je někdy stejně účinné jako přímo lhát.

Je vidět i dvojí metr. Spřátelení politici dostávají jemné otázky, prostor na vysvětlování a často i ochranu. Jiní jsou okamžitě pod palbou. U jedněch médiím nevadí přešlapy, u druhých hledají problém v každé větě. To není novinařina. To je služba.

Stejně podezřele působí i způsob, jakým média přebírají vládní propagandu. Když politici vypustí do prostoru hesla o údajných úspěších, média je často jen přenesou dál. Bez pořádné kontroly, bez tvrdých otázek, bez potřebného kontextu. Stačí líbivý slogan a jede se dál. Přitom právě tady by měli novináři zabrat nejvíc.

U kampaní se to ukazuje naplno. Vláda se chlubí výsledky, které často nevznikly její zásluhou. Jindy zase vykresluje situaci mnohem růžověji, než jak ji lidé skutečně žijí. A velká část médií místo důkladné kontroly jen přihlíží. Nebo pomáhá vytvářet dojem, že všechno funguje, jak má.

Právě proto lidé mainstreamu čím dál méně věří. Ne proto, že by byli hloupí nebo zmanipulovaní někým jiným. Ale proto, že vidí rozdíl mezi vlastní zkušeností a tím, co jim média předkládají. Vidí, co zaznívá každý den. A také vidí, o čem se mlčí.

Média mají moc. Mohou odhalovat, kontrolovat a ptát se. Nebo mohou krýt, zamlčovat a tlačit veřejnost jedním směrem. A právě to je dnes problém. Když novinář přestane být hlídačem moci a stane se jejím pomocníkem, přestává plnit svou roli.

Největší nebezpečí není v tom, že média občas chybují. To je lidské. Problém je ve chvíli, kdy chyby míří pořád stejným směrem. Když se mlčí jen o jedněch. Když se útočí jen na druhé. Když se místo pravdy pěstuje poslušnost. To už není selhání. To je systém.

LLF

Zpět na titulek ↑

Už dlouho říkám, že ČT, ČRo, Seznam a Novinky dávno nefungují jako nezávislá média, ale spíš jako názorové a převýchovné instituce. To, co předvádějí v poslední době, však překročilo i poslední zbytky novinářské etiky. Místo poctivé práce sledujeme cílenou mediální štvanici, která víc než novinařinu připomíná propagandu. Pravda dnes zjevně nikoho nezajímá. Důležité je vybrat si terč, veřejně ho vláčet, spojit ho s Ruskem nebo Putinem a nebo také poslední dobou s Trumpem, když se to hodí a pak rozpoutat mediální lynč. Přesně tak dnes postupují Novinky, Seznam, ČT24 i Český rozhlas.

Kampaň kolem poradkyně Andreje Babiše Natálie Vachatové je ukázkou toho, kam až může část české žurnalistiky klesnout. Texty o ní nepůsobí jako snaha zjistit pravdu, ale jako předem napsaná obžaloba. Pokud si novinářské výplody, nedá se to nazvat články, přečte člověk, který Natálii nezná, neví, o koho jde, nabyde dojmu, že je to nejhorší třídní nepřítel, ohrožující naši demokratickou zemi.

A tu musí v první řadě bránit od počítačové klávesnice Brodníčková z Novinek, Prchal z Deníku N, Jonáš ze SeznamZprávy, Rafael z Forum 24, nechybí ani ČT24 a v neposlední řadě Roman Máca. Známá figurka, vystupující v pořadech České televize jako bezpečnostní analytik a neúnavný bojovník proti dezinformacím. Tento člověk označí za dezinformaci všechno, co neřekl on sám. Je to takový druhý Cemper, který provozuje web Manipulátoři. To jsou dva bijci za svobodu slova, ale jen toho svého. Jiné se snaží umlčet, a to i za pomoci veřejnoprávní ČT, pro ni jsou totiž Máca i Cemper důvěryhodné zdroje.

To, že Roman Máca je bezcharakterní a bezpáteřní osoba, která se neštítí ničeho dokládá fakt, že ve svém výplodu zveřejnil také adresu, kde Natálie Vachatová žije s rodinou, tedy i s nezletilými dětmi. Je to nejen pokrytec, který se ohání slušností, morálkou, a tím, že bojuje za demokratickou společnost, ale především lidský ubožák. Už je načase tyto „škůdce“ zastavit. Doufám, že Natálie využije všechny právní možnosti a podnikne právní kroky, abychom vyčistili mediální prostor od podobné špíny.

Největší problém je, že v celé té mediální smrští téměř nezaznívá její vlastní vyjádření. To je výmluvné. Kdyby dostala prostor věci vysvětlit, narušilo by to předem připravený obraz. Místo hledání souvislostí přišlo nálepkování, moralizování a hon na správný politický postoj.

Za skandální považuji i to, že se jako důkaz proti ní vytahují dvanáct let staré facebookové aktivity, vytržené výroky a kontakty s médii, která se někomu nehodí do obrazu. To není seriózní žurnalistika. To je kádrování. A ještě horší je, když se do celé věci zatahuje její rodina a osobní život.

Pokud někdo zveřejňuje informace o místě, kde žije žena s rodinou a nezletilými dětmi, nepřekračuje jen profesní hranici, ale i základní lidskou slušnost. Takové jednání nelze omlouvat bojem proti dezinformacím ani veřejným zájmem. Celá tato kauza ukazuje hlubší problém části českých médií: už nehledají pravdu, ale potvrzují vlastní ideologii.

Neověřují, ale nálepkují. Nedávají prostor, ale soudí. A kdo se nevejde do jejich světa, stává se okamžitě podezřelým. Tohle není obrana demokracie ani svobody slova. To je zneužívání mediální moci. A je nejvyšší čas proti tomu začít mluvit nahlas.

LLF

Zpět na titulek ↑

Je to převýchovný ústav, který de facto „vymývá lidem mozky“.

Mnoho obyčejných lidí si myslí, že Seznam.cz je vlastně internet. Dokonce si mnoho lidí si myslí, že je to jen internetový vyhledávač. Pravda je ale jiná.

O Seznamu se dlouho mluvilo jako o technologické firmě, která lidem pomáhá orientovat se na internetu. Jenže to už dávno neplatí. Dnes je to zároveň manipulativní český vyhledávač, distributor cinklých informací, vydavatel propagandistických a progresivistických médií i a také významný hráč veřejné i politické debaty. A právě v tom je problém.

Když jedna firma rozhoduje, co lidé na internetu uvidí, a zároveň sama vyrábí propagandistický zpravodajský obsah, nevstupuje už do soutěže jako jeden z mnoha. Získává výhodu, kterou běžné médium nemá. Není jen účastníkem hry. Je i tím, kdo nastavuje hřiště.

To samo o sobě ještě nemusí být důkaz manipulace. Je to ale ideální prostředí pro to, aby manipulace vznikala nenápadně, systematicky a bez velkých gest. Dnes už se nemanipuluje jen otevřenou lží. Stačí správně vybrat témata, správně rozdělit prostor, správně určit, kdo bude „expert“, kdo „kontroverzní postava“ a kdo rovnou bezpečnostní problém. Výsledek je stejný: veřejnost nedostává realitu, ale pečlivě poskládaný obraz reality.

Seznam přitom dlouhodobě působí dojmem média, které si neosobuje jen právo informovat, ale také vychovávat. Pod maskou „hodnot“, „odpovědnosti“ a „obrany demokracie“ se často skrývá stará známá věc, známá již z Rudého Práva - ideologická předpojatost. Jakmile se redakce přestane ptát a začne bojovat, přestává dělat novinařinu. Dělá politiku jinými prostředky.

Nejnebezpečnější na tom všem je, že to nepůsobí jako propaganda starého typu. Není to křiklavé, není to primitivní, není to na první pohled vidět. O to je to účinnější. Manipulace dnes přichází v uhlazeném kabátě, s profesionální grafikou, s odvoláním na experty a s pocitem morální převahy. Čtenář má mít dojem, že je informován. Ve skutečnosti je veden, ba co víc je mu systematicky vymýván mozek.

A právě proto je třeba o Seznamu mluvit tvrději než dosud. Ne jako o neutrálním médiu, ale jako o mocenském centru, které má schopnost ovlivňovat náladu společnosti, poškozovat nepohodlné aktéry a zvýhodňovat vlastní pohled na svět. Taková síla si nezaslouží obdiv. Zaslouží si důslednou kontrolu.

