Po zhodnocení expedice Venezuela 2007 jsme již v Plzni řešili, kam se vydáme příští rok. Názory byly různé, já jsem prosazoval Nový Zéland, ale většina přítomných na schůzce z mně nepochopitelných důvodů navrhovala Vietnam. Vůbec jsem nechápal, co na Vietnamu bude zajímavého, neboť o Vietnamu jsem neměl žádné bližší informace než ty, které se dotýkaly v hrubých obrysech průběhu americko-vietnamské války. Samozřejmě že přicházíme do styku poměrně často s vietnamskou komunitou žijící v České republice, takže jsem se domníval, že Vietnam bude jedno velké chaotické tržiště, kde se budou prodávat různé cetky.

Vietnam určitě byla země, kterou jsem neměl v plánu navštívit, ale protože jsme parta, tak jsem se musel podvolit většině a překonat svoji nechuť tuto exotickou zemi začátkem roku 2008 navštívit.

Trošku jsem se musel stylizovat do nadšení pro neznámou zemi, v hlavě se mi začal Vietnam pořád honit a jak bývá mým zvykem, postupně jsem začal shromažďovat o Vietnamu dostupnou literaturu. Moje původní nechuť k cestě se postupně měnila, když jsem zjišťoval, že Vietnam je velmi zajímavou rozvíjející se exotickou zemí plnou přírodních krás a zajímavých a usměvavých lidí. Začal jsem se těšit na cestu a očekával jsem, že získáme další nová poznání, která nás cestovatelsky obohatí

.

Součástí našeho kolektivního rozhodnutí a mého hlasu PRO Vietnam byly mimo jiné i  různé historky vyprávěné cestovateli na našich předešlých cestách. Základním "laifmotivem"  jejich informace bylo, že Vietnam se rychle mění, a že pokud chceme zažít zemi, která ještě není „nakažená turismem“ tak ať neváháme  a do Vietnamu vyrazíme.

Je třeba říci, po zhodnocení cesty, že nemohl pravděpodobně padnout lepší nápad než Vietnam. Pochopil jsem, že jsou lidé, pro které je Vietnam srdeční záležitostí a byli již v této zemi více než dvacetkrát (J. Picka, viz. literatura). V současné době jsou na celém světě pouze čtyři státy ovládané komunistickou ideologií. Jedná se o Kubu, kterou jsme navštívili v roce 2003, Čínu, Severní Koreu a Vietnam. Jedním z důvodů, proč padlo rozhodnutí na Vietnam bylo to, že bude velmi zajímavé, v kontextu s Kubou a i začínajícím komunismem ve Venezuele, posoudit aktuální situaci ve Vietnamu. Kuba živoří a je jenom otázkou času, kdy se současný režim totálně zhroutí. Vietnam je prosperující a dynamicky se rozvíjející zemí, kterou, podle našeho názoru, čeká velká budoucnost. Vietnam je otevřen cizím investicím a soukromému vlastnictví a plně tržní ekonomika je nepochybně hybnou silou pro další rozvoj této země. Jirka charakterizoval Vietnam jako zemi sice socialistickou, ale s kapitalistickou tváří. Pro běžného turistu je existující socialismus ve Vietnamu připomínán pouze komunistickými symboly ve větších městech, kterých však je oproti jiným komerčním reklamám velmi málo.

Pro Vietnam je charakteristické, že nabídka zboží a služeb mnohonásobně převyšuje existující poptávku. V důsledku ohromné konkurence jsou ceny zboží a služeb velmi nízké. Veškeré služby jsou poskytovány na velmi dobré úrovni a určitým nedostatkem Vietnamu je pouze zastaralá infrastruktura, zejména stav silnic a železnic. Investiční a podnikatelská nálada v celém Vietnamu je dobrá. Zahraniční investice do Vietnamu narostly v roce 2007 o 70 % a jejich výše činí více než 20 miliard USD. Investice nejvíc směřují z asijských zemí (70 %), z Evropy činí investice 25 % a z USA 5 %. Investice však již směřují z Vietnamu, a to nejvíce do Laosu a Kambodže. Průmyslová výroba vzrostla v roce 2007 o více než 18 %. Ceny nemovitostí, zvláště pak pozemků, prudce rostou a v poslední době se mluví o pozemkové horečce.

Cestu do Vietnamu jsem připravoval a před koncem roku jsem kontaktoval i jednoho známého, který žije již mnoho let v České republice, aby mi poradil, jak se ve Vietnamu pohybovat a na co si dát pozor. V podstatě jsem dostal informaci, že za málo peněz je ve Vietnamu úplně všechno. Přesto jsem jej požádal o kontakt na česky mluvícího Vietnamce, který by na nás čekal na letišti a zařídil nám dva noclehy v Hanoji a trošku se nám při pobytu v tomto hlavním městě Vietnamu věnoval.

Všechno se podařilo a stručně se pokusím popsat průběh naší expedice s tím, že ještě uvedu některé zajímavé věci, které jsem se v materiálech nedočetl. Není třeba si do Vietnamu brát redukce na zásuvky, neboť všechny zásuvky ve Vietnamu jsou konzistentní s našimi elektrickými spotřebiči. Všude je možné platit vietnamskou měnou – dongy, a to i v těch místech, kde jsou uváděny ceny v USD. Dong (DNG) je pevnou a stabilní měnou, o čemž svědčí to, že s padajícím kurzem USD se zvyšuje množství DNG, které za jeden USD dostanete. V roce 2004 byl kurz za jeden USD zhruba 14.000 DNG, při našem pobytu jsme obdrželi za jeden USD 16.000 DNG. Když jsme vystoupili z letadla v Hanoji a založili společnou kasu a já se stal pokladníkem, stali jsme se rázem milionáři, neboť se v mojí peněžence při výměně 900 USD objevilo 14.400.000 DNG.

Výměnné kurzy jsme poněkud zjednodušili a dospěli jsme k následujícím poměrům: jeden USD – 16.000 DNG = zhruba 16,--Kč. Pracovali jsme tedy s tím, že jsme u jednotlivých cen škrtali pomyslně tři nuly a dospěli jsme tak k ceně v korunách. V dalším již budu zmiňovat pouze ceny v korunách s použitím tohoto zjednodušeného přepočtu. Všechny taxíky, kterými jsme ve Vietnamu jezdili, měly taxametry, přičemž nástupní taxa činila 9,--Kč, první km byl účtován za 15,--Kč, další za 9,--Kč a nad 30 km přišel 1 km na 7,--Kč. Taxík je pro Vietnamce drahý, aut je v celém Vietnamu velmi málo a pokud nějaká jsou, jedná se většinou o luxusní limuzíny. Ve Vietnamu je však neskutečné množství motorek, které permanentně troubí a jejichž pohyb na silnici není regulován dopravními předpisy, jízda však je poměrně ohleduplná, až na jednu malou dopravní nehodu jsme neviděli žádnou kolizi. Jízda motorek připomíná, při zbíhajícím se provozu z různých silnic, soutok různých vodních toků v jeden, kdy žádný nemá přednost a ta voda nějak plyne, smíchá se a pokračuje dál bez jakékoliv další kolize.

Vietnam je v časovém pásmu oproti České republice plus 7 hodin.

Prakticky v celém Vietnamu se lze domluvit anglicky, v severním Vietnamu jsme narazili na několik Vietnamců, kteří mluvili česky.

Od svých kamarádů jsem hned v Hanoji dostal důvěru a stal jsem se pokladníkem, který za celou skupinu všechno platil. Byl jsem na sebe pyšný a věřil jsem tomu, že poprvé od expedice Bali zvládne jedna osoba tři funkce – velitel, kronikář a pokladník. V tomto jsem se bohužel mýlil z důvodu níže uvedeného.

Toto povídání o naší expedici začínám psát 7.2.2008, a to poté, co jsem včerejšího dne v INmagazínu přílohy HN ze dne 6.2.2008 v hodnocení nejlákavějších zemí světa označované jako ráje na zemi zjistil, že Vietnam je na čtvrtém místě v pořadí jako vycházející hvězda, tj. lokalita na nejlepší cestě stát se přední turistickou destinací a na pátém místě v poměru cena -  výkon v největší návratnosti za vynaložené peníze. Jaké zjištění!

Jsem šťastný nejen z důvodu umístění v žebříčcích top 10, že jsem navštívil a částečně poznal Vietnam, kde všechno funguje a za jednu noc lze zaplatit od 10,--Kč do 4.000,--Kč.

Navštívili jsme zemi, která se nepochybně velmi rozvíjí a má před sebou skvělou budoucnost politicky zarámovanou komunistickou ideologií, která nikomu nevadí a která je spojována s nezávislostí Vietnamu, který v očích Vietnamců byl vybojován především díky komunistické straně Vietnamu, a to ve válkách, které byly vedeny proti Francii a USA.

1)        10.1. – odlet Praha – Frankfurt – Ho Chi Minh City – Hanoj (11.1.)

Z Prahy jsme odlétali v 19:00 hod. přes Frankfurt do Ho Chi Minh City (dále jen Saigon) s tranzitním výstupem v Bangkoku. Let se společností Lufthansa z Frankfurtu do Saigonu trval 13 hodin. Po výstupu na mezinárodním letišti v Saigonu jsme nebyli schopni najít cestu s veškerou bagáží na domácí letiště, které od nás bylo vzdáleno vzdušnou čarou asi 500 m. Po usilovném hledání cesty jsme si najali taxík, který nás dopravil na domácí letiště. Vnitrostátní linkou jsme letěli 2 hodiny do Hanoje, která je po silnici vzdálena od Saigonu cca 1.700 km. Do příletové haly v Hanoji jsme se dostali již dne 11.1. zhruba ve 22:30 hod., přičemž nás dle předchozí domluvy čekal česky mluvící Vietnamec Dung, což představuje v češtině křestní jméno Kamil (vyslovuje se Zunk). Hezky oblečený muž měl v rukou ceduli „JUDr. Kocina - CZECH“, jak hezké a milé, když mě osobně vítají s kamarády v Hanoji. Dung měl připravený odvoz a skutečně mluvil česky, což jsem již před odjezdem ověřil krátkým telefonickým hovorem, když jsem zjistil, že o nás ví a bude nás na letišti čekat. Nevěděli jsme, že ve Vietnamu všechno funguje a cítili jsme se dobře, když o nás bude postaráno. Cestou z letiště jsme se zastavili v hospodě a pozřeli první vietnamské jídlo a pití, kuřecí polévku a pivo Hanoj. Poté jsme odjeli do bývalého armádního ubytovacího zařízení, které bylo zprivatizováno a slouží jako hotel Pusan. V tomto hotelu jsme měli domluveny dva noclehy. Noc v tomto velmi dobrém hotelu přišla jednu osobu na 300,--Kč včetně snídaně. Okolo půlnoci jsme se rozloučili s Dungem s tím, že přijde ráno v 8:00 hod. a bude se nám věnovat celý den. Na pokoji jsme si užívali českého jídla a moravské slivovice a dojati svou přítomností v hlavním městě Vietnamu jsme se všichni parádně opili. Následně jsem zjistil ve svém mobilním telefonu, že jsem posílal manželce Ivě SMS ve 4:13 hod., ve které jsem jí sděloval, jak je nám hrozně dobře, avšak budeme muset jít spinkat, neboť již v 8:00 hod. ráno jdeme za poznáním Hanoje.

