osoby a obsazení:
Luboš Liška Fox – velitel – (doplnil
Honzovo text = modré slovo velitele )
Standa - univerzál a všeuměl
Norberto - Bárt
Martin - Krejčíř
Martin - Doktor (doplnil
Honzovo text = zelené slovo "doctore veterinare" )
Jirka - Olejář
Přemek - Pejskař
Honza - sestrojil tento text
termín:
8.1.2007 –
29.1.2007
Proč zrovna Venezuela?
V minulých letech jsme navštívili Bali, Kubu,
Jihoafrickou republiku a Thajsko a pro vyváženost prožitků
z cestování padla volba na Jižní Ameriku. Jeden můj dobrý známý se již
několik let divil proč, když tak rádi cestujeme, jsme ještě nenavštívili
Venezuelu. Inu, navrhl jsem Venezuelu a k tomuto návrhu se přidal
neposedný Standa, který také někde slyšel, že se jedná o velmi
zajímavou zemi, kde je celá řada přírodních úkazů, které stojí za poznání. První a řekl bych, že snad i zásadní zmínka o Venezuele
padla již v lednu 2006
v thajském Bangkoku, kde jsme poslední večer – jak je tradicí – mluvili
o tom, jakou zemi chceme poznat další rok.
Po prezentaci fotek ze třech
návštěv Venezuely mým známým bylo rozhodnuto, že pojedeme, a nastalo období,
kdy jsme se snažili zjišťovat různé kontakty na česky mluvící osoby žijící
v této zemi. Snažili jsme se kontaktovat osoby na různých nám předaných
e-mailových adresách a telefonech, avšak bez jakéhokoliv výsledku.
Někdy na podzim loňského roku Fox
rozhodl, že je nutné stabilizovat počet účastníků určit termín
a rychle objednat letenky. Doba, kterou jsme si vyčlenili na
Venezuelu ve svých náročných pracovních programech, byla 20 dní.
Nejvýhodnějším se jevilo letět
nízkonákladovou společnosti Condor (dceřinná společnost Lufthansy) přímo
z Frankfurtu do Porlamaru na ostrov Margarita, který je známým
prázdninovým ostrovem patřící k Venezuele, kde
začíná a končí mnoho Evropanů svojí dovolenou, aniž by si uvědomili, že
jsou ve Venezuele a v Jižní Americe.
Cena za letenku byla přijatelná,
včetně letištních poplatků činila, i za zpáteční let, částku 20.040,-Kč. Služby
v letadle však byly poskytovány ve standardní úrovni,
pouze se platily alkoholické nápoje.
Po prostudování veškerých
zajímavostí o Venezuele a po informacích, které jsme získali od mého
kamaráda, jsme měli celkem jasno o programu – delta Orinoko, Canaima, ostrovy
Los Roques a Andy – Merida. Fox se snažil na různé kontaktní adresy zaslat
požadavky na zajištění těchto výletů a zajistit základní tábor na
Margaritě, odkud bychom podnikali výpravy na předem vytipovaná místa.
Cestovní kanceláře, hotely, ani
konkrétní osoby vůbec nereagovaly, takže jsme byli v situaci, že bylo
nutné začít od začátku a zkusit štěstí náhodně přes internet. Poté, co byl
Foxem vyhledán a objednán jistý hostel jménem POSADA, začala E-mailová
komunikace a po té, již v úzké
součinnosti s Bártem, následovalo i několik telefonátů spolumajiteli
penzionu, který sám sebe označoval jako Kristián. Hostel se měl
nacházet zhruba 500 m od pláže a cena
ubytování byla 13 USD.
Pokud
budete někdy shánět ubytování ve Venezuele, mějte na mysli, že to není
jen socialistická země, ale že tam žijí lidé, kteří mají odlišný životní
styl a myšlení. Povaha Venezuelanů by se dala vyjádřit slovem „maňána“. Tomuto
životnímu stylu podlehnou i cizinci vlastnící, jako v našem případě,
například ubytovací zařízení. Pokud třeba napíšete několikařádkový e-mail na
předem doporučený hotel, podrobně vylíčíte vaše požadavky a představy,
přijde vám za „pouhé“ dva měsíce odpověď: „Sorry, we are full.“ Poté začne
proces shánění ubytování od začátku.
Po prostudování informačních
materiálů o Venezuele je zřejmé, že v této zemi je značná kriminalita a že
pouze Margarita je rájem, kde se turisté mohou procházet bez jakéhokoliv
strachu z lupičů. Již v minulosti jsme se dočetli o tom, že nulová
kriminalita je na Kubě a v Thajsku a přesto našemu veliteli byla
ukradena na Kubě digitální kamera, a šnorchlovací pomůcky v Thajsku. Naproti
tomu měla být rájem kriminality Jihoafrická republika, ale tam nikdo
o nic nepřišel.
Skoro jsem si myslel, že i po
pobytu ve Venezuele neutrpíme žádnou majetkovou či jinou újmu a že
hrozby z příruček před značnou kriminalitou zůstanou nenaplněny, leč stalo
se, že poslední den se stal Bárt obětí agresivního loupežného přepadení, a to
na klidném místě bezpečné Margarity (blíže o tomto příběhu na konci cestopisu).
Pokud se člověk pohybuje po
Venezuele, nemůže zůstat apatický k současnému prezidentovi, který již
vládne mnoho let a pravděpodobně se z něj stane časem neomezený diktátor,
a to Hugo Chávezovi. Jedná se o velmi charismatického petrodolarového
prezidenta, který buduje postupně ve Venezuele socialismus po vzoru svého
velkého idola Fidela Castra. Ve Venezuele zatím nejsou znát projevy komunismu,
tak jako na Kubě, neboť nefunguje lístkový přídělový systém, avšak každý, kdo
má nějakou tuzemskou měnu, se ji snaží za každou cenu vyměnit za USD nebo
EUR. Tuzemská měna bolivar je značně nestabilní, což lze dokumentovat tím,
že při příjezdu jsme obdrželi za 100 USD 220.000 bolivarů a pár dní
před odjezdem 320.000 bolivarů (obdobně EUR při příjezdu 260.000 bolivarů, při
odjezdu 400.000 bolivarů).
Nebudu popisovat politické
praktiky Hugo Chaveze, se kterými jsme se seznámili z různých zdrojů, je
však třeba říci, že jeho politika se musí líbit chudým a prostým lidem, neboť 1 litr nafty stojí ve
Venezuele méně než 50 hal. a jeden litr benzínu méně než 1 korunu
(1 litr balené vody je asi 20x dražší). Energie do chudinských čtvrtí
a indiánských vesnic je dodávána státem bezplatně a v různých
chudinských čtvrtích a indiánských vesnicích jsou budovány záchytné
zdravotnické zařízení, kde je veškerá zdravotnická péče poskytována zdarma.
Chavez se také rozhodl zlikvidovat „ďábla“ Bushe, a to tím, že chudině
v Americe je zadarmo z největšího Venezuelského tankeru
poskytován při různých příležitostech bezplatně topný olej, když se o tyto
chudáky není schopna postarat sama Amerika. V nedávné době byli
obšťastněni tímto olejem chudáci v Bronxu, který je částí New Yorku.
Chavezovi jde o to, aby narušil hegemonii Spojených států ve světě a navazuje
velmi čilé obchodní styky nejen s Kubou, ale i s Ruskem, Čínou a Iránem.
Jeho politickým směrem je antiamerikanismus ve všech podobách, který se
zatím neprojevuje přímým znárodňováním, ale tím, že zahraniční společnosti mají
diametrálně odlišnou daň z příjmů, cca 70 %, oproti tuzemským
společnostem, jejichž daň z příjmů dosahuje nejvýše 40 %. Poslední volby,
koncem roku 2006, sice nebyly svobodné, avšak ještě nějaké byly. Lze
předpokládat, že žádné další volby nebudou a Chavez využije své politické moci
k tomu, aby se stal na neomezenou dobu neomezeným vládcem Venezuely. Zcela
nepochybně využije zkušeností Fidela Castra, který si vždy uměl poradit
s jakýmkoliv odporem, který by narušoval zaběhlý systém, jehož cílem
je dosažení plnohodnotného socialismu pro všechny, tedy pro lid,
když velký Chavez je zosobněním Lidu. Zaplať bůh, že někdo tak
podporuje Fidela Castra jako Chavez, protože co by si bez něj počal. Čím více
návštěv Chaveze v Havaně u Fidela, tím více reklam pro firmu Adidas, která
zahltí, po pádu Castra, s přechodem na tržní ekonomiku, trh veškerým
sportovním zbožím.