Protože ve chvíli, kdy se z média stane hráč, který zároveň soudí, třídí a rámuje realitu, přestává být hlídacím psem demokracie. Stává se jejím nevoleným režisérem, stává se diktátorem

Zpět na titulek ↑

Nedělní Otázky Václava Moravce jsem si pustil po pěti létech s jistou dávkou masochismu a zvědavosti. Člověk si občas chce ověřit, jestli veřejnoprávní politická debata ještě pořád připomíná debatu, nebo už se definitivně proměnila v disciplinovaný chaos pro pokročilé. Po zhlédnutí zhruba třetiny pořadu mohu odpovědně říct, že tentokrát šlo spíš o druhou možnost. A i to slovo „disciplinovaný“ je vlastně velkorysé.

Ve studiu se totiž neodehrávala diskuse, ale cosi mezi školením v přerušování protivníka a přehlídkou afektovaného pohrdání. Pokud měl divák dostat šanci slyšet dva rozdílné politické postoje, musel být vybaven mimořádně ostrým sluchem, značnou dávkou fantazie a nejlépe i zkušeností s odezíráním ze rtů. Přes všechen ten rámus se totiž obsah prodíral jen velmi obtížně.

Někteří politici mají pozoruhodný talent tvářit se, že právě oni vlastní patent na pravdu, slušnost i veřejný zájem, a proto jim zřejmě připadá zcela přirozené, že druhého nenechají domluvit ani jednu souvislou větu. Přerušování, skákání do řeči a demonstrativní povzdechy pak vydávají za morální povinnost, nikoli za obyčejně špatné vychování. Je to působivé asi jako člověk, který vám šlape po noze a současně vám vyčítá, že nejdete dost kultivovaně.

Ještě větší zážitek ovšem nabídl moderátor Moravec Václav. Od člověka v jeho roli by jeden čekal alespoň základní schopnost udržet debatu v nějakých mezích. Třeba že když jeden host permanentně přehlušuje druhého, přijde zásah. Když zazní sporné tvrzení, přijde korekce. Když se studio začne měnit v křičící čekárnu bez pravidel, přijde stopka. Jenže tady nepřišlo nic. Slovutný moderátor Moravec nepůsobil jako ten, kdo má pořad řídit. Spíš jako ten, kdo si přišel z první řady vychutnat, jak se mu to celé rozpadá pod rukama.

A tak se před očima diváků rozvinul starý známý televizní trik: čím méně prostoru pro skutečné argumenty, tím více emocí, grimasy, pohoršených výrazů a teatrálních gest. V takové atmosféře už ani nezáleží, kdo mluví pravdu a kdo si upravuje realitu podle vlastních potřeb. Důležité je jediné: kdo koho přebije, kdo si urve víc času a kdo se dokáže tvářit dostatečně pobouřeně, aby vypadal jako vítěz. Na celé podívané bylo obzvlášť půvabné to pokrytectví. Když někdo sám trousí sporná tvrzení, ale zároveň se stylizuje do role neohroženého bojovníka proti manipulaci, je to vždycky hezký moment.

Připomíná to kuřáka, který mezi dvěma cigaretami káže o zdravém životním stylu. Jen s tím rozdílem, že tady to nebylo k smíchu, ale spíš k vypnutí. A přesně tam jsem se dostal. Ne proto, že bych snad nevydržel ostrou debatu. Ostrá debata je v politice potřeba. Jenže tohle nebyla ostrá debata. Tohle byl hlučný, neurotický a špatně moderovaný výjev, ve kterém se jakákoli snaha o obsah utopila v malicherné potřebě někoho umlčet. Veřejnoprávní televize by snad měla nabízet víc než jen draze nasvícenou verzi hospodské hádky.

Je vlastně fascinující, jak nízko se dá klesnout a pořád tomu říkat politický pořad. Kdysi měly podobné debaty divákovi pomáhat orientovat se ve veřejném prostoru. Dnes mu spíš připomínají, proč se mu do něj často už ani nechce vstupovat. Pokud tohle měl být důkaz vysoké úrovně české televizní publicistiky, pak je to důkaz asi stejně přesvědčivý jako diplom namalovaný fixou na ubrousek.

Vypnul jsem to. Ne proto, že bych něco „nevydržel“. Ale proto, že na špatně moderovanou, hysterickou a intelektuálně línou frašku se opravdu dívat nemusím. A upřímně — každá náhodná hádka u hospodského stolu má někdy víc pravidel, víc autenticity a nakonec i víc úrovně než to, co tentokrát předvedly poslední Otázky Václava Moravce.

LLF

Zpět na titulek ↑

Pokud se minstreamově ovlivněného člověka zeptáte na Filipa Turka a nebo Petra Macinku, uslyšíte jen známé floskule kopírující dehonestující titulky ideologických médií typu Seznam a Deník N. A nebo angažovaných umělců jako je např. herec Čermák. Slyšíte zděšení a slova o tom, jak jsou to hrozní lidé, jak Filip Turek postavil garáž bez stavebního povolení :-) a jak "hajluje" a ten Macinka, co že to probůh říkal na té Mnichovské konferenci. Z těchto názorově a ideologicky pevných osob nikdy nedostanete nic konkrétního. Fandí prostě jen tomu svému klubu, neznají styl hry ani jména hráčů, jen fandí... A milujou své vysněné idoly, protože ti mají pravdu, tu správnou pravdu! Morálním majákem jim je bývalý člen KSČ, předsdeda ZO KSČ, bývalý "rozvědčík co si to odpracoval" s krycím jménem Pávek. OK.

Já mám ale názor jiný a ten níže popisuji, aby mi nikdo, ani v budoucnu, nemohl vyčítat, že třeba měním názory jak se mi to hodí, jako třeba můj kamarád "politolog" Karel Čochtan Lorenc. Politické názory já neměním, strany ano. Ale to proto, že se mění názorově ony strany.

Mimohodem i já zvedám pravici při pozdravu a musím všechny ujistit, že to není hajlování.

Spor s prezidentem a role ve vládě

Turek se dle mého správně vymezil vůči rozhodnutí prezidenta, který jej nejmenoval ministrem životního prostředí. Prezident jej nejmenoval do ministerské funkce a postup byl protiústavní. Přesto Motoristé kvůli tomu nerozbili vládní spolupráci a Turek přijal jinou roli ve vládní struktuře.

Energetika, ceny a „nový sovětský model“

Filip Turek se věnuje se kritice energetické a klimatické politiky a vysokým cenám energií, Současná strategie vede ke zdražování běžného života. Zvyšování nákladů na energie se logicky promítá do cen potravin, bydlení i stavebnictví. Realistická proveditelnost cílů dosáhnout 90% podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu do roku 2030 je ekonomický nesmysl. Nastavené cíle jsou nereálné a nedostatečně podložené dopadovými studiemi. /

"Sdílení" a vlastnictví

Turek správně používá termín „nový sovětský model“ jako metaforu pro směr, který omezuje individuální vlastnictví a podporuje tzv. "sdílení majetku". Jde o politické přirovnání vyjadřující nesouhlas z byrokratické regulace a neomarxistických názorů dnešní EU.

Akcelerační zóny a krajina

Filip Turek a celá vláda správně kritizuje jeden z nevtěších tunelů po roce 2020. Jedná se o nastavení tzv. akceleračních zón pro větrné elektrárny. Zrychlené povolování a malé odstupy od obydlí negativně ovlivňují kvalitu života i krajinný ráz. Korupce, větrní baronia velké peníze to je to co nutí velké hráče v tomto odvětví, kteří si jako za v období vzhniku "solárních baronů" chtějí "šáhnout" na svůj několikamiliardový desátek.

Politická korupce a dehonestace odpůrců lidí jako je Filip Turek je nedílnou součástí těchto praktik, včetně ovlivvňování mainstreamových médií. Existence akceleračních zón sice souvisí s evropskými závazky a čerpáním fondů, ale za zcela jiných podmínek a na zcela jiných místech! Cílem Filipa Turka je úprava parametrů tak, aby více respektovaly místní obyvatele a jeich práva aomezili vliv nových větrných baronů.

Proč jsem ho volil?

• Důraz na ekonomickou realitu a boj proti zelené neomarxistické ideologii Green Deal, ETS apod.

• Kritický postoj k EU regulacím – snaha o větší národní kontrolu.

