Expedice
XANG
Cesta
čtyř plzeňských zapálených cestovatelů po
Laosu a Kambodži 2012
Napsal: Luboš Liška Fox Fotografie na wwww.rajce.net ZDE My, co jsme tam byli: Luboš Liška Fox, Honza Kocina, Jirka
Soukup a Martin Krejčí. Prolog. Přesně 397 dní ode dne kdy jsme 2.
února 2012 přistáli na laoském letišti ve Vientiane sedíme v restauraci Honzy Janáka v PIJEZPI
a plánujeme další cestu do Kostariky a Panamy. Kamarád Honza K. mi netaktně
připomene, že „jsem se vybodnul na zápisky z naší cesty po Lasosu a
Kambodži“. Kromě toho že má pravdu, si
sám snažím najít někde v hloubi svého mozku důvod proč tomu tak je.
Vzpomínám na úplně první „vejlet“ na Bali, na to jak jsem s radostí
neskrývanou sednul po návratu k počítači a psal ten náš příběh o cestě na
ostrov, kde to mimo jiné tenkrát „před dvěma měsíci bouchlo“. Prostě „dobrá“
historka. A pak mi to došlo. Shodu okolností
právě ve chvíli, kdy se Honza K. s neskrývaným potěšením snažil vysvětlit
Honzovi J. že z důvodu špatný psychiky má holt rýmičku. Prostě mám „špatnou psychiku“,
nebo-li pochybnosti, nechuť. Bude zápisky z našich cest vůbec někdo chtít
ještě číst? Bude to vůbec někoho zajímat? V době kdy Evropou a světem letí
ekonomická krize a lidi jsou negativní jak filmová vývojka, bude je zajímat kam do světa létá parta Plzeňáků a
co tam dělá? To tyhle pochyby jsou pravým důvodem mojí lenosti. Atak hned druhý den jsem se donutil sednout za klávesnici a začal psát,
dlouho mi to ale nevydrželo. „Piš
spisovně“ hučelo mi v hlavě, „buď
korektní, něco musíš vynechat, něco vyzdvihnout, něco naštudovat, abys správně
uvedl jména měst a všech těch kopců, kam všichni tak rádi lezeme, jména
vodopádů a roklin kde jsme si dali šláftrunk. A vůbec je potřeba mít přehled o
historii daný země do všech detailů zmapovanou, se všema podstatnýma i nepodstatnýma letopočtama“. Došlo mi, že tohle
je další důvod, proč mi psaní nebaví.
„Vždyť to je přece všechno dneska na internetu! A tak jsem si tehdy slíbil, že
naši cestu, když už, cestu do zdánlivě stejných zemí - Laosu a Kambodži, popíšu
trochu jinak než jako klasickej cestopis. Spíše jako osobní vzpomínku. A tak 3
dni před naší další cestou do Kostariky a Panamy jsem tehdy začal psát tento
text. To bylo v 20. února 2013. To že to dopadlo nakonec trochu jinak a to
že jsem svoje zápisky nakonec dokončil až 11. března 2014, může hovořit za vše.
Ale nehovoří! Uvědomil jsem si totiž, že i kdyby nikdo jiný tyhle zápisky nečetl,
než jen my čtyři „co jsme tam byli“, stojí to za to strávit těch pár hodin s nahrbenými zády u
počítače se skleničkou vína a vzpomínat, jak to tehdy bylo… 1.2. 2012 Jsem na mol. Už si nepamatuju
jestli to bylo ve Frankfurtu nebo v Mnichově
(asi v Mnichově), ale vím úplně přesně, že Jenda Krejčí, syn našeho kamaráda Martina měl ve
škole o pololetí vyznamenání. To je mimo jiný i důvod, proč šťastný otec Martin
Krejčí objednává asi už 6. rundu whisky pro nás ostatní. Tedy mně, Luboši
Liškovi Foxovi, Jirkovi Soukupovi a Honzovi Kocinovi. Letadlo, přistání a pasová kontrola v hlavním městě Laosu
Vientiane. Strkáme své prsty na nějaký scanner a všem nám berou otisky prstů.
Ze všech osmi, z neznámých důvodů palce nepotřebujou. Komunistickej stát má
vybavení na úrovni. Nevím proč, ale vzpomenu si na jistýho Haladu ze ŠKrchleb,
kovanýho komouše, jak v hospodě vykřikuje: „za nás bylo líp, a víc vám
říkat nebudu!“ Zatímco ve všech jiných zemí, když
přiletíte na letiště se o vás rvou
drožkaři a taxikáři, v Laosu je klid. Ctihodná matróna za dřevěným
stolkem u východu z letištní haly mi za 12 USD vydá lístek na státní taxi.
2 USD dá řidiči a zbytek strčí i s účtenkou do šuplete - jakési neoficiální
stranické pokladny, asi. Kupředu levá, zní mi v hlavě když jdeme k poměrně nové bílé dodávce značky
Hyundai. Auto je pro 8 lidí, my jme sice jenom 4, ale zase proč se tlačit v
nějakým osobáku za 8 doláčů. Je asi devět večer místního času a my jedeme do toho našeho hotýlku.
V průvodci mezitím čtu: Vientiane (též Viangchan, laosky ວຽງຈັນ, doslova Město santalového dřeva) je hlavní město
asijského státu Laos. Zároveň je také největším městem v Laosu, oficielně
Laoské lidově demokratické republiky. Vientiane leží na levé straně řeky Mekong
nedaleko hranic s Thajskem. Ve městě žije asi
754 000 obyvatel. Hlavním městem se stalo v roce
1563 během strachu z barmské invaze na Luang Prabang. Poté jej v roce 1828
vyplenili Thajci, ale v roce 1899 jej Francie opět prohlásila za hlavní město Laosu.
Bóže ty letopočty… Je večer a kromě, pro asijské země
typického troubení a nedodržování dopravních pravidel, z města moc slyšet
a vidět není. Když však vystupuji z auta,
překvapí mi „normální“ vzduch, je horko, ale ne vlhko. Na recepci hotelu
s názvem Villa Merry, který
vypadá úplně stejně jako recepce někde v Horní Dolní, sedí laoský kluk,
z něhož se vyklube pan recepční. Dlouhá bílá chodba, na zemi čisté lesklé
dlaždice. Jiné je snad jen to, že si musíme zout boty a nechat je venku, tady
se totiž chodí na boso a bez ponožek. Recepční něco
anglicky blábolí a stejně tak Martin, Honza i Jirka. Navazují spojení. Jdeme na pokoje, ten náš (Luboš + Martin) je
bez oken a taky už je tady cítit horko a pach, ne zápach, ale takovej ten jemně
zatuchlínkový smrádek. Vyndaváme uheráky, slivovici, pivo
a nevím co ještě. Na pokoji u Honzi a Jirky, začíná mejdan. Vedeme tradičně chytré
řečičky. Trochu se generačně míjíme v názoru, jestli je fajn mít děti nebo
ne a tak si jdeme dát, na příkaz Martina, doutníček na zamřížovanej balkón.