2)        12. – 14.1. – Hanoj

Dung do hotelu dorazil na 8:00 hod., ale my jsme byli schopni vstát až po 9:00 hod. Naštěstí jsme stihli snídani, ke které jsme měli nudle se zeleninou a masem a čaj. Poté jsme odjeli do centra Hanoje, navštívili dva chrámy, z nichž jeden se nachází na okouzlujícím jezeře Hoan Kiem, ve kterém mají žít vodní želvy. Poté jsme se přemístili do prostoru k mauzoleu strýčka Ho Chi Minha. Je to jedno z mála míst v Hanoji, kde je naprostý klid. Před mauzoleem je obrovské náměstí, kde hlídkují vojáci. Poté, co jsme dali Dungovi veškeré věci včetně foťáků a kamery, jsme navštívili vnitřní prostor mauzolea, kde v teplotě okolo 5 ^oC je umístěna skleněná rakev s mumifikovaným velkým vůdcem Ho Chi Minhem (česky světlonoš). První prezident Vietnamu je pro Vietnamce stejným revolučním symbolem jako pro ostatní levicový svět Che Guevara. Ve Vietnamu je patrný na všech místech kult osobnosti této osoby. Po návštěvě mauzolea jsme navštívili park, ve kterém je rezidence francouzského místodržitele a za ním skromný dům, ve kterém žil a pracoval Ho Chi Minh. Po těchto turistických atrakcích jsme byli odvezeni autem kamarádky Dunga do pravé nefalšované velké vietnamské hospody. Na stůl se nosila různá jídla, ke stolu se dostavovali další kamarádi a kamarádky Dunga a stále se víc popíjelo, a to jak pivo za 5,--Kč, tak i vodka z rýže, která měla 30 % alkoholu. Oběd se protáhl téměř na tři hodiny a znaveni jídlem a pitím jsme navštívili další chrám. Poté jsme odjeli do domu, který právě dostavěl pro svoji rodinu Dung. Provedli jsme exkurzi tohoto velmi vysokého domu, který má velmi malou zastavěnou plochu a konstatovali jsme, že se jedná o hezké stavební dílo. Překvapilo nás jen, že 1 m² pozemku stál 3.000,--Kč a dům Dunga přišel zhruba na 3.000.000,--Kč. Večer jsme se odebrali do další typické vietnamské restaurace, kde seděla většina návštěvníků na zemi. Zase se jedlo, pilo a při těchto požitcích jsem si uvědomil, že je pravda, co jsem se dočetl v průvodcích o vietnamském jídle. Toto je skutečně jídlem tisíce chutí, vůní a barev. Po večeři jsme navštívili společně s našimi vietnamskými kamarády bar, kde byla živá produkce. Dung nám mj. sdělil, že ve Vietnamu je stále více bohatých lidí a statisticky se dnes uvádí, že zhruba 20 % Vietnamců vydělává měsíčně více než 300.000,--Kč. Náš kamarád byl na tom ekonomicky také poměrně slušně, neboť postavil hezký dům a pravděpodobně si vydělal i slušné peníze v Čechách, kde pomáhal majiteli firmy Panda zařizovat tyto restaurace. Tento den jsme se naučili používat tři základní slovíčka pro navozování lepší komunikace s Vietnamci, a to děkuji – cám on, prosím – xin mói a na zdraví – čuk suk choe. Spát jsme šli po půlnoci, neboť jsme ještě dali na pokoji české pivečko a slivovičku. Před tím, než jsme se rozloučili s Dungem, jsme byli pozváni další den na velkou oslavu dostavby jeho domu.

Ráno jsme se nechali taxíkem dovézt do domu Dunga, kde jsme strávili asi 2 hodiny na oslavě, kde se hodně pilo a jedlo. Poté jsme se nechali převézt taxíkem bez Dunga na okraj staré čtvrti k železnému mostu, který byl postaven začátkem 20. století a který  měří 2 km a je jedním ze dvou mostů přes Rudou řeku. Po mostě, kde smí jezdit jen motorky a kola, jsme přešli téměř na druhou stranu řeky a vrátili se zpět. Prohlídli jsme si starou čtvrť Hanoje a některé z ulic, které jsou charakteristické tím, že jejich názvy korespondují s tím, co se v jednotlivých ulicích prodává a jaké se poskytují služby (např. ulice pečených ryb, rýžová, sandálová, štětcová, rohožová, dýmková, cukrářská, krabicová....). Ve staré čtvrti kupujeme pohledy a známky, cena za jeden pohled včetně známky činí zhruba 10,--Kč a hned na to jdeme do lepší restaurace na polévku a píšeme pohledy. Večer odjíždíme taxíkem na hotel.

Ráno se scházíme v recepci s Dungem v 8:00 hod. a po snídani odjíždíme taxíkem na autobusové nádraží, odkud má jet autobus do 170 km vzdáleného Ha Longu. Dung kupuje lístky a upozorňuje nás, že se jízdné nějak zdražilo, neboť autobus pro jednu osobu stojí 60,- Kč. Jednalo se o téměř prázdný autobus, který vyjel z nádraží a každou chvilku stavěl na různých místech v Hanoji. V autobusu byl jeden chlapec, jehož úkolem bylo oslovovat potencionální cestující stojící podél silnice trasy autobusu do Ha Longu. Lidi nastupovali, vystupovali a někdy se tak stalo aniž by autobus zastavil. Náhončímu jsem se nějak líbil, protože ke mně několikrát přisedl a tahal mě za chlupy na rukou a na nohou. 170 km dlouhá jízda trvala více než 3 hodiny.

3)        14. – 16.1. – zátoka Ha Long

Po 12 hod. zastavil autobus na krajnici u odbočky na čtvrť Ha Longu Bai Chay, kde je přístaviště pro výletní lodě, které jezdí v zátoce Ha Long. Bylo nám naznačeno, že za chvíli budeme vystupovat. Asi za 3 minuty jsme dostali pokyn k výstupu, vzali jsme si krosny a nastoupili jsme do taxíku, který přijel. Tento nás odvezl na velké parkoviště u přístavu. Sotva jsme vystoupili, přišel k nám hezky oblečený muž a ptal se nás, co si přejeme zajistit. Sdělili jsme mu, že chceme na největší ostrov souostroví Cat Ba, kde chceme spát 2 noci. Ihned nabídl rodinný hotýlek, kde by stála noc se snídaní 150,--Kč. Když jsme se začali ptát na výlety včetně pěšího trucku přes ostrov Cat Ba, byl nám nabídnut exklusivní program za 800,--Kč na jednu osobu, když v této ceně bude zahrnuto ubytování na 2 noci, plná penze, přeprava lodí na ostrov včetně návštěvy dvou velkých jeskyň, autobus na ostrově Cat Ba a převoz z Bai Chay do Hanoje. Cena nám připadala divná a vnitřně jsem se obával, zda jsme se nenechali napálit od nějakého podvodníka. Požadovanou částku jsme však zaplatili a k našemu velkému překvapení všechno fungovalo. Nastoupili jsme do lodě, vystoupili z ní po půlhodinové plavbě a prohlédli jsme si dvě jeskyně plné stalaktitů a stalagmitů. V jedné z jeskyní jsme také viděli na růžovo nasvícený kamenný „penis“. Po prohlídce jeskyní jsme přestoupili na jinou loď, která nás odvezla do přístaviště, odkud jsme přejeli autobusem vnitrozemím ostrova Cat Ba k přístavišti, které je lemováno promenádou a celou řadou staveb, z nichž většina jsou hotely. Ubytovali jsme se v hotelu a dostali jsme pokoje s výhledem na přístav, který byl plný dřevěných výletních i rybářských kocábek.

Již cestou z přístaviště Bai Chay na ostrov Cat Ba jsme vnímali, že velkolepá zátoka Ha Long je krásnou přírodní atrakcí, která je tvořena zhruba třemi tisíci čarovných ostrůvků, které se zvedají z temných vod Tonkinského zálivu.

Večeře byla servírována u plastových stolů před hotelem. Ke stolu jsme vyfasovali dva mladé korejské vysokoškoláky, kteří při jídle šíleně mlaskali a dokonce jejich mlaskání přetrvávalo i poté, co již nejedli, byly to hrozné zvuky, které asi patří ke koloritu stravování v Jižní Koreji. Po večeři jsme se vydali na procházku po nábřeží. Oslovovali nás různí muži a nabízeli nám masáže a holky. S Jirkou jsem na nabídky nereagoval, Martin každému z nabízejících vysvětloval, že je šťastně ženatý a že na jiné holky než na svoji ženu nemůže ani pomyslet, natož pak využít nabídky k různým fyzickým kontaktům s jinými ženami. Na ostrově foukal studený vítr a teplota večer klesla asi na 10 ^oC. V recepci upřesňujeme zítřejší výlet, který bude spočívat v pěším přechodu přes ostrov.

Další den absolvujeme v 7:00 hod. snídani, která se skládá ze třech toustových chlebů a mazacího sýra značky Veselá kráva. Kráva na obalu vypadá úplně stejně jako v ČR a sýr je také stejný, jen ty nápisy byly ve vietnamštině. V 9:00 hod. odjíždíme autobusem, ve kterém jsou turisti i místní,do vnitrozemí na výlet s tím, že se vybavujeme vodou, abychom mohli doplňovat tekutiny při náročné pěší túře, která byla avizována. Zhruba po půl hodině vyhazuje naši skupinu a další tři Francouze autobus v místě, kde začíná trasa túry. Na začátku trasy bylo možné koupit pití, sušenky a i suvenýry na třech místech. Připojil se k nám malý Vietnamec a my pochopili, že je to náš horský vůdce, další malý Vietnamec se připojil jako horský vůdce ke skupině Francouzů. Vyrazili jsme vpřed do nitra ostrova, ze kterého začala vystupovat stěna hor a útesů. Vnitřek ostrova byl pokryt džunglí a scenérie, které se před námi ukazovaly, byly velmi podobné scenériím z filmu Jurský park. Naše túra trvala 4 hodiny, ačkoliv v průvodci je uvedeno, že se jedná zhruba o 6 hodinovou túru o délce 18 km. Téměř na konci túry jsme dorazili do jedné malé vesničky, kde nám byl servírován oběd. Nápoje se platily, horským vůdcům jsme koupili pivo, neboť Francouzi se k něčemu podobnému neměli. Po poměrně chutném, avšak skromném, obědě jsme dorazili k přístavišti, odkud jsme malou lodí za velmi studeného počasí projížděli okolo značného množství ostrůvků, až jsme se dostali k místům, kde jsou honosné rekreační objekty umístěné nad krásnými plážemi se žlutým pískem na hlavním ostrově Cat Ba. Zhruba v 17:00 hod. jsme vystoupili v přístavišti, našemu vůdci jsme poděkovali, a to nejen slovně, ale i menším finančním obnosem, a šli jsme na hotel, kde jsme vyčkali večeře. Zase jsme seděli se stejnými Korejci, kteří neuvěřitelně mlaskali. Po večeři jsme se vydali do města za dobrodružstvím. Navštívili jsme místní tržiště, kde k nám přistoupila krásná Vietnamka a chtěla nám něco prodat. Z našich reakcí však bylo zřejmé, že nic kupovat nebudeme, tak nás požádala o výměnu dvou EUR za DNG. Uváděla, že vůbec neví, co bude dělat s EUR a moc nás prosila o výměnu. I slitovali jsme se a dali jsme jí výměnou za 2 EUR 50.000 DNG. Pak jsme si však s Martinem řekli, co budeme dělat s 2 EUR, tak jsme jí je zase dali zpátky a všichni, s výjimkou Jirky, jsme se upřímně smáli. Navštívili jsme obchod s potravinami a hledali jsme víno, které jsme skutečně objevili. Jednalo se o víno vietnamské z oblasti Da Lat. Cena jedné lahve činila 40,--Kč a maličký starší Vietnamec měl hroznou radost, když jsem mu dal za tuto láhev nikoliv požadovaných 40,--Kč ale 50,--Kč. Pokračovali jsme dál v naší procházce, až jsme dorazili k velkému objektu, na kterém bylo napsáno DISCO. Dost nás to překvapilo, neboť Dung nám v Hanoji říkal, že ve Vietnamu žádné diskotéky nejsou, protože Vietnamci na takové blbosti nemají čas a turisti že chodí kvákat do KARAOKE. Když už se však diskotéka před námi objevila, vstoupili jsme dovnitř. Jednalo se o poměrně velký prostor, kam by se nepochybně vešlo 500 normálně velkých lidí a nejméně 800 Vietnamců. Na diskotéku přišli 3 turisti a žádní jiní turisté tam nebyli. Stali jsme se terčem pozornosti a okamžitě nás na baru začalo obskakovat zhruba 5 osob, které tvořily obsluhující personál. Kluci si dali pivo a já jsem šel zjistit, jaké alkoholové dobrůtky nabízí diskotékový bar. Uviděl jsem krásnou, mně známou, láhev vynikajícího francouzského koňaku Hennessy VSOP, zjistil jsem, že celá láhev stojí 480,--Kč a rozhodl jsem se tedy překvapit kamarády tím, že rovnou objednám celou flašku. Obsluhující servírka láhev přinesla společně s účtem, na kterém bylo uvedeno 480,-Kč. Vzal jsem tužku, tuto částku jsem přeškrtl a na účet jsem napsal 500,--Kč. Tuto částku jsem také za koňak zaplatil. Protože jsme byli v dobré náladě, tak jsme pozvali na skleničku i obsluhující personál. Děvčata dostala asi zákaz a tak jediný, kdo přijal pozvání, byl muž, který dělal asi vedoucího baru. Tento otevřel láhev a chtěl nám nalévat koňak do hranaté skleničky, kam chtěl dát led. Toto jsme rezolutně odmítli a sami jsme si vybrali v baru koňakovky, do kterých jsme krásně voňavý mok nalili. Muž si z nás nevzal příklad a smíchal si koňak s ledem a do skleničky ještě pro jistotu hodil citrón. Hrozná podívaná! Tak jsme se napili a vedli chytré řeči o životě v angličtině. Poté, co muž dopil obsah skleničky, náhle velmi rychle zčervenal, a to tak, že jeho obličej vypadal jako rajče. Po chvilce začal něco blábolit o tom, že není zvyklý pít a že je opilý. Inu, někdy tak málo stačí k velké spokojenosti. Po dopití koňaku a po snaze vyždímat z prázdné láhve ještě nějakou kapku odcházíme z diskotéky zpět do hotelových pokojů, kde kecáme a pijeme slivovici. Jirka usíná poměrně brzo, asi v 1 hod. v noci a my s Martinem pijeme whisky Chivas Regal, kterou Martin přivezl z Čech a doposud odolávala našim nájezdům. Nevím proč, ale Jirkou jsem druhého dne byl usvědčen z toho, že jsem mu polil tričko slivovicí. Je pravda, že strašně smrděl slivovicí a těžko lze předpokládat, že by si tuto sám při spaní vylil na zadní část trička. S Martinem jdeme spát okolo 3 hodiny ráno.