• Silná a přímá komunikace – preference razantního stylu.

• Odpor k nadměrné regulaci – obava z omezování vlastnictví a podnikání a omezování svobody slova a projevu, kriminalizace názorů = tzv. verbální trestné činy.

Filip Turek a strana MOTORISTÉ sobě je hlasem proti současnému tempu klimatické a energetické zelené ideologizace, je zastánce silnější národní suverenity a vymezuje se proti zbyrokratizované a levicově orientované EU. Vzhledem k jeho názorům se stal součástí dehonestující kampaně progresivistických politiků předešlé vlády (ToP09, Starostové, Piráti) za výrazné podpory progresivistických médií, konkrétně jejich redaktorů z České televize, Českého rozhlasu plus, Seznamu a Deníku N.

LLF

Zpět na titulek ↑

Stačí dnes vyslovit v hospodě, nebo na kdekoliv na sociálních sítích jiný názor, než ten co hlásají „levicoví progresivisté“ povětšinou redaktoři na SEZNAMU nebo v České televizi a nálepka a nadávky přijdou během vteřiny.

Magor. Debil. Putinův agent. Nácek. Fašista. Komouš. Slova, která kdysi označovala konkrétní historické ideologie a režimy, se stala běžnými nadávkami v těchto „diskusích“. Dokonce i Ti, kteří s Vašimi názory souhlasí se mnohdy „křižují“ a říkají „ne ne ne, nebudeme se bavit o politice, to je špatné, pojďme se bavit o ženských nebo fotbale …“. Ano tito lidé mají STRACH jít do konfliktu. Mají strach z toho, že neuhájí svůj názor, mají strach z toho, že jim jejich „kamarádi u piva“ začnou nadávat a že je budou označovat přinejmenším za „magory“.

Jenže nejde jen o politiku. Pominu skutečnost, že politika je dneska vlastně všechno co se děje ve společnosti. Nakonec i ten SPORT JE POLITIKA. Viděli a slyšeli jsme to na letošní Olympiádě. A pak, jde o atmosféru. O pocit, že svoboda slova sice formálně existuje, ale společensky je stále víc podmíněná tím, zda mluvíte „správně“. Nikdo vám přímo nezakazuje mluvit. Jen víte, že pokud řeknete něco mimo hlavní proud, přijde lynč. A tak raději hodně lidí mlčí. Autocenzura se cenzura se vrací, ne jako zákon, ale jako společenský tlak.

Digitální dav a ztráta slušnosti

A pak ty slavné sociální sítě. Fungují jako zesilovač emocí. Lidé, kteří by vám v reálném životě podali ruku a zasmáli se nebo si s vámi dali rum, vás online bez zaváhání cupují a nadávají vám, za jiný názor. Říká se tomu shitstormy, tedy veřejné pranýřování, okamžité nálepkování – to vše vytváří prostředí, kde je jednodušší přizpůsobit se než přemýšlet a říkat svoje názory nahlas. Tahleta ztráta elementární slušnosti je možná ještě vážnější než samotné politické spory. Veřejná debata se zploštila na boj dobra se zlem. A kdo nesouhlasí, je automaticky „ten špatný“.

Proč v tom vidím naději právě u Trumpa

Podporuji Donalda Trumpa ne proto, jak vypadá a nebo že bych souhlasil se vším, co říká nebo jak to říká. Ale proto, že v něm vidím odpor vůči této uniformitě názorů. Jeho důraz na ochranu hranic, kritiku nekontrolované migrace, odpor k přeregulované „zelené“ ekonomice a skepsi vůči ideologickým levicovým experimentům, genderismu a dalším podobným ideologiím. Ideologiím, jež jsou dnes silně živené hlavně v prostředí současných humanitních fakult na vysokých školách. Tim jsou většinou vedené lidmi, co prostě nemají na to, aby se v životě živili něčím jiným, než tím, že budou dobře placeni státem – z našich daní. A tak s podporou velké části dnes opozičních politiků ,šíří tu „správnou“ (levicovou) ideologii. Tyto „elity šly“ tak dlouho na západ, až skončili v Kyjevě. Tyto „elity“ rádoby „chytrými“ řečmi, články a rozhovory přesvědčují plebs o tom, že oni jsou přece intelektuálové, odborníci, experti, kapacity, vědci, autority (viz. „morální autorita Petr P.), „demokratičtí“ novináři a nebo dokonce „angažovaní“ herci a tak mají vždy tu „správnou“ pravdu. Proto mám rád politiku Donalda Trumpa a uznávám jeho boj proti těmto ideologiím. Já to považuji za návrat k pragmatismu, za návrat k normálnímu světu, logiky, myšlení a svobody názoru. V prostředí, kde je tento konzervativní, pravicový postoj automaticky vykreslován jako extrém, působí Trump jako protipól establishmentu. Mnohá média – veřejnoprávní i soukromá, často nevystupují jako neutrální pozorovatelé, ale jako aktéři politického zápasu. Výběr témat, tón komentářů i způsob rámování zpráv v českých médiích vytváří obraz světa, který není nejen vyvážený, ale ani pravdivý a je silně ideologicky, většinou levicově přednastavený.

Pandemie COVID jako zlom

Rozdělení společnosti se dramaticky prohloubilo během covidu. Nejistota, strach a silná rétorika o „nezvratných důkazech“ , bláboly politiků a různých „vládních odborníků“ vytvořily prostředí kde pochybnost byla téměř zločinem. Tehdy se mnozí naučili mlčet. A tento model – kdo není s námi, je proti nám – se přenesl i do dnešní doby.

Problém generace nebo informační bubliny?

Mladší generace často vnímá politiku jako showbyznys. Debaty se zjednodušují na krátká videa a titulky. Prostor pro hlubší diskuzi a kontext mizí. To ale není jen problém věku – je to problém mediálního prostředí, kde rychlost a emoce vítězí nad analýzou. Neříkám, že všichni mladí lidé jsou povrchní nebo že všechna média manipulují. Tvrdím ale, že systém podporuje zkratky, polarizaci a ideologické škatulky. A právě proti tomu se vymezuji. /

Svoboda znamená snést nesouhlas

Největší zkouškou demokracie není to, zda dovolí mluvit těm, s nimiž souhlasíme. Ale zda snese i hlas, který se nám nelíbí. Pokud se budeme dál uzavírat do bublin a umlčovat druhou stranu morálním odsudkem a osobními výpadky, nálepkováním a ostrakizací (ostatně přesně tak to dělali komouši) společnost se bude dál štěpit a demokracie mizet. /

Moje podpora Donalda Trumpa je v tomto smyslu symbolem odporu vůči jediné „povolené“ interpretaci světa, proti levičáctví a proti zelenému neomarxismu. Nejde jen o jednoho politika. Jde o právo říct: vidím to jinak – a nechci být za to nálepkován. A dokud bude odvaha říkat věci nahlas vzácnější než pohodlí mlčet, bude tahle debata stále nutná.

A já se jí bát v žádným případě nebudu.

LLF

Zpět na titulek ↑

V Americe působí extremistická levicová skupina Free DC (mnohými přirovnávána k Antifě), v překladu „Svobodný Washington, D.C.“ Ta přišla s pěti zásadami, které by měly "pomoci" současným protestujícím jedincům, kterým se nelíbí boj Trumpa proti nelegální migraci.

Tato levicová skupina klade hlavní důraz na myšlenku „neposlouchejte předem“ – tedy „nepřizpůsobovat se moci“ dřív, než je k tomu člověk skutečně donucen. Tím myslí zákony Spojených států amerických. Autorka pak tuto ideu přenáší do českého prostředí a připomíná zkušenost s komunistickým režimem.

Iva Pekárková od roku 2005 žije v Londýně, pracuje jako taxikářka a tlumočnice, píše také knihy. Za překlad knihy Stephena Kinga O psaní (2002) dostala překladatelskou anticenu „Skřipec“. Má také svůj blog.na iDnes. Je silně levicově smýšlející a tak nepřekvapivě dostává pravidelně prostor v Českém rozhlase plus, v pořadu Názory a argumenty. Že jsou její názory mnohdy hodně marxistické nepřekvapí, ale když v příspěvku „Neposlouchejte předem“ vysílaném na Českém rozhlase plus 17.února 2026 nepřímo přirovnává náš demokratický režim v současnosti (v roce 2026) k režimu totalitnímu (v roce 1976) je něco hodně špatně. Posuďte sami.