Zase nás překvapuje změť elektrických drátů na ulici, zase ten jiný svět a
lidi. Zase to cítíme a jsme rádi na světě. Po Vientianský ulici, je už kolem
půlnoci, se najednou potácí ženská
postava, věk při slabých žárovkách pouličního osvětlení není možný určit, ale
mává na nás. Chce k nám, její erotické pohyby kombinované s vratkou
chůzí opilce jsou dost bizarní. Martin navrhuje pustit ji k nám na balkón a pak
ji okrást! Naštěstí Honza, který je trochu střízlivější a taky advokát a taky „šťastně
ženatej“ razantně návrh odmítá. „Neblbněte, za ty oplétačky
s policií to nestojí a stejně žádný zlato nemá…“ Co dělám já a Jirka už není
důležitý. Jen registruji, že se dívčí tón hlasu, když vehemnetně ukazujeme
vztyčeným prostředníček, po vzorku jistého Mirka T.: „jsi jednička“, změnil. Je zajímavý zjistit, že rozumím
laoským nadávkám. Jasně slyším jak naše „láska“ říká: „kokoti zas….ý, vy jste určitě Amící… “. Ale možná jsem jenom
domýšlivej a o Amících nic neříkala. 2.2. 2012 Ráno nás ani hlava nebolí a tak
jsme nažhavený něco zažít. Klátíme se po ulici jen tak nazdařbůh a
s takovou malou mapkou na letáku z hotelu, pořád s ní kroutíme a
hledáme sever a taky vodu. Tedy řeku. A ne lecjakou, Mekong. Kde jen ta sviňa
může být. Vyslovuji názor, že Mekong je prostě Řeka s velkým Ř a tak ji přece musíme vidět. Nic ale nevidíme
a chvíli se dohadujeme jakou světovou stranu zvolit, nicméně dřív než stačíme
najít Mekong, nás zastaví jakýsi drožkař, jenž je majitelem „osobního polonáklaďáku“ - ťuk ťuku. Navrhuje,
že nás bude vozit, kam jen budeme chtít, všecko nám ukáže a tak. Domlouváme cenu, o kteréžto domluvě se
později ukáže, že asi nebyl úplně tak přesná a vyrážíme. Jedeme přes celé
město, a když skončí asfaltová ulice, řítíme se po prašné cestě „někam“. Je nám
to jedno, vlasy vlajou, je horko,
sledujeme „život“ soustředěný kolem silnice. Pak zastavujeme. „Budha park, plís“, vykřikuje
řidič a my těžce vystupujeme, auto je malé a sezení ne zrovna pohodlné. Platíme
vstup. Všude velcí i malí kamenní Budhové, do jednoho se dá dokonce vlézt.
Uvnitř parku jsou i místní Laosané, my fotíme a laoské děti se k nám rádi
přidávají. Na konci parku konečně vidíme v dálce Mekong. Je právě období,
kde je míň vody, není období dešťů, takže koryto z vodou je asi kilometr
daleko. Chceme se jít podívat až k vodě, jenže na konci parku je i jakási
hospoda, „domek s pivem“. A tak radši volíme tuhle možnost. Kecáme a
popíjíme skutečně velké pivo. Obsah je totiž
600 ml. Při zpáteční cestě si kupuji
malovaný obrázek na plátno do své sbírky a jsem terčem posměchu, že „nakupuju“.
Kluci totiž po té, co z jedné cesty přivezli krásné saténové malované
župánky a nebylo to doma patřičně ohodnoceno, už záááásadně nikdy nic nekupují.
Já obrázky sbírám, a tak mi jsou jejich řeči putna, to ale ještě netuším, že tenhle
zase ztratím. A znovu nasedáme a jedeme.
Zastávka v centru města, asi po hodině jízdy přijde vhod. Je tady krásný
bulvár a vodotrysk. Také chrám s věží a velká stranická budova
s krásnou červenou hvězdou. Opět si dáváme pivo, trochu se procházíme a to tak dlouho, až nám
chrám zavřou. Řidič náhle oznamuje, že
to je tedy všechno a že jedeme zpátky, protože za chvíli bude tma.(?) Jsme u hotelu a začíná hádka. My
dáváme řidiči 25 USD, protože jsme se
tak domluvili, on chce 35 USD, protože jsme se tak domluvili. Vyhráváme my. Přece
jenom jsme čtyři. Jdeme konečně na ten Mekong. U
betonové „hráze“ je živo, plno lidí, státní plachtové stánky červené barvy
se suvenýry a policajti. Mekong teče asi
ještě o kilometr dál, musí se jít po písku, slunce začíná zapadat. Jdu jen já a Honza. Jirkovi,
nevíme proč, začíná bolet palec, kulhá a Martin s ním zůstává sedět na betonové
hrázi. Mekong je, i když díky suchu, ve
svém korytu asi tak o třetinu menší než v období dešťů, i tak úchvatný. Sledujeme proud vody, přemýšlíme o síle,
která se tady valí, když je řeka rozvodněná. Slunce zapadá a zpátky už jdeme za
tmy. Jirka s námi odkulhá zpátky
na pokoj, otevřeme si víno a vedou se zase chytré řeči. Vzhledem k tomu,
že nám ten den nabízeli pouliční prodejci Viagru, Cialis, marihuanu a „bum bum“
(soulož) se téma stáčí na holky. Konkrétní věty a slova už mi v hlavě
neutkvěla, bylo to ale dlouhé, spát jdeme ve 2 hodiny. 3.2. 2012 Martin s Jirkou posnídali
pivo a sedmičku červeného. Závidím jim jejich apetit, raději jsem si dal vodu a
zívám. Je ještě tma, ani nevím kolik je hodin a je mi to jedno. Proč kurňa furt
musíme cestovat v noci? Nasedáme do objednaného ťuk ťuku, který se
postupně plní lidmi různých národností.
Japonec, Chilan, Izraelka, Amík, Holanďan…. Tasíme slivovici, silný to kalibr
pro seznamovačku. Všichni jsou postupně na náš nátlak nuceni „to“ ochutnat a
jsou upřímně zděšeni silou a alkoholu. Křiví různě huby a zcela evidentně nás
mají za magory. Američanka chce zvracet, ale není kam, ťuk ťuk už je tak
nacpaný, že musíme nohy vystrkovat bokem ven. Na jakémsi autobusovém nádraží
vystupujeme a jdeme se vyčůrat. Stoupáme si do řady vedle sebe a když pohlédneme
vzhůru, tak jak to chlapi, nevím proč, vždy při čůrání dělávaj, pobaveně a s neskrývaným potěšením na nás
koukají pasažéři vedle zaparkovaného autobusu, kterého jsme si asi měli včas
všimnout. Ale kdo z nás by to řešil… Jede se do města Luang Prabang,
tedy na sever. Avizovaných 10 hodin jízdy se protáhne na 14. Několikrát
stavíme, jíme, opravujeme autobus, chodíme na záchod, fotíme a nadáváme.