Poznámka Jirky k pobytu v discu:

Účty byly 2. První byl za útratu asi 4 piv s cenou cca 60 000 DNG a Honza to přepsal myslím na 80 000 DNG a druhý nevíme, protože koňak Honza kupoval stranou mimo nás. Na celé věci se mi nelíbilo, že zbytečně přeplácíme ceny stanovené pro turisty (místní to mají samozřejmě levnější) a dále, že na sebe zbytečně upozorňujeme v místě mimo hlavní třídu, poněvadž Honza vždy platil s otevřenou peněženkou, kde bylo vidět, že je tam docela dost peněz. To jsem Honzovi vytknul, ale byl jsem poslán do pr......  

O co veselejší večer a noc, o to horší ráno. Martinovi, ale kupodivu i Jirkovi, je nějak blbě. Nastupujeme do autobusu a odjíždíme do přístavu na druhou stranu ostrova a posléze se přepravujeme lodí zpět do Bai Chay. Jirka s Martinem celou cestu na lodi prospali a spí i v přístavišti. Já jsem v průběhu cesty komunikoval s Korejci a zjistil, jak se řekne korejsky ahoj – An Nyeng Ha Se Yo, cesty holt rozšiřujou obzory.

4)        16. – 17.1. – Hanoj

Při cestě z Bai Chay do Hanoje jsme zastavili v restauraci na oběd. Je nepochybné, že majitel restaurace dal tomu, kdo nás odvezl do této restaurace provizi. Při cestě zpět do Hanoje jsme všichni spali, z autobusu jsme vystoupili v centru Hanoje a již jako zběhlí cestovatelé ve Vietnamu jsme se nechali odvézt totálně zacpanou Hanojí k našemu hotelu Pusan. Chvíli jsme si udělali pohodu, kterou jsme chtěli završit požitím červeného vietnamského vína značky Da Lat. Víno se vůbec nedalo pít, takže skončilo v umyvadle. Vinná réva se pěstuje ve Vietnamu ve výše položených oblastech, kde díky nižším teplotám a dostatku světla by z ní mohlo být velmi dobré víno. Vinnou révu sázeli ve Vietnamu Francouzi, avšak je zřejmé, že vietnamští vinaři nejsou schopni ovládnout umění výroby vína jako Francouzi. Večer jsme se odebrali do lepší restaurace, kde Martin s Jirkou, za přítomnosti muže z ochranky hotelu, který se s námi dal na cestu z hotelu, zkonzumovali čerstvě chycenou osmaženou rybu. Jak jsem se později dozvěděl, ryba byla na povrchu přesmažená a uvnitř syrová. Jirka měl v noci z takto špatně upraveného jídla problémy.

Ráno vstáváme až v 9:30 a k snídani mám suchý toast, neboť mě strašně tlačí žaludek a Jirka nejí vůbec nic. Na 11:00 hodinu odjíždíme do domu Dunga, se kterým popíjíme zelený vietnamský čaj a domlouváme se na tom, že okolo 15:00 hod. k němu přijedeme a do té doby že navštívíme ZOO v Hanoji. Tak se také stalo. Poklidnou atmosféru zoologické zahrady jsme si užívali zvláště při pohledu na zvířata žijící ve Vietnamu, o kterých jsme nikdy nic neslyšeli a nikdy jsme je neviděli. Zhruba okolo 16:00 hod., poté, co jsme se zastavili u Dunga, zastavuje náš taxík u restaurace, kde je na vývěsním štítu uvedeno také krásné české slovo – PIVO. Při vstupu do restaurace jsme hned pochopili, že nám bude v této restauraci dobře, neboť budeme k vietnamskému jídlu pít plzeňské pivo pod výrobním názvem Goldmalt. Všude v této restauraci jsou symboly vážící se k značce piva Pillsner Urquell. Malé pivo přijde na 16,--Kč, velké půllitrové na 25,--Kč a největší litrové na 40,--Kč. S komentářem Dunga k podávanému jídlu jsme se krásně najedli a jídlo zapili nejlepším mokem na světě!

Při rozhovoru jsme se dozvěděli, že ve Vietnamu u mladší generace neexistuje negramotnost,  sociální a důchodové dávky pobírají pouze státní zaměstnanci. Zdravotnictví je částečně placené a špičkové zdravotnictví v zemi je placené zcela. Malí podnikatelé neplatí žádné daně a k podnikání nepotřebují ani žádné povolení, pokud se nejedná o určitou vymezenou specifickou činnost, např. taxikáři. V našem pojmosloví to tedy znamená, že Vietnamec nepotřebuje k provozování volné živnosti žádné povolení. Podnikání je zatíženo pouze obdobou DPH, která je u všech vietnamských výrobků 10 %, u zahraničních motorek 100 % a u zahraničních automobilů 200 %.

V 17:30 hod. máme odjíždět z Hanoje spacím autobusem do Hué. Dung nám zajistil jízdenky, přičemž cena činila do 650 km vzdáleného města 150,--Kč. U autobusu jsme byli včas a opakovaně jsme se loučili s Dungem. Zabrali jsme si v přední části autobusu výhodná lehátka. Nikdy jsme nepřišli do styku se spacím autobusem, ale jedná se o velmi dobrý způsob přepravy, zvláště pak v noci, když cestující v leže tráví dlouhou a únavnou cestu. Při vstupu do autobusu jsme se museli zout, autobus měl funkční WC, prostě ohromný komfort, který jsme ve Vietnamu nikdy nečekali. Autobus vyjel až v 19:00 hod., neboť jsme čekali na skupinu turistů, která byla k autobusu přivezena se zpožděním. Ve 23:30 hod. byl náš autobus zastaven policejní kontrolou a posléze jel na policejní stanici, kde velké množství policistů vyndávalo z úložného prostoru všechna zavazadla a balíky. Zhruba po hodině a půl byly některé balíky, ve kterých byly boty, počítače a jiné zboží, zabaveny a ostatní zavazadla vrácena zpět do zavazadlového prostoru. Autobus se velmi komplikovaně točil na dvoře policejní stanice a zhruba po půl hodině od zahájení točícího manévru jsme odjeli ze stanice a vrátili se na dálnici, a to v plném osazení, tj. včetně Vietnamce, který byl podroben pravděpodobně výslechu. Použil jsem slovo dálnice, byl jsem varován, že se nejedná o dálnici v našem slova smyslu, ale o vysoce frekventovanou páteřní komunikaci spojující Hanoj se Saigonem, která odpovídá naší silnici první třídy ve špatném technickém stavu. Na různých místech je tato dálnice opravována a provoz je převáděn do jednoho jízdního pruhu. Ve 3:00 hod. v noci se dostal autobus do dopravní zácpy. Cesta do Hué trvala z Hanoje celkově 16 hodin, tzn., že průměrná rychlost našeho autobusu činila 40 km/hod., po odpočtu dvou hodin na policejní stanici činila průměrná rychlost 46 km/hod. Pro zajímavost uvádím, že železniční expres označený vznešeně jako „Expres znovusjednocení“ nepřesahuje při jízdě průměrnou rychlost 50 km/hod.

Před dvěma lety jsem, při přípravě na cestu do Thajska, slyšel o cestě z Puketu do Bangkoku autobusem. Cesta byla dlouhá 1.000 km a trvala také velmi dlouho. Byli jsme varováni, že autobusy v Thajsku jsou značně klimatizovány a že je tedy nezbytné vzít si dovnitř autobusu teplé oblečení. Tuto informaci jsem měl zafixovanou a do spacího autobusu jsem si vzal teplé oblečení, což se mi vyplatilo, neboť noční řidič si spletl interiér autobusu s ledničkou. Hodila se i kapuca. Je však nutné uvést, že na lehátku jsou připraveny polštáře a deky.        

5)        18. – 22.1. – Hué

Do Hué přijíždíme spacím autobusem až v 11 hodin. Okamžitě po příjezdu autobusu před jednu z cestovních kanceláří se na nás vrhají dotěrní zprostředkovatelé, kteří nabízejí levné a pěkné ubytování. Abychom se s nimi nemuseli bavit, tak jsme vyrazili ke břehu Voňavé řeky, zorientovali se a poté našli náš Lubošem objednaný hotel. Cena za jednu osobu a noc včetně snídaně činila 100,--Kč. Protože jsme měli hodně špinavého prádla, tak jsme se zeptali, zda je možné toto vyprat, což nebyl žádný problém a zhruba za 20 hodin od předání prádla na recepci jsme jej měli krásně voňavé a čisté.

Po chvilce odpočinku na pokoji jsme se rozhodli jít do starého města. Hué je velmi zajímavé město z historického hlediska, neboť v minulosti bylo srdcem celého Vietnamu. Hlavní atrakcí Hué je Staré město, jehož součástí je také Zakázané purpurové město, které měl panovník k dispozici výhradně pro svoje účely a je prý velmi podobné Zakázanému městu v Pekingu, byť samozřejmě je rozlohou menší. Ze Starého města, ačkoliv bylo plně funkční do roku 1945, toho však moc nezbylo, což bylo způsobeno tím, že Vietkong, tj. vojska severního Vietnamu, ve slavné novoroční ofenzívě v roce 1968 obsadila město Hué, vyvěsila vlajku komunistického Vietnamu na vlajkovou věž citadely a svoje pozice ve Starém městě se snažila udržet, což se jí podařilo 25 dní. Americké dělostřelectvo a americké bombardéry Staré město téměř srovnaly se zemí. Byli jsme svědkem obnovy jednotlivých historických objektů, přičemž některé ruiny po bombardování jsou stále součástí Starého města.

Do Starého města jsme se nechali odvést cyklorikšou. Za hodinovou okružní jízdu chtěli cyklořidiči 60,--Kč, usmlouvali jsme to na 30,--Kč, ale pak jsme jim dali 40,--Kč. Večer jsme objevili jednak slušnou hospodu pro místní, kde byla jak za 10,--Kč dobrá polévka, tak i za 10,--Kč pivo. Poté jsme se zachytli na jídelním lístku rockového klubu, kde bylo v nabídce červené víno z JAR, Chile a Argentiny v cenách od 150,--Kč do 300,--Kč. Místní pivo nám už tolik nechutnalo, tak jsme neváhali a zašli do uvedeného klubu a popili několik láhví červeného vína. V dobré náladě jsme odcházeli z hospody a před ní stálo velké množství cyklorikš. Řidiči nabízeli jeden přes druhého své služby, nechtěli nějak pochopit, že chceme jít pěšky do hotelu. Na naléhání o svezení reagoval Jirka, který vyzval řidiče, aby si sedl na místo pro zákazníka, což učinil a on tohoto řidiče vezl, šlapal o stošest a my jsme měli velký problém v poklusu stíhat tuto jízdu. Kuriozitou bylo to, že řidič v roli pasažéra nechtěl Jirkovi zaplatit, ale byl to naopak Jirka, který zaplatil cyklořidiči, který byl vezen.

Další den, tj. v sobotu, jsme jeli na výlet lodí, bárkou, po Voňavé řece. Výlet stál 100,--Kč, a to včetně obědu na lodi a přesunů s motorkou k chrámu, který jsme navštívili. Byl to celodenní pohodový poklidný výlet, při kterém jsme navštívili pagodu a hrobky panovníků, které mají podobu extravagantních mauzoleí, zbudovaných na březích Voňavé řeky. K některým hrobkám jsme byli vezeni motorkou. Vstupy do hrobek jsme platili, a to v částce 15,--Kč. Po prohlídce jedné z hrobek jsme dostali skromný oběd přímo na lodi. Při každém vysednutí z lodě jsme byli atakováni různými prodejci, kterých bylo v průměru na jednoho turistu zhruba 5. V okamžiku, kdy dal člověk najevo ochotu něco koupit, začali se všichni prodejci překřikovat a cpát potencionálnímu zájemci svoje zboží do velké blízkosti jeho očí. S Martinem jsem byl také přítomen tomu, že jsme dali jednomu malému dítěti balíček žvýkaček a najednou se na nás vrhalo asi 10 dětí, které chtěly být stejně obdarovány. Při tomto výletě jsme zjistili, že je nejlepší vůbec nereagovat na pokřiky prodejců a na prosby dětí. Po skončení výletu jsme šli do cestovní kanceláře a objednali si na neděli kola a na pondělí výlet do demilitarizovaného pásma. Protože nám zachutnalo červené víno, šli jsme do stejné hospody jako předchozí večer a dali si tam večeři a opět pár láhví vína. Opojeni alkoholem jsme se pustili s Jirkou do polemiky, která spočívala v tom, že Jirka mi jako pokladníkovi vyčítal, že nesmlouvám vůbec o cenách a naopak ještě dávám za zboží a služby větší peníze, než Vietnamci žádají. Byl jsem poučován o tom, že se toto nedělá, neboť kazím turistiku ve Vietnamu dalším turistům, když Vietnamci budou kvůli takovým jako jsem já zdražovat. Jirkovi jsem nechtěl rozumět a taky jsem mu nerozuměl a bránil jsem se tím, že mi je tady dobře, všechno je levné a že nevidím důvod, proč bych Vietnamcům, kterým se nežije moc dobře, něco přihodil na zlepšení jejich životní úrovně. Bohužel a bohudík jsme se nedohodli. Všechno skončilo tím, že jsem svoji nabitou peněženku DNG předal Jirkovi se žádostí, aby dělal dál pokladníka, když je tak chytrý a ví, jak obezřetně se společnými finančními prostředky nakládat. 19.1.2008 v nočních hodinách jsem skončil s vykonáváním funkce pokladníka. Když jsme vyšli z hospody, řidiči rikš byli připraveni a nabízeli změnu obsazení na svých strojích tak, jak se to stalo v případě Jirky včera večer. Všechno se to obrátilo vzhůru nohama, protože od naší návštěvy řidič je vezený a turista je řidičem a ještě k tomu ten chudák řidič turista za to platí tomu, kdo se nechá vézt. Divný svět!

Poznámka Jirky k předání peněženky:

Peněženka byla předána až v druhém baru, kde jsme platili útratu asi za 4 piva. Honza  vyndal  peněženku, že bude platit a z nabité peněženky vyndal bankovku asi 100 000 DNG. Pak si to rozmyslel a hodil na stůl ještě další bankovku neznámé hodnoty a za ní fláknul na stůl celou peněženkou, zřejmě s tím, že končí s funkcí pokladníka. Peněženku jsem převzal a zaplatil pouze cenu za piva.    

V neděli 20.1. dorazili do hotelu, při našem odchodu na snídani, Jarka s Lubošem. Vrátili jsme se na pokoj a douškem slivovice jsme se přivítali. Po snídani jsme se odebrali do turistické kanceláře, kde na nás čekalo pět jízdních kol, spíše se však jednalo o jízdní herky. Dočetli jsme se, že k moři na pláž je to z Hué 14 km, tak jsme se chopili svých kol a vydali na cyklo výlet. Cesta to byla zajímavá, neboť byla proložena zastávkou v jedné vesnici, kde jsme si nechali udělat oběd z čerstvé sépie. Po příjezdu k pláži jsme přijeli k jakési restauraci a objednali jídlo a pití. Já s Jirkou jsme se vrhli na první mořskou koupačku ve Vietnamu. Dost jsme se báli vzdálit od břehu, neboť byly poměrně vysoké vlny a my nevěděli, zda nebudou táhnout do moře. Naštěstí táhly podél pobřeží. Po koupání jsme se vrátili k naší restauraci a přišla do ní jedna anglicky mluvící mladá zahalená dívka, která konverzovala o různých pitomostech. Já jsem se hovoru nezúčastňoval, neboť mně bylo jasné, že jí jde o to, aby navodila příjemnou atmosféru k uskutečnění nabídky prodeje ananasů nebo jiného zboží. Po chvíli vřelé komunikace skutečně nabídla k prodeji 1 ananas. Poté, co jsme dali Jirkovi najevo, že nám ananas přijde vhod, pustil se náš nový pokladník do objednávky, aniž by předem dohodl cenu za 1 ananas. Samozřejmě že jsem to vnímal, po včerejší diskusi s Jirkou, jako jeho velkou chybu a škodolibě jsem čekal, co se bude dít dál. Mladá dívka řekla cenu 40,--Kč za ananas a Jirka se pokoušel dávat najevo svůj nesouhlas, přesto však po chvíli vyndal 100,--Kč a chtěl jí oněch požadovaných 40,--Kč zaplatit. Nastalo „překvapení“ pro Jirku, dívka neměla nazpět a nabízela k prodeji další zboží. Jirka tedy objednal další ananas za 40,--Kč, který však nebyl dobrý a poté chtěl zpět alespoň 20,--Kč. Dívka samozřejmě nazpět zase neměla, tak mávl rukou, že je to dobrý. Prostě se choval jako hlavní finančník naprosto nezodpovědně a kazil nabízené služby a ceny pro  další turisty. Po jídle jsme nasedli na kolo a uháněli zpět do Hué, kde jsme projeli přes most plný motorek a dostali jsme se do Starého města až k Zakázanému městu, které si prohlídli i Jarka s Lubošem, zatímco my jsme si dali studené pití. Večer jsme navštívili naši oblíbenou restauraci s dobrým červeným vínem a zase popili pár lahviček. Číšníky jsme učili otvírat láhve a nalévat z lahví víno do skleniček. Jarce jsme vysvětlovali, že po narození dítěte již určitě nebude tak příjemná a milá na Luboše, avšak ona tomu nerozuměla. Prostě jsme se jí snažili nastínit, že když je dítě, je toto number one (číslo jedna) a manžel se nějak dostává na vedlejší kolej... Naši přátelé se zmiňovali o zážitcích z Thajska a mj. uvedli, že se dost zvedly od poslední návštěvy Luboše ceny.

Poznámka Jirky ke koupi ananasu:

Po oznámení, že nemá peníze zpět, jsem se s ní domluvil, že nám dá za 100,--Kč 3 ananasy, ale ostatní mi řekli, že už 3. nechtějí, a tak to skončilo, jak Honza popisuje. Samozřejmě se za tento nepovedený obchod omlouvám všem dalším turistům.

Naše cesta (LLF+JM) do Vietnamu byla charakteristická dvěma událostmi. Po příletu z Thajska do Saigonu, kde jsme  jednu noc přenocovali, jsme se večer vydali na  procházku. Jedním slovem ŠOK! Na ulici bez asfaltu (nutno poznamenat, že ji asi opravovali) se v jednosměrce pohybovala rychlostí cca 50km/hod nepřetržitá „řeka“ motorek, která vířila prach a v slabém odlesku pouličního osvětlení nebylo skoro vidět na druhou stranu. Ale přejít jsme museli, na druhé straně ulice totiž prodávali vodu, pivo i jídlo. Tento úkon se pro nás ale  stal silně adrenalinovým zážitkem. Pomalým krokem, se zaťatými zuby a ztuhlým úsměvem jsme se vrhli do té řeky motorek, která se zázrakem před námi začala rozevírat, jakoby nás obeplula a plynně pokračovala dál. Kdo nezažil neuvěří, ale když jsem si uvědomil, že  přecházení ulice ve Vietnamu nás bude čekat ještě několikrát, musel jsem si dát v místní restauraci pečeného hada a 4 piva Saigon.

Druhým zážitkem, už příjemnějším, bylo zjištění, že si Ve Vietnamu budu se svými 180 cm výšky připadat jako hráč amerického basketbalového týmu na soustředění. Už v letadle při letu ze Saigonu do Hue jsem povstal a minimálně o hlavu převyšoval všech dalších 198 cestujících z 200. Zajímavé je, že ač na první pohled jsou Vietnamci i Thajci stejní, stačí když během 24 hodin změníte zemi, zjistíte, že ten rozdíl je markantní. Vietnamci na rozdíl od Thajců neustále mluví, pořád se někam derou, takovým tím stylem “honem, honem ať jsem tam první", strkají do vás aniž si to uvědomují a vypadají trochu vyplašeně oproti věčně se usmívajícím Thajcům. Vietnamci také mají na hlavách motohelmy a to vždy a za každé situace. Když letadlo přistálo a my si brali svá příruční zavazadla, minimálně 30 chlapců si helmu nasadilo na hlavu a i když na svoji motorku nasedali až tak za dvě hodiny, helmu holt mít museli už při výstupu z letadla.  Helmy jsou ve Vietnamu povinné krátkou dobu, a tak když strana a vláda zavelela,  musí se rozkaz plnit. Místní si berou helmy na hlavu snad už ráno před snídaní. Kdy ji odkládají není známo. Možná že i při večerním milování je helma nezbytnou součástí erotické předehry....            

Další den jedeme již na zaplacený výlet autobusem do demilitarizovaného pásma (DMP). Cena výletu za jednu osobu činila 200,--Kč. V 6:00 hod. ráno máme čekat před hotelem a vzhledem k tomu, že snídaně v hotelu se podávala až od 7:00 hod. se bojíme, že budeme trpět hlady. K našemu velkému překvapení se však již v 6:00 hod. ráno objevili u hotelu 2 cyklo prodejci. Jeden prodával teplou bagetu za 5,--Kč a druhý teplý knedlík s houbovou a mrkvovou náplní za 10,--Kč. Hezky jsme na ulici posnídali. Kola, která sloužila prodejcům jako prostředek obživy, byla vybavena různými kbelíky, přičemž knedlíky byly pěkně zahřívány ohněm, který hořel v dolní části hrnce. Polínka na přiložení do ohně měl prodavač samozřejmě k dispozici tak, aby udržoval knedlíky teplé po celou dobu prodeje. Ačkoliv jsme byli nasnídáni, zastavil autobus v restauraci ve městě před DMP a my jsme dosnídali polívku, která byla v ceně zájezdu. Poté jsme projížděli DMP, a to podél řeky Ben Hai, která sloužila v letech 1954 až 1975 jako demarkační čára oddělující Jižní Vietnam od Severního Vietnamu. Podél obou břehů této řeky se táhla 5 km široká zóna – DMP, která však v průběhu válečného konfliktu mezi Severním Vietnamem a Jižním Vietnamem za bohaté účasti USA (v době vrcholu 500.000 vojáků) se stala naopak jedním z nejvíce militarizovaných pásem na světě. Byli jsme informováni o místech, kde probíhaly nejzuřivější boje a navštívili bývalou vojenskou americkou základnu Khe Sanh, kterou, poté co za ohromných obětí udržela vojska USA, stejná vojska srovnala se zemí a v tichosti opustila. Na konci výletu nás čekala návštěva tunelů Vinh Moc, které byly vybudovány v Severním Vietnamu u přímořského pobřeží těsně u DMP. Před návštěvou tunelů jsme zhlédli různé fotografie, mj. fotografie jak vypadala obec Vinh Moc před jedním z náletů amerických bombardérů a po těchto náletech. Muselo se tam dít hrozné peklo, protože po náletech se jednalo o úplně mrtvou spálenou krajinu posetou hrozným nepořádkem z rozstřílených domků. Lidé přebývali v podzemních tunelech, které tvoří třípodlažní síť, která se táhne v hloubce 15 až 30 m pod zemí. V tunelech byla kuchyně a dokonce se v nich rodily i děti. Bylo zajímavé sledovat některé Američany, kterých bylo na tomto výletě docela dost, jak reagují na skutečnosti, které se přímo dotýkaly naprosto nesmyslně vedené nevyhlášené války Ameriky proti Severnímu Vietnamu. Po skončení prohlídky těchto tunelů jsem objednal u jedné z mnoha prodavaček banány a 3 studená piva. K dispozici měla pouze 1 studené pivo, avšak nechtěla přijít o kšeft, takže ohromným tryskem upalovala pro další 2. Po návratu z výletu jsme objednali v cestovní kanceláři hotel v Hoi Anu, který vybrali Luboš s Jarkou v průvodci, když se jim líbilo, že hotel je přímo u řeky a snídaně je podávaná na balkoně s výhledem na řeku. Za jednu noc včetně snídaně jsme zaplatili na osobu 130,--Kč. Nechtěli jsme riskovat hledání hotelu, když v průvodci bylo zmíněno, že Hoi An je velmi atraktivní město s nedostatečnými ubytovacími kapacitami. Po očistě na pokoji jsme šli na polívku v ulici a poté zase do baru na víno. Luboš říká, že Thajsko je velmi podobné Vietnamu, avšak v Thajsku jsou všude anglické nápisy, což mu ve Vietnamu chybí.

Ta podobnost je ale čistě náhodná a povrchní. Svou poznámkou jsem myslel právě opak: na první „pohled“ by se zdálo, že Thajsko je podobné Vietnamu, ve skutečnosti jde ale o úplně jinou kulturu, zvyky a  životní styl. Zajímavé je, že když jsem jednou řekl ze srandy nějakému Vietnamci, že jsem si myslel, že je Thajec, začal s sebou mrskat a prskat jako bych ho polil kyselinou. Vyjadřoval tím pravděpodobně fakt, že takovou blbost už dlouho neslyšel...