Autorka Pekárková nejprve popisuje stav vycházející z napjaté situace ve Spojených státech, konkrétně ve Washingtonu D.C a cituje výzvy extrémně levicové skupiny Free DC, která zveřejnila pět zásad tzv. občanského odporu:

• neposlouchat předem

• dávat prostor radosti

• zabírat prostor svou přítomností

• organizovat se

• projevovat solidaritu

Zcela bez důkazů nám Pekárková tvrdí, že většina lidí tehdy poslušně přijímala i nevyřčené zákazy a že kdyby více lidí odporovalo, stát by neměl kapacitu všechny potrestat. Zcela pomíjí realitu tehdejší doby, fungování sovětského bloku a represe po roce 1968. Sama raději v roce 1985 emigrovala.

Závěrem Pekárková naznačuje a vyzývá, že i dnes je nutné učit se a stavět se státní – demokratické moci. Škodolibě se ptám, kde tato aktivistka byla za covidismu, kdy se brutálně potlačovaly občanské svobody a lidská práva! Ale to nyní nechme stranou. Občanská odvaha je důležitá. Stejně tak je ovšem důležité rozlišovat mezi totalitním režimem a demokratickým státem. A právě tady původní text Pekárkové selhává.

Srovnávat dnešní demokratické prostředí s obdobím komunistické diktatury je nejen nepřesné, ale i nebezpečné. Komunistický režim byl postaven na represích, cenzuře a absenci svobodných voleb. Dnešní Česká republika má svobodné volby, pluralitní politický systém a možnost veřejného protestu. To není detail – to je zásadní rozdíl. Myšlenka „neposlouchat předem“ může dávat smysl tam, kde stát skutečně potlačuje základní práva.

Pokud je však bez jasného rozlišení aplikována na demokratickou vládu, mění se z výzvy k občanské odpovědnosti ve výzvu k systematickému zpochybňování legitimní moci. Demokracie funguje na pravidlech. Ta pravidla nejsou diktátem jedné strany, ale výsledkem voleb a zákonného procesu.

Jestliže s nimi někdo nesouhlasí, má k dispozici nástroje: veřejnou debatu, média, soudy, volby. To je zásadní rozdíl oproti totalitě. Používat komunistickou minulost jako univerzální přirovnání k současné vládě je zkratka, která spíše polarizuje, než pomáhá. Kritika vlády je v pořádku. Přirovnávat demokratický stát k autoritářství bez jasných důkazů však podkopává důvěru ve vlastní systém. Historie nás má učit rozlišovat.

Když přestaneme rozlišovat mezi diktaturou a demokracií, oslabujeme právě tu svobodu, kterou chceme chránit.

LLF

Zpět na titulek ↑

Veřejnoprávní média mají v demokratické společnosti výjimečné postavení. Nejsou to ani státní hlásné trouby, ani soukromé mediální domy honící se za lajky. Jsou placena z povinných poplatků, a právě proto mají jednu klíčovou povinnost: sloužit všem. Bez výjimky. Bez nálepek. Jenže poslední roky se čím dál častěji ozývá otázka, kterou si veřejnost dříve kladla jen šeptem: Nepřestala média veřejné služby informovat – a nezačala spíš aktivisticky „vysvětlovat svět“? Aktivismus místo služby.

Nedávný apel části radních veřejnoprávních médií na vládu, aby nerušila koncesionářské poplatky, otevřel staré téma v novém světle. Text výzvy je napsán tónem, který spíš než neutrální obranu veřejné služby připomíná angažovaný manifest. Problém není v samotné obhajobě existence veřejnoprávních médií – ta je legitimní. Problém je v tom, co text zcela opomíjí. Zcela chybí sebereflexe. Ani slovo o dlouhodobých výtkách veřejnosti k nevyváženosti zpravodajství a publicistiky. Ani náznak pochybnosti, že média možná místy překročila hranici mezi informováním a přesvědčováním. Veřejnoprávní médium nemá společnost formovat. Má ji zrcadlit. To není názor. To je princip zakotvený v zákoně. Spor o Václava Moravce: stará hra, nové kulisy.

Typickým symbolem kritiky se stal pořad Otázky Václava Moravce. Není to jen o tom, kdo do studia přijde – ale kdo nepřijde nikdy. Opakující se okruh stejných komentátorů, analytiků a „mluvících hlav“ vytváří dojem názorové plurality, která je ve skutečnosti velmi úzká. Ano, existují extrémní názory. Ano, existují kontroverzní postoje. Ale pluralita neznamená bezpečný konsenzus. Znamená střet. A ten je dnes často nahrazován pečlivě kurátorovaným souhlasem. Snaha určovat, „o čem se bude mluvit“, tedy klasický „agenda setting“, fungovala možná před patnácti lety. Dnes už ale publikum není pasivní. A právě proto působí tento styl čím dál víc křečovitě a mentorující. Jediný správný pohled?

Zvlášť výrazně se problém ukazuje v zahraničním zpravodajství. Dlouhodobé informování o Slovensku pod vládou Roberta Fica vytváří v českém veřejném prostoru téměř jednotný obraz: autoritářství, ohrožení demokracie, proruský obrat. Možná oprávněně. Možná částečně. Ale kdy zazněl opačný názor? Pokud veřejnoprávní médium po měsíce nepřipustí jediný hlas, který by dominantní interpretaci zpochybnil, nevytváří informované publikum – vytváří dojem. A dojem je základ propagandy. Poplatky z přesvědčení, nebo ze strachu?

Argument, že lidé platí koncesionářské poplatky „rádi“, je minimálně zavádějící. Povinnost daná zákonem, podpořená sankcemi a vymáháním, není projevem loajality. Označovat strach z exekuce za věrnost veřejné službě je – mírně řečeno – nešťastné. To ale neznamená, že veřejnoprávní média nejsou potřeba. Právě naopak. Nezrušit. Ale opravit.

Veřejná služba má smysl. Ale jen tehdy, pokud ctí názorovou pluralitu, zdrženlivost a pokoru. Pokud si uvědomuje, že není morálním arbitrem společnosti. Že nemá „táhnout lidi správným směrem“. Že její síla je v důvěře – a důvěra se nevynucuje, ta se buduje. Apely, které ignorují kritiku části veřejnosti a tváří se, že problém neexistuje, tuto důvěru dál oslabují. Nechrání veřejnou službu. Spíš ji pomalu vyprázdňují. A to je možná ten největší paradox.

Největší hrozbou pro veřejnoprávní média dnes nejsou politici, ale jejich vlastní přesvědčení, že vědí lépe než diváci a posluchači, jak má svět vypadat.

LLF

Zpět na titulek ↑

Z Asie jsem se vrátil s klidem buddhistického mnicha. Ten mi vydržel přesně do chvíle, než jsem zahlédl českou politiku. Morální estébáci, plačky na plný úvazek a bezvýznamní lidé s neomezeným egem jedou další kolo hysterického řevu.

Pavel, Richterová, Vyboulenec, poloprezident Kolář a jejich poečtná twitterová sekta se tváří, že zachraňují demokracii, zatímco se jen válejí po zemi a brečí, že svět nejde podle jejich manuálu. Upřímně? Po Asii je tohle tak absurdní podívaná, že se člověk musí smát. Největší exotika nejsou chrámy, džungle nebo krásné moře, ale český "morální maják" v permanentním záchvatu.

Ten kontrast je neuvěřitelný. Po týdnech mezi úsměvy a sluncem teď sleduju, jak se doma brečí, křičí a morálně hroutí bezvýznamní politici, novináři obyčejní občané, někteří moji kamarádi a další hrdinové klávesnic. Upřímně – je to lepší než Netflix. Člověk odjede tisíce kilometrů, aby si odpočinul, a zjistí, že největší exotika je pořád doma.

LLF

Zpět na titulek ↑

Agentura Reuters v pátek zveřejnila zprávu, podle níž ruský prezident Vladimir Putin nezměnil své válečné cíle: chce ovládnout celou Ukrajinu a získat zpět část Evropy bývalého sovětského impéria.

Reuters se odvolává na šest zdrojů blízkých americkým zpravodajským službám a tvrdí, že tento obraz je v rozporu s vyjádřeními Donalda Trumpa.