Pokud by někdo měl zájem cestovat
do Venezuely, doporučoval bych se spojit před odjezdem se svými požadavky
s paní Angelikou, která vlastní cestovní kanceláře Saranda Tours C.A. (sarandatours@hotmail.com, www.sarandatours.com, (0295) 4168876).
Uvedená dáma má velikost trička XXS, je hrozně malinká, drobounká a
roztomilá. Je to Němka žijící více než deset let ve Venezuele,
hovořící velmi dobře nejen svým rodným jazykem, ale i španělsky,
anglicky a částečně i česky a když se s ní udělá dobrý kšeft, obšťastní
zákazníka plechovkou českého piva značky Gambrinus. Vědět o této dámě před
odjezdem, byl by pobyt ve Venezuele ještě efektivnější a pravděpodobně by se
nestalo, že z vysněných cílů bysme nedosáhli na Andy, tak jak se nám
stalo.
Pokud chcete poznat přírodní
krásy Venezuely, musíte absolvovat hodně přeletů. Za dobu pobytu ve Venezuele
jsme měli celkem 11 vzletů a přistání. Trochu jsme se báli, že výlety nebudou
dobře organizované, avšak byli jsme velmi překvapeni, neboť veškeré služby,
které byly domluveny přes Angeliku, fungovaly dobře.
Pokusím se velmi stručně nastínit
některé klíčové okamžiky našeho putování ve Venezuele, které bude doprovázeno i
několika fotografiemi.
8.1.2007
- Odlet z Frankfurtu
Sraz byl v 6:00 hod. na
Denisově nábřeží, kde, po posilnění 15-ti letou whiskou zn. Dimple a po
rozloučení s personálem PDN, který nás vybavil revolučními rekvizitami,
jsme nastoupili do mikrobusu a vydali se za hlasitého hlaholu do Frankfurtu na
letiště. Cesta byla veselá,
neboť bylo ještě mnoho alkoholu. Odlet byl v 15:00
hod., přílet na Margaritu ve 20:00 hod., avšak ve Venezuele je čas
mínus pět hodin. Po příletu jsme si objednali
taxíky a nechali se odvést do pensionu ke Kristiánovi,
vzdáleném asi 30 km
od letiště. Po příjezdu do hostelu následovalo obvyklé dohadování o ceně
jízdného, přičemž dva taxíky obdrželi od nás celkem 80 USD. Jaké ohromné peníze
to byly, s přihlédnutím k obvyklým cenám ve Venezuele,
jsme pochopili až záhy. V Posadě Margarite nás přivítal sám majitel
Kristián, muž kolem 40 let, značně pobledlý, vyprahlý, pravděpodobně
zfetovaný a ožralý dohromady. Jedná se o Němce, který asi před 15
lety odjel ze SRN a od té doby tam nebyl. Náš dojem byl, že utekl
před nějakým průserem a tak se návratu do své země bojí jak čert kříže.
Ubytování a služby v jeho ubytovacím zařízení byly velmi skromné.
Každé ráno zhruba v 5:00 hod. začali navíc řvát bojoví kohouti a první dny
se nedalo vůbec spát. Další dny už jsme byli ale tak unaveni, že se
nějak spalo.
Myslím,
že za 13 USD/ noc a osoba nebylo ubytování zase tak hrozné. Pokoje byly sice
malé, ale proč bydlet v obřích apartmánech, když se domů vracíte
v deset večer a vstáváte v sedm ráno, abyste si již v osm mohli
dát na pláži k snídani 222 ml venezuelského piva Polar. Ano, Kristián
působil jak zfetovaný, ale zase mluvil nahlas (dokonce i Honza prohlásil,
že dost huláká). Pátý den našeho pobytu zásobil ledničku více než jeho
obvyklými dvaceti pivy a měl pochopení, když jsme čas od času zpívali ostatním
hostům v jedenáct hodin večer českou hymnu. Kohouti, co ráno v pět
začali kokrhat, navíc nepatřili Kristiánovi, ale jeho sousedovi,
takže vinit ho z toho, že je na nás „narafičil“ není fér. Večer se po
terase často linula vůně „trávy“, za barem se usmívaly dvě sympatické
Venezuelanky a komáři vás štípali pouze do výše kolen. Pravda někdy
netekla voda, ale když jsme asi již třetí den objevili tajnou páčku, kterou se
přepínalo zřejmě na tajný zásobník, musím konstatovat, že tak špatný
hotel to zase nebyl.
9.1.2007
- 12.1.2007 pláž El Agua, výlet po Margaritě
Náš hostel byl podle e-mailu
vzdálen zhruba 500 m
od pláže El Agua. Ve skutečnosti se jednalo o vzdálenost asi tak 2 km, neboť rychlou chůzí jsme
se dostali na pláž zhruba za 30 minut. El Agua je podle
informačních materiálů nejkrásnější pláž na Margaritě, je podobná pláži na Kubánském
Varaderu, dlouhá je asi 3 km a lemovaná palmami.
Stále fouká od moře vítr, který zvedá vlny a v moři se nedá moc
plavat, je nutné se soustřeďovat pouze na boj s přicházejícími
vlnami. Je také nutné upozornit na to, že vlny táhnou od břehu, takže není
vhodné se pouštět při koupání do větší hloubky.
Problém nastává, pokud chcete
vybrat peníze z bankomatu. Jediný bankomat na pláži byl v hotelu
Flamingo, který však nefungoval, jako ostatně všechny ostatní bankomaty
ve Venezuele. Peníze jdou vyzvednout ve speciálních směnárnách, na kartu,
kde je nutné předložit platební kartu společně s pasem a učinit
otisk palce, po namočení do speciální látky, na výběrní lístek a ještě
podpesat. Je však třeba uvést, že
směnárna sráží 10 % poplatek z uvedené transakce. Inu drahá služba,
ale pod patronací státu přinášející velké tržby do pokladny
z cestovního ruchu.
Pravda
je, že bankomat sháněl intenzivně nejvíc Honza. Snad každý druhý den nějaký
bankomat „zkoušel“, aby se znovu a znovu přesvědčoval, že nefunguje. Jaké bylo
naše překvapení, když jsme ve městě Ciudad Bolivar jeden fungující bankomat
objevili! Jaké ale bylo překvapení Honzovo, když zjistil, že
tentokrát nefunguje jeho karta. Byl zdrcen a přemýšlel, co se stalo. Skoro půl
hodiny nemluvil, načež pak náhle vyhrkl: „Ty vole, Iva!“ Ukázalo se, že jeho
žena Iva zřejmě trpěla steskem po milovaném muži a tak musela zahánět
„depresivní nálady“ různými nákupy. Ten den také byly v ČR v Praze nějaké
slevy – asi na oblečení – a Iva, jak jsme rychle Honzovi vysvětlili,
zřejmě vyčerpala nemalý finanční denní limit na kartě těmito výhodnými nákupy.
A protože žádný jiný fungující bankomat jsme ve Venezuele již nikdy neobjevili,
Honza žádné peníze také za celý pobyt nevybral.
V průběhu těchto dnů jsme
domlouvali naše výlety s Angelikou a začali být nervózní,
že se nic neděje. Ve čtvrtek 11.1.2007 jsme konečně byli seznámeni
s tím, že 13.1.2007 začínáme poznávat Venezuelu. Neváhali jsme a objednali
si na další den - pátek 12.1.2007-
výlet nazvaný „Safari Jeep“. Na korbě terénního vozidla nás náš řidič
provezl celým ostrovem – konečně se začalo něco dít.
Margarita je tvořena dvěma
ostrovy, které jsou spojeny mostem. Východní ostrov je celý zelený,
obydlený a turisticky atraktivní, západní ostrov je vyprahlý, liduprázdný,
avšak velmi zajímavý, neboť právě na něm je možné absolvovat na písečných
cestách jízdu v terénních automobilech.
sobota 13.1.2007 - odjezd z Margarity na Orinoco
Ráno jsme začali dolaďovat formu na odpolední přesun
letadlem do Maturinu. Vnitrostátní leteckou společností jsme se vrtulovým
letadlem přemístili, po zhruba hodinovém letu, do města Maturin, které je
centrem obchodu a těžby ropy ve Venezuele. Naše skupina byla tvořena devíti
lidmi, na výlet se s námi totiž vydal i Frank – občan SRN.