6)        22. – 25.1. – Hoi An

Další den máme plánovaný odjezd do Hoi Anu na 9:00 hod. Z hotelu nás navedl jeden motorkář na nástupiště k autobusu, které bylo vzdáleno asi 300 m. Při nástupu do autobusu jsme zažili trapas, neboť mě Martin usazoval jako lichého k jedné korpulentní dámě, o které prohlásil, že se mi bude líbit, protože je hodně sexy. Na tuto výzvu jsem Martinovi odpověděl, že radši půjdu o sedadlo dál k malému hubenému Vietnamci. K našemu velkému překvapení však tato dáma byla Češkou a mezi zuby protrousila něco v tom smyslu, že se mi ani moc nediví, že si jdu sednout jinam. Cestou autobus píchl a zastavil se v pneuservisu, který byl současně bistrem, kuchyní, ložnicí a obývákem provozovatelů. Bez moderních technických pomůcek došlo zhruba po jedné hodině k zalepení píchlého kola autobusu, cena za opravu činila 80,--Kč. Provozovatel pneuservisu zvládal veškeré své práce za přispění své malé šikovné ženy. Mezi Hué a městem Da Nang, které již je vzdáleno zhruba 30 km od Hoi An, se nachází soutěska Hai Van (soutěska mořských oblaků). Jeden z výběžků Annamského pohoří vybíhá rovnou do Jihočínského moře, přičemž jsme se těšili na průjezd touto soutěskou, kde silnice překonává výšku 496 m nad mořem a prochází kolem svahu hory, jejíž výše je téměř 1.200 m. Těšili jsme se na avizovaný úchvatný výhled do kraje na krátké zastávce, kterou na nejvyšším místě silničního úseku dělá každý autobus. Byli jsme značně zklamáni, protože náš autobus místo do avizovaného výjezdu vjel do osvětleného tunelu, který byl dokončen v roce 2005 a jehož délka je 6.400 m. Jízda se tímto tunelem zrychlí o jednu hodinu. Soutěska Hai Van je místem, kde se mění počasí. Severně od této soutěsky, odkud jsme jeli, je podstatně chladněji a vlhčeji v době, kdy jsme ve Vietnamu byli a jižně od této soutěsky je v tomto období teplo a sucho. Mohu potvrdit, že skutečně severně od soutěsky bylo podstatně chladněji, avšak ne vlhčeji, neboť za celou dobu našeho dosavadního pobytu ve Vietnamu vůbec nepršelo. Jižně od soutěsky začalo být podstatně tepleji, avšak přišli jsme do styku také s déle trvajícím deštěm. Projeli jsme velmi hezké přímořské město Da Nang, které má více než milión obyvatel a podél pláže jsme jeli do nepříliš vzdáleného Hoi Anu. To, že se blíží město, jsme usoudili z toho, že do autobusu nastoupil muž, který se nás snažil přesvědčit o tom, že má nabídku na ubytování ve výborném hotelu s bazénem a snídaní za 150,--Kč na jednu noc. Autobus u tohoto hotelu zastavil a my jsme byli vyzýváni k tomu, abychom zjistili, zda nám bude uvedená nabídka na ubytování vyhovovat. My jsme však měli již zaplacený jiný hotel, takže jsme poklidně vystoupili a klidným historickým jádrem města jsme se odebrali již k našemu hotelu. Byli jsme ubytováni ve dvou pokojích, které byly naprosto totožné, bez výhledu na řeku a město, bez balkónu. Pokoj byl tak pro dvě osoby, neboť jedno lůžko bylo široké 1 m a druhé 1,5 m. Nějak se nám nechtělo, po tolika dnech, spát s Jirkou na takhle malém lůžku. Vydal jsem se tedy dlouhou chodbou v prvním patře tohoto hotelu zjistit, zda uvedený hotel vůbec disponuje výhledem na řeku a město. Na konci chodby byl skutečně balkón s avizovaným výhledem a přímo před tímto balkónem byl otevřený krásný třílůžkový veliký pokoj, který připomínal zašlou slávu období, kdy ovládala Vietnam koloniální Francie. Tento pokoj měl celou přední část prosklenou a skutečně přes okna byl krásný pohled na město a řeku. Bez domluvy s Jirkou a Martinem, kteří truchlili při slivovici nad kvalitou námi zaplaceného pokoje, jsem se odebral k recepci a zeptal se, zda by nebyl volný pokoj č. 213. Recepční mi odvětila, že ano, ale že cena pro jednu osobu za jednu noc je podstatně větší, neboť přijde na 200,--Kč za noc. Vůbec jsem neváhal a řekl jsem, že tento pokoj chceme. Zastavil jsem se u kluků v pokoji a ukázal jsem jim uvedený pokoj a formálně jsem si nechal objednávku na tento pokoj odsouhlasit. Změna tohoto pokoje, jak se později ukázalo, byla velmi prozíravá. Po nezbytném relaxu jsme vyrazili do města na oběd a poté si objednali cyklodrožky, koupili lístky do různých turistických atrakcí a vydali se na jejich prohlídku. Byli jsme v manufaktuře na zpracování hedvábí a měli jsme možnost koupit za mrzký peníz celou řadu hedvábných výrobků. Absolvovali jsme s drožkáři celý okruh po městě a prohlédli si mj. světovou raritu – krytý japonský most, blok francouzských domů s podloubím, chrám Cam Pho a historickou rezidenci Phung Hung, která je zvláštní tím, že v ní je skloubena japonská, čínská a vietnamská architektura. Celé město je umístěno velmi nízko nad břehem řeky, která se asi za 5 km vlévá do moře. V období dešťů je značná část města pod vodou.

Hoi An je město, kde jsou místa nepřístupná kolům, motorkám a autům, což je ve Vietnamu značná rarita. Město je neobyčejně klidné a pobyt v něm velice příjemný. Je kulturním a turistickým skvostem Vietnamu a dalo by se co do atmosféry přirovnat k našemu Českému Krumlovu. Město je kromě toho proslaveno vynikající vietnamskou kuchyní a celou řadou specialit (viz. sekce o jídle). Dále je město označováno jako město lampiónů, neboť jedním z nejrozvinutějších oborů ve městě je výroba čínských lampiónů. Tyto jsou k dostání prakticky ve všech obchodech v nejrůznějších tvarech, barvách a velikostech. Večer jsme vyrazili přes tržiště, v jehož jedné části byl nesnesitelný smrad z ryb, na večeři do proslavené restaurace provozované Švédem. Tato však byla obsazena, takže jsme neváhali a objednali si stůl na další den. Navštívili jsme samozřejmě jinou restauraci, kde jsme dobře povečeřeli a dali si víno. Postupně jsme zkoušeli v Hoi An jíst různé místní speciality, a to jak v restauracích, tak i na ulicích.

V pozdních nočních hodinách jsme, po odchodu Luboše s Jarkou do hotelu, zavítali do krásné venkovní romantické restaurace se svíčkou na stole přímo u řeky a pili ještě argentinské víno. V nočních hodinách byl ve městě úžasný klid. Voda v řece v noci dosahovala samé hrany nábřeží. Koukali jsme na to, že hranice velké vody byla v této restauraci v listopadu 2007 asi 1,8 m od podlahy.

Ráno po snídani se dáváme do hovoru s asi 30 letým Čechem, který je 6 týdnů ve Vietnamu a žije a pracuje na anglickém ostrově Jersey. Tento Čech nám vykládal úžasné zážitky z Vietnamu a mj. o svém chvilkovém zamilování se do vietnamské spisovatelky, se kterou prožíval romantické chvíle na písečných dunách v Mui Ne.

Poté jedeme na kombinovaný výlet do My Son. Jedná se o nejvýznamnější vietnamské středisko starověké říše Čampa. Toto bývalé město představovalo nejvýznamnější středisko intelektuálního a náboženského života celé říše. My Son je považován za obdobné místo velkolepějších metropolí, které vznikly v minulosti v ostatních indickou kulturou ovlivněných státech jihovýchodní Asie. Mezi nimi je v poslední době velmi populární návštěva dříve ohromného města Angkor v Kambodži. Prostě jsme byli v malém Angkoru a porovnáním fotografií z tohoto místa s návštěvou My Son jsme dospěli skutečně k závěru o podobnosti uvedených míst. Bohužel jsme se také dočetli o tom, že za vietnamsko-americké války bylo místo také terčem bombardování Američanů.

Ihned poté, co jsme vystoupili z autobusu, začalo hodně silně pršet. Záhy jsme všichni na sobě měli zakoupené pláštěnky za 10,--Kč a v nich jsme se procházeli po památkách roztroušených v zeleném údolí, které je obklopeno kopci, nad nimiž se tyčí gigantická hora pojmenována po svém vzhledu – Kočičí zub. Po prohlídce My Sonu jsme jeli autobusem k přístavišti na řece, kde jsme nastoupili do lodi, dostali zde oběd a po prohlídce vesničky, která je proslavena svými dřevořezbami, jsme byli odvezeni zpět do Hoi Anu. Cestou jsme pozorovali a fotili rybáře při chytání ryb. Za možnost focení vyžadovali rybáři menší obolus.

Když jsme vystoupili z lodi, pořád hodně pršelo. Neváhali jsme a zašli na oběd. Poté jsme přes tržiště šli na pokoj a dohodli se na tom, že po zhruba dvou hodinovém pobytu na pokoji půjdeme na objednanou večeři.

V našem pokoji jsme si lehli na postele a pustili televizi. Pochopil jsem, že ve Vietnamu je jeden státní kanál, který je prodchnut socialisticko budovatelskými tématy a další komerční kanály, jejichž struktura vysílání je hodně ovlivněna západní proradnou kulturou. Zprávy na vietnamské televizi nám připomněly naše zprávy v televizi před rokem 1989. Jedinou výhodou těchto zpráv bylo, že byly pozitivně myšlenkově naladěné k plnění dalších a dalších úkolů při budování Vietnamu a nebyly v nich žádné katastrofické zprávy. Večer navštěvujeme restauraci Hai San, jejíž majitelem i šéfkuchařem je Švéd Carl Anderson. Z jídelního lístku a z prezentace restaurace jsme se dozvěděli, že tento Švéd žije v Hoi An od roku 1999 a od roku 2001 je ženatý s Vietnamkou Hoa Thi Nguyen, která nás také v restauraci obsluhovala.

Z restaurace jsem odešel poměrně brzy a pokračoval jsem na pokoji ve sledování socialistických zpráv a netrpělivě jsem čekal na předpověď počasí. Bohužel tato předpověď byla špatná, neboť celý další den byl avizován déšť. Ostatní ještě užívali prostředí v restauraci u Švéda.

Bohužel avizovaná předpověď se naplnila a celý čtvrtek velmi silně pršelo. Dali jsme si tedy snídani na terase v hotelu a stále přiobjednávali bagety a čaje. Při každé objednávce někdo rychle vyběhl z hotelu koupit bagetu, jam nebo máslo, protože jsme našimi opakovanými objednávkami překvapovali. U terasy byly dvě plné lodě s pískem, kde zhruba 8 lidí na každé lodi pytlovalo písek a pytle házeli pod terasu našeho hotelu. Po dlouhé snídani jsme chodili v silném dešti v pláštěnkách po městě a přišli mj. po delším hledání opět k manufaktuře na hedvábí.

Mimo jiné, mimo jiné znamená, že jsem se táhli za Jirkou v dešti voda nevoda asi hodinu, než jsme nalezli onu Jirkovu vysněnou manufakturu, kde chtěl Martince učinit radost originálním nákupem... Totálně vyřízeni jsme se dobelhali do restaurace, zatímco Jiří zvesela nakupoval...

Brzy odpoledne jsme se dostali zase na pokoj a sledovali budovatelské pozitivní zpravodajství o plnění úkolů pětiletky. Večer jsme šli do malajsijské restaurace a k jídlu popíjeli výborné španělské víno s býčkem značky Torres. Po příchodu na pokoj jsme již neměli sílu sledovat vietnamskou televizi a z tohoto důvodu jsme přepnuli na světoznámý hudební program MTV.

Ráno 25.1. se budíme a registrujeme, že konečně neprší. Po snídani na terase, před níž pytlovali Vietnamci na dvou lodích zase písek, jdeme k přístavu a domlouváme, přes jednoho mladého Vietnamce, s jednou legrační ženou výlet lodí po řece k mořskému pobřeží. Když jsme domluvili cenu za tento výlet na 200,--Kč za osobu, byla naše kapitánka velmi šťastná a asi 3x vyskočila skoro půl metru nad zem. Cesta k mořskému pobřeží byla zajímavá, neboť nám připomínala některé pasáže z našeho výletu na Orinoku ve Venezuele v roce 2007. U mořského pobřeží jsme se chvilku prošli, něco vyfotili a potom jsme jeli druhou stranou řeky zpět do Hoi An. Po návratu jsme zašli na pozdní oběd do švédské hospody a pomalu se chystali na odjezd spacím autobusem v 17:30 hod. do Nha Trang. Autobus objíždí všechny hotely. Poučeni z předchozí jízdy si vybíráme lehátka dole. Autobus vyjíždí z Hoi Anu asi až po hodině našeho nástupu, neboť sběr cestujících je přece jenom časově náročný. Zhruba před půlnocí udělal autobus přestávku u motorestu, před kterým ryčelo ohromné množství prodejců ve snaze něco prodat z nabízeného zboží. Když  jsem projevil zájem koupit banány, musel mi přijít na pomoc Jirka, aby hlídal, zda mě někdo z prodejců nechce okrást. Bylo velmi těžké realizovat nákup pouze s jedním z prodejců, protože všichni ostatní přímo před obličej a ruce tlačili další zboží. Manévr jsem díky Jirkovi zvládl a povečeřel asi půl kila banánů, ostatní si dali polévku.

Tady jsem přišel na krásnou fintu jak se zbavit dotěrných prodejců. Když ke mě jeden z nich přistoupil, začal jsem okamžitě plynně, rychle a dlouze mluvit česky. Úplné bláboly. Začal jsem stylem:

„ Hle podívej se já jsem teďka vystoupil z autobusu a dal bych si pivo ale copak si můžu dát pivo, když tady žádný není a když tady je tak tady zase nemají plzeňský a na to já  mám chuť, ale kde ho tady sehnat....“

Chlapec se na mě chvíli díval a pak mě, už viditelně nesměle, ještě jednou zkusmo nabídl jeho produkt (ani nevím co to vlastně bylo) a já začal mlít dál. Po 10 vteřinách se otočil a s přesvědčením, že jsem úplnej magor odcházel. No a já měl klid po zbytek přestávky.

7)        26. – 28.1. – Nha Trang

Celou noc jsem spal a vzbudil jsem se teprve okolo 6 hodiny, kdy již bylo zřejmé, že se blížíme k Nha Trangu. Po chvíli nastoupily do autobusu dvě ženy, které, byť každá v jiné uličce, souběžně nabízely k ubytování různé hotely. Autobus u těchto hotelů zastavil, avšak bylo zřejmé, že tyto nejsou u moře a my jsme se dohodli na tom, že se ubytujeme u moře, a to i za vyšší cenu. U autobusu jsme tedy dali najevo, že nabízené hotely nebudeme akceptovat a v tom momentě se nám nabídli řidiči motorek, že nás odvezou za nízký peníz k hotelům, které mají dobré služby a jsou levné. Skutečně jsme se ocitli poměrně blízko u moře u hotelů, které jsme prohlédli (cena za jednu noc 100,--Kč včetně snídaně), avšak rozhodli jsme se jít jinam vzhledem k tomu, že pokoje, které byly pěkně vybaveny, neměly buď okna nebo okna směřovala do světlíků. Protože jsme věděli, že jsme blízko u moře, rozhodli jsme se jít pěšky k přímořské promenádě a tam v klidu najít hotel pro nás. Neustále nás pronásledovali řidiči motorek a vyzývali nás k nasednutí, že nás zavezou do jiných dobrých hotelů. Na jejich výzvy jsme již nereagovali, protože nám bylo zřejmé, že nás chtějí odvézt do hotelů, se kterými mají domluvenou provizi. Na přímořské promenádě jsme se zastavili a já s Jarkou jsme se vydali hledat hotel. Našli jsme osmipatrový hotel, který byl přímo za čtyřproudovou silnicí, která přímo navazovala na palmový park, za nímž byla již dlouhá písečná pláž. Výhodou našeho pokoje byl krásný výhled na celý záliv u Nha Trangu z balkónu u našich pokojů v šestém patře. Jedna noc bez snídaně přišla na 150,--Kč. Po ubytování jsme šli přes ulici do palmového parku, ve kterém byla krásná restaurace s vlastním pivovarem, bazénem, lehátky a slunečníky jak u bazénu, tak i na pláži. Všichni si dáváme pořádnou snídani a chutnáme pivo vyrobené v malém pivovaru, které je označeno jako pivo plzeňského typu. Pivo mi zachutnalo, což je zřejmé z toho, že jsem jich měl za celý den možná i deset. Po jídle jdeme na pláž a konečně si užíváme klidné přímořské atmosféry. Všichni absolvujeme postupně hodinovou masáž celého těla za 90,--Kč. Odpoledne činíme velkou objednávku jídla a pití přímo na pláži. Mimo vyhrazený prostor na pláži, kam nesmí prodejci, si objednáváme dvě langusty za 100,--Kč, které Vietnamka na své živnosti opatřené ohněm a pánví před námi dělá. Kupujeme si také velikou tašku různého ovoce za 150,--Kč. Prostě krásný volný den, který měl jedinou nevýhodu spočívající v tom, že koupání v moři není moc dobré vzhledem k poměrně velkým vlnám.

Při cestě z pláže narážím na prodejce překrásných mušlí. Vůbec neváhám a celou řadu mušlí kupuji, neboť mám informaci z kazety a z cestovatelské knihy, že v Nha Trangu jsou nejlepší a nejlevnější mušle v celém Vietnamu, ale pravděpodobně i v celé Jihovýchodní Asii.

Večer jdeme pro značný úspěch z celého dne do stejné restaurace, kde hraje živá hudba a dáváme si různé pochutiny, mj. rybu Sniper, která byla před chvílí ještě živá v nádržích vedle kuchyně.

Další den jedeme na šnorchlování lodí k ostrovu Hon Mun (Ebenový ostrov), přičemž při jízdě mineme velký Opičí ostrov, který je spojen s pobřežím kabinovou lanovkou a který  je pro turisty označen velkými písmeny postřehnutelnými i z pobřeží Nha Trangu. Na tomto ostrově jsou různé atrakce. Zcela vědomě jsme na tento ostrov nejeli. Označení ostrova je podobné jak známe z televize a filmů, nápis na svahu „Hollywood“.

Zhruba po třičtvrtě hodině začíná naše první šnorchlování. Do vody nastupujeme po potápěčích a vzhledem k tomu, že voda je podle instruktorů studená, fasujeme neoprenové obleky. Po prvním šnorchlování se přemísťujeme k jiné části ostrova a již bez neoprenových obleků jdeme zhruba na jednu hodinu šnorchlovat. Život v moři byl poměrně zajímavý, avšak zážitek byl ovlivněn avizovanou skutečností, že viditelnost v tomto období, tj. po období dešťů, je pouze cca 5 m. Luboš samozřejmě neopomněl připomenout, že viditelnost na Similiánských ostrovech, kde se potápěli s Jarkou před 14 dny, byla 30 m. Asi měl pravdu (určitě jsem ji měl!!!), protože jsme si vybavili naše šnorchlování na těchto místech v Thajsku před dvěma lety. Po šnorchlování dostáváme na lodi oběd a někteří z nás se jdou opalovat. Já jsem to s opalováním přehnal a zkazil jsem si pozdní odpoledne a večer, neboť jsem dostal zimnici, která mi znemožňovala užívat si odpoledne a večer atmosféru riviéry v Nha Trangu. Ostatní navštívili jinou restauraci na přímořské promenádě, jejíž úroveň byla velmi vysoká.

8)        a,  28. – 29.1. – Da Lat (Jirka)

V průvodci jsem se dočetl, že asi 200 km od Nha Trangu leží v centru Středovietnamské vysočiny město Da Lat položené v malebné oblasti poseté četnými jezírky, vodopády, stálozelenými lesy, zahradami plných pestrobarevných květin a patří mezi nejúchvatnější místa v celém Vietnamu. Bohužel jsem k tomuto výletu nikoho nepřemluvil a já jsem chtěl vidět alespoň část vnitrozemí, které jsme zatím nenavštívili. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vydat na samostatnou výpravu. Domluvili jsme se, že za dva dny se setkáme v Mui Ne.

Brzy ráno jsem se rozloučil s kamarády, u pouličního stánku jsem posnídal tradiční snídani - čerstvou křupavou bagetu s veselou krávou zabalenou do kousku novinového papíru a připraven na nová dobrodružství jsem čekal na autobus. Ten přijel s malým zpožděním a poloprázdný, ale postupně se zaplnil. Přede mnou se posadila dvojice zřejmě korejských děvčat, která okamžitě po nástupu zatáhla záclonu a zřejmě po celonoční pařbě okamžitě usnula. Poněvadž zatáhla záclonu přes celé okno a já jsem chtěl cestou pozorovat místní krajinu, záclonu jsem opět roztáhl. Děvčata se však probudila, záclonu opět zatáhla - já zase roztáhl. Když se to opakovalo asi popáté, vzdal jsem to a přesunul se na jiné volné místo na druhé straně autobusu. Konečně jsem docílil svého a mohl pozorovat místní krajinu. Bohužel jsem si sedl na stranu, kde svítilo slunce ostře přímo do očí, dlouho jsem to nevydržel, zatáhl záclonu a usnul jsem. Vzbudil jsem se až ve městě Phan Rang, kde autobus bez přestání troubil a odbočil od hlavní pobřežní komunikace východním směrem do hor. Naštěstí slunce již tak do mého okna nepražilo a já se mohl věnovat opět pozorování. Autobus se zpočátku prokousával silnicí plnou motorek a kol, ale čím více se vzdaloval od přelidněného pobřeží, provoz postupně řídl. Za oknem ubývalo políček a krajina se postupně měnila v nehostinnou kamenitou polopoušť, kde rostla jenom dohněda zbarvená tráva a křoví. Asi po hodině jízdy se začaly objevovat první kopečky. Silnice se zúžila, začala prudce stoupat, kroutit v nekonečných serpentinách a její povrch se začal podobat více tankodromu než silnici. Na řidiči však bylo vidět, že tady nejel poprvé, má rád adrenalin a aniž by zpomalil, jáma nejáma, se s úsměvem řítil dál. Po pár kilometrech jízdy jsem si připadal jako na jízdě na koni a postupně si začal uvědomovat tvrdost sedačky.

I děvčata z Koreje se rychle probrala. Naštěstí silnice začala stoupat tak prudce, že autobus jel pouze na jedničku a to ještě s obtížemi. Krajina se začala měnit v džungli a z okna byl nádherný výhled na přímořskou nížinu. Čím výše jsme se dostávali (převýšení cesty bylo skoro 1500 metrů), začala se měnit džungle na les s jehličnatými stromy. Autobus přestal konečně stoupat a projížděl po trochu lepší silnici náhorní rovinou, kde se začala opět objevovat pole a civilizace. Asi po osmi hodinách únavné cesty jsme konečně dorazili do cíle- města Da Lat.

Už z prvního pohledu bylo zřejmé, že se průvodce nespletl. Da Lat je úplně jiné vietnamské město, než které jsme zatím viděli. Jedná se o klidné lázeňské město, kterému se říká malá Paříž, mě spíš připomínalo Karlovy Vary.

Po objížďce města jsme přijeli do centra, kde na nás opět čekali agenti z hotelu a poněvadž jsem měl málo času, využil jsem služeb prvního hotelu. Asi za deset minut jsem ubytovaný a převlečený opět stál před hotelem. Protože město a jeho okolí nabízí veliké množství zajímavostí tak na týdenní pobyt, musel jsem tedy vybrat pouze to nejzajímavější. První věc, kterou jsem musel vyřešit, bylo, jak se budu přepravovat. V průvodci jsem se dočetl, že jsou zde takzvaní  easy riders – bezstarostní jezdci, kteří vozí turisty na starých motorkách a jsou zde velmi oblíbení. Netrvalo dlouho a opravdu jsem prvního potkal. Byl to usměvavý mladý kluk na staré Hondě 250. Ukázal mi svůj deníček, který byl plný doporučení od jeho zákazníků ( mimo jiné i v češtině). Po krátkém smlouvání jsme se domluvili na 50 USD, za které mě proveze po místních zajímavostech a druhý den odveze zpět k pobřeží do Mui Ne.

Nasedl jsem na motorku a vydali jsme se na první výlet. Cesta vedla okružní jízdou městem, které na mne zanechalo příjemný dojem, teda až na kopii Eiffelovky, která byla tak kýčovitá, že mě připadalo i zbytečné zastavit se zde na focení. Centrum města je nad velkým jezerem s krásným zeleným parkem plným nádherných pestrobarevných květin a keřů. Pak jsme pokračovali návštěvou kláštera Domaine de Maria, pagodou ThienVung položenou na vrcholu kopce nad jezerem, lanovkou na kopec s vyhlídkou na nejvyšší horu Lang Bian s vrcholem 2400m nad mořem a dále jízdou horskou dráhou z kopce k Tygřím vodopádům.

Konec dne jsem pak u lahve dobrého piva prožil ve společnosti přátel mého ridera včetně jednoho Kanaďana a povídali jsme si o všem možném i nemožném. 

Druhý den, jak jsme se domluvili, čekal na mne můj rider v 7 hodin před hotelem a vyrazili jsme na dobrodružnou cestu zpět k pobřeží. Čekalo nás přibližně 200 km jízdy. Počasí bylo příjemné, ale raději jsem si vzal na motorku dlouhé kalhoty a větrovku. Projížděli jsme krásnou krajinou s nádhernými výhledy na Středovietnamskou vysočinu připomínající Krušné Hory. Pozoroval jsem políčka na kterých se pěstovaly různé zemědělské plodiny (nejvíce rýže a káva), jehličnaté lesy a vesničky, které byly podstatně klidnější a chudší než vesnice a města na pobřeží. Asi po hodině jízdy jsme navštívili vesnici Lang Dinh An (Slepičí vesnice) nazvané podle obří betonové slepice umístěné uprostřed vesnice. Takový kýč jsem snad ještě neviděl.

Kousek od vesnice jsme navštívili manufakturu na výrobu hedvábí. Po dvou hodinách jízdy jsem dorazili k vodopádům Gougah. Zajímavostí je, že přestože tyto vodopády patří mezi největší ve Vietnamu, jsou málo navštěvované, poněvadž leží mimo trasu autobusů.             Po krátké procházce a náročném sestupu jsem uviděl nádherný vodopád, který padal asi 50 m do propasti. Celou dobu výletu jsme nepotkali ani nohu.

Na konci trasy jsme navštívili manufakturu na výrobu ručně tkaných košil, kde jsem měl zaplatit vstupné k vodopádům 5000 DNG. Pozoroval jsem šikovné ruce tkadlen na ručních strojích a obdivoval jejich zručnost a trpělivost. Při krátkém občerstvení jsme diskutovali s místními tkadlenami, které se neustále smály a tahaly mne za chlupy. Před odjezdem jsem si vybral jednu právě dotkanou košili za cenu 10 USD vč. občerstvení a vstupného, což mne připadalo strašně málo, tak jsem nesmlouval a dal jsem jim 200 000 DNG. Moc mne poděkovali, šli nás doprovodit až k motorce a dlouho za námi mávali, já samozřejmě taky. Ještě že tady nebyl Honza, ten by mi určitě vytknul, že je kazím.

Cesta dále pokračovala malebnou krajinou kolem velké přehradní nádrže a najednou začala prudce klesat nekonečnými serpentinami do údolí. Na cestě se objevovaly obrovské jámy, mezi kterými jsme šikovně kličkovali. Krajina se změnila opět na polopoušť, a jak jsme se přibližovali k moři, připomínala poušť. Najednou jsem spatřil moře, odbočili jsme na hlavní přímořskou silnici a pelášili směrem k Mui Ne.

Těšil jsem se již na kamarády, se kterými se podělím o nové zážitky. Jak jsem si vychutnával zbytek cesty a natáčel cestu kolem moře, uviděl jsem známé tváře a jaká to náhoda, potkal jsem své kamarády na motorkách přímo na silnici. S radostí jsme se přivítali a zajeli do hospody na oběd, kde jsme si vyprávěli nové příhody. Po obědě jsme se vydali k místu ubytování, rozloučil jsem se svým riderem, popřáli jsme si hodně štěstí a pak jsem již pozoroval, jak uhání zpět do hor. Ještě dlouho jsem pozoroval vzdalující se motorku a uvědomil si konec mého výletu, který patří mezi mé nejlepší zážitky z celého pobytu ve Vietnamu.  

b,  28. – 31.1. – Mui Ne (ostatní, Jirka od 29.1.)

Po odjezdu Jirky autobusem do Da Latu čekáme v recepci hotelu na náš autobus do Mui Ne, které je vzdáleno asi 250 km od Nha Trangu. K našemu velkému překvapení přijíždí spací autobus. Neuvěřitelný luxus. Jedeme do další destinace, ležíme na lehátkách a případné naše střevní problémy by byly řešitelné přímo v autobusu, který disponuje WC. Na jednom hezkém místě zastavil autobus na občerstvení a my se bavíme se skupinou Čechů z Rokycan, kteří také samostatně cestují po Vietnamu. Spací autobus nás přiváží v Mui Ne do jednoho z resortů, kde vystupujeme a dostáváme nabídku na ubytování. Jednalo se o malé jednopodlažní objekty členěné na několik pokojů. Po shlédnutí pokojů okamžitě přitakáváme, když cena za jednu noc činí pro jednu osobu 100,--Kč. Součástí resortu byla restaurace, park, přičemž moře bylo od našeho ubytování vzdálené zhruba 100 m. Po včerejším dni mi nebylo nějak dobře, tak jsem se uklidil do stínu a pil hodně vody. Martin, Luboš a Jarka si půjčili kola a jeli podél pobřeží na odpolední výlet. Před setměním jsem se vykoupal a čekal na ostatní, kteří se vrátili na kole zpět již za tmy. Večer jsme v místní restauraci něco povečeřeli a ostatní i popili nějaká vína.

Další den jsem vstal v 5:30 hod., šel jsem na pláž a pozoroval východ slunce a práci rybářů na loďkách i na pobřeží. Po východu slunce jsem se vykoupal v krásně teplém a klidném moři. Na moři byla celá řada zvláštních kulatých člunů. Tyto čluny jsme viděli na různých místech především v Jižním Vietnamu. Tyto jsou upleteny z bambusu, vypadají jako velké mísy a rybáři s nimi dokážou pomocí jednoho vesla plout neuvěřitelně rychle v přímém směru. Po snídani si půjčujeme motorky a jedeme se projet směrem k velkým písečným dunám, na které vystupujeme a pořizujeme na nich fotky. Domluvili jsme se na tom, že zítra, až bude s námi Jirka, se oblečeme do vietnamských trik a budeme dělat fotky, které budou mottem expedice Vietnam 2008.

Již při výjezdu na motorkách bylo jasné, že pláž Mui Ne je velmi atraktivním turistickým místem, protože je tvořena překrásným dlouhým pásem bělostného písku o délce 22 km. Tato lokalita je lemována stále se vlnícími palmami a v blízkosti pláže jsou gigantické  písečné duny. Projížděli jsme pobřeží a při cestě zpět k naší rezidenci, zhruba 15 km od ní, nás předjela motorka se spolujezdcem, ve kterém jsme poznali Jirku. Díky tomu, že Jirka kameroval a fotil a jeho řidič zpomalil, jsme jej dohnali a po hledání hospody jsme skončili na polívce pod dunami. Jirku odvezl do Mui Ne tzv. easy rider – bezstarostný jezdec, a to z Da Latu. Do naší ubikace jsme dorazili kolem 15:00 hod. a po koupání jsme vzali motorky a jeli opačným směrem zjistit, jak vypadají nejluxusnější rezidence v Mui Ne. V jedné z nich jsme si dali jídlo a pití a usoudili, že v takovýchto rezidencích by se nepochybně líbilo i našim manželkám. Hotel byl označen ^**** a ceny za jídlo a pití byly v přepočtu stejné jako u nás v běžné restauraci. V hotelu byla nabídka evropské, vietnamské a asijské kuchyně a nápisy na jídelních lístkách byly také v ruštině. Dali jsme si australské víno a servírka nám jej pořád dolévala, což nás značně znervózňovalo. Rezidence byla do jisté míry značně kýčovitá, jelikož např. nad bazénem byla uměle vytvořená skála s umělými vodopády, které dopadaly do velikého krásného bazénu nepravidelného tvaru.

Večer jdeme do restaurace v našem zařízení a po jídle pijeme za neuvěřitelných 120,--Kč francouzské víno Bordeaux 97-Appellation, A.O.C. Část večera jsme strávili na lehátkách u pláže. Vál mírný teplý větřík a francouzské víno přitom náramně chutnalo. V jeden okamžik se objevil vietnamský mladík a nabízel marihuanu, a to jeden joint za 200,--Kč. Jirka s Martinem s nabídkou souhlasili, tak jsme marihuanu zakoupili. Na pláži jsme vedli chytré řeči a postupně jsme hodnotili, jaká z navštívených exotických zemí je lepší a v čem. Tak nějak ovlivněni intenzivně vstřebávanými zážitky jsme hodnotili jako zatím nejlepší Vietnam. Víme však, že to chce určitý časový odstup k tomu, aby všechno bylo v klidu posouzeno. Po návratu do restaurace z pláže jsme ještě vedli, při francouzském vínu, chytré řeči asi se 70 letým Švédem, který již 5 let trvale žije v Laosu.

Poznámka Jirky k nákupu marihuany:

Nákup si domluvili Martin a Luboš. Já jsem pouze platil ze společné pokladny.

Další den vstáváme všichni na východ slunce. Poté následuje ranní koupání a Jirka s Martinem šli ještě před snídaní spát. Natřeni patřičnou vrstvou slunečního krému a posilněni velkým množstvím vody jsme se po přesunu na motorkách k dunám vydali po rozpáleném písku na místo, které bylo Lubošem označeno jako vhodné k focení. Plně jsme se svěřili do rukou Luboše, který nás různě umisťoval a přeskupoval na dunách, a to tak, aby naše fotky byly co nejlepší. Pochopil jsem, jak těžké je být modelkou, která musí pořád někde pózovat, protože jsem byl po jedné hodině šaškování na dunách docela unaven. Ještě že ihned po sestupu z dun jsme se chvilku schovali do hospody a doplnili chybějící tekutiny. Poté jsme jezdili na motocyklech podél pobřeží a úžasně jsme si užívali téměř prázdných silnic, nádherných pohledů na celé pobřeží a z radosti jsme různě troubili, na pěkných místech stavěli, fotili se, prostě jsme užívali krásného dne s našimi půjčenými motocykly. Nepříjemnou záležitostí tohoto dne bylo to, že se Jarka spálila o výfuk motorky.

Po jedné z návštěv občerstvovací stanice jsme se dohodli na tom, že pojedeme do našeho zařízení a uděláme do kamery záběry, které by bylo možné použít na konec filmu. Bylo naplánováno, že v červených vietnamských trikách se žlutou hvězdou se seřadíme na motorkách vedle sebe, všichni dvakrát zatroubíme a poté po jednom odjedeme od naší chatky pravotočivou zatáčkou ze snímaného místa postupně, a to v pořadí já, Jirka, Luboš a Martin, když kameramanem byla Jarka. Svůj úkol jsem zvládl, odjel pravotočivou zatáčkou, avšak po zastavení zhruba po 200 m jsem neviděl za mnou jedoucího Jirku. Vrátil jsem se tedy na místo a zjistil, že Jirka, ve snaze působit akčně při rozjezdu, nezvládl na žulové křivé dlažbě pravotočivou zatáčku a spadl. Bohužel však Jarka přestala při nezvládnutém manévru Jirky točit, což jí bylo, zvláště pak Lubošem, vytýkáno. Ona se bránila tím, že není žádná necita a nemůže přece, když její kamarád padá a válí se na zemi, točit, neboť to by jí bránilo v poskytnutí rychlé pomoci. Bohužel nám tedy chybí v kameře záběr pádu Jirky. Myslím si, že by se Jarka jako kameramanka těžko uživila.

Po koupání jsme odjeli do další luxusní rezidence, kde jsme se setkali opět s velmi nadstandardními službami, které nejsou, s ohledem na nabízený servis, nijak cenově vysoké.

K večeru jsme se rozdělili, Jarka jela s Lubošem na romantickou večeři do přímořské restaurace a my jsme vyrazili ještě zpět k dunám, kde jsme těsně před západem slunce udělali ještě pár fotek. Při jedné zastávce nám naskákaly na motorku vietnamské děti, kterých bylo velmi těžké se zbavit.

Večer jsme se sešli v naší restauraci, něco pojedli a poté se odebrali s francouzským vínem na pláž. Luboš s Martinem se pustili do marihuany. Luboš po požití marihuany začal hodnotit zážitky a mj. uvedl, že ten, kdo je veselý, je po požití ještě veselejší a ten, kdo je smutný je ještě smutnější. Luboš trošku hůře slyší a po těchto moudrých myšlenkách k tomu Martin dodal, že ten, kdo špatně slyší, je po požití marihuany hluchý. Luboš totiž vůbec nic nevnímal a jenom sám blábolil, jak marihuana funguje a jak odlesky světel, vůní a chutí můžou identifikovat např. i národnost osoby, od které pocházejí. Vůbec jsme tomu nerozuměli a jen jsme se upřímně smáli tomu, jak se všemu směje Luboš. Naproti tomu Martin nebyl schopen ze sebe vypravit jedno celé slovo. Prostě krásný večer. Jen Martin s Lubošem druhý den usoudili, že neměli pít alkohol a měli pouze kouřit marihuanu, neboť ta kombinace obou těchto omamných látek nepůsobí dobře. Mnohdy si kladu otázku, jestli nejsem ochuzen tím, že jsem ještě nebyl nikdy pod vlivem drogy.

Tady musím chtě nechtě zasáhnout do Honzovo jinak pravdivého líčení událostí.

Pochopitelně, že mé „blábolení“ nebylo žádné blábolení, ale zcela pregnantně vyprecizovaná teorie rozpoznání povahy a národnosti jakékoliv osoby na dálku, a to dvěma způsoby:

a)   dle použitého parfému - odlesk světla od „bariéry“ vůně, která se v kombinaci s parfémem a osobním pižmem line nad dotyčným, nám snadno a rychle identifikuje její nebo jeho povahu. Je samozřejmé, že k tomuto spatření „aury“ musí mít dotyčný vnitřní předpoklady, tedy musí být, vnímavý, citlivý, empatický a nebo alespoň kouřit trávu. Bohužel ani jedno Honza ten večer nesplnil, tak holt nic neuviděl...

b)  rozpoznání národnosti ženy podle tvaru nehtů na ruce. Totiž je málo známo, že každá země (pro příklad uvádím Španělsko, Polsko a Rusko) si volí jiný úhel broušení pilníčků na ruce. Např. Španělsko má „dvanáctku“, Polsko „osmičku“ a Rusko „šestku“.  Čísla označují úhel sklonu břitu na pilníčku. No a zkušená osoba (v tomto případě já), pak lehce při pohledu na nehty rozezná, jaký úhel pilníku byl zvolen a tudíž jaké  národnosti dotyčná žena je.

Jistě uznáte, že v kombinaci s bodem a)  je to zcela odzbrojující marihuanová teorie, která si nezaslouží býti nazývána „blábolením“... 

Další den zase vstávám v 5:30 hod. a užívám si východu slunce a atmosféry na pláži. Zase se jdu ráno koupat. Po dlouhé době si nedávám ke snídani polívku, ale vejce. V 8:30 hod. vyrážíme na výlet proti proudu Skřítčího pramene. Jedná se o potůček protékající mezi dunami, který je lemován zajímavými skalními i písečnými útvary. Pěší túru jsme začali v místě, kde se vlévá tento potůček do moře. Šli jsme bosky proti proudu a po chvíli se k nám připojil asi 10 letý chlapec, který se nám začal věnovat a ukazovat nám různé zajímavosti na cestě proti proudu. Stále něco zmiňoval o krokodýlech. Pěší túra potokem končila pod skalnatým převisem, nad který jsme se dostali pěšinou, která vedla již nad potokem. Od tohoto místa jsme procházeli podél rýžovišť, mezi kterými byly palmy a podél různých políček, na kterých byly pěstovány různé druhy zeleniny. Narazili jsme také na políčko, na kterém rostly chilli. Chlapec nám předvedl lezení po palmách a já jsem poprvé pochopil, že jsou i jiné než kokosové palmy, protože nám shodil takové divné, tvrdé, šišaté plody mající barvu pomerančů a barvu citrónů. Po této show jsme došli ke krokodýlí farmě a pozorovali krokodýly, z nichž někteří vypadali jako zkamenělí. Cestou zpět jsme se zastavili v domku místních obyvatel a dali si pivo. Na tomto místě jsme také předali chlapci, který nás provázel, 50,--Kč, avšak tento dělal smutného a neustále drmolil, že je to málo a že chce víc. U něj byl další chlapec, který nás také oslovoval a vyzýval nás, abychom dali našemu průvodci větší odměnu. Při cestě zpět se na nás tento druhý chlapec přilepil a na konci cesty chtěl i on od nás odměnu, a to alespoň 10,--Kč. Ačkoliv neustále otravoval, nic jsme mu nedali. Cestou zpět jsme se zastavili u hlavní silnice ve výrobně rybí omáčky muoc mam, která je základem snad všech vietnamských jídel. V této výrobně byl nesnesitelný smrad, který nepochybně výrobu této omáčky provází. Je třeba říci, že i hotová rybí omáčka, alespoň mně, nesnesitelně smrdí. Po návratu do ubikace ještě stačíme masáž na pláži, koupání a oběd a ve 13:30 hod. nastupujeme přímo v naší rezidenci do autobusu a vyjíždíme směr Saigon.

Poznámka Jirky k průvodcům:

Asi je před námi nějací rozmařilí turisté přeplatili a oni teď chtějí moc.

9)        31.1. – 1.2. – Saigon

Podle dopravního značení je maximální dovolená rychlost pro autobusy ve Vietnamu 70 km/h. Žádný z předchozích autobusů nikdy nejel rychleji. Autobus, kterým jsme jeli do Saigonu, však jel v některých místech rychleji a jízda nám připadala poněkud nebezpečná. Autobus dlouho nestavěl, což bylo ze strany Jarky, která měla potřebu, reklamováno. Poté, co autobus zastavil, nám Martin nabídl k pití z plastové lahve nápoj, který jím byl vytvořen v důsledku dlouhé jízdy v autobuse bez přestávky. Prostě jako chlap řešil tuto vzniklou situaci trošku zvláštním způsobem. Nažloutlý nápoj nebyl samozřejmě určen k pití a skončil, včetně plastové lahve, v koši. Při zastávce autobusu u jedné velké benzinové pumpy jsme si koupili různé pochutiny a viděli jsme velmi zvláštní toalety, které byly obloženy bílými dlaždicemi a při vstupu na ně bylo nutné se zout a navléci si gumové pantofle. Inu, je třeba se učit ve Vietnamu novým věcem.

Před Saigonem se vytvořila zácpa a autobus poskakoval směrem do centra města velmi pomalu. V 19:00 hod. jsme vystoupili v centru Saigonu z autobusu a asi po 20 m jsme vlezli do vysokého štíhlého hotelu a domluvili si nocleh za jednu osobu 200,--Kč. Po ubytování jsme se vydali na procházku nočním Saigonem, ve kterém bylo mnoho vánoční výzdoby, což bylo ovlivněno tím, že ve čtvrtek dne 7.2.2008 začínal ve Vietnamu nový lunární rok. Cestou zpět k hotelu jsme se usadili v jedné restauraci a při bílém a červeném víně jsme v duchu našich tradic řešili, kam pojedeme příští rok. Dalo se to očekávat, všichni jsme se shodli na Novém Zélandu, a to v lednu 2009. Cestu připraví Jirka za součinnosti Martina. Já jsem se již nabídl, že začnu připravovat na leden 2010 expedici Keňa – Kilimandžáro.

Ráno v pátek jsme šli na americkou snídani do nočního baru Go, který ještě ve tři hodiny v noci byl plný života a hlasité reprodukované muziky. Pak jsme se přesunuli taxíkem k paláci Znovusjednocení, dříve prezidentskému paláci, kde však bylo zavřeno do 13:00 hod. Přesunuli jsme se k největšímu katolickému kostelu v Saigonu, a to Notre Dame, který však co do architektury nemá nic společného s francouzským jmenovcem. Po prohlídce kostela již téměř nemohl chodit Jirka, kterému se nějak zvětšil palec na noze po pádu na motorce. Z tohoto důvodu odjel trpět na pokoj. Jarka s Lubošem se vydali na tržiště a já s Martinem jsme se začali courat po ulicích Saigonu. Prohlédli jsme si mj. budovu hlavní pošty a zcela náhodou jsme vlezli do luxusního obchodního domu, ve kterém byly v jednotlivých částech prodejní místa výrobků nejprestižnějších světových značek jako např. Gucci, Chanel, Max Mara. Bylo to jediné prodejní místo ve Vietnamu, kde ceny za prodávané výrobky korespondovaly v přepočtu s cenami, za které lze tyto výrobky koupit v Čechách. S Martinem jsme navštívili několik barů a jak při cestě v ulicích, tak i v barech, nás pořád obtěžovali prodejci a snažili se nabídnout něco k prodeji.

Ve 13:00 hod. jsme měli sraz před palácem. S Martinem jsme přišli trošku dřív a během 10 minut, co jsme seděli na lavičce, za námi přišli tři prodejci kokosových ořechů a dva čističi bot, kteří nás přesvědčovali o tom, že máme ve špatném stavu sandály a potřebovali bychom je zvelebit. Jeden z prodejců ořechů byl tak otravný, že jsem mu dal svůj vietnamský klobouk koupený za 6,--Kč jako present, aby nám dal už pokoj. Po 13:00 hod. absolvujeme kompletní prohlídku Prezidentského paláce, který je spojen s diktátorskými prezidenty Jižního Vietnamu a především pak s koncem vietnamsko-americké války, když dne 30.4.1975 dorazily k tomuto paláci první komunistické tanky a poté byla vyvěšena na paláci vlajka Severního Vietnamu (červená se žlutou pěticípou hvězdou). Po prohlídce paláce ještě dokupujeme nějaké suvenýry. Po návratu na hotel si balíme věci a v 18:00 hod. se necháváme taxíkem odvézt na mezinárodní letiště. Za velmi dobrou cenu kupuji dvě peněženky a pásek z krokodýlí kůže.

Poznámka Jirky k balení:

Upozorňuji kluky, aby si veškeré věci jako mušle a příšery v lahvích raději nedávali do příručního zavazadla, že by s tím mohly být při kontrole na letišti problémy, ale ostatní nad tím mávli rukou. Bohužel problémy byly, viz další text. 

10)  1.2. – odlet Saigon – Frankfurt – Praha (2.2.)

Naše letadlo zhruba po hodině letu přistálo v Bangkoku. Všichni cestující museli vystoupit do tranzitní zóny a absolvovat při opětovném nástupu do letadla další odbavení. Kromě toho, že Luboš musí vylévat vodu, kterou si těsně před kontrolou zakoupil, vyndávají z jeho batohu pracovníci ostrahy láhev s kobrou a argumentují, že z Thajska se tyto zvířata nemůžou vyvážet. Luboš se začal značně rozčilovat, protože jsme se jen prošli po letištní hale, nechtěli jsme vůbec v Thajsku být a teď nás někdo poučuje, že jsme porušili jejich předpisy. Chvíli něco křičel anglicky, pak do toho vložil česky, že jsou to volové a Jarka chtěla vidět předpis, který neumožňuje cestování s hadem naloženým v lihu ve flašce. Do této scény jsem se vložil i já jako kameraman a začal incident natáčet. To vyvolalo značné pobouření personálu, který mě zadržel a opakovaně byl vznášen požadavek na vymazání nahrané scény. Volal jsem tedy na Martina, aby scénu smazal, ten párkrát šáhl na kameru a zase odešel, aniž by záběr smazal. Pracovnice pořád vykřikovala, že to chce smazat, tak přistoupil Luboš a záznam jakoby smazal. Pak jsme byli propuštěni do letadla. Let byl klidný, jen bylo trošku zvláštní, že jsme večeřeli dle vietnamského času v 3:00 hod.

Okolo 7:00 hod. jsme přiletěli do Frankfurtu, zašli do baru a z tradice vypili kvasnicové pivo. Poté jsme se vypravili na odbavení a zase začal problém s hadem v lihu a s mušlemi. Přišel celník, který neuměl anglicky a chtěl věc úředně podchytit. Jarka s Jirkou šli s ním sepsat záznam a my zbývající jsme byli vyzváni k nástupu do letadla. Nástup jsem absolvoval pouze s Martinem, neboť Luboš měl pas Jarky. Do Prahy jsme přilétli po 9:00 hod. a volali jsme Jarce. Ta nám sdělila, že had byl zabaven, mušle propuštěny a že přiletí ve 13:00 hod. Problém byl však v tom, že letenku Jirkovo měl Martin, takže jsme museli, přes kancelář Lufthansy, zařídit, aby byl Jirka vpuštěn na palubu bez letenky. Žádné se zavazadel s námi nepřijelo a všechna zavazadla společně s našimi kamarády přiletěla až ve 13:00 hod., když na nás s odvozem čekala Martina. Při čekání jsme s Martinem navštívili restauraci na Ruzyni a byli dost šokováni tím, že třetinka piva stojí 130,--Kč. Nedá se nic dělat, jiný svět, jiný mrav.

Všem vřele doporučuji rychlou návštěvu Vietnamu.

Tato zem je uhánějící motorka, na niž se vyplatí rychle nasednout!!

Ale nyní již: Ať žije Nový Zéland 2009!

Honza

Použité materiály:

·       Picka, J., Vietnam – Země pod obratníkem Raka, Příroda a lidé, nakladatelství Poznání, Olomouc 2007

·       Koudelka, V., Vietnam – země rýže a hor, vydavatelství Akcent, Třebíč 2003

·       Ray, N., Yanagihara, W., Vietnam – průvodce, nakladatelství Svojtka & Co., Praha 2006

·       INmagazín, příloha Hospodářských novin, číslo 6, ročník VII., 6.2.2008

·       Právo, 18.2.2008, st. 17

·       ACDD video – Nejkrásnější místa na světě - Vietnam