Slivovice došla a cesta je pomalá a dlouhá. Ale konečně jsme v cíli, je
21.00 hodin. Máváme na taxi a přesouváme se do hotelu. Tam už nás vítají,
dokonce nápisem „Welcome group Liska“. Rychlá sprcha a mastíme pěšky do
města. Hospůdka, kde se provozuje karaoke nás zaujme, rum je celkem fajn, hudba
tklivá, pivo nic moc. Nefunguje mi mobil a tak mám „práci“ to vyřešit. Ostatní
plánují na druhý den výlet na kole. Trnu, ale souhlasím. 4.2. 2012 Luang Prabang (laosky ເມືອງຫຼວງພະບາງ) se nachází v severním
Laosu, v provincii - kdo by to byl
řekl - Luang Prabang. Asi 430 km od
Vientiane. Má 26 000 obyvatel a historické jádro je od roku 1995 zapsáno na
Seznamu světového dědictví UNESCO. Když jsem město viděl, napadlo mi, že by
Unesco mohlo zapsat na seznam i vesnici ŠKrchleby u Staňkova, odkud pocházím.
Tam jsou také dost velcí exoti a Japonci by se na ně mohli jezdit dívat. Ta
představa mě úplně omámí, že zapomenu na bolest hlavy, na to, že je horko už od
rána a my chceme jet na kole. Hlava asi
nebolí jenom mě, najednou se, už na ulici, zcela probouzím ze snění a dozvídám
se od kamarádů, že zaplať pánbůh, kolo je doloženo. Nebo dokonce zrušeno? Hurá!
Mávneme na nějaké auto a rychle domlouváme pronájem i s řidičem. Jede s k vodopádu, prý se
jmenuje Kuangsi, ale kdo ví. Vodopády jsou každopádně častý přírodní útvar, kam
se rádi vydávají turisté při návštěvách různých zemí. Nikdo mi ale
neřekl, že se tam lze také koupat. Místo je opravdu nádherné. Kaskády s modrou vodou a malý
vodopád s tůňkou lákají k osvěžení. Jirka a Honza bez váhání skáčou do vody a tetelí se blahem, Martin
„maká“ na své oblíbené činnosti v začátcích všech našich cest – spánku, a
já jsem „vytočenej“, poněvadž mám jen
plátěné kraťasy, jsem“ naostro“ a do vody skočit nemůžu. Všude cedule,
že na Adama je koupání zakázáno, rudí bratři by byli pohoršeni. Smáčím tedy
jenom nohy a jdu se podívat na medvědí nemocnici. Jedná se o oplocený malý
pozemek, kde jsou medvědi, kteří byli asi nalezeni někde postřeleni nebo jinak zraněni
a tady je léčí. Taky se tu vybírá dobrovolnej příspěvek. Ve výběhu právě
probíhá jakási kontrola „z ÚVé“ a tak jsou medvědi zavřeni v kleci. To už se ale vrací kluci a jdeme
na polívku a pivo. Při zpáteční cestě Há jedničkou se stavíme v jakési domorodé
vesničce, kde je plno malých dětí, jež se
maskují jako prodavači suvenýrů u provizorních stánků a nabízí různé cetky ke
koupi. Kupuju několik pletených výtvorů, náramky a tak. Dětí mi je doopravdy
líto a to jsem kurňa tvrďas. Celkem mi to stojí
asi 6 dolarů. Kluci znechuceně odchází pryč, jak už bylo řečeno, nic
přece nekupují a děti brečí ještě víc, kojící matka také lká, kupuju od ní tedy
ještě jeden náramek. Jirka to fotí, ale dolar nevytáhne. Opouštíme vesnici a jedeme
zpátky do města. Po té vyrážíme na procházku do
city. Navštěvujeme buddhistický chrám , Royal palace a vyhlídku, kam musíme vystoupat asi po 200 betonových
schodech a kocháme se krásným výhledem na Luang Prabang a na Mekong. S uznáním
zase konstatujeme, že ten Mekong je „doprčic
přece jenom velkej veletok“ a to se vším
všudy. Pohled na jeho línou majestátnost v nás zanechává také trochu té
lenosti a vláčnosti a možná podrobuje zkoušce i naše velká ega. Jdeme pak ještě do muzea, což
Jirka vzápětí odmítá, protože mu policajt s puškou chce odebrat foťák a
dát mu ho do úschovny. Fotiti zakázáno! Za chvíli máme muzeum odškrtnuté.
Moc z toho co tam přechovávaj a co se nesmí fotit nám vůbec nic neříkalo, ale muzeum je přece povinnost! Nemůžeme furt
sedět v hospodě. Jirka na nás čeká venku a pak se konečně přesouváme k řece samotné. Až na břeh se ale znovu
nedojde. Nabídky reklamních cedulí na „Lao masage“ nás zlákají dřív než stačíme
k řece dorazit. Po hodině šlapání masérky po mých zádech
konstatuji, že laoská masáž je podobná thajské, jen o dost hůř provedená.
Cestou se stavíme ještě ve další restauraci a protože už pomalu přichází klasický
„blok“ na pivo, objednáváme si červené víno. Brzo však odcházíme, ráno totiž odlétáme. 4.2.
2012 Budíček a balí se. Čekáme na ťuk ťuk, kterému se ale
v Laosu říká JUMBO. Na letišti nás ale čeká překvapení. „Not fly today, not fly today“, sdělují nám laoskou
angličtinou, abychom tomu i my rozuměli.
Prostě tenhle den nás do letadla nevezmou. Co je to za blbej folklór,
v neděli cizinci nesmí lítat? Ještě větší je naše překvapení,
když nám úředník po lustraci pasů sděluje, že „flights have actually tomorrow,
i speak the truth!“. Tedy na pondělí. Kde byla chyba moc neřešíme, bereme
zase svoje bágly a jedeme zpátky na „náš“ hotel. Tam stačili v našich
pokojích vyměnit jen povlečení, pokoje jsou naštěstí volné. Necháváme zabalené
batohy na pokojích a jdeme do městečka. Musíme ale přebukovat hotel
v další naší destinaci – Pakse. Hledáme internet a snažíme se zorientovat
v anglicko – laoské klávesnici. Za půl hodky to zvládneme a jde se KONEČNĚ
k řece. Láká nás kapitán jedné lodě, prý abychom s ním jeli na vejlet. Souhlasíme
a konečně jedeme po Mekongu, je pohoda a sluníčko. Po cestě se koupeme
v chladivé vodě, děti na břehu na nás pokřikují a když pak doplaveme ke
břehu natahují ruce a chtějí nějaký
dárek. Těžce chápou, že v plavkách máme jen svoje nádobíčko, žádné dolary
ani „laoské šušně“ tedy Kipy
(1 USD = 10 000 Kipů) tam nemáme. Po návratu jdeme na palačinku a víno. Den navíc
nás zaskočil, a tak je věnován skutečnému lenošení. „Dáme masáž? OK.“ Jdeme. Já
si objednávám „foot masáž“, kluci olejovku. Footka je příjemnější než klasika.