Po ubytování v hotelu, vzdáleném asi 5 km od letiště, jsme vyrazili
na pivo do pravých venezuelských pivnic. Poprvé za dobu svého pobytu jsme
narazili na hospodu, kde měli pivo v jiné lahvi než 220 ml, a to
v lahvi, která připomínala naše malé pivo o obsahu 375 ml. Pivo bylo
levné, zhruba 10,--Kč za jednu láhev, atmosféra uvolněná, hospoda vybydlená,
spotřeba piva velká. Poprvé jsme se více skamarádili s Frankem Krepsem, policistou,
který sloužil v mírových sborech v Kosovu a který procestoval
snad celý svět, neboť k tomu disponuje nejen finančními prostředky,
ale dostatečným časovým fondem. Má totiž ročně 16 týdnů dovolené. Po vypití
zhruba 100 piv jsme se odebrali přímo na ulici do jakéhosi baru,
kde se tančilo a výdejní prostor pro alkohol byl oddělen mohutnou
železnou mříží. Venezuelanky předváděly latinskoamerické tance Sambu i Merenge,
avšak na Standu neměly, protože nezvládly jeho mistrné provedení kozáčku.
neděle 14.1.2007 -
16.1.2007 - delta Orinoco
Ráno jsme si v hotelu místo snídaně dali slivovici a
dodávkou s odjezdem v 7:00 hod. z Maturinu jsme se přemístili
k vesnici, která sloužila jako nástupiště na cestování po deltě Orinoko.
Ve velkém a vysokém člunu bylo dost místa na pohodlné usazení. Přepravovali
se s námi také nějací indiáni. My jsme byli informováni velitelem
člunu, mohutným černochem z Trinidadu, o tom, co všechno vidíme při
průjezdu různými částmi Orinoka. Po zhruba dvouhodinové cestě jsme
dorazili do kempu - „CAMP ORINOCO ATLANTIC LODGE“. Ubytováni jsme byli
v krásných stylových chýších, které byly přizpůsobeny zhýčkaným turistům,
neboť měly síťové bočnice, pevnou podlahu, postele, ba i záchod a studenou sprchu, kde tekla
slaná voda.
Indiáni totiž bydlí
v „domech“ postavených na kůlech. Do bahnitého dna jsou ukotveny kmeny
palem, střecha je z hustě propletených palmových listů a podlahu tvoří
slabé volně ložené kulatiny – rovněž slabé kmeny palem. Domy nemají stěny,
indiáni spí v houpacích sítích – tzv. „hamakách“ a ve kterých rovněž tráví pravděpodobně celý
svůj život. Na malém ohništi uprostřed chýše se vaří.
Indiáni jsou z kmene Warao.
V překladu to znamená „lidé z kánoe“. Říká se, že jejich děti umění
dřív pádlovat a plavat než chodit. Hladina Orinoka mezi obdobím sucha a dešťů
kolísá až o tři metry, proto také ty chýše na kůlech. Materiál na kůly i
střechy příbytků poskytuje palma moryche – Mauritia flexuosa. Říká se jí také
strom života. Má silný rovný kmen a hustou korunu. Dosahuje výšky až 35 metrů. Plody mají
žlutou dužinu a skořápka podobná ořechové má červenou barvu. Plody mají vysoký
obsah vitamínu C, jí se jako ovoce nebo se z nich vyrábí sirup a
z něj fermentovaný nápoj podobný vínu. Z palmové mouky se peče
chléb a larvy i červy z dutin této palmy jsou žádanou pochoutkou pro děti.
Z vláken mladých listů zhotovují indiáni hamaky a pletou košíky,
z palmového dřeva vyrábí nádobí, nástroje a pádla. Více než 90% indiánů
kmene Warao žije desítky kilometrů od nejbližší lékařské péče, na jejich území
nejsou školy, nevedou sem cesty. Jediným dopravním prostředkem je člun.
Odhaduje se, že asi polovina dětí kmene Warao trpí tuberkulózou, častá jsou
průjmová onemocnění, většina domů na kůlech nemá jiný zdroj pitné vody než vodu
z řeky nebo močálů, které zároveň slouží jako kanalizace.
Po obědě jsme odjeli člunem do jakési střediskové
indiánské vesnice, kde jsme procházeli různé druhy indiánských obydlí a
setkávali se s realitou běžného indiánského života, který však byl
již poznamenán civilizačními výdobytky plastových lahví, elektřiny a různých
elektro přístrojů. Do všech domácností však bylo dokonale vidět, protože jak
již bylo řečeno, indiánská obydlí nemají žádné bočnice.
K večeru jsme odjeli do další indiánské vesnice a po
její návštěvě pozorovali západ slunce nad Orinokem. Ve vesnici byl smrad a špína a Přemek jako
zběhlý veterinář nás varoval před jakýmkoliv dotykem s různými
předměty a lidmi, neboť prohlásil, že tady je velké nebezpečí cholery. Kuriózně
působila ve vesnici bílá, poměrně kvalitní, stavba nemocnice, kterou nechal
vybudovat Chavez pro chudé indiány. Tato stavba samozřejmě měla na boku velký
revoluční transparent s vyobrazením prezidenta a měli jsme to štěstí,
že jsme absolvovali i v tomto malém nemocničním zařízení
exkurzi, při které nás s vlídným úsměvem přivítal i venezuelský lékař. Při
cestě zpět do kempu již byla tma, člun bojoval s příchozími vlny Atlantiku
a většina z nás na člunu šíleně řvala.
Večer jsme jeli s naším černochem Viktorem do jedné
zátoky na Orinoku chytat krokodýly. Úžasný zážitek. Oči krokodýlů svítily jako
ve filmu a indiánovi se podařilo jednoho menšího krokodýla chytit. Většina
z nás se s ním také vyfotila.
15.1.2007 ráno jsme odjeli z našeho kempu a
navštěvovali postupně různá indiánská obydlí, kde jsme se seznamovali
s životem prostých indiánů. Po vzoru našeho černocha jsme zdravili indiány pokřikem „Džakera!“, což
v překladu znamená něco jako „Jak se máš?“ Při pobytu na Orinoku
jsme se také seznámili s technologií chytání ryb indiány, a to pomocí sítě, kam vplují ryby po vhození
velkého kamenu přivázaného na provazu. Vše nám bylo předvedeno a jednu rybu
jsme dostali výměnou za Coca Colu. Oběd nám byl připraven v jednom krásném
místě u jednoho z ramen Orinoka, kde jsme
se také koupali, avšak báli jsme se o svůj holý život, protože koupání
v Orinoku není právě bezpečné. Mimo jiné v něm plavou masožravé piraně a i když jsme byli
ubezpečeni, že v tomto úseku žádné nejsou, moc klidní jsme nebyli. Po
obědě jsme na větších kánoích bez motoru vyrazili proti proudu a asi za 30 minut přistáli. Šli jsme
zhruba na hodinovou výpravu do džungle s Viktorem, indiánem a indiánkou.
V džungli jsme byli seznámeni s tím, co lze všechno sníst a vypít
a z čeho všeho je možné dělat předměty sloužící k životu
indiánů. Nikdo z nás ale neměl odvahu pozřít termity, kterých měl Viktor
plnou ruku, již mlsně olizoval.
Po navrácení do našeho kempu jsme povečeřeli rybu a vypili
pár skleniček coly s pravým venezuelským rumem. Večer indiáni chytali ryby a vylovili také dva
ohromné rejnoky v průměru okolo 90 cm. Jejich
„elektrické“ mrskající se ocasy byly o
to víc nebezpečné o co víc se každý z nás, posilněn rumem,
snažil přiblížit natolik, aby udělal co nejlepší snímek.
Další den jsme chytali piraně v jedné zátoce Orinoka,
avšak bez velkého úspěchu, neboť jediným úlovkem byla piraňa veliká asi 20 cm. Poté jsme projížděli
různými novými partiemi na Orinoku, kde řvaly chvílemi opice a také jsme viděli
sladkovodní delfíny. V 16:00 hod. naše cestování po Orinoku skončilo.
Vystoupili jsme v jednom městečku na břehu Orinoka a
odjeli s připravenou dodávkou do města Ciudad Bolivar. Jeli jsme i
přes venezuelskou chloubu - nový, téměř tříkilometrový, most přes Orinoko.
Cesta trvala asi čtyři hodiny a byla zpestřena požíváním moravské slivovice.
Večer jsme se ubytovali v hotelu, který byl přímo proti letišti, a šli na
pár piv.