Proti tomu se ostře ohradila americká ředitelka tajných služeb Tulsi Gabbardová. Na konferenci Turning Point USA uvedla, že pokaždé, když se vyjednávání přiblíží k míru, zasáhnou „váleční štváči“ z Deep State. Podle ní zneužívají tajné služby k cíleným únikům do médií, aby vyvolali hysterii a zmařili diplomatický průlom.

Cílem má být zatažení USA do přímého konfliktu s Ruskem, což Gabbardová označila za nepřijatelné. Gabbardová zároveň tvrdí, že samotné americké zpravodajské služby politikům sdělují něco jiného: Rusko se podle jejich hodnocení snaží vyhnout přímé válce s NATO a jeho vojenské schopnosti neumožňují dobýt ani celou Ukrajinu, natož Evropu.

Podobně kritický je i komentátor Gerry Nolan ze serveru The Islander. Podle něj Reuters zaměňuje zpravodajství za reprodukci rozvědkových narativů. Anonymní úniky označuje za nástroj eskalace, který má včas zadusit diplomacii. „Nešlo o analýzu, ale o apokalyptický varovný příběh, který prezentuje vyjednávání jako zradu a uzavírá politickým lídrům jakoukoli jinou cestu než válku,“ píše Nolan.

Takové zprávy podle něj vytvářejí iluzi nevyhnutelnosti konfliktu: strach generuje titulky, titulky vyrábějí souhlas a souhlas tlačí politiky k eskalaci. Nolan upozorňuje, že i kdyby byly ruské cíle maximalistické, neznamená to schopnost či úmysl vést kontinentální válku proti NATO. Představa ruských tanků mířících na Berlín či Paříž je podle něj psychologickou manipulací, nikoli seriózní analýzou.

Za tímto mechanismem vidí Nolan zájmy byrokratických struktur, jejichž moc, rozpočty a kariéry jsou závislé na pokračujících konfliktech. Ty podle něj nepřijímají mír bez odporu – a brání se mu selektivním zveřejňováním informací a neustálým předefinováním hrozeb.

SZN

Zpět na titulek ↑

Je jedno zda se píše rok 1985 nebo 2025. Totalitní manýry bují v každém systému. Proto uveřejňujeme prohlášení TRIKOLORY. Je jedno jaký máte názor, zatím v ČR máme, sice již omezenou, ale ještě stále svobodu vyjadřování. Ovšem právě takovéhle propagandistické akce, mající nádech totalitních manýrů by nás všechny, bez ohledu na názor a politické přesvědčenín měli varovat. Osobně jsem to zažil a to jak na Základní škole ve Staňkově, tak na střední škole v Plzni. Vím tedy, co znamená pokus o "vymývání mozků".

Zpět na titulek ↑

Forum24 je v podstatě mediální žumpa, to není ani bulvár. Někteří mainstreamoví propagandisté zvaní „novináři“ nazývají Forum24 „názorovým deníkem“. Nepřekvapí, že redaktoři tohoto internetového „názorového média“ často manipulují a lžou. Jsou tedy hojně citováni i "nezávislými médii" jako je zcela jistě ČRo Plus, Deník N a nebo největší propagandistický server Seznam.cz, jehož majitel rád stamilióny korun financuje korupci na Ukrajině a zlaté záchodové mísy pro korupčníky. Cílem takových médií a novinářů není nezávisle informovat, ale „názorově“ poškodit, ostrakizovat a dehonestovat jednotlivé, jim nepohodlné, osoby.

Uvnitř jednoho textu z pera Kateřiny Mahdalové, která sama sebe tituluje jako "datová a kontextová novinářka" (zřejmě aby pod pláštíkem této charakteristiky sebe sama mohla lhát a dehonestovat), se čtenář Fora24 dozví o Filipovi Turkovi „ověřené“ informace. Například z úst režiséra Hřebejka, z něhož mám poslední dobou dojem, že se nadobro pomátl, se dozvíme: „Turek není závodnickou legendou, není váženým členem žádného respektovaného autoklubu, je to lhář a hochštapler a tak dál. Je to prostě nastrčená figura, reprezentující ponejvíce zájmy svých donátorů a (jak jinak, že?) „proruské evropské scény.“ Moc by mě zajímalo, jak by všechny tyto "zaručená fakta", které na něj režisér navalil, prokázal.

Článek na Forum24 vychází z práce datové novinářky Kateřiny Mahdalové, která uvedla: "Turek se prezentuje jako „bývalý formulový závodník s působivými úspěchy. Podrobná analýza jeho závodní kariéry v letech 2015 až 2017 však ukazuje, že realita za deklarovaným titulem vypadá výrazně skromněji,“ tvrdí článek. A pak následuje výčet Turkových umístění v závodech: "Někdy skončil poslední, jindy vyhrál.“

To mi připomíná ten vtip, který se vyprávěl za časů Chruščova a Kennedyho, jak se média chovají k jednotlivým aktérům politické scény. Chruščov a Kennedy běží závod. První doběhne Kennedy a druhý doběhne Chruščov. Americká média o tom referují slovy: ‚Podle očekávání americký prezident zvítězil. Ruský představitel Chruščov byl až poslední.‘ Načež sovětská média o stejné události referovala takto: ‚Sovětský představitel, soudruh Chruščov, doběhl na pěkném druhém místě, zatímco americký prezident Kennedy až na předposledním.‘

Mám pocit, že když se podívám na některá „názorová“ česká média dnes, a teď nejde explicitně o Filipa Turka, že se dostávají do stejné bizarní spirály jako tento vtip.

Zpět na titulek ↑

Miroslav Singer, ekonom, bývalý guvernér České národní banky napsal do ECHO24 skvělý článek, který si dovoluji zde zveřejnit.

Málokomu se přihodí, že se během jedné dekády stane symbolem „čistého pokroku lidstva“, aby na jejím konci skončil jako karikatura sám sebe. Gretě Thunbergové se to s mohutným přispěním rodiny (maminka hned vydala knihu, jak jim dcera zachránila planetu i rodinný rozpočet, tatínek se stal full-time manažerem a kapitánem jachty) podařilo už v patnácti.!

Potkávala se s plejádou světových vůdců, kteří se v odlescích její slávy vyhřívali, a s výrazem dítěte, kterému sebrali mobil, na ně řvala „How dare you!“ do mikrofonů za stovkami milionů diváků. Poučovala šéfy korporací, kteří by za podobný tón svého podřízeného okamžitě poslali na kobereček k HR.

A dnes? Média i politici její vlastní země, často ti samí, již jí kdysi nastartovali raketu, ji vnímají jako chodící trapas – a ona to díky aspergeru nejspíš bere jako další důkaz, že má pravdu. Hejtrů má dnes o dva řády víc než nadšených fanoušků, ale to není podstatné. Podstatné je, co si z toho má odnést ten zbytek z nás – my, kteří jsme s otevřenou pusou sledovali, jak se holčička, co si chtěla jen prodloužit víkend, stala svědomím generace. My, kteří jsme věděli, jak dopadly dětské křížové výpravy, ale stejně jsme mlčeli, když se novodobí poutníci místo Jeruzaléma a spasení křesťanstva vydali s transparenty z recyklovaného papíru zachránit svět před uhořením ve výparech z fosilních paliv.

Gretin příběh končí, ale dědictví zůstává. Ukázala totiž, že když křičíš „konec světa!“ a jsi dost mladý, můžeš zastavit dopravu, ničit umění, dostat milionové příjmy, a ještě ti za to budou tleskat. A hlavně: otevřela stavidla. Just Stop Oil, Extinction Rebellion u nás Limity jsme my, Anna Šabatová nebo státem živený „degrowth“ guru Tadeáš Žďárský – to všechno jsou menší Gretky a Gretové, které motivuje její úspěch, kteří vědí, že se vyplácí křičet co nejhlasitěji a dožadovat se co nejvíce zákazů.

Stejný mechanismus tak funguje i v české kotlině: pati a mati, co nakonec nedokážou digitalizovat stavební řízení, zato křičí „klimatická krize!“ nebo „kulturní krize!“, můžou mít rozpočet, ministerské křeslo, nebo aspoň státní stipendium pro neúspěšné umělce. My jsme k tomu přispěli tím, že jsme tenkrát mlčeli – ne ze strachu, ale z lenosti a z přesvědčení, že „ta holka přece nemůže nic změnit“.