Po očistě těla a nohou, se soustředíme na očistu duše. V restauraci
s výhledem na Mekong požadujeme celou lahev Malibu. Protože se nás přišli zeptat asi 3x zda fakt chceme
celou láhev, předpokládám, že se jedná o fakt neobvyklou objednávku. Malibu
pijeme jak samotné, tak s kokosovým mlékem z čerstvého kokosu. Na
zpáteční cestě ještě, po celodenním pití
různých druhů alkoholu, „musíme ještě doplnit tekutiny“ jak někdo vtipně poznamenává.
Polévka a pivo je tím ideálním doplňkem. Večer se vracíme opravdu „unaveni“
a já s Jirkou jdeme spát a už nic nepijeme. Martin naopak tekutiny ještě doplňovat
musí, je děsně „chytrej“, diskutuje s Honzou, ale o půlnoci už to vzdává i
tahle dvojice. 6.2. 2012 Budík je na 7.30 hodin, Martin
nestíhá balit. Dneska už nás snad do letadla vezmou. Vzali. Do Pakse
přiletíme ve 13.00. Ubytováváme se
v super hotelu s názvem Champasak palace hotel. Je to skutečný palác,
ale protože je v majetku státu a je využíván i laoskými oodboráři, ceny
jsou skutečněnízké a vybavení luxusní. Široké chodby, mramor na stěnách, Honza
s Jirkou je ubytován v pokoji, který má asi 70 m čtverečních. Ceny
mírné až směšné, tomu říkám komunismus s kapitalistickou tváří. Ještě před
cestou do města se opět dívám do průvodce: Pakse (laosky ປາກເຊ) je nejdůležitějším městem v jižním Laosu, hlavním městem
provincie Čampasak. Má zhruba 70 tisíc obyvatel. Město bylo založeno roku 1905
Francouzskou administrativní správou. Po stavbě mostu přes řeku Mekong se Pakse
stalo komerčním centrem Laosu. V roce 2009 bylo také dokončeno místní letiště. Nachází
se na levém břehu řeky Mekong, u ústí jejího přítoku, řeky Se. Jasně, jdeme na přítok to se muší
vidět. Naše cesta vede ale nejdříve do buddhistického chrámu Wat Phabad, jenž je
nejstarší a největší v Pakse. Místní věří, že v chrámu je stopa Buddhy, z čehož
je odvozen jeho název. Chrám velkého Buddhy byl dostaven v roce 2011 a je tam zakázán vstup ženám. Konstatujeme, že
všichni z naší čtyřky jsou muži a jdeme vně. Klasika, ale hezká. Opouštíme
chrámy jdeme dál ulicemi, potkáváme celkem slušnou místní turist-birovou
kancelář. Kluci objednávají dvoudenní výlet, čehož se nezúčastním a raději
sleduju cvrkot na ulici. Jsou tu poměrně široké ulice, ale málo
aut, ale i motorek. „Ospalé město Pakse“ napadá mi poměrně neoriginálně. Je ale vidět, že jih Laosu je chudší, také je
zde větší špína a míň cizinců. Po objednání výletu dostáváme hlad a protože právě procházíme tržištěm, rozhodneme
se dát si polívku. Jsme tady jediní turisti, nevábný zápach
a poměrně hodně špinavé místo k sezení nás ale neodradí od možnosti
nasáknout místní atmošku. Paní vyndává nějaké maso, asi části slepice, ze
špinavého kastrolu a stejně tak špinavýma rukama začíná rozdělovat porce.
Začínám tušit, že první průjem je na obzoru. Hrdinně vše sníme, zapíjíme pivem
a po pár fotkách docela rádi mizíme. Lidé jsou ale milí a hodní ne že ne, ale
holt máme jiné hygienické návyky… Cestou vidíme poměrně zajímavou
„moderní“ kavárnu. Zkusíme kávu, pak rýži, pak maso a pak i pivo. Vše je super
a tak už zase začínáme plánovat další cíl. Ještě předtím ale kupujeme za
nekřesťanské a nebudhistické peníze chilské víno. Co dál? Jasně uděláme si krásný piknik.
V našem paláci. Asi po hodině chůze jsme zpátky v hotelu. Možná se to
tohohle popisu a vyprávění nezdá, ale už se zase den chýlí ke konci a začíná
se stmívat. Čas je tady takový jiný, člověk celý den nic nedělá a hup, už
slunce zachází. Jóó kumunismus laoský… Připravíme si piknik. Česká
klobása, bageta z Laosu, víno z Chile, salám z Maďarska, nůž ze
Švýcar… Večer je hodně bouřlivý, debaty o akciových společnostech, různých
druhů financování atp. Debatu rozčísne až náš soused od vedle z pokoje, turista
asi z USA. Povídá něco jako: „Be polite and quiet, that here in the U.S.,
i called the police!“ Nemůže asi spát a má takový ty
kecičky co nás pochopitelně moc nezajímají. Kluci ještě pijí pivo, ale já jdu
spát, ráno vstáváme už! v 7.00 hodin. 7.2. 2012 Přistavená H1 ( vozidlo Hyunday) nás
potěší. Jsme 4 a auto je min pro 8, místa tedy dost. Cíl vodopád, jak jinak, asi
se jmenuje Tad Lo. Cesta trvá tak 2 hodiny. Sleduji z okna ten tichý a poklidný
cvrkot a musím konstatovat, že venkov Laosu je chudý a zaostalý stejně jako
sever. Jen tu nejsou hory a je zřejmě větší horko, což s chudobou asi
nesouvisí, ale kdo ví… Zastavujeme na prašném parkovišti
a vyrážíme na dvouhodinový trek k vodopádu. Martin má žabky a to vzbuzuje
u místního průvodce mírné pobavení, ale Martin vše zvládá a jde buší „nahoru a
dolů“ ve flip-flopech a cestu zvládá jako zkušený mazák. Vodopád je
vysoký asi 40 metrů a může se plavat až pod něj, což taky všichni činíme. Blbneme
a užíváme se chladné vody. Když se oblékám, přemýšlím, jestli
nás čeká stejná cesta zpátky a při představě, že ano, jsem dost otrávenej. Jaké
je ale moje překvapení, když jsme za deset minut mírného stoupání nad vodopádem
a tam už na nás čeká naše H1. Jdeme ještě navštívit osadu, spíše skanzen, kde nám jest ukázáno
jak se místním žije, co dělají, kde schůzují a tak. Ochutnáváme také místní
kávu – Arabicu i Robustu a já kupuji asi kilo domů. Doma ji pak zase vyhodím do
koše, protože je hnusná a kyselá, asi nevydržela dlouhou cestu… Jedem dál, k Mekongu, ke 40
km vzdálenému khmerského chrámového komplexu Wat Phou Přijíždíme až večer a
ubytovaní jsme v jakýchsi chatkách přímo u Mekongu. Rychlé pivo a jede se
dál. Cestou nám řidič vypráví, že u úpatí hory Phu Kao, zhruba 6 km od řeky Mekong
kam jedeme, právě probíhají velké slavnosti.
