Čerpáno z publikace Šenfeldová Helena, Domácí výroba loubkových košů v Krchlebech.

Pletení z loubku je doloženo i z jiných středoevropských zemí (Slovensko, Německo, Lužice, Polsko), nebo v Rumunsku a na Balkáně. Zpracování loubku byla výroba specializovaná, vyžadující praxi, ale měla vždy jen formu domácké práce a nikoliv řemeslnou. Prodej si zajišťoval sám výrobce podomním obchodem; ve větších střediscích fungoval systém překupníku. Výrobci se rekrutovali z řad drobných rolníku, bezzemku, zedníku a jako forma sezónní práce pletení z loubku zaniklo po r. 1945, kdy se objevily nové možnosti výdělku v průmyslu. Výroba se udržela jen v okolí Suchdola nad Lužnicí a v dílnách ULUV. Pletařský materiál opět vycházel z místních podmínek. Rozlišovaly se loubky:

1) Osnovní udržující tvar, proto silnější, pevné, ale pružné (žebra, šíny, osnovy).
2) Zaplétací sloužící k vlastnímu pletení; musely být vláčné, ohebné, odolné proti praskání (kořínky, špánky, lubce, lyka). Z hlediska použitého materiálu rozlišujeme:
1) Loupané loubky, které byly nejtvárnější ze smrkových kořínku, protože se daly jemně loupat a ohýbat i do smyček, proto se užívaly jako zaplétací. Dobývaly se po celý rok vyjma zimy, nejlépe na mýtinách a okrajích lesa, kde rostly dlouhé kořeny. Kořen se vykopal 1 až 2 m od kmene motykou, přesekl se nebo přeřezal pilkou a pak se pomocí motyky vytahoval ze země. Vykopané kořínky se svázaly do otýpek a doma ještě čerstvé loupaly na loubky. Loupání se provádělo ručně: kořínek se na širším konci nařízl a pak se v prstech obě poloviny oddělovaly.
Dalším dělením se získal loubek potřebné síly. Okraje se očistily nožem, zarovnaly a naloupané loubky se uložily do zásoby; před vlastním pletením se namočily ve vodě, aby zvláčněly.

a) Kořínkové loubky měly výtečné vlastnosti, ale obtížně se dobývaly. Protože se ničily lesní kultury, výrobci museli jezdit do vzdálených míst.
b) Štípané loubky z jehličnatých stromu (borovice, smrk, jedle) se užívaly jak osnovní, tak také jako zaplétací, a to např. v Krchlebech u Staňkova, Pošumaví a v jižních Čechách.
Špalek mokrého borovicového dřeva se štípal pomocí palice a klínu na díly v šířce loubku, jádro se odstranilo a ze zbytku se štípaly loubky. Podobně se užívalo dřevo jedlové a smrkové. Naštípané loubky z listnatých stromu (dub, javor, bříza, akát, vrba) bylo třeba dřevo před loupáním napařit v peci a pak ihned zpracovat, což se dělo sousedskou výpomocí. V Jasenné (Zlínsko) se loubky ještě barvily ve vodě s příměsí železa, které reagovalo na tříslo v dubu a loubek získal modročernou barvu. Užití štípaných loubku z prutu a slabších větví lísky, jívy, osiky, šípku je doloženo z Pošumaví a z jižních Čech.

Základním výrobkem z loubku byla opálka kulatého i oválného tvaru, zhotovovaná ve třech velikostech. Sloužila k přenášení sypkých materiálu, zejména krmiva pro koně. Kulaté loubkové košíky na brambory se pletly na Vysočině. Dalším běžným výrobkem z loubku bylo rešeto, síto k hrubému čištění obilí. Tvar mělo kulatý nebo hranatý s držadlem, z loubku byl plášť i výplet. Velké koše (ouhrabečný, travní) různé velikosti náležely k běžně vyráběnému sortimentu, stejně jako nůše.
Regionálním specifikem valašským na Vizovicku byla lehátka (praščáky), jejichž dřevěná kostra měla loubkový výplet. Vrbové proutí (košíkářství) Splétání vrbového proutí se pokládá za jednu z nejstarších technik v rámci přírodních pletiv. Z doby Velké Moravy (Mikulčice) pocházejí pozůstatky pletených vrší, ve Velislavově bibli (kol. 1340) je v příběhu Josefa Egyptského vyobrazen pletený brah na obilí, jinde vysévání obilí z pletených košíku. Ikonografické doklady 16. stol. zobrazují vozy s pletenou korbou (košinou), ale dostatek písemných a hmotných dokladu pochází až z 19. a 20. stol. Na rozdíl od jiných druhu přírodních pletiv mělo košíkářství také formu řemeslnou, cechovně organizovanou a orientovanou na trh. Jako řádně vyučení řemeslníci dosáhli profesionální úrovně, šířili novinky a pracovali s upraveným proutím. Jejich výrobní sortiment byl široký, od užitkových předmětu až po módní doplňky.
Neřemeslné košíkářství, výroba pro vlastní potřebu a forma domácké práce, produkovalo jen základní tvary, jako hospodářské koše, jejichž forma se neměnila po staletí, protože byly dokonale funkční. Košíkářská výroba byla rozšířena v českých zemí všude, kde bylo možno získat potřebný materiál, jak je patrné z různých časopiseckých příspěvku i z Etnografického atlasu V oblastech s dostatkem suroviny vznikla širší výrobní střediska. Mělnicko (Mlazice, Pšovka) využívalo vrbové porosty na soutoku Labe a Vltavy. Rozkvět výroba prožila v 19. stol.; k výraznému snížení produkce došlo za hospodářské krize v meziválečné době. Po r. 1945 bylo založeno košíkářské družstvo. Starou košíkářskou oblastí je Zbraslavsko na soutoku Berounky a Vltavy. Zdejší výroba byla už v 18. stol. natolik typická, že v korunovačním průvodu, berounský kraj zastupoval alegorický vůz s dívkami pletoucími koše. Neloupané loubky se užívaly na Těšínsku, ale výrobky nejsou vzhledné.
Malou výstavku populárních krchlebských košíků můžete vidět u Heleny Konopíkové - Krchlebské kloláče. LLF