Změnila. A teď už není čas na lítost. Gretinu pochodeň převzali jiní a je jich hodně. Příští Gretě nebo Gretovi, co začnou řvát o konci světa, už prostě musíme říct přímo, do obličeje: „Známe, zažili jsme. Ale konec světa jsi ty. A my tě poslouchat nebudem.“

Zpět na titulek ↑

Řady "komentátorů" a tzv. "politologů" říkají, že Andrej Babiš má vyřešit střet zájmů v souladu s evropským právem. Nikdo se jich nezeptá, s čím konkrétně - EU nemá zákony !

EU má směrnice a učí se to už 7.třídě ZŠ. A tak se ptejme, v souladu s jakou směrnici, nařízení či smlouvu tito "odborníci" myslí? Je to fráze, protože i evropské právo řeší problém ve chvíli, když konflikt zájmů nastane. Pak jsou dané nějaké mechanismy, ale není to tak, že nějaká osoba nesmí být premiérem nebo ministrem proto, že si to někdo nepřeje. Tedy nejmenováním Babiše, porušuje současný prezident ústavu!

Andrej Babiš nemá co vysvětlovat tzv. veřejnosti, protože "veřejnost" a to ani ta z cinklého průzkumu, ho nejmenuje premiérem. Mohu se zeptat řidiče autobusu nebo prodavačky v Lidlu, ale ani jeden z nich premiéra nejmenuje. Jmenuje ho jediný člověk na světě a to je prezident republiky, který se nemůže skrýt za nějaký názor tzv. odborníků (kamaráda Koláře třeba) nebo veřejnosti, protože je to jeho osobní odpovědnost.

Mají si to říct ti dva mezi sebou a prezident republiky rozhodne. Zaštiťovat se tím, že si údajně 75 procent lidí přeje, aby to Andrej Babiš vyřešil? Tak se neptejte lidí, těm do toho nic není. To Ústava ČR říká, že prezident musí ctít výsledky voleb. A také, že předsedu vlády jmenuje prezident republiky a hotovo.

Vše ostatní jsou jen pivní keci a žvásty tzv. novinářů jak vystřižených z bulvárního servru Super.cz a.... a liptardů a nevzdělanců.

LLF

Zpět na titulek ↑

Když média bojují s propagandou — a sama do ní sklouznou. Rozbor reportáže.

Pokud chcete vidět, jak dnes informuje jeden z českých převýchovných ústavů propagandy, vystupující pod názvem Česká televize, podívejte se právě na TOTO VIDEO. Ukazuje, jaké manipulační metody veřejnoprávní média používají k ovlivňování českých občanů. Nejde přitom jen o jednu konkrétní reportáž, ale o celkové nastavení a způsob práce redakcí ČT. O „diskuzních“ pořadech typu Otázky Václava Moravce či Kotel s Jílkovou snad ani netřeba mluvit.

Zajímavou paralelu nabízí i BBC. Tam 11. 11. 2025, po odhalení skandálu s zmanipulovaným projevem Donalda Trumpa, odstoupil jak generální ředitel, tak i programová ředitelka stanice. Trump navíc BBC žaluje o miliardu dolarů.

Zpět na titulek ↑

Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí se ještě stále (11.11.2025) ministr vnitra a první místopředseda vlády Vít Rakušan stále drží u moci. Všichni slyšíme jeho věčné řeči o odpovědnosti, stabilitě a rekonstrukci, ale reálně se nestalo vůbec nic.

Žádná demise po Dozimetru, žádná sebereflexe po volebním debaklu, žádné skutečné předání moci – jen další série trapných mediálních výstupů, které mají udržet dojem, že „má všechno pod kontrolou“.

Rakušan se dnes prezentuje jako záchranář demokracie, ale ve skutečnosti je jen symbolem politického mainstreamu alias kádr KSČ. Sedí na stejné židli, mluví stejným jazykem a tváří se, že chaos kolem něj neexistuje. Všechno se hroutí – rozpočet, energetika, migrace, důvěra lidí – a on se mezitím usmívá do kamer ČT a vysílá signály o stabilitě. Jenže tahle stabilita není nic jiného než nehybnost přestrojená za odpovědnost. Úpadek ODS otevřel dveře politikům bez vize, kteří si osvojili slovník propagandistických ideologů a politických marketérů místo státníků.

Rakušan je jejich učebnicový příklad – vždy připravený před mikrofony, vždy uhlazený a vyboulený, vždy připravený na další kolo mediálních her. Realita země ho ale zjevně nezajímá. Lidé čelí drahým energiím, inflaci, zmatečným daním a nekonečným experimentům s „evropskou zelení“. Odpověď vlády? Další tiskovka a další fráze.

A co jeho kolegové? Kupka, údajně nová naděje ODS, vypadá, jako by sám netušil, kde vlastně stojí. Je to pokračování téhož – unavené, vyčpělé, bez nápadu. Ztratili kontakt s realitou, s námi lidmi, kteří jsme ODS volili, se zemí, kterou mají vést. Rakušan mohl být někdo. Měl sílu, postavení, silové ministerstvo, přístup k médiím i čas dokázat, že umí víc než jen mluvit. Místo toho zvolil pohodlí PR scény. Všechno ohlídáno, všechno „vysvětleno“, všechno vyprázdněno.

Tak ať si dál hraje na spasitele, ať objíždí republiku, sbírá lajky a dává rozhovory. Ale už ne za naše peníze, ne s naší důvěrou.

Skončil politicky, morálně i lidsky. Premiérský sen mu skončil volbami, a sen o řízení sněmovny by měl zůstat jen snem. Stačilo.

Zpět na titulek ↑

Působení Markéty Pekarové Adamové v politice kriticky zhodnotil novinář a komentátor Petr Holec. A nepříliš přívětivě. „Bývalý premiér a prezident Miloš Zeman o Markétě Pekarové Adamové trefně řekl, že je prokletím české politiky, které jednou skončí. Naštěstí pro Česko snad končí právě teď, a že bylo fakt načase!“ uvedl.

A pokračoval: „Bohužel tu s námi ale zůstává dědictví MPA, které hned tak nezmizí. Ta z kdysi konzervativní rakety politického ‚pytláka‘ Miroslava Kalouska udělala pokrokovou leninskou partaj permanentní nenávisti a hlouposti, kterou zle nakazila všechny kolem sebe. Marek Ženíšek, Jan Jakob nebo Matěj Ondřej Havel, přední kádry pekarovské TOP 09, ti všichni tu pionýrskou pochodeň hrdě nesou dál. A nejen oni, infekce MPA nakazila jménem SPOLU i ODS, na níž se šéfka TOP 09 přisála, protože vlastní stranu úspěšně zbavila voličů.“

Otřel se o taktéž končícího Petra Fialu, že v jeho nejhorším vládním období nebylo jasné, kdy z něho mluví Zdeněk Nejedlý a kdy právě Markéta Pekarová Adamová. Jednu poklonu Holec končící předsedkyni složil: „Tu vlastně musíme – samozřejmě svým způsobem – obdivovat. Šéfka v podstatě neexistující partaje, po níž tu nejvíc zbydou její svetry proti Putinovi nebo ‚to nemáte na ajfoun?‘, dokázala české politice vtisknout takový punc hlouposti, to chce jistě talent.“

„MPA o sobě ráda skromně říká, že je taková česká Margaret Thatcherová, ve skutečnosti ale je spíš Jiřina Švorcová, jen s velmi oblastním hereckým talentem. S komunistickou herečkou ji pojí planoucí oči a zaslepená víra v blbosti, které nejradši hrdě recituje ve své České televizi. MPA by se perfektně hodila do fanatických let nástupu komunismu, kdy jí nápadně podobné soudružky zaváděly jménem demokracie totalitu. Byla to totiž ona, kdo jménem vlastní ‚demokracie‘ jako první vyloučila z vedení sněmovny SPD s klasickým totalitním osočením, že není demokratická. Tragédie je, že to po ní nebezpečně ochotně rádi převzali všichni samozvaní ‚demokrati‘. A ti tu na rozdíl od MPA zůstávají,“ zakončil svou úvahu o političce Holec.

Zpět na titulek ↑

V poslední době se v některých mainstreamových médiích objevují záměrně dehonestující "názory", že někteří demokraticky zvolení politici ze stran SPD a Motoristé sobě by mohli být tzv. reputačním rizikem. Pravda ale je, jako vždy, zcela jinde. Pečlivě si prostudujte následující tabulku s výroky také českých politiků o nemocnějším muži nejdemokratičtější zemi na světě USA - Donaldu Trumpovi. Záměrně nechávám bez komentáře. LLF

Zpět na titulek ↑

Z nejnovějších dat vyplývá, že česká veřejnost už má v otázce pomoci Ukrajině jasno. Většina lidí říká: ano, ale s mírou.

Nejvíce sympatií mají dodávky zdravotnického materiálu, léků a humanitární pomoci – tedy formy podpory, které pomáhají obyčejným lidem. A právě to je to, co Češi umí a chtějí dělat.
Kde ale podpora výrazně klesá, to jsou vojenské dodávky, výcvik vojáků a přímé finanční platby. Tam se už více než 45 % lidí vyslovuje pro ukončení těchto aktivit. Česká společnost se tak přiklání k tomu, že naše země by měla spíše pomáhat tam, kde je to lidské a smysluplné – ne tam, kde se jen prodlužuje konflikt.

Z průzkumu je zřejmé, že Češi volají po diplomacii místo zbraní, po rozumu místo emocí. Po letech napětí chtějí klid, jistotu a řešení, která povedou k míru – ne k dalšímu zbrojení.

A zdá se, že podobně začíná uvažovat i svět. Ukrajinská propaganda ztrácí sílu, lidé se nenechají tak snadno strhnout emocemi ani černobílými příběhy. Dokonce i americký prezident už otevřeně naznačuje, že nekonečné posílání miliard dolarů a zbraní do této války nemá dlouhodobě smysl.

Možná je tedy čas, aby i Ukrajina a Rusko našla odvahu říct to nahlas – že skutečná síla není v dělech, ale v dohodě.
Zdá se ale, že cesta k míru nebude jednoduchá a že Ukrajina bude muset zcela jistě přijmout i nepříjemné kompromisy včetně ztráty části území.
Dějiny nás učí, že války se nejen vyhrávají, ale i prohrávají. Skutečné vítězství proto často nepřichází na bitevním poli, ale u jednacího stolu – tam, kde místo emocí rozhodne rozum.
Tohoto kompromisu však zatím ani jedna strana není schopna a tak budeme i nadále svědky a pokračujícího vojenského konfliktu.

Zpět na titulek ↑

To, že levicově a marxisticky smýšlející jedinci včetně komoušů byly vždy schopni využít, ale hlavně zneužít úplně cokoliv k dehonestaci a ostrakizaci oponentů je známé. To, že se toho dožiji i v roce 2025, jak v ČR tak v Německu, jsem si nedokázal představit ani v nejhorším snu. Stejně jako zneužívání slov jako "nacismus". Ministr ještě stále současné vlády Dvořák, například zcela vážně označí v televizi bývalého ministra zahraničí Zahradila za nacistu. Nyní se objevila informace, že za tzv. screenshoty z údajně Turkovo sociálniích sítí může nějaký zhrzený kámoš, polonovinář, ekologický aktivista a bývalý "kamarád" Vojtěch Dobeš. Ten sacreenshoty údajně dělal už v červenu 2024!! Novinářka Angelika Bazalová, bývalá členka Rady ČTK, označila postup Deníku N za novinářské selhání. „Ty Turkovy posty mohou být zčásti pravdivé a zčásti pozměněné. Takto vážné obvinění si žádný novinář nemůže dovolit publikovat bez toho, aniž by okamžitě dodal neprůstřelné důkazy. Deník N novinářsky zcela selhal. A je celkem jedno, jestli se nakonec ukáže, že ty posty Turek opravdu psal, protože důkazy nelze začít horečně shánět až po publikaci textu. Pokud se nakonec dokonce ukáže, že žádný důkaz nemají, měla by to novinářská obec nějak řešit. Tohle není možné akceptovat.“ Další komentátoři zpochybňují důvěryhodnost zhrzeného "kamaráda" A ještě horší je, že na tyhle stupidity a marxisticko-leninskou (a nyní i Putinovskou) propagandu slyší i někteří jedinci z řad občanů ČR, jež jsou v civilním životě relativně vzdělaní lidé. Teď už ale chápu, proč tady více jak 40 let mohli vládnout komouši. A také to, proč novináři, alias "Zdislavy z Deníku N", byli za "totáče" tak ochotnými přisluhovači komunistického režimu a byli hlásnou troubou této demagogie. A to nejen v Rudém právu nebo Československé televizi.

Soudruhu "kamarádovi" Vojtěchu Dobešovi bychom mohli udělit tuto medaili:

LLF

Petr Bystroň musel za to, že zveřejnil fotku se zvednutou pravou rukou Angely Merkelové zaplatit pokutu 11 250 Eur.

• Ke kauze poskytl českým novinářům své vyjádření, které zde zveřejňuji.
• „Tyto politické rozsudky na objednávku deligitimizují celý justiční aparát. Mám platit pokutu za to, že jsem zveřejnil fotku Angely Merkelové, jak mává. Přitom s touto fotkou jsem se úspěšně bránil, když mně osobně byl podsouván ten pozdrav.
• A moji právníci na to poukázali, že je možné vyfotit kohokoliv v určitou sekundu a vypadá to jak to vypadá. Ale ten pozdrav to není.
• Bystroň když mává, tak je to Hitlerův pozdrav. Když mává Merkelová, tak to není Hitlerův pozdrav. Když Bystroň zveřejní fotku Merkelové, jak mává, tak je to Hitlerův pozdrav.
• Přesně v tomhle se teď pohybujeme a lidé pro to nemají vůbec žádné pochopení,“ popsal dvojí metr.
• Ovšem nezůstalo jen u soudů. „Symptomatické je i chování mainstreamových médií, která absolutně ignorují veškeré výsledky naší práce, naše tisková oznámení, naše úspěchy, když něco odhalíme. Ať už v německém parlamentu, nebo v evropském parlamentu. Ale teď najednou všichni čtenáře informují, že jsem dostal pokutu. Dokonce i Česká televize to vysílala,“ posteskl si europoslanec.
• „Oni se tím svým chováním ztrapňují sami a není divu, že ztrácejí věrohodnost. Jak politici, tak justice, tak média,“ dodal ještě Petr Bystroň.
• Bystroň se narodil v Československu, do Německa odešel na sklonku osmdesátých let s rodiči. Dříve byl členem FDP, od roku 2013 je členem AfD. Sedm let strávil v německém parlamentu, od posledních eurovoleb je europoslancem.
• „Sporné hajlování“ není kauzou, která by se odehrála jen v Německu. Kromě Bystroně byl z použití „Hitlerova pozdravu“ obviňován i miliardář Elon Musk, který zdravil dav během Trumpovy kampaně zvednutou rukou na počest vítězství Trumpa. Také popřel, že by se inspiroval v nacistickém Německu. Stíhán nebyl a vzhledem k tomu, že v USA není ani skutečné hajlování nelegální ani nemohl.
• V Česku je pak z tzv. "hajlování", tedy zdravení zvednutou rukou, a také sympatií k nacismu obviňován a dehonestovám, především Deníkem N a "novinářkou" Zdislavou Pokornou (zřejmě napojenou na BIS) poslanec Motoristů Filip Turek. I ten pochopitelně podobná nařčení odmítá a na Deník N podal trestní oznámení.

Aby nedošlo k mílce. Tihle jen mávají. Hajluje jen Turek a Bystroň.

Kdo mává: Například německý exkancléř Olaf Scholz, jeho předchůdkyně Angela Merkelová nebo exmanželka bývalého spolkového prezidenta Christiana Wulffa. Tady je zajímavé, že zvedla levou ruku, čímž se její gesto oproti nacistickému pozdravu liší, ale i přes tuto skutečnost německý soud míní, že šlo o vyobrazování hitlerovského pozdravu !

Zpět na titulek ↑

Na náhodu nevěřím. Zažil jsem to sám, říká docent Ševčík. Zastal se Turka

„Nevěřím na náhody. Zažil jsem to sám.“

• Je to řízená snaha zabránit vytvoření nové vlády, která by nesloužila cizím zájmům, prohlásil docent Miroslav Ševčík, poslanec PČR, k kauze Filipa Turka. Podle něj jde o cílenou mediální kampaň, která má zabránit sestavení nové politické většiny.
• „Takové útoky se objevují vždy těsně po volbách. Nevím, zda náhoda vůbec existuje,“ říká Ševčík a dodává, že podobnou situaci už sám zažil. „Věřím, že Policie ČR odvede poctivou práci a vše vyšetří, jak má.“
• Podle Ševčíka je celá kauza „nešťastná“ jak pro politickou kulturu, tak pro samotný proces skládání nové vlády. Zároveň připomněl, že média v minulosti často zneužívala falešné účty a neověřené informace.
• Kampaň prý odstartoval hradní Kolář - nepalacený "poradce" Petra Pavla
• Docent poukazuje i na roli bývalého diplomata Petra Koláře, jehož rozhovor pro Seznam Zprávy podle něj odstartoval dehonestační vlnu. „Byl to promyšlený útok, ne náhoda. A kdo používá selský rozum, vidí to jasně,“ míní Ševčík.
• Kolář v rozhovoru naznačil možné scénáře, jak by mohla vzniknout jiná vládní kombinace: „Já bych byl na místě pana Okamury opatrný, existují tu jiné možné vývoje a alternativy,“ uvedl mimo jiné Kolář. Dodal také: „Nedivil bych se, kdyby někdo z vládních stran přišel za Babišem s nabídkou podpory výměnou za jasné prozápadní směřování.“
• „Špinavá slina“ – metoda zpravodajských služeb
• Do debaty vstoupil i bývalý analytik BIS Jan Schneider, který upozornil na techniku zpravodajských služeb zvanou „špinavá slina“: „Na někom ulpí, cosi zmaří, a za čas už případná omluva nikoho nezajímá.“
• Podle něj může jít o „sofistikovanou zpravodajskou operaci, která zasahuje do politického dění,“ což by znamenalo vážné porušení zákona.
• Ševčík dodává: „Tato kauza má všechny znaky koordinované operace – od médií, přes politiky, až po bezpečnostní složky.“
• Macinka? Schopný manažer, ne „prázdná schránka“
• Ostře se vymezil i proti útokům na nominanta na ministerstvo životního prostředí Petra Macinku. „Nazývat ho prázdnou schránkou je hloupé a nenávistné. Je to zkušený manažer, který vnese do úřadu zdravý rozum,“ říká Ševčík.
• Dodává, že takzvaní ekologičtí aktivisté podle něj jen „šíří ideologii falešného environmentalismu“ a brání skutečné pomoci lidem. „Green Deal, elektromobilita, emisní povolenky – to nejsou řešení, ale absurdní gesta, která ničí ekonomiku i zdravý rozum.“
• Demonstrace? Útok na svobodné volby
• Reagoval i na možné obnovení aktivit Milionu chvilek pro demokracii: „Lidé mohou demonstrovat proti čemukoli, ale útok na výsledky svobodných voleb není obranou demokracie, nýbrž jejím popřením.“

Zpět na titulek ↑

Vláda Petra Fialy končí. Uznávají to všechny strany dosavadní vládní koalice veřejně před novináři a oznamují, že se připravují na roli opozičních sil. Chystá se vláda nová. Šéf hnutí ANO Andrej Babiš (ANO) jedná o nové vládě s Motoristy a s SPD. Ale skutečnost je poněkud jiná. Tvrdí, že se vláda Petra Fialy snaží zabetonovat u moci. S pomocí prezidenta Petra Pavla.

Provládní Deník N na scéně.

• „Pravda, byli jsme varováni. Premiér Petr Fiala, samozvaný ‚demokrat‘, s totalitními sklony a známkami šílenství ve tváři, nás tak dlouho vedl na Západ, až nás dovedl na Východ, na svou milovanou Ukrajinu. To se stává. Pravda, Fiala se nyní odmlčel, když po dnech agónie oznámil svůj konec v čele ODS. Činí se ale jeho žáci, fialovci!“ napsal Holec.
• Soustřeďuje se zejména na média. A otázku, kterou položila moderátorka Marie Bastlová ze SeznamZpráv: „Už jste připraveni, jak tohle budete vysvětlovat v zahraničí, na Evropské radě? Protože západní média velmi často píší o tom, že jednáte o vládě s extremistickou stranou.“ Holec jí poděkoval za to, že demonstruje, jak se kalí mediální ocel za Fialova režimu
• „Externí spolupracovnice Seznamu se vážně ptá budoucího člena vlády, jak bude v Bruselu vysvětlovat, že v Česku vznikla vláda podle demokratického přání většiny voličů i Čechů, jak vyplývá z povolebního průzkumu? A jak to vysvětlí těm správným ‚západním‘ médiím, které jen opisují to, co napíše propaganda jako Seznam Zprávy?“ ptá se nevěřícně komentátor.
• „Poprvé v historii demokratického Česka vidíme bezprecedentní vzdor předání vládní moci podporovaný médii, Hradem i byznysem. Končící režim se chová, jako by volby právě vyhrál a ne jasně prohrál. A stejně tak jeho média i prezident, čímž samozřejmě myslím Petra Koláře,“ shrnuje Holec .

Další pěkný článek napsal Erik Best. Zde jsou hlavní body:

• Zdánlivě zničehonic, ještě než byly vůbec obsazeny nějaké posty v nové Babišově vládě, začal moderátor nedělního debatního pořadu České televize Václav Moravec hovořit o tom, zda by bylo vhodné, aby se ústavní právník Zdeněk Koudelka z Trikolory/SPD stal politickým náměstkem na ministerstvu spravedlnosti.
• Skandální je podle Moravce to, že Koudelka byl spoluautorem sporné Klausovy amnestie z roku 2013. Předseda Motoristů Petr Macinka, který tehdy na Hradě pracoval, vyloučil, že by byl v tomto Koudelka nějak činný, a trval na tom, že autorem amnestie byl výhradně Václav Klaus.
• Moravec se ale nenechal odradit a naznačil, že by Koudelka mohl pomáhat manipulovat některé politické kauzy, které jsou nyní projednávány u soudů. Co však Moravec nezmínil, je, že Koudelka podal trestní oznámení na nejvyšší státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, častou hostku Otázek Václava Moravce, s tím, že je nezákonné, aby si v Praze zřídila detašované pracoviště své brněnské kanceláře.
• To je zřejmě součástí jejího mocenského tahu s cílem zrušit obě vrchní státní zastupitelství, ovšem jako náměstek ministra spravedlnosti by byl Koudelka v hierarchii nad ní a mohl by tomu eventuálně zabránit
.
• Moravec tedy dělal, co umí.

Zpět na titulek ↑

Absolutní odchylky v procentních bodech pro září 2025

Jak dopadly volby v Krchlebech?

• ANO: 68 hlasů
• Motoristé: 20 hlasů
• Spolu: 19 hlasů
• Piráti: 15 hlasů
• SPD: 12 hlasů
• Stačilo: 7 hlasů
• ČR1: 2 hlasy
• Švýcarská demokracie: 1 hlas

Zpět na titulek ↑

Vše poukazuje na zjevný fakt, že se EU stala jakýmsi „lobbistickým spolkem s mafiánskými praktikami“, který má jediný účel: Vysát peníze státních rozpočtů členských zemí a jejich obyvatel. Vše jde do kapes nadnárodních korporací a oligarchů. My jim říkáme sorošovci. Ve chvíli, kdy v USA je cena energií na 1/4 těch evropských, není o čem diskutovat. Jejich zisky jsou astronomické.

Řešení, jak zlevnit energie je přitom jednoduché:

• Zřídit státního obchodníka na nákup energií.
• Energetický regulační úřad bude stanovovat cenu nejen distribuce, ale i silové elektřiny. Je třeba plně kontrolovat ČEZ.
• Energie vyhlásit jako strategickou surovinu. Ne věc určenou ke spekulaci.
• Zrušit regulace Green Dealu. ČR byla největším vývozcem energie na světě v poměru k počtu obyvatel. Žádné zákazy uhlí, jádra.
• Obnovitelné zdroje energie (OZE) pouze bez dotací.

Bláboly o vlivu CO₂ na klima jsou podvod. Není to pravda, opravdoví, nezkorumpovaní vědci to potvrdili a opakovaně mluví o globálním podvodu.

Zpět na titulek ↑

ANO: 29,5     LLF: 34%
Spolu: 17,8     LLF: 16%
SPD: 13,1     LLF: 15%
STAN: 11,8     LLF: 9%
Piráti: 9,6     LLF: 7%
Motoristé: 7,7     LLF: 9%
Stačilo: 7,3     LLF: 12%

Zpět na titulek ↑