Při vnímání zážitků a času, které jsme strávili na
Orinoku, jsme si uvědomovali, že platí stará dobrá zásada formulovaná přesně
Lubošem na Kubě, že fotky jsou jen slabým odleskem prožité reality.
V záznamech ze dne 18.1.2007 mám poznamenáno, že při rozhovoru
o Orinoku a o indiánech prohlásil Přemek doslova: „Úplně mě dostal výraz
těch očí indiánů, to mě teda vzalo, ta netečnost, no to je hrozný, ale zároveň
fascinující“.
Je třeba dodat, že
oproti pobytu v afrických ghetech, které jsme navštívili v roce 2005,
kdy byl náš pobyt provázen zvýšenou aktivitou dětí a zájmem žen i mužů o turisty, byla situace na Orinoku
opačná. My jsme se procházeli kuchyněmi a „obýváky“ v indiánských obydlích
na kůlech, ale indiáni zůstali naprosto neteční k tomu, že jim lezeme
do jejich soukromí a kupodivu na nás nechtěli ani žádné civilizační
cetky (přívěšky, propisky, trička a pod.) ani dolary. Byli absolutně neteční.
Jak již jsem uvedl, organizace výletu na Orinoko se nám
líbila. Pokud by někdo měl zájem o bližší informace, je možné je najít na www.orinocodelta.com. Při návštěvě
Venezuely si určitě nenechte ujít výlet do této delty.
Orinoko je čtvrtou nejdelší řekou
v Jižní Americe a pokud jde o množství vody, třetí nejmohutnější
řekou na světě po Amazonce a Kongu. Orinoko v jazyce kmene Warao
znamená „otec naší země“, dosahuje délky 2575 km, říční delta se
prostírá na ploše asi 30 tisíc kilometrů čtverečních. Její voda je
rudohnědá, připomíná Coca-Colu, což způsobuje půda bohatá na železo.
Povodí Orinoka pokrývají husté tropické pralesy, deltu především mangrové
porosty.
17.1.2007 - 19.1.2007
- Canaima
Ráno jsme pozřeli venezuelská vajíčka se šunkou
v baru u místního hotelu (polovina účastníků zájezdu měla co dělat, aby
ještě navštívila WC v hotelovém pokoji) a pomalým krokem jsme se vydali do
prostor vnitrostátního letiště ve městě Ciudad Bolivar. Následovalo chaotické
rozdělování do třech skupin, které budou přepravovány samostatnými
„mini letadly“ zn. Cesna do Canaimy. Měl jsem to štěstí, že jsem při
rozdělování byl umístěn vedle pilota – řidiče Cesny. Úžasný zážitek. Když stroj
nastartoval, měl jsem pocit, že sedím ve 40 let starém Wartburgu a vůbec jsem
si neuměl představit, že tento stroj s chvějícím se interiérem bude
schopen absolvovat let do Canaimy. Po vzlétnutí jsem pochopil,
proč nelze celou řadu cest ve Venezuele absolvovat autem po silnici,
neboť pod námi byla voda, prales, voda a zase prales. Po hodině letu se začaly
ukazovat stolové hory, tzv. Tepuis, nádhera. Jedná se o vysoké skály čnící
téměř kolmo vzhůru z okolí půvabné roviny, které vytváří až mystické
útvary. V Kapském městě jsme před dvěma lety vyšli na nejznámější
stolovou horu, tady jich jsou desítky. Na letišti nás očekával anglicky mluvící
indián kmene Pemón, který nás informoval anglicky o tom, co bude následovat.
Pojedeme za velkým dobrodružstvím na větších indiánských kánoích, kde bude
pořád stříkat voda. Máme mít s sebou hlavně krém proti slunci a různým
potvorám. Inu, vyrazili jsme okolo poledne proti proudu úchvatné řeky
Carrao. Několikrát jsme vylezli z kánoe a přecházeli určité úseky
pěšky, neboť kánoe nebyla schopna projet úsek se sníženou hladinou řeky se
všemi pasažéry. Připadali jsme si jako na pokraji ráje, jenom nám vadilo to,
že jsme byli neustále ostříkáváni proudem červenohnědé vody
z řeky. Pohledy na okolní krajinu byly skutečně fascinující. Slunečná
řeka Carrao má jeden významný přítok, a to menší řeku Churún, která směřuje do
tzv. Ďáblova kaňonu. Zhruba po jedné hodině jízdy na kánoích,
od soutoku řek v tomto kaňonu, jsme se dostali na místo našeho
tábořiště, které bylo přímo umístěno proti vodopádu Salto Angel – 979 m vysokém. V této
souvislosti je třeba zmínit, že se jedná o největší vodopád na světě,
který byl objeven těsně před druhou světovou válkou a teprve před několika lety
jej horolezecky pokořila jako první slovenská a následně česká horolezecká
skupina.
Nastala velká euforie, focení nejvyššího vodopádu světa a
koupání v řece Churún. Začalo se stmívat a naši průvodci se snažili o
to, aby nám bylo v ubytovacím zařízení žádné cenové kategorie dobře.
Začala se připravovat večeře, a to kuřata na ohni, avšak ty potvory ne a ne být
připraveny ke konzumaci. Každý z nás si vyhlédl svojí hamaku a
k ulehnutí do ní a k spánku nám chyběl pouze plný žaludek.
Po večeři, která byla asi ve 21:00 hod., jsme bez jakéhokoliv alkoholu
zalehli do hamaky a snažili se spát. Žádná sláva. Odpočinek po obědě
v této houpací síti by byl příjemný, avšak spánek celou noc nejde
absolvovat. Ještě že budíček byl ve 4:00 hod., protože jsem nemusel, poté
co jsem se vzbudil ve 2:00 hod., čekat tak dlouho na to, až nastane
túra k patě největšího vodopádu světa nočním a následně probouzejícím se
pralesem. Zhruba po hodině a půl cesty jsme se dostali k onomu zmiňovanému
místu, celí mokří z vlhkosti dosahované v uvedeném prostředí,
umocňované naší rychlou chůzí. Prožili jsme velké zklamání, které je zachyceno
na fotografiích, kdy na ten podivný úkaz – nejvyšší vodopád
světa – dorazil mrak, který nám neumožnil shlédnout jeho krásu v plné jeho
nahotě. Zhruba jednu hodinu jsme marně čekali na to, že se mrak
odvalí, a poté se vydali zpět do tábořiště. Bylo nám tak trochu smutno a cestou
zpět nikdo nežertoval ani nemluvil. Nebýt pohledu ze včerejšího dne večer,
neviděli bysme tento přírodní skvost. Po návratu do kempu následovala snídaně a
odjezd kánoí zpět na Canaimu, přičemž cesta netrvala pět hodin, jako
proti proudu, ale pouze tři hodiny. Když jedete kánoí po proudu, voda
v klidných partiích řeky nestříká a stříká pouze v peřejích. Jako
pasažér jsem si připadal jako na kánoi na českých řekách, akorát že pádlo
měl pouze indián na špici kánoe a za vodáky, místo jejich fyzické
síly, makal motor. Pro případné další cestovatele musím zmínit jedno
moudro pramenící z chování jednoho našeho kamaráda. Ten nerespektoval
rady indiánů a při cestě zpět nepoužil žádný krém, žádné tričko a ani
nepil žádné tekutiny a jaké bylo jeho překvapení, když jsme dorazili
do kempu na Canaimě a bylo mu blbě.
Z toho plyne poučení, že při cestách tohoto typu musíme
respektovat dobré rady domorodců, kteří to myslí s turisty dobře.
Ti, kteří se drželi rad indiánů, si po návratu na Canaimu
užili. Canaima je krásná laguna, kterou vytváří řeka Carrao s několika
vodopády – opravdová radost, neboť, pod vedením zkušeného indiána, jsme
poznávali místní faunu a flóru a především na vlastní kůži zažili procházku pod
vodopády. Poté následovalo koupání v laguně a každý se věnoval věcem,
které považoval za příjemné. Někteří z nás jsme začali pít
v pozdních odpoledních hodinách venezuelský třtinový rum a začali, za
přítomnosti našeho německého kamaráda Franca a nových francouzských a
kanadských kamarádů, diskutovat o životě. Udělal jsem dobře a držel
jsem se Martina, kterému bylo blbě, a tento sehnal manželské dvojlůžko,
ve kterém jsem s ním strávil v kempu noc, ačkoliv všichni
moji kamarádi spali v hamakách. Nejlépe na tom byl Jirka, protože si
vybral hamaku, která byla v těsné blízkosti u východu z přístřešku,
ve kterém se spalo a každý, kdo v noci konal ať už malou nebo velkou
potřebu, musel projít cestou k východu okolo Jirky. Není divu, že každý,
kdo vycházel z přístřešku, narazil do hamaky Jirky, který se okamžitě
vzbudil, neboť jeho postel se v důsledku nárazu jiné osoby rozkývala.
Jirka pochopil, jak je asi člověku, pod kterým se „houpe židle“.
Ráno s ním nebyla řeč, neboť se cítil malátný, což nebylo způsobeno
večerní konzumací alkoholu, ale jeho pernamentním buzením osobami
vykonávajícími svoji potřebu.
Ráno 19.1.2007 v pátek jsme si užívali krásy
Canaimské laguny, a to v prostoru, který je na ostrově na
krásném místě v kempu Tomáse Bernala (e-mail: bernaltour@terra.com.ve), kde jsme
trávili předchozí noc. Toto ubytovací zařízení také zajišťovalo výlet na
Salto Angel. Adresu uvádím proto, že služby uvedeného zařízení můžeme
doporučit. Je třeba říci, že po vzoru Standy z předchozího dne, jsme,
pod jeho vedením, učinili dopoledne výlet do zakázaného území, a to
na horní hranu vodopádu na Canaimě, čímž jsme nerespektovali tabulkou označené
zákazy, které byly předchozího dne umocňovány slovním apelem našeho průvodce.
Ve 14:00 hod. jsme odlétali, ještě strašnější Cesnou než
při příletu, zpět do Ciudad Bolivaru. Jirku trošku znervórnil pilot
v kšiltovce, jehož věk pravděpodobně převyšoval 70 let,
který si při letu prováděl manikúru. Nicméně přistání proběhlo dobře
a po setkání s ostatními členy skupiny na letišti jsme se odebrali,
s naším dalším průvodcem, na prohlídku historického centra tohoto města.
Zvláště fascinujícím dojmem působilo Orinoco a jeho nábřeží, když
v období dešťů jeho voda je o 10
m výše než byl její stav v tomto období sucha.
Večer jsme odlétali zpět na Margaritu, a to po rozloučení
s našimi kamarády Přemkem a Martinem, kteří druhý den vyjížděli na
další na to navazující výlet na největší přítok Orinoca – divoký veletok – řeku
Cauru.
Přemek a Martin – výlet na řece Caura – 20.1. – 23.1.2007
CIUADAD BOLIVAR
20.1. Ráno vstáváme
v posade DON CARLOS. Procházka po městě. Balíme, čekáme, na Chozeho
Gregoriho. Fotím skvělý koloniální interiér posady.
V 9:30 vyrážíme na cestu,
po dvou hodinách zastavujeme u poslední čerpačky (pouze sud nafty a
hadice). Končí zde asfalt, začíná prales a malé plantáže místních indiánů. Po
dvou hodinách příjezd do LOS TRINITEROS. Oběd společně s dvěma papoušky ara na stromě, s
výhledem na řeku CAURA, motýli, tropický déšť. Přijíždí kanoe s indiány
kmene Pemon a odplouváme proti proudu. Na řece je hodně ptáků a samé obrovské
kameny. Po 40 min. přistáváme na ostrově uprostřed řeky a vynášíme věci.
Indián jde do džungle pro barel s hamakama a moskytiéry a odjíždí.
Koupačka, pozorování ptáků, ara, volavky, večeře hovězí s těstovinami.
Desinfekce místním alkoholem.
Jdeme spát do hamak. V noci
slyšíme jak se něco přibližuje a dělá bordel v místním houští.
21.1.Ráno zjišťujeme, že nám
někdo sežral chleba. Asi aguti.
Ráno koupačka, snídáme lečo
s melounem, kafe, slivka. Pozorujeme papouška, chytáme ryby. Já do
moskytiéry (4), Přema na háček (1). V 10:00 přijíždí kanoe a v 10:45
odjíždíme. Plujeme asi 6 hodin
s jednou zastávkou na jídlo – (rýže z varnice + rybí salát).
Přema ho snědl pouze polovinu, přesto mu vyskákala kopřivka. Na zastávce
potkáme loď plující zpět (asi germáni). Od místních indiánů kupujeme veliké
banány a vyplouváme. Do EL PLAYON (indiánská vesnice Yekunů) připlouváme
v 17:00, rychlá koupačka, praní věcí, západ slunce. Místní indiánka
přinesla hamaky a moskytiéry a zavěšuje nám naše bydlení. Díky své výšce
jí trochu pomáhám (viz foto) místní Indiáni tu provozují i hospodu. Dáme 2
Cervezi a při návratu se nám plete do cesty kapybara. Jde s námi
na večeři a tam zjišťujeme, že je to stálý obyvatel místní vesnice,
jmenuje se Christina. Je rok stará a ochočená a nejvíce ji chutnají naše
špagety. Ještě, že kapybary jsou býložravci. Večeříme ………hovězí maso, pečené
banány a mrkvovo - ? salát. Popíjíme slivovici, jdeme spát do hamak. Ráno
se probudím zimou. Asi už jsem si zvykl na zdejší teploty. Ještě že jde
Přema ze záchodu a donese mi dlouhé kalhoty. Představa, že vylézám
z hamaky a potácím se do batohu pro oblečení se mi vůbec nelíbí.
22.1.Ráno se jdeme vykoupat a
vyrazíme s José Gregorim na stezku okolo vodopádu. Cestou potkáváme české
turisty, kteří tu jsou už od včerejška a během cesty chytli ten tropický déšť
(1,5 hod.). Na stezce mezi dolním a horním tokem Caury (7 km) potkáváme různé indiány,
Yekuny, Saníma z amazonie a další, některým to trvá k domovu až 20
dní (20x50 km = 1000 km).
Za 3 hodiny přicházíme na krásnou vyhlídku k vodopádům Salto Para.
Zde nás překvapují betonové fundamenty domů, které zde zanechali
venezuelští inženýři při plánování místní přehrady. Zatím jim to
nedopadlo! Zpáteční cestou potkáváme indiánskou rodinu (děda+babička) s 4.
měsíčním dítkem. Cestují do Puberto Orda na operaci rozštěpu horního rtu. Náš
průvodce jim nese zavazadlo (viz foto). Cestou potkáváme jeho indiánského
tátu, který nese na zádech motor lodi, amazonské indiánky cestou kojí
malé děti, mladí chlapci nosí vlnité střechy, benzín a různý materiál. Na
závěr odbočujeme ze stezky a jdeme přes skalní masiv prý přes zakázanou
cestu. Ze skály je velice pěkně vidět celá řeka Rio Caura, ke které jsme se
spustily z vrchu. Dole jsme dali koupačku, popili Cervezu, Jose se zatím
snažil chytat Morokoto. Bezúspěšně.
23.1.Hned ráno po rozednění
pijeme kávu s jedním členem místní posádky. Přes rameno nahozenou
automatickou pušku, ale tváří se přívětivě. Tvrdí, že už zadrželi 1000
nelegálních hledačů diamantů. Po kávě vyrážíme do džungle. Při obhlídce různých
druhů stromů Přemu zaujal strom s léčivými účinky na bolesti zad. Prý to
potřebuje pro svou starou. Bohužel se nedohodli, prý jsou potřeba čerstvé
výhonky. Plantáž Juky a na stezce se už opět objevují indiánští nosiči. Snídáme
a asi v 11:00 hod. vyplouváme zpět po proudu. Cestou zastavujeme
v indiánské vesnici Boca Nitchare (bydliště našeho kapitána). Prohlídka
místní ošetřovny, školy a nezbytné cetkárny. U řeky fotíme výrobu nových lodí
(kanoí) z jednoho kusu dřeva a ochutnáváme kasavu (chleba
z juky).
Těsně před západem připlouváme
na náš ostrůvek, kde přenocujeme. Avšak naše hamaky jsou už obsazeny dvěma
germány a maďary. Pozitivní je, že maďar je rybář a právě chytil 5 kilovou
pajaru-dravce, chutí připomínajícího candáta. Před večeří jsme se zbavily
posledních zásob slivovice a Přema vesele konverzuje s maďarkou. Maďar
zatím váže háčky na vlasce.