Na místě stál dříve chrám z 5. století, nyní jsou tam již jen ruiny chrámu z 11. až 13. Století. Ale to
místo má asi velký náboženský „náboj“, protože je stále centrem theravádského
buddhistického uctívání a navíc dnes je zrovna velká pouť. Plni očekávání dojíždíme na
parkoviště, kde je už asi 10 000 aut, autobusů, náklaďáků a tuny prachu.
Vystupujeme a mezi obrovským množstvím lidí, jež si nedovolím odhadnout, se
prodíráme vpřed. Od bot na prašné cestě
se zvedá prach, kolem cesty jsou stovky stánků a stánečků s jídlem
a pitím – nealkoholickým. Některá jídla se nedají ani identifikovat natož
pozřít. Hudba, množství lidí a prach. Něco mi tady ale chybí. Nejsem schopen
zjistit co je to, ale mám nepříjemný pocit, že například oproti podobným
shromážděním třeba v civilizované Evropě tady něco nehraje. Míjíme jakýsi
rybník, velký asi jako polovina Boleváku. Už je tma, ale velké množství lidí se
stále koupe. Na břehu ženy myjí nádobí a nabírají vodu na vaření do stánků.
Dostávám chuť se také osvěžit. „Je ta voda čistá“, ptám se našeho
řidiče, který jde s námi. Něco mumlá a trochu se směje. Zkušenost mi velí,
že tady něco neladí. Najednou nám to ale dochází: „Ty vole kde jsou záchody?“ ptá se
někdo z nás. Ostatní krčí rameny, ptáme se zase řidiče, jenž nám nyní dělá
také průvodce. Jen kývne hlavou směrem k vodní ploše. V tu chvíli se
nám rozsvítí. Ten rybník, to je ten záchod
a ty lidi se nekoupou ale chodí si ulevovat. Voda ale zatím nepáchne,
každopádně mi na koupel přejde chuť. Asi po hodině jsme na konci cesty,
po jakýchsi betonových schodech a kamenech stoupáme výš do kopce, kde se
nachází zbytky chrámu. Lidé zapalují svíčky, všude svítí louče, a jsou cítit
vonné tyčinky, žebráci a děti žebrají. Nahoru po schodech, se snaží vyšplhat i
staří a nemocní. Úplně na kopci je pak zbořenina chrámu a v ní – socha
Budhy. To je cíl všech těch lidí, pomodlit se a hurá zpátky. Najednou někdo zavelí: „ hele
nahoře“. Vzhlédneme a jsou vidět stovky papírových svítících lampionů
štěstí. Nutno přiznat, že je to až mystický pohled, zvláště představíte-li si,
že nikde není jediná žárovka na elektriku, veškeré světlo obstarává čistokrevný
oheň. Asi po hodině, nabaženi atmosférou,
se vydáváme zpět po prašné cestě. Lidí je ještě víc, noc teprve začíná. Na
obrovském pódiu hraje hudba, prodavači se snaží prodávat, Laosané dojít
k Budhovi a my se snažíme najít něco, co by se dalo pozřít. Stánek
s pečenými kuřaty se nám zdá OK a tak bereme vzorek. Moc nám to ale
nejede. K pití je jenom voda.
Martin vyjádří názor, že bude asi zvracet, což o pár minut také
uskuteční. Prachem cesty doklopýtáme zpátky, po cestě si dáváme ještě
v nějakém stánku konečně pivo. U chatek na břehu Mekongu pak popíjíme
červené víno, Jirkovi začíná bolet zase palec a Martin nám zvrací těsně u
stolku s kde sedíme. Prostě idylka. Jdeme spát asi o půlnoci. 8.2. 2012 Ráno odjíždíme v 8.30.
Cíl: Si Phan Don tedy v překladu
„4000 ostrovů“ je souostroví
na Mekongu, v provincii Champasak, tedy
také v jižním Laosu. Pro oblast Si Phan Don jsou charakteristické stovky
ostrovů a ostrůvků, z nichž je polovina ponořená pod hladinou, když je řeka
Mekong rozvodněná. Což ale není náš případ. Hlavními a největšími z ostrovů
oblasti zvané Si Phan Don jsou ostrovy Don
Khong, Don Det a Don Khon. My jedem na Don Det. Jedeme autem asi 150 km, což je
celkem 3 hodinky, spíme, jen Honza haleká a popíjí červené. V přístavu
nasedáme do motorové bárky a za půl
hodiny jsme na místě. V místní knajpě se občerstvujeme dobrým studeným
pivem, houpeme se v síti a čekáme, jestli se bude něco dít. Co by taky
mělo, že? Nakonec pochopíme, že kola opřená
o hradbu jsou pro nás. Usedáme na ně a vyrážíme. Právě končí škola a tak se nám
do cesty motají děti v uniformách. Nějak mi sem do té chudoby to hezké
oblečení nezapadá, kontrastuje s civilním oblečením dospělých, ale zase ty
děti vypadají tak nějak důstojně, až „Evropsky“, nebo „Americky“? Ale houby,
jsou to naštěstí šťastné laoské děti, které si ještě pořád dokážou hrát u řeky
s klacíkem a loďkou nepotřebují televizi, IPad, chytrý telefon nebo
počítač. Šlapeme po prašné, ale celkem
rovné silnici. Asi po hodině jízdy jsme u řeky na druhé straně ostrova.
Spatříme starou lokomotivu a pár metrů kolejí. Jsou to pozůstatky první
železnice v Laosu, úzkokolejky mezi ostrovy Don Det – Don Khon vybudované
Francouzi k překlenutí vodopádů Khone Phapheng na Mekongu. Sesedáme
z kol a nasedáme do úzké lodičky,
jede se na říční delfíny. Když budeme mít štěstí, vypráví
nám náš lodivod, uvidíme sladkovodní delfíny Irrawaddy (Pakha), které jsou
považováni za vysoce ohrožený druh. V dálce je vidět druhý břeh, tam už je
Kambodža. Asi po půl hodině, kdy nic
nevidíme se musíme smířit
s tím, že delfíni buď spí, nebo už tu žádní nejsou. Děláme si
z toho prču, ale velíme lodníkovi zajet na malý kamenný ostrůvek, chceme
se vykoupat. Do vody skáčeme nazí a lodivod se rdí. K nahotě moc Laosané
asi kladný vztah nemají, také v průvodcích o tom všude píší, co ž nám je
ale fuk. Přece si nebudeme máčet plavky.
Fotíme, blbneme a vůbec se veselíme. Najednou lodivod zahaleká: „Dolfins!“. V dálce uvidíme
asi 3 delfíny tedy spíše jen jejich hřbety. Mise je nakonec splněna. Nasedáme
tedy do bárky a jedeme zpátky. Opět kola
a opět prašná cesta. Jen je větší vedro.
