Píše se rok 1955. Pošťák jde jako obvykle do Škrchleb a v brašně nese dopisy, pár složenek a hlavně peníze na důchody. Jenže do vsi už nedojde.
V kopci v lese, kudy vede silnice a kde je malý můstek, jej někdo přepadne, podřízne mu hrdlo a peníze zmizí. Pachatele nikdy nenajdou. A protože dobrá vesnická historie vydrží déle než policejní spis, začnou se Škrchlebům časem říkat Hrdlořezy.
Jenže tím příběh zdaleka nekončí.
Podle místní pověsti šla toho dne kus cesty s pošťákem také jedna škrchlebská babka. Těsně před kopcem se od něj oddělila, zpomalila… ale všechno viděla. Věděla prý dokonce moc dobře, kdo to byl, ale celý život mlčela ze strachu, že by se jí dotyčný mstil.
A opravdu. O několik let později ležela na smrtelné posteli, kolem postele půl rodiny, druhá půl vesnice a několik lidí, kteří tam přišli čistě náhodou asi pět minut poté, co se rozkřiklo, že už to konečně řekne.
Babka otevřela oči.
V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík.
A vtom zemřela.
Takže Škrchleby zase nevěděly nic.
Po dalších desetiletích už měla každá rodina vlastní verzi pachatele. Podle jedněch to byl člověk přespolní, podle druhých někdo ze vsi a podle třetích za tím byl stejný chlap, kterej po nocích kradl v lese dřevo na slavný škrchlebský košíky.
To místní vždycky rozčílilo.
„My jsme si ho jen brali bez zbytečného papírování.“
A tak šla léta.
Až přišel rok 2026 a ve Škrchlebech někoho napadlo uvařit vlastní pivo. Podle tajné receptury, která tenkrát tomu vrahovi vypadla z kapsy, a peníze, co pošťákovi vzal, prý chtěl použít na pivovar. No jo, peníze měl, ale zase neměl tu recepturu.
Ta se našla až náhodou na jedné půdě při vyklízení v jednom místním baráku. Jak se tam ten papír dostal, nikdo neví.
A tak bylo rozhodnuto. Pivo se uvaří!
Ale hned potom se řešilo, jak se má nová dvanáctka jmenovat. Padaly různé návrhy: Škrchlebská dvanáctka, Košíkář, Lesní lup, Pošťák, Ukradený důchod.
Nic z toho ale nebylo ono.
Až jeden z místních položil půllitr na stůl a povídá:
„Jakou?“
Chvíli bylo ticho.
Pak někdo utřel pěnu z vousů a prohlásil:
A bylo rozhodnuto.
Pivo řízné jako škrchlebská historie, hořké tak akorát a zlaté jako peníze, které se tenkrát v kopci ztratily.
A kdo ví…
Možná pachatele nakonec přece jen někdo odhalí.
Ve Škrchlebech totiž odjakživa platí, že co člověk neřekne za střízliva, může po třetím Hrdlořezu klidně vykecat sám.