V noci mě probudilo zatím
nejbrutálnější Přemovo chrápání. Do rána jsem už moc nezabral. Ráno koupačka a
potom malá bludka (mírná dezorientace) v pralese. Asi po hodině
jsme došli na břeh a našli tábor.
Snídaně, Přema vesele
konverzuje, rybář váže vlasce na háčky. Po snídání asi v 10:00
nás kapitán odváží do první kreolské vesnice LOS TRINITEROS. Kde nás má
čekat auto. Samozřejmě, že tu není. Čas zde plyne opravdu hodně pomalu. Zatím
si to vychutnáváme. Po obědě si dávám první cigaretu. Přema začíná být
malátnej. Jdeme se radši koupat. Po koupačce dávám druhou. Stále nikdo.
Konečně v 17:00 přijíždí typický venezuelan s terénní Toyotou.
Nasedáme a svištíme zpět do Ciudad Bolivar. Do Posady Dona Carlose přijíždíme
večer ve 23:00 a po dlouhé době usínáme opět v postelích.
Ráno v 6:30 přejíždíme na
cestě do Puerto Ordas, kde potkáváme hlouček
turistů. Přemův komentář: „Hele ty jsou ňáký hnusně bílý. To budou asi
češi!“.A co myslíte? Měl pravdu. V 10:00 odlétáme směr Margarita.
Přelet do Pormalaru s jedním mezipřistáním proběhl
bez problémů. Ačkoliv se jednalo o vnitrostátní linku, byla pro pasažéry
zajištěna dostatečná nabídka alkoholických nápojů. Po nastoupení do vozidla, které nás mělo
přepravit do naší posady, bylo rozhodnuto, že se jede ještě do
hospody. Navštívili jsme takový přiblblý venezuelský bar,
který provozovala Rakušanka. Před hotelem prováděl nějaký ztroskotanec
hrátky s ohněm, všude byl strašný smrad po naftě a musím říct, že mně
ani nechutnalo to pivo, které někdo pořád objednával. Martin pořád trpěl.
20.1.2007 - 22.1.2007
- Margarita
V sobotu ráno jsme se nějak dostali pomalu na pláž a
bylo velké děkování za výlet u Angeliky, jen Martin řešil svoji
neuváženost celodenním pobytem na pokoji v úžasném penzionu u Kristiána.
Někteří z nás si půjčili vodní skútr a prožívali euforii na velkých vlnách.
Domluvili jsme si půjčení auta na druhý den. Po návratu do penzionu bylo hodně
veselo, Martin ožil, Luboš nás přesvědčoval o tom, jak je dobré se věnovat
ženám a kupovat jim různé dárky, zejména pak parfémy. Některé z nás
to vyprovokovalo tak, že jsme ho chytli a vystříkali na něj celou Jirkovo
kolínskou vodu. Když parfémy, tak ať si taky něco užije. Luboš však toho
nenechal a pořád mlel nějaké moudrosti. Do svých poznámek jsem zaznamenal:
„Oči to vidí, hlava zpracuje a reakce je pak úplně jasná, všechno je věc psychiky,
když tam to funguje, tak je to všechno dobrý“.
No kluci se rozhodli, nevím proč,
bagatelizovat moje zcela upřímně míněné rady. Prohlašovali totiž neustále, že
nebudou „domů kupovat žádné dárky, protože nakonec koupí vždycky nějakou
hovadinu co nikdo nenosí“. Snažil jsem se vysvětlit, že dárek nemusí být právě
oděv ve stylu venezuelské vesnické dívky a snažil se uvést příklad na parfému.
Pokud totiž prostudujete jako já dvousetstránkovou knihu „parfémy století
aneb svět vůní, flakónů a značek“,
získáte nejen odborné znalosti, ale také pochopíte o co v tomto světě vůní
vlastně jde (například již prorok Muhamed /570 n.l./ tvrdil, že vůně u něho
povzbuzuje myšlení. Učení o vůních velkého arabského lékaře, vědce a filozofa
Avicennyho /986 n.l./ tvořilo základ pro rozvoj
medicíny po celé Evropě několik století). Prostě je potřeba
celou věc nákupu dárků pojmout více „vědecky“, to jsem se snažil naznačit
mým přátelům, jenže jsem se setkal se značným nepochopením. No a jak to
skončilo jste si nakonec mohli přečíst výše.
V neděli ráno jsme všichni vyrazili do půjčovny
automobilů, kde nás však čekalo nepříjemné zjištění, že naše auto připravené
k odjezdu zkolabovalo. Rozhodli jsme se pořádně posnídat v místním
baru, což byl strašný zážitek, neboť asi hodinu a půl jsme neměli co jíst a pít
a poté, když nám přinesli to, co bylo objednáno, tak se to zase jíst a pít
téměř nedalo. Celý den jsme se flákali na pláži a mj. zašli i k Angelice
domluvit podrobnosti a zaplatit zájezd na ostrovy Los Roques. Večer jsme
se odebrali do opuštěného baru, kde jsme již několik večerů před tím při pobytu
na Margaritě konzumovali rum, víno, colu, vodu, sýr a sladký chleba. Jirka
dělal barmana. U tohoto baru jsme také byli svědky lezeckých pokusů Jirky
a Standy po kmenu palmy ke kokosovým ořechům. Chlapcům se však kokosové
ořechy nepodařilo při jejich pokusech srazit. Dva malí kluci naproti tomu byli
schopni vylézt do koruny palmy a po točivém pohybu s kokosem jich
utrhnout velmi mnoho. Kluci nám nějaké kokosy dali. Napřed jsme do nich nalili
rum a tím vytvořili velmi chutný nápoj a po vypití byly kokosové
ořechy rozpůleny a lžičkou z kokosu jsme poté vyjedli chutnou dužinu.
Další den jsme vyfasovali již zaplacené auto a náš
velitel, který se stal řidičem, určoval cestu našeho výletu, která byla téměř
shodná s organizovaným výletem „Safari tour“, avšak byla opačně. Jestliže
jde někdo po směru, je třeba jít proti směru a hned je to všechno jiné. Bylo
zajímavé vnímat místa, které jsme viděli na našem předchozím organizovaném
výletu večer, na našem výletu ráno. Oficiální výlet zachovával směr hodinových
ručiček, Luboš se rozhodl jít proti směru.
Kluci tak polovinu cesty spali,
protože byli unaveni z předešlého dne a tak řízení automobilu byla pěkná
pruda. Navíc všichni měli “malátný den“
a tak jsem místy při jízdě usínal i já. Naštěstí byl provoz malý a silnice
široké ....
Večer jsme dorazili do Porlamaru a náhodou jsme se ocitli
v poměrně moderním velkém nákupním středisku (zde
rázem všichni ožili), jehož úroveň se úplně vymykala úrovni ostatních
prodejních zařízení. Věděli jsme, že další den letíme na korálové ostrovy
a že tyto jsou nejdražším místem ve Venezuele, proto jsme také
zakoupili rum a jiné pochutiny. Večer jsme část z těchto
pochutin zkonzumovali, avšak uložili jsme se poměrně brzo, neboť nás
čekalo vstávání ve 4:00 hod. Bárt s námi na ostrovy necestoval a zůstal
na Margaritě.
23.1.2007 - 26.1.2007
- ostrovy Los Roques
Naši kamarádi Luboš a Standa se musí vždy aspoň pár dnů
potápět a jedna z možností byla u ostrova Isla Coche na dohled od
ostrova Margarity.
My ale chtěli na
ostrovy Los Roques, které nám také doporučila i Angelika, když zážitky
vyhodnotila následovně: „Isla Coche dobrý, je takový normální, Los Roques
drahý, ale naprosto jedinečný. Jestli jste někdy slyšeli o
Maledivách, je to tam stejný, jen to není v Indickém oceánu,
ale v Karibském moři“.
Dali jsme na Angeliku a vypravili jsme se na uvedené
korálové ostrovy. Tyto ostrovy jsou tvořeny asi padesáti ostrovy, které
mají jméno a dalšími asi dvěma stovkami bezejmenných ostrůvků. Souostroví je
charakteristické mělčinami, které mají krásně měnící se barvy dané barvou písku
a korálových útesů, které jsou v mělkém průzračném moři. Od Margarity
jsou vzdáleny asi 1 000
km.
Jak již jsem zmiňoval, vstávali jsme velmi brzo. Odjezd na
letiště jsme absolvovali starou americkou herkou z padesátých let, která
naštěstí včas dojela na letiště (vpředu vedle řidiče
jsme seděli např. 2). Po 6 hodině jsme opustili Margaritu letadlem,
které přistálo po 7 hodině na letišti v Caracasu.
Odlet z Caracasu na karibské ostrovy, a to na hlavní ostrov
El Gran Roque, byl naplánován na 7:15 hod. Přistání s letadlem,
ve kterém bylo 17 lidí a 2 piloti, proběhlo hladce
v 8:30 hod. Při přistání jsem měl pocit, že přistaneme do moře,
což se naštěstí nenaplnilo. Na letišti (spíše takovém kusu asfaltu
s jednou mobilní dřevěnou budkou umístěnou na
zvedací korbě náklaďáku, což byla řídící věž), na nás čekala zástupkyně
našíubytovatelky - slečna Klaudie. Jednalo se o italskou dívku, která již tři
roky žije na ostrově od doby, kdy sem přijela jako studentka na prázdniny
a zamilovala se do zdejšího chlapce, se kterým je již dva roky
oddána. Klaudie nás přivedla k našemu penzionu a k naší ubytovatelce
paní Anně (věk cca 50 let).
Bydleli jsme pár stovek metrů od letiště v takovém
malém městě na písku, kde všechno vypadalo, že vzniklo kvůli nějakému
holywoodskému filmu. V pokojích a všude na chodbě byl písek, který se
dostal i do postelí, ve kterých jsme se snažili v noci spát.
Anna je velmi šarmantní italská žena, která se rozhodla
skončit s civilizací a provozuje venezuelskoitalský penziónek na
korálových ostrovech s tím, že servisní služby jsou hodně ovlivněny
italskou mentalitou a chutěmi.
Po ubytování bylo domluveno, že se jede motorovým člunem
na šnorchling. Úžasné místo, nikde nikdo. Na některých částech pláže se
vyskytují mangrovové porosty. Nad ostrovem a nejenom tam, kam jsme byli
zavezeni (Grasqui), krouží pelikáni, kteří se rádi řítí k hladině
střemhlav chytat ryby.Všude haldy ohromných „roseklých“ mušlí, korálů a jiných
krásných předmětů vyplavených z moře, kterých se však ani nemůžete
dotknout, neboť i myšlenka na odvoz těchto předmětů se trestá téměř smrtí.
Honzu totiž při sběru těchto „suvenýrů“ okřikla jakási
“dívka ochranitelka“ a tím získal takový malý štresík.
Na tomto ostrově, ale nejen na něm, byly ohromné hromady
schránek mušle křídlatce velkého, když tyto mušle byly v minulosti loveny
a jejich obsah konzumován jako vynikající lahůdka. Na této pláži jsme si dali u
domorodých obyvatel k obědu langustu, která vážila 3 kg (bylo nás pět a nejedl
pouze Jirka). Je třeba říci, že nás uvařená langusta docela zasytila, jediný
negativní dojem, na který jsme ihned zapomněli, spočíval v tom,
že tento oběd nás stál – pouze pro čtyři lidi – v přepočtu
2.500,--Kč. Naše langusta, kteroujsme zkonzumovali, se však stala vítanou
atrakcí pro bohaté německé a italské turisty, kteří si ji fotili,
avšak jejich finanční poměry jim neumožnili, při zaplacené polopenzi,
objednat si tento opulentní oběd.
Večer byla velká zábava s Italy, kteří se jen bály,
aby jejich partnerky nebyly nad míru přiměřenou obtěžovány českými bodrými
chlapci. Značnou nelibost projevoval vůči své asi o třicet let
mladší partnerce italský gynekolog „Don Govani“. Jeho přítelkyně Agnes
s námi žertovala, avšak pravděpodobně se jí to stalo osudné, neboť druhý
den se bála jakéhokoliv kontaktu s námi. V této souvislosti zmiňuji
pouze to, že na všech ostrovech je zhruba dva tisíce lidí, přičemž zhruba
polovina je tvořena Italy. Ti tady žijí, ale také sem jezdí na dovolenou a
nikdo pořádně neví, proč tomu tak je. No, je poměrně
škoda, že se Honza rozhodl zmínit pouze útržky z této večerní
historky (mimo jiné i zde se zpívala naše hymna, jelikož
„sousedi“ z Evropy si nemohli vzpomenout, jak to vlastně zní). Sranda
byla nepoměrně větší, ale protože byl Honza její největší součástí, musím
respektovat pravidlo mlčení.
Poznání: Když jsi
Němec a chceš jet do Venezuely, jeď na Margaritu a můžeš mluvit německy,
když jsi Ital a chceš jet do Venezuely, jeď na Los Roques a můžeš
mluvit italsky.
Další den bylo domluveno potápění a šnorchlování
v Diving centru, avšak pro šnorchlování výlet s potápěči nebyl
vhodný, takže jsme se rozdělili. Luboš se Standou se jeli potápět
a my zbývající, Martin, Jirka a Já jsme byli dopraveni na takové
krásné katalogové místo, kde jsme šnorchlovali, ale hlavně pochopili a
vnímali, co jsou korálové ostrovy, jejich bariérové útesy a proudy, které
vznikají v kontaktu s ostatním všemocným mořem. V různých
místech mezi malinkými ostrovy se dalo splavávat po proudu, plavání proti
proudu bylo velmi náročné a nebylo možné jej dlouho vydržet.
Večer jsme všichni vyrazili na nejvyšší horu souostroví,
která dosahuje 130 m
n.m. Z euforie, která mě přepadla, jsem poslal některým svým známým SMS,
že jsem docílil dalšího životního vrcholu a vylezl jsem na nejvyšší horu
souostroví - 38 m
n.m. Za tuto chybu se dodatečně omlouvám. Večeři jsme absolvovali
v restauraci u moře mimo penzion Anny, když tato nám věnovala jednu lahev
italského vína. Usoudil jsem, že po včerejším zážitku
bude lépe, když vypadneme někam ven z jejího penziónu..., ale mohu se
mýlit. Protože nám léhev vína
šmakovala, dali jsme si v restauraci i druhou, již však na vlastní náklady.
Cena druhé lahve však byla v přepočtu 700,--Kč, což nám
však nezkazilo zážitek z krásného večera
(pozn. rum v přepočtu 50,-- až 100,--Kč, whisky 100,-- až
200,--Kč, víno 150,-- až 300,--Kč – to vše v maloobchodech,
naprosto nepochopitelné?).
Po večeři jsme se chystali vzít další tzv. profylaxi, tj.
preventivní dávku antimalarika, avšak Luboš řekl, že to je úplná blbost,
když nikdo nemá žádný boláky, a proto jsme přestali brát naše antimalarikum
značky Lariam.
Ve čtvrtek 25.1.2007 jsme se za 30 USD (potápěči 75 USD)
dostali na potápěčskou bárku, která nás vezla asi jednu hodinu na ostrov Capo
Salina, kde jsme šnorchlovali a potápěli se v korálovém moři přímo na
hraně bariérového útesu. Toto místo nám mělo přinést zážitek z vnímání
karety obrovské, avšak pouze jsme viděli jiné mořské živočichy. Trošku zvláštní
pocit jsem měl, když jsem viděl létající rybu rejnoka, který ode mě nebyl moc
daleko vzdálen a vzpomněl jsem si na nedávnou smrt velkého australského hrdiny
Steva Irwina, který umravňoval podstatně nebezpečnější tvory žijící na
této planetě a jehož připravila o život právě tato ryba.
Večer na ostrově jsme prožili „síření ulic“: Ostrovem
projíždělo s neskutečným řevem nákladní auto, které vypuzovalo smrad a
mlhovinu, působící proti moskytům. Honza
si myslel, že už začala další (nějaká) revoluce. Večeři jsme
absolvovali v penzionu u Anny, kdy se diskutovalo o životě
s novými hosty - Italy i ubytovatelkou Annou a řeč se týkala
také poměrů ve Venezuele a Kubě.
Poslední den (pátek 26.1.2007) jsme se zapsali do knihy
hostů a jeli si užívat poslední klidné chvilky na korálových ostrovech - na ostrov Madrizski. Po rozloučení
s Annou jsme z ostrovů vzlétli v 17:00 hod. a přes Caracas jsme
se dostali až na Margaritu, kde jsme přistáli okolo 22:00 hod. Martinovi bylo dobře už dlouho a Jirkovi se
dobře udělalo, což dávali najevo tím, že měli chuť užívat si krásného odpoledne
a večera. Projevilo se to i
v pozdních nočních hodinách především pití chutného piva a jejich dobrá
nálada proto byla provázena lehkou
fyzickou únavou...
27.1.2007 -
28.1.2007 - Margarita
Ráno jsme se, po domluvě s Angelikou, setkali
s českým emigrantem, jehož jméno je Carlos Stohr. Emigroval po druhé
světové válce a po pár pivech nás
pozval do svého příbytku. Tam jsme
zase konzumovali venezuelské pivo, o kterém jsme již věděli, že vznikalo
poslední desetiletí pod dohledem vrstevníka našeho hostitele Carlose - pana
Roubíčka. Roubíček nedávno umřel ve věku téměř 90 let a byl velmi
dobrým známým bývalého ředitele Plzeňského Prazdroje pana Hlaváčka. Na všech
pivech z produkce firmy Polar, která ovládá trh s pivem ve Venezuele,
je uvedeno slovo „Pils“.
Zbytek dne každý z nás, po příchodu od Carlose, absolvoval
již samostatně a večer jsme nebyli bohužel
schopni se dohodnout na společném programu. Někteří z nás odjeli taxíkem
do posady (Fox a Martin Krejcar), někteří
zůstali u pláže a dávali si naposled Cuba libre (Honza,
Jirka a Bárt) a ostatní šli pěšky. Poté se Honza
a Jirka šli koupat a jeden
z nás se stal obětí drastického loupežného přepadení - Bárt.
Protože díky dvoudenním trvajícím zdravotním potížím jsem byl nucen
neholdovat alkoholu, pokusím se onen
„přepadový“ večer vylíčit podrobněji, tak jak jsem ho mohl
zcela neomámen vnímat:
To ráno bylo zase nádherně! Bojoví kohouti
zpívali svůj ranní parádemarš, Bárt chodil kolem nás se svou nerozlučnou
bezednou lahví ginu a při každým loku pěl krásnou píseň: „Dount kraj for
míííí Angelíííkáááá“. Inu hezkej den.
Asi v 10 hodin místního času
(tady v Čechách o 5 víc, tedy v 15.00 hodin odpoledne), jsme už
na pláži mlčky řešili, co s načatým dnem. Se žaludky „na vodě“ a
hlavami bez známky jakékoliv začínající myšlenky jsme se nakonec zase
posadili v hospodě „U Rikárda“. Jenom Standa Aktivista hulákal svá
moudra o tom jak je důležitý užívat si předposlední den a sám běhal chvíli
co chvíli skotačit do vln rozbouřeného
oceánu. Myslíte ale, že je nálada na koupání se v moři, když každou chvíli
běžíte na toaletu, abyste z nějakýho svýho otvoru na těle „uvolnili“
přebytečný hodokvas včerejšího dne? No, moc ne! A tak den plynul bez většího
vzruchu....
První nucené zapojení našich mozků přišlo až kolem třetí hodiny odpoledne.
Názory na to, co dělat se různily, a tak došlo na hlasování. Těsnou většinou
zvítězila myšlenka: „Jdeme na barák.“ Inu přiznávám, měli jsme u sebe trochu
tabáku z rostliny Canabis a tak jsme raději chtěli ochutnat tuto
jihoamerickou rostlinu „v klidu“ a ne někde na širé mořské pláži, kde se
vůně rostliny může vinout k nosům nepovolaných....
Já a Martin Krejcar – dehydrací unaveni
– jsme nasedli do taxíku, protože pokud jste někdy zažili tento stav, víte, že
sil není nazbyt. Zbytek party šel pěšmo. Jo, jenže jen sto metrů! Restaurace „U
Rikárda“ byla nebezpečně blízko. A tady nastalo první osudové porušení pravidel
– nerespektování kolektivního rozhodnutí.
Honza, Bárt a Jirka Olejář se našim dvorním číšníkem Rikárdem nechali
ukecat a zasedli ke stolu. Za mohutného povzbuzování Bárta začali konzumovat
dvojité, trojité a posléze i čtveryté CUBA LIBRE. Asi kolem sedmé se
začalo stmívat a Bárt usoudil, že rumu už bylo dost a odešel na toaletu.
Náhle při močení zjistil, že rumu doopravdy víc než dost a logicky se rozhodl,
že půjde „domů“. Tady přišlo druhé porušení pravidla bezpečnosti:
nikam nikdy nechodit sám!
Jak se pak události vyvíjely,
můžeme jen odhadovat. Bárt se klátivým to pohybem vydal k „domovu“, jenže
cestou musel chtě nechtě projít tmavou,
blátivou, neosvětlenou uličkou... a tam ho majzli! ONI věděli, že je trochu
oruměn, ONI věděli kam jde a ONI dokonce snad i věděli kolik dolarů
má u sebe..... inu, dostal nezbytnou ránu gumovou hadicí do hlavy, koleno na
prsa a lepící pásku přes pusu. Z kapsy mu byl vytažen mobilní telefon,
karta, 150 USD a nějaký ty Boliviány. Pak ho pustili. „Domů“ přišel po svých, ale
byl v šoku, zbit a unaven! A tak střízliví a nepřepadení kamarádi začali
jednat. Nastalo rychlý telefonování, blokace a další všechny ty nezbytný úkony,
co musíte udělat, „když vás majznou hadicí po palici...“
Ještě že jsme měli v Čechách
„Dobrou Duši“, co dokázala ty různý operátory a hlasový schránky ošálit
a bez různých IČ a DIČ a PIN přesvědčit,
že je teď „krize“ a zablokovat se To musí!
A co se mezitím dělo našimi
dvěma zbývajícími kamarády? Rikárdo pořád dál nalejval svá čtverytá CUBA
LIBRE a ve chvíli, kdy Jirka Olejář a
Honza dosáhli svého „alkoholového vrcholu“, udělali chybu č. 3 - šli se
koupat! Nevím, možná že by jejich noční mořské potápění bylo jen
malou Venezuelskou epizodou, ale spíš ne a tak měli velké štěstí, že Bárta přepadli.... My ostatní jsme se totiž
na „baráku“ začali sami sebe ptát,
co se s nimi mohlo stát?
„Bárt přepadenej a kluci nikde? No to se musí řešit!“
Standa a dva „doktore veterinare“
- Přéma pejskař a Martin doktor vyrazili na záchrannou
akci. Podle jejich vyprávění našli naše dva kamarády válející se v oceánu.
Honza zpíval různé bojové písně a jeho mantrou
(po té, co se dozvěděl o Bártově osudu) se stala věta: „Jirka?
Jirka! Ten byl za mlada mistr republiky v řecko-římským zápase,
ten by zvládnul čtyry najednou!“
Jirka ale, vytažen ze spárů
rozbouřeného oceánu, moc nemluvil. On tedy Jirka ani nějak moc nechodil, natož
aby mluvil... Možná že by, pokud by byl napaden, bojoval a chránil čest
a peněženky svých kamarádů, ale nevím, nevím.... Každopádně radost, že
jsme se zase všichni sešli, byla větší truchlení nad přepadením.
Ten večer mě v našem malém
venezuelském hotýlku „U Krystiána“ na chvíli ovládla myšlenka, že
v Čechách je líp! Naštěstí můj
pocit trval jen do té doby, než jsem usnul.
Ráno totiž zase kokrhali kohouti
a Bárt všem nabízel svou bezednou a neskutečně krásnou flašku ginu.... :“ DOUNT
KRAJ FOR MÍÍÍÍ VENEZUÉLÁÁÁ........“
V neděli jsme se již jen tak potulovali po pláži,
koupali v moři a netěšili se na to, až budeme muset balit a být připraveni
k odjezdu na letiště v 15:00 hod. Odlet letadla byl v 19:00 hod.
s tím, že s připočtením pěti hodin, jsme přistáli ve Frankfurtu
okolo 9:00 hodiny ranní místního času.
29.1.2007 - Frankfurt
Cesta domů mikrobusem, nikdo už nežertuje, téměř nikdo už
nic nepije, těšíme se domů, do práce, na všechny nám blízké,
v hlavách si přetáčíme veškeré zážitky a cítíme se bohatší, silnější,
odolnější, vnímavější, chápavější... Jak dlouho to bude trvat? Moc dlouho NE.
Díky loupežnému přepadení nevíme, kam pojedeme příští rok,
protože cíl cesty se dle tradice domlouvá poslední den a tentokrát na to nebyla
opravdu žádná chuť.
Ať žije VIETNAM a rok 2008.
Honza, LLF, a Martin "Doktor"
zpět na úvodní stránku
|