Jedeme, jak jinak, k vodopádu č.1. Tady se ale koupat nedá. Jsme
v místě, kvůli kterému není Mekong po své celé délce sjízdný. Právě tady
to vře a voda se valí přes kameny. Skok do vody = jistá smrt. Pijeme tady pivo, kokosové mléko a cukrovou třtinu. Šťáva
je ale tak sladká, že ji přenecháme raději místním děckám. Pokračujeme v
šlapání. Vodopád č.2. Řeka ještě bouřlivější. Hezká podívaná, fotíme, pijeme
pivo a jíme zmrzlinu – Algida. Až sem ta značka se svými výrobky pronikla. Ano
svět je globální. Cesta zpátky už je stejná jako
cesta tam. Odevzdat kola, loď, přístav a auto H1. Cestou zpět do Pakse žádáme řidiče
aby někde zastavil, že chceme vodu. Stavíme u cesty, kde je jakási hospoda a
pár místních. Místo vody si objednáme pivo. Ve vodě prý souloží žáby, tak
proto… zvedáme se k odchodu, ale Martin u místních ochutná nějakou pečenou
rybu a protože mu chutná, domlouváme večeři.
Vzadu za hospodou je jakási sádka a tam spoustu kousavých malých
sumečků. Každý si vybírá toho svého a nakonec na pánvi končí asi sedm ryb.
Děvčata je upekla pěkně do křupava a tak jsme neměli problém je sníst. Ještě
objednáváme nějaké pivo a rum pro místní, kteří jsou po pár paňácích na mol.
Evidentně nejsou moc zvyklí pít, nebo prostě jen míň vydrží. Zpátky se vracíme už
za tmy a až v autě zjišťujeme, že ač jsme se původně stavěli pro vodu,
žádnou jsme nekoupili. Musíme tedy ještě cestou někde zastavit. V 10 večer jsme zpátky
v našem paláci. Opět sedíme na rozlehlé terase a popíjíme bílé víno.
Jirkovi bolí palec, vedeme zase naše chytré řeči a konstatujeme, že nám to
docela dobře „začíná“. V půl druhé jdeme spát. 9.2. 2012 Vstává se v 5.45 hodin a
balíme. S Martinem krademe malé ručníky, také tradiční suvenýr
z našich cest. Po snídani čekáme
venku na naše auto, chceme odjet, ale ouha. Volají nás zpátky do recepce a
dožadují se ručníků. „Nemáme, nevíme“ děláme blbý. Nakonec se dohodneme na
ceně, 7 USD za 2 malé ručníky s logem. Je to fajn, nezavřeli nás a cena za
kauci byla mírná. Pak už svištíme na letiště. Je
malé a má jen jednu gate. Vzlétáme. Sedím vedle asi tak pětašedesátileté
francouzsky, jenž čte knížku a neustále se mě dotýká rukou. Je sice sympatická,
ale přece jen pro mě junáka už dost stará… Usínám a za chvíli přistáváme. Jsme v Kambodži ve městě Siem Raep. Na letišti nám scanerem opět
„berou“ otisky prstů, ale tentokrát všech deseti, palec už je tady oproti Laosu
důležitý. Pak si nás ještě fotí a nakonec, ačkoliv máme vízum, musíme ještě
vyplnit nějaký formulář. Lustrace jak v USA. Naše bágly také dorazily,
před letištěm už na nás čekají 2 hotelové ťuk ťuky. Vše krásně funguje. Kdepak
USA. Cha cha. Zlatá Asie. Jedeme na náš zabukovaný hotýlek, který řídí a je
tam majitelkou jedna Kanaďanka. Krátce se aklimatizujeme a
vyrážíme pěšky do města. Za pár minut nás ale chození omrzí, najímáme ťuk ťuky a jedeme na známé Angorské chrámy.
V průvodci píší, že Angkor je jedna z
nejvýznamnějších kulturních památek a jedno z nejvýznamnějších archeologických
nalezišť v jihovýchodní Asii. V 9.-15. století tady prý leželo hlavní sídlo Khmerské říše a z té doby se zachovalo také velké množství památek.
Angkor leží v provincii Siem Reap a
od roku 1992 je zapsán na seznam světového
dědictví UNESCO. Angor znamená město. O Angkoru toho je mnoho napsáno a tak
nemá cenu se na tomto místě o komplexu moc rozepisovat. Mě osobně překvapilo, že vstup do této poměrně
rozlehlé oblasti je koncipován jako vstup do ZOO, poměrně moderní „brána“ se zděnou budovou, kde je nutné si asi za 40 USD zakoupit
vstupenku na tři dny. Ale pozor, je to jakýsi skipas a to i s fotkou. Projíždíme
závorou a naši 2 motoťukové nás už vezou k jednomu vzdálenějšímu chrámu. Jedeme asi hodinu, Martin místy spí a
já vzpomínám na rady v průvodci, že je možné si zde půjčit kola. Zlatý
voči. V tom horku a provozu by to bylo
fakt žůžo. Prohlídka chrámu, fotky a jedeme na další. Ten den stačíme
ještě navštívit dva chrámy, včetně známého Ta Phrom.
Ta
Phrom je chrám pohlcený džunglí. Vše je tu pokryté vrstvou zeleného porostu a
obejmuté silnými kořeny zdejších stromů. Ta Phrom si zahrál také ve filmu Tomb
Raider a říká se, že úplně stejně by vypadal nejznámější chrám komplexu Angkor
Wat, kdyby nebyl obehnaný tak širokým vodním příkopem.
To už se ale pomalu stmívá a my musíme zpátky, neb brány se zavírají. 10.2. 2012 Ráno jsme
nuceni vstát už ve 4.45 hodin. Všichni s kým mluvíme a také ve všech průvodcích
se rozplývají nad úžasností pohledu na známý chrám Angkor Vat při východu
slunce. Byl postaven pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám. Angkor Vat je největším a
nejlépe zachovalým chrámem. Byl náboženským centrem jak hinduistickým, tak buddhistickým. Chrám se stal symbolem Kambodže a je
zobrazen také na její státní vlajce. Se svou celkovou
výměrou kolem 1 km² je navíc je považován za nejrozlehlejší
náboženský komplex na světě. No a tam my takhle ráno jedeme v ťuk ťuku,
protože kdo prý uvidí slunce vycházet na chrámovou věží, ten dlouhých let se
dožije. Kolem 5.15 jsme na místě. Lidí jako máku asi všichni chtějí dlouho žít. Jdeme pěšky směrem
k chrámu a najednou kde se vzala tu se vzala přitančí malá Laosanka a
láká nás na snídani. Ptám se jak se jmenuje. Bez uzardění prohlásí, že Angelina Jolie. Ok,
pravím, já jsem Brad Pitt. „Super, tak
pojďte ke mně na snídani“ odpoví bez váhání. Asi to neslyší poprvé, a uznávám,
že je to celkem dobrý reklamní trik. Slibujme a jdeme. Asi 300 metů od
chrámového komplexu se nachází velké množství stánků s různými
pochutinami. Angelina nás posadí k jednomu z nich a přináší nějaké palačinky a kávu. Slunce
pomalu vychází, Jirka běhá kolem jezírka před chrámem a hledá výhodnou polohu
pro fotku. V dálce spatřuji horkovzdušný balón. Všichni jsou natěšený, mě
se chce spát a tak ležím v trávě a čekám. Pak to přijde, slunce se
vyloupne za jednou z věží a krásný romantický pohled kazí jen část lešení,
jež se nachází mezi druhou třetí věží chrámu. Jo, holt opravovat se muší, romantika
neromantika, ale nakonec co, lešení se dá lehce v Photoshopu vyretušovat,
že Ali… Po východu slunce si ještě projdeme chrám a znovu musíme obdivovat tu
monumentálnost a architektonickou i stavební důslednost. Nedokážu si
představit, že by bylo dnes něco takového vůbec možné postavit v Čechách.
Určitě by odněkud vyskočilo Grinpeace nebo Děti země a nebo nějakej jinej pošuk
nebo politik, jenž je přesvědčen o své 100% pravdě a ve své egovaně si chrochtá
jak čínské prase v pivním sladu a stavbu by zarazil ještě před tím, než by
se vůbec začalo stavět. Myslím, že je načase, aby naše civilizace začala tak
nějak zanikat, protože jen tak mohou noví Diadarové a Ikarové vstáti z popela… Mezitím co sním, dojíždíme k dalšímu chrámu. Angkor Thom je městský komplex
vybudovaný za vlády Džajavarmana VII., nejvýznamnějšího panovníka Angkorské říše.
Tento khmerský panovník se rozhodl vystavět nové hlavní město poté, co byl
Angkor v r. 1177 vypleněn při vpádu čamských vojsk. Cestou v chrámovém
komplexu jdou před námi nějaké dvě dámy. Zcela jistě je to matka s dcerou.
Mlčí a kochají se tou krásou. Najednou
Martin jenže se zálibně dívá na zadek té starší pronáší: „ Hele, ty vole, tý by
tam slušel“. Ta starší se
otočí a praví: “ Nebuďte drzej a sprostej pane, má tu dceru!“ Martin zcela
konsternován ztrácí výraz my se jen nahlas řehtáme na plné pecky, Japonci se
nechápavě usmívají. Ničemu nerozuměli, ale asi to je sranda ne? Já si jen
říkám, co by asi tak tedy jako se dělo, kdyby paní tu dceru tam neměla, ale
možná mám jen velkou představivost... Venku se pak
ještě fotíme na náš budoucí tradiční kalendář, měníme pózy a fotopřístroje, takže nám to zabere docela dost
času. Pak už mi ty
chrámy začínají lézt trochu na nervy. Všude je najednou plno Japonců, pořád se
fotí navzájem , mají velké zrcadlovky, tablety, malé foťáky, telefony, prostě
fotí i když v ruce mají třeba jenom kabelku, mnohdy zapomenou, že to není
foťák. V jednom chrámu si kupuji svůj další sběratelský obrázek a navrhuji
vypadnout. Nakonec souhlasí i ostatní. Vracíme se kolem 14.00, kdy už je
pořádný hic. Jdeme spát, musíme načerpat energii na večerní jízdu. Vstáváme asi
v 6 odpoledne a jde se na večeři,
dohadujeme se co budeme dělat, jako kdyby to bylo důležitý. Pak se přesouváme
do jiné hospody s názvem BAMBO restaurant. Bílé i červené víno je dost
dobré, Jirkovi bolí palec. Vidíme reklamní ceduli na specielní masáže, jenž
jsou prováděny pomocí malých rybiček. To
by Jirkovi mohlo pomoc. Cena 6 USD se nám zdá ale vysoká. Bereme si
taxíka, protože všude začínají zavírat obchody a jedeme do nočního marketu.
Tady jsou rybičky za dolar a pro všechny. Necháme si tak půl hodiny okousávat
naše unavené nohy, ryby mají pré. Jirka má palec fakt oteklý, ale nevím, nevím,
myslím, že je to dnový záchvat, s čímž se svěřuji Honzovi, ale ten to
razantně odmítne. No co, je to přece jen doktor, i když práv. 11.2. 2012 Vstáváme
v 6. hodin a přesouváme se taxíkem na autobusové nádraží v Siam Repu.
Směr Phnom Penh, hlavní a největší město
Kambodže. Než jsme do města dorazili, četli jsme si v průvodci známá i
méně známá fakta. Počet obyvatel města je nyní asi 860 000. Během vlády Rudých Khmerů byla velká část
městského obyvatelstva vystěhována na venkov, došlo také ke zrušení peněz,
celkem byla v celé zemi vyvražděna přibližně jedna třetina veškeré populace,
byly zabity 3 miliony lidí. Přítrž řádění Rudých Khmerů učinila až intervence
vojsk – světe div se – komunistického Vietnamu. Rudí Khmérové byly totiž takoví magoři, že začali
napadat i soudruhy Vietnamce na jejich území a tak Vietnamská
vojska v lednu 1979 obsadila Phnompenh a ukončila vládu Pol Pota a Leng Sary. Vietnamci se stáhly až po deseti letech, v září 1989, skoro by
s dalo říci v předvečer naší „sametové“. V autobuse potkáváme také 2 Čechy, Adélu a Marka z Liberce. Ty
sedí v autobuse před námi a pořád něco blábolí, za námi je totálně ožralej
Švéd. Cesta trvá asi 11 hodin a z jejich řečí už mi jde hlava kolem.
Konečně vystupujeme, loučíme se a bereme ťuk ťuk. Náš hotel se jmenuje Mad Monkey, tedy
Bláznivý opice. Servírky jsou taky pěkně prdlý. Malý a hubený, pořád se smějou,
hubu od ucha k uchu a žvatlají laoskou angličtinou cokoliv jim přijde na
jazyk, většinou anglický fráze. Je to ale docela milý. Dáváme bágly na pokoj a jedem
na výlet do města. Nejdříve do Královského paláce, snad jediné krásné budovy ve
městě. Současný
kambodžský král Norodom Sihamoni má blízký vztah k České republice, studoval tady a mluví prý plynně česky. S námi se nesetkal, dokonce
jsme museli zaplatit vstupné, nebylo ale drahé, jenom pár dolarů. V interiérech
není povoleno fotografovat a to Jirku značně rozladilo a tak nás spíše hnal
pryč. Mrkli jsme se ještě do Stříbrné pagody, v níž se schovává slavná
malá soška Smaragdového Budhy a už vyrážíme do muzea genocidy Tuaol Sleng. Ještě
předtím mě oslovuje policajt. Zprvu nechápu, co mi chce, ale pak pochopím. Snaží
se mi prodat jeho originální policejní placku. 10 USD. Dodnes mě mrzí, že jsem
ji nekoupil. Návštěva
muzea - věznice - původně vysoké školy, není určena pro slabé povahy. To co se
dělo ve věznici je umocněno jeho návštěvou. Říká se tomu muzeum, ale objekt
prakticky zůstal tak, jak ho Rudí Khmérové v rychlosti opustili, včetně
krve na stěnách nebo na podlaze. Zážitek je to fakt hrůzný a intenzivní.
V roce 1975–1979 zde bylo umučeno
nejméně 17 tisíc vězňů. Ve věznici působily asi tři stovky brutálních
vyšetřovatelů, ale jediným, kdo byl po pádu Rudých Khmerů postaven před soud a
odsouzen, byl šéf věznice Kang Kek Iew. Většinu
dokumentů stačili prchající dozorci zničit, přesto se ale zachovala řada
písemných rozkazů podepsaných samotným K. K. Iewem, v nichž nařizuje vězně
rozsekat na kusy, použít na lékařské pokusy nebo odvézt do vyhlazovacího tábora
Choeung Ek nedaleko hlavního města. To bylo Rudými Khmery vylidněno během
několika dní – obyvatelé byli odsunuti na venkov. Zcela běžnou praxí bylo
například rozříznutí břicha těhotné
ženy, vyjmutí dítěte, jeho vyhození do vzduchu a střelba do něj nebo vytrhávání
nehtů, řezání prstů apod. Vše věrně dokumentují obrazy visící na stěnách
některých cel. Řádění ve
věznici Tuol Sleng přežilo údajně jen 7 lidí. Jedním z nich je Bou Meng, který o svém věznění napsal knížku.
Jeho žena byla ve vězení popravena, on sám přežil díky svému kreslířskému
umění, které se dozorcům líbilo. Ve svém vyprávění popisuje, jak během výslechů
čelil obviňování, že jako každý umělec musí mít styky se CIA: „Nemohl
jsem neustálé bití již snést a tak jsem říkal to, co chtěli slyšet, třebaže
jsem ani nevěděl, co to CIA vlastně je. Že jsem se stal členem CIA, když jsem
byl s mnichy v chrámu… Po dvou týdnech vyšetřování prohledávali
vězení dva mladí kluci a hledali vězně, který by uměl nakreslit obrázek
samotného vůdce revoluce Pol Pota. Přihlásil jsem se ve víře, že bych mohl
dostat trochu jídla.“ Bou Meng
přežil, jeho obrázek Pol Pota byl k nerozeznání od fotografie, podle které
kreslil. Drsný zážitek z návštěvy muzea
jsme museli spláchnout pivem Angkor v našem bláznivém hotýlku. Bavíme se, se
smějícíma se servírkama a snažíme se zapomenout na návštěvu muzea. 12.2. 2012 Ráno opět přesun na autobusák. Naším cílem je poslední
– odpočinková – destinace Sihanoukvile. Platíme asi 80 000 Rielů (kambodžská měna) za
jízdenku což je asi 20 USD a jedeme
docela pohodlným autobusem k moři, nebýt ovšem té klimatizace. Cesta je
plánovaná na 3,5 hodiny, ve skutečnosti to trvá 5 hodin. V autobuse je
zima. Sihanoukville zvané také Kompong
Som, je přístavní město na jihu Kambodže, na pobřeží Thajského zálivu. Je vzdálené
asi 190 km od Phnompenhu. Silnice je kvalitní ale železnice, která sem také
vede, už méně. Město dostalo název podle tehdejšího krále Norodoma Sihanuka. V r. 1998 žilo v Sihanoukville přes 155 tisíc obyvatel.
Místo je známé jako plážové letovisko. A to je právě náš cíl. Náš objednaný hotýlek Tranquality na Serendipity Beach je úžasný. Malé, ale útulné dřevěné pokojíčky,
od restaurace je to asi 5 metrů do moře. Dáme si pívko a jdeme na pláž Sokha,
jenž se nachází hned vedle té naší, ale je písčitá, plná slunečníků, hospůdek,
barů a mladých lidí. Ne ale místních ty sem mají vstup zakázán. Jirkovi už dost
silně bolí palec, dost špatně chodí, spíše se šourá a tak si kvůli této lapálii
neplánujeme nic na druhý den. Koupání a ležing. To je naše činnost. Večer se
vracíme do hotýlku a popíjíme vínko. Přichází bouřka a prší. Trochu nám kape
střechou do pokoje, je ale horko. V noci se Martin, jenž spí se mnou,
najednou probudí, posadí se a ukazuje mi ruce: „ Hele, hele mám prsty, podívej
se.“ Nevím co chce, schvaluju mu že má prsty a snažím se usnout, za chvíli se
situace opakuje: „Jasně OK, všechno dobrý, zejtra mi to dopovíš.“ Pak už Martin
spí, ale čas od času s sebou škube a něco blábolí. Konečně usínám. 13.2. 2012 Probuzení do azurového rána nám dává zapomenout na noční bouřku. „Ty
vole cos v noci dělal ?“ Ptám se
Martina. Nechápavě na mě hledí. „Jak dělal, jen vím, že se mi zdálo o tom
muzeu.“ Vyprávím mu noční historku. „Jo, jo, mě se zdálo, že mi chtěli trhat
nehty na rukou a tak jsem asi něco blábolil“. Myslím, že tato epizoda vypovídá
o tom, co lze zažít v muzeu Khmérského vězení víc, než jakýkoliv popis. Možná
by bylo dobré poslat tam i poslankyni parlamentu za KSČM, soudružku Semelovou a
několik dalších komunistických pohlavárů, aby si uvědomili, kam až tenhlecten
jejich sociální inženýring může vést. Mám ovšem vážné pochyby, že Semelová by
to vůbec pobrala. Ale zpátky na pláž. Ležíme na lehátkách a s Martinem plaveme na
vodní atrakce umístěné na moři asi 50 metrů od břehu. Trampolína, nějaká
„horská“ nafukovací stěnu a tak. Celý den proflákáme na pláži a vůůůbec nám to
nevadí. Jirka s Honzou jdou toho večera brzo spát, my s Martinem
ještě řešíme, jestli už třeba kluci nejsou starý. Vyrážíme ještě na místní
„disco“ a dobře se bavíme. Popíjíme pivo a debatujeme třeba i o tom, jestli se už
těšíme domů nebo ne. 14.2.2012 Ráno jedeme lodí na sousední ostrovy. Dávám si k snídani bagetu a
pociťuji nevolnost. Po hodině jízdy na motorovém člunu jdeme šnorchlovat. Pár
ryb jinak nic moc. Člun nás veze na ostrov Rustica. Holky z ostrova připravují
pečenou rybu, my se procházíme po krásné bílé pláži na opuštěném ostrově a
koupeme se. Bohužel jsem podcenil slunce a spálil jsem se a zřejmě dostal i
úpal. Jedeme na další ostrov, zase šnorchling a pak cesta zpět. Jirku bolí
palec, Honza zvrací z lodi do moře.
Martin nám oznamuje, že zvracel na ostrově a že je mu blbě. Já zvracím po
návratu na hotel. Večer už všichni pijeme jenom čaj, tedy kromě Jirky. Na
internetu jsem našel, že čaj není dobrý na dnu. Náš doktor (práv) sice stále
nepřipouští, že Jirka by mohl mít dnu, ale ten pro jistotu čaj vynechává a pije
nějaký džus. Je na nás u toho stolu v restauraci docela fajn pohled. Do postele jdeme už kolem 20.00, celé tělo
mám jak v ohni, je horko a je mi blbě. 15.2. 2012 Ráno ale bývá moudřejšího večera a také tak tomu bylo i ten den. Je nám
mnohem líp a tak snídáme Americano breakfast. Jdeme na pláž, