2.3. 2004 - také úterý - La Boca, Cienfuegos
Společně s Martinem jsme se vypravili na okružní cestu na 2 dny, a to přesně po trase doporučené v cestovní příručce. Z Varadera jsme vyjeli zapůjčeným mini vozidlem směrem na jih a projížděli jsme nekonečné roviny s plantážemi cukrové třtiny a citrusových plodů. Snažili jsme se respektovat pokyny průvodce, kde a na jaké místo máme podle ukazatelů zabočit, avšak chybělo to základní, a totiž přítomnost jakýchkoliv zmiňovaných ukazatelů. Nějak tak jsme se snažili orientovat podle slunce a směřovat k vytýčeným cílům.
Naše intuice však brzy selhala a ocitli jsme se v místech, která byla značně vzdálena od námi předpokládané trasy. V tomto momentě jsme dospěli k jednoznačnému rozhodnutí, že je nutné si zapamatovat nějaké cílové místo a na každé odbočce zjišťovat dotazem u místních obyvatelů, jakým směrem se máme vydat. Tato taktika začala slavit své první úspěchy, avšak dotaz na další cestu byl mnohdy provázen usilovnou snahou dotázaného nasednout do vozidla a dostat se na místo jím vysněné. Tímto způsobem, s dotazem, jak se dostaneme na osadu La Boca, se do našeho vozidla dostal jeden kubánský mladík, který nám začal vysvětlovat, že zná cestu, která je sice asi o 70 km delší, avšak za průjezd touto cestou se neplatí 10 USD, tak jako za cestu, kterou jsme hodlali jet. Když jsme trvali na svém, mladík zavelel k zastavení vozidla a rychle vystoupil. Po několika kilometrech jsme se přiblížili k jakési celnici, kde službu konající policista, poté co poznal, že jsme evropští bohatí turisté, kývnul rukou a dal nám pokyn k dalšímu pokračování v jízdě, aniž by vyžadoval zaplacení mladíkem uváděných deseti dolarů. Na parkovišti v osadě La Boca jsme zaplatili pouze 1 požadovaný dolar za parkování a poté se nás ujal chlapík, který nám začal nabízet rychlý motorový člun k napodobenině původní indiánské vesnice Guamá. Snažili jsme se dodržet pokyny v příručce a rychle na sebe napatlat repelent tak, abychom smradem tohoto přípravku odpudili moskyty, kteří se mají v této bažinaté oblasti zdržovat. Náš lodní kapitán však nás přesvědčil o tom, že žádní moskyti se v uvedené oblasti nevyskytují, neboť je zima, myslel tím pravděpodobně roční období, když na teploměru bylo min. 30° Celsia.
Po zaplacení 10 USD za jednu osobu jsme jeli rychlým motorovým člunem umělým kanálem a následně přes přírodní Lagunu del Tesoro k napodobenině indiánské vesnice. Návštěva této vesnice byla skutečnou turistickou atrakcí. Při vstupu do indiánské chýše jsem byl uchopen poměrně důvěrně napodobeninou jedné krásné mladé indiánky, se kterou jsem tančil při hlaholu dalších napodobenin indiánů blíže nespecifikovaný, pravděpodobně nějaký indiánský tanec (muselo se však jednat o Kubánku, neboť indiáni již byli vyhubeni a zemřeli).
Při odchodu z indiánské chýše jsme zaplatili účastníkům této atrakce 1 USD v domnění, že budou nadmíru spokojeni, neboť jejich práce ve vesnici je řádně ohodnocena ve formě mzdy v kubánských pesetas prostřednictvím nějaké socialistické organizace, která provozuje uvedenou turistickou atrakci. Všichni indiáni se na nás vrhli a chtěli nás vysvléci, pravděpodobně do naha, neboť požadovali trička, brýle, čepici a boty. Jejich požadavku jsme se ubránili, neboť jsme měli před sebou další putování a sehnat na Kubě tyto věci by pro nás bylo zcela nemožné.
Po prohlídce vesnice jsme zasedli do baru a vypili nápoj z kokosového ořechu, který byl ochucen velkou odlívkou pravého nefalšovaného kubánského bílého rumu a k tomu jsme si dali malý talíř pravého krokodýlího masa, jehož chuť byla podobná masu vepřovému a toto bylo poměrně tuhé. Nicméně, kdo by neochutnal krokodýlí maso aspoň jednou v životě, sám sobě jsem si slíbil, že tento zážitek už nemusím v životě opakovat. Po zakoupení drobných suvenýrů jsme nasedli na člun a jeli přírodními kanály zpět na místo, kde jsme měli zaparkované vozidlo.
Projížďka po přírodních kanálech byla mimořádně zajímavá, neboť jsme viděli ptáky, kteří lovili ryby a posléze je hltavě jedli a také jsme viděli termity. Po vystoupení ze člunu jsme navštívili krokodýlí farmu a viděli jsme tisíce živých krokodýlů, kteří vypadali jako mrtví a 4 krokodýli, kteří byli v nějakém pohybu. Nicméně zážitek byl emotivně velmi silný zvláště pak při představě, že při uragánu v roce 2000 mnoho krokodýlů uteklo mimo farmu. Setkat se s takovýmto živočichem ve volné přírodě by však pravděpodobně nebylo takovýmto zážitkem. Říkal jsem si, že je dobře, že po vysušení močálů, již krokodýli nežijou ve volné přírodě a můj další pobyt na Kubě nebude provázet obava a strach z těchto tvorů (hůře na tom byli kubánští exulanti, kteří se vynořili v roce 1961 na Playa Giron a neúspěšně se snažili odstranit výdobytky socialistické revoluce - mnoho z nich bylo zahnáno do močálů a jejich smrt byla zapříčiněna volně žijícími krokodýli).
Dále jsme pokračovali cestou na již zmiňovanou Playa Giron a poblíž městečka Caleta del Rosario jsme zastavili u moře v místě, kde jsme spatřili muže v neoprénu s potápěčskou výzbrojí - krásné místo. Dotazem na potápěče jsem zjistil, že blízko od břehu jsou korály, a protože jsem byl na uvedenou situaci připraven, šel jsem pro svoji masku a šnorchl s tím, že se budu potápět. V tom se objevil u našeho vozidla muž v polovojenské uniformě, který nám se širokým úsměvem sděloval, a to v českém jazyce, že je hrozně rád, že nás vidí, když před rokem 1990 pracoval 5 let v Litvínově.
S přičiněním tohoto hodného muže jsme se oba vybavili kompletními pomůckami na šnorchlování a zhruba jednu hodinu jsme se potápěli v moři a měli pocit, že plaveme v krásném akváriu.
Vzhledem k tomu, že náš milý kubánský přítel nám hlídal po celou dobu naše osobní věci a vozidlo, jsme jej pozvali ještě po vykoupání v přírodním jezírku, které se nacházelo blízko moře, na pivo do baru. Hovořili jsme o různých nepopsaných záležitostech na Kubě a dozvěděli jsme se to, co nám už bylo naprosto jasné, že na Kubě je šílený bordel, politická nesvoboda a černý obchod, bez kterého by každý Kubánec umřel hlady, neboť např. náš hlídač vydělával v přepočtu měsíčně pouze 8 USD. Všichni jsme měli radost ze setkání a náš milý kamarád přinesl jakousi knihu, ve které byl s datumem 14.1.2004 podepsán Karel Gott, neváhali jsme a pod text podepsaný naším hudebním velikánem jsme napsali s datumem 2.3.2004 pozdrav kubánským klukům od kluků z Plzně.
V odpoledních hodinách jsme odjeli směrem na Playa Giron a poté již vnitrozemní silnicí, která byla lemována citrusovými plantážemi, do města Cienfuegos. Slabou angličtinou jsem domluvil soukromý nocleh pro dvě osoby za 20 USD. Následovala prohlídka města. Náměstí bylo hezké a upravené, domy na náměstí opravené, vše ostatní byl ošklivé a neupravené, domy polozbořené a rozbořené, na ulici běhali bez dohledu koně a prasata. Dostali jsme hlad a chtěli navštívit restauraci, což se ukázalo jako značný problém. Po nabídce na odkup doutníků a půjčení dívek od jednoho Kubánce, jsem mu projevil své přání, poradit nám s tím, kde se máme najíst. Choval se neobvykle tržně a na chodníku jsme domluvili celé menu včetně piva za 8 USD a poté jsme šli do nějaké uličky, kde byla provozována, pravděpodobně nelegálně, restaurace. Je třeba říci, že úroveň obsluhy a jídla mnohonásobně převyšovala ostatní kubánské podniky. Kuriozitou však bylo to, že cesta na WC vedla přes ložnici v domě.
Po návštěvě restaurace jsme chtěli šetřit naše nohy a domluvil jsem tedy s řidičem odvoz koly pro 2 osoby k našemu privátu za 1 USD. Z tohoto řidiče se vyklubal Brazilec, který hovořil špatně rusky. Po zajištění odvozu jsme tohoto milého chlapíka pozvali na pivo, abychom zjistili, co dělá špatně rusky mluvící Brazilec na Kubě. Tento člověk nás utvrdil v tom, že na Kubě je blaze, neboť vydělá měsíčně 10 USD a má jídlo a šaty. Sám pochází z chudé brazilské vesnice a nechal se jako žoldák naverbovat do kubánské armády, která v polovině 70. let vedla národně osvobozenecký boj v Angole. Každý den mu hrozilo, že bude zastřelen a jeho měsíční gáže tehdy činila 1 USD. Hodnoty života jsou inu velmi pomíjivé a proměnlivé. Prostě jsme měli štěstí a potkali jsme šťastného Brazilce majícího dobře zaplacenou práci na Kubě. Tento Brazilec nám také sdělil, že rusky se částečně naučil při vojenském výcviku na Kubě před nasazením bojových operací v Angole. Po tomto úžasném zážitku nám připadalo škoda jít spát, a proto jsme navštívili nějaký hodně svítící dolarový bar, o kterém jsme se později dověděli, že se jedná o univerzitní zábavní podnik. Tady jsme se dali do rozhovoru se třemi studenty medicíny, z nichž pouze jeden byl Kubánec (černý jako bota), zbývající dva byli ze zemí Jižní Ameriky. Černý Kubánec hovořil velmi dobře rusky. Všemi studenty nám bylo sděleno, že Kuba poskytuje chudým dětem z různých zemí Latinské Ameriky bezplatně vzdělání a dokonce dotuje i útraty v rozsahu jedné poloviny v podnicích, které patří k univerzitě. Fidel se rozhodl prostě vracet jiným rozvojovým zemím to, co mu v minulosti poskytovaly země východního bloku.
Cienfuegos je skutečně "perlou jihu Kuby", tak jak se praví v turistickém průvodci.

3.3. 2004 - středa - Trinidad, Santa Clara
Po ranním koupání v Karibiku jsme překrásnou silnicí vyrazili směr Trinidad a zastavili u jednoho baru, v jehož blízkosti byla krásná kubánská škola se smějícími se dětmi v jednotných pionýrských oblečcích a jednou malou tlustou učitelkou. Vzali jsme dva balíčky žvýkaček a při vzpomínce na naše mládí, kdy nás obdobným způsobem obšťastňovávali západní turisté, jsme milým dětem rozdávali žvýkačky. Děti očividně přijaly tento dárek, který je výplodem zkažené západní ideologie, s povděkem, avšak učitelka se tvářila značně rozpačitě. Poté jsme si dali kafe za 1 USD, které bylo však mimořádně vynikající a vyrazili krásnou krajinou směrem k Trinidadu.
Provoz na silnici je téměř nulový. O Trinidadu se píše v průvodci, že má krásné zachovalé, historické, urbanistické centrum, a že je také součástí světového kulturního dědictví. Bohužel, tak jako v ostatních případech, se může hovořit pouze o středu města. Ostatní části jsou značně vybydlené a v desolátním stavu. Na tomto městě je zajímavá hrbolatá kamenná dlažba, která našemu vozidlu umožňovala pohyb v rychlosti max. odpovídající chůzi. Po prohlídce středu města a po pořízení několika fotografií jsme se vydali pohádkově krásnou silnicí s nádhernými panenskými pohledy směrem na sever do města Santa Clara.
Když jsme dorazili do tohoto města, opět jsme shlédli poměrně slušně opravené náměstí, na kterém to všechno začalo pokynem velkého Che v roce 1958 k vítěznému tažení kubánské revoluce. Ulice vedoucí z náměstí již však byly v dezolátním stavu. Navštívili jsme "pravou italskou pizzerii" s nefungujícím záchodem, kde pizza měla chuť zkaženého a mokrého chleba, politého jakýmsi smradlavým sýrem. Martinovi se po pozření malého množství pizzy udělalo nevolno. Ve snaze zaplnit svůj žaludek něčím teplým, jsem s odporem byl schopen pizzu zkonzumovat. Žaludek mi začal bolet asi až po 10 minutách po opuštění pizzerie. Rychle jsme nasedli do vozidla a pádili směrem na bájné Varadero dálnicí, jejíž provoz připomínal naší silnici třetí třídy v době od 2.00-4.00 hodin. Konečně jsme dorazili na bájné Varadero.
Ubytovali jsme se v hotelu, zase nám vnucovali pikolíka, který nám ukáže pokoj a bude chtít 1 USD, bez toho to asi nejde, ale znalí poměrů jsme mu vysvětlili, že dolar nedostane, a že jeho cesta je zbytečná. Za této situace rezignoval a dal nám klíče. Vykoupali jsme se a prakticky obratem jsme razili na večeři k našemu kamarádovi Carlosovi do města Cardenas vzdáleného asi 15 km od Varadera.

Večeři už jsme měli s Carlosem domluvenou. Bude Langustový guláš. Něco co se normálně nedělá, ale protože Carlos byl, jak už jsem psal, 6 let v ČSSR a na Kubě byl zaměstnán jako kuchař, byl velký předpoklad, že budeme jíst česko-kubánskou specialitu.
Dům jsme, vzhledem k tomu, že na nás Carlos čakal na hlavní silnici na své Jawě, našli.
V opačném případě bychom tam asi jezdili dodnes, protože dům o kterém Carlos mluvil vypadal spíše jako velká garáž. Předtavte si dlouhou ndli, kde za s sebou jsou jednotlivé pokoje o veliksoti asi 2x3 metry. V první místnosti bydle Carlosův brácha, ve druhé jeho maminka, která neměla nohu (cukrovka) a jezdila na vozíku, ve třetí místnosti byla kuchyň s plynovým sporákem MORA a za ní další místnost, Carlosova ložnice a dětský pokoj.
Po prohlídce domku Carlose, Martin pravil, že má hezký dům. Můj názor na to byl zcela odlišný, dům nebyl vůbec hezký, byl v něm smrad, plíseň a bordel. Atmosféra však byla velmi příjemná, a to bylo pro nás to podstatné. Carlos dělal langustový guláš a při servírování příboru a talířů jsem si všiml, že jsou velmi špinavé. Provedl jsem jejich očistu tím, že jsem je utřel do mého špinavého a zapoceného trika a posléze jsme jedli Carlosem připravený guláš, který byl chuťově poměrně dobrý. Od Carlose jsme odjeli cca. ve 23:00 hodin a šli jsme do nočního klubu, kde se to rojilo různými národnostmi, společenskými událostmi, vyprávěním, požíváním alkoholu, atrakcemi apod. S Kanaďanem, hovořícím česky, jsem vyměnil mojí krásnou batikovanou modrou balijskou košili za jeho krásnou batikovanou pestrobarevnou korejskou košili, koupenou v Kanadě, s portréty Che Guevary. Prostě vydařený večer, ze kterého jsme s Martinem utekli cca. v 1:00 hodinu, neboť jsme se chystali ráno na další přesun směrem na západ, ostatní chlapáci zůstali do pozdních ranních hodin a věnovali se společenským radovánkám. Ráno jsme však odjížděli všichni, my jako řidiči, ostatní jako pasivní pasažéři.

4.3. 2004 - čtvrtek - Pinal del Rio, Vinales
V okolí těchto měst se pěstuje především tabák. Údolí Vallet de Viňales je velmi malebné a charakteristické vápencovými horami, ve kterých jsou i různé jeskyně. V samotném Viňales jsme si domluvili ubytování v privátu ve dvou domcích, když Luboš a Miloš měli překrásný výhled na vápencové hory. Tři noci, objednávám v jazyce německém s chlápkem, který je inženýrem chemie a studoval za starého, dobrého socialismu vysokou školu v Karl Markstadtu v NDR. Od tohoto chlápka se dovídáme, že dělá kočího, a že má legálně povolený privát, za který platí paušální částku 165 USD měsíčně a 20 USD čtvrtletně za reklamu. Domlouvám snídani za 3 USD s tím, že večeře by stála 8 USD. Možnosti dát si večeři využíváme jen jednou. Snídaně byly chutné, zvláště pak čerstvé ananasy a mango. Cena za ubytování pro dvě osoby činila 20 USD/noc.

5.3. 2004 - pátek - Cayo Jutias
Ostrov spojený s hrází 55 km od Viňales, když cesta trvala vzhledem k luxusně zničené silnici 2,5 hodiny. Nacházel se blízko města Santa Lucia a s pobřežím tento ostrov spojovala 12 m dlouhá dělaná hráz - jaký luxus. Pláže byly překrásné - jako z katalogů CK - s mangrovovými porosty, šnorchlování cca. 300 m od břehu - menší korály.

6.3. 2004 - sobota - Cayo Levisa
Nejprve jsme zajeli do vybydleného a nefunkčního střediska Verrocos a poté do přístaviště lodí, kde za cenu 15 USD jsme se nechali odvézt za vojenské ostrahy po předložení pasů na Cayo Levisa vzdálený asi 5 km od pobřeží. Úchvatný zážitek. Pokud někdo uvažuje o tom, že by chtěl uhranout svojí osobností a prostředím ženu, která zatím není k atakům svolná, nechť ji vezme na tento báječný ostrov. Myslím, že v prostředí na těchto plážích, v bungalovech, které jsou přímo u moře, by neodolala svůdným nabídkám muže vůbec žádná žena.

7.3. 2004 - neděle - Soroa, přesun do Havany
Cestou do Havany jsme se zastavili ve vnitrozemí přírodní rezervace u městečka Soroa a zaskotačili v přírodním vodopádu. Poté jsme se vrátili na dálnici a rychle ujížděli směr Havana, jak zaznamenal v deníčku Luboš. Revoluci posral Martin na 78 km dálnice, když se mu udělalo špatně a za ohromný transparent, oslavující socialistickou Kubu, kultivovaně uložil svůj přírodní segment. V tomto čase jsme si lehli s Lubošem na dálnici a chvilku jsme se opalovali, což zachytil Miloš ve fotoaparátu. Kuba je jediná země, kde se lze opalovat bezpečně přímo na dálnici. Večer jsme slavili s naším ubytovatelem Viktorem jeho narozeniny. Samozřejmě, že jsme přitom pili české pivo, které jsme zanechali u něj v lednici a rum, který jsme zakoupili.

8.3. 2004 - pondělí - Havana
Poslední procházky v centru Havany. Na všechno si člověk zvykne, jak říká Luboš, a nějak tak zvláštně mi bylo líto, že budu odjíždět, neboť jsem přesvědčen o tom, že do této země se již už nikdy nevrátím. Současně se těším na to až budu doma a pošmudlím se s těmi krásnými věcmi a lidmi a dám si Pilsner Urquell a těším se na to, že po tomto nápoji se mi konečně srovná moje silně narušené ph.

CUBA - závěr:
Napadli nás různé slogany a hesla, které vyjadřují určitou vzniklou situaci v neobvyklém místě a čase. Některé z nich uvádím: Salva jedné revoluce - průser jedné země. Fotky budou jen slabým odleskem prožité reality. Kuba je země, kde fungují vedle sebe tři společensko politické systémy - komunismus, socialismus a kapitalismus. Kuba je země mystifikací, paradoxů, přeludů a bájí. Kuba je země svobodné nesvobody a nesvobodné svobody. Kuba je země, kde se myslí úplně jinak. Kuba je země, kde se nepodařilo Fidelovi Castrovi naplnit jeho myšlenkový záměr vztahující se k citátu, že "nejkrásnější politickou ideou je ta, která zachová lidu svobodu a uspokojí jeho potřeby". Pozn. Svoboda není žádná a uspokojení potřeb lidu je na velmi mizerné úrovni. Inu, ukazuje se, že i dobrá myšlenka může být strůjcem hrůzostrašné reality. Je však třeba dát za pravdu vůdcům revoluce, že musíme mít neustále na paměti tu skutečnost, že svět je v rukou kapitalistů, a že Kuba je malinký ostrůvek - kapka v moři, která se tomuto vymyká. Možná, že proto je zvláštní a natolik jedinečná a vznikají při její návštěvě pocity a nálady, které celkově osvěžují a deptají mysl a vedou člověka k závěru, že je dobře, že žijeme v tom hnusným kapitalistickým světě. Po návštěvě Kuby si člověk uvědomí, to co řekl Luboš, že život je vlastně takové krátké letní story, které už se nemůže nikdy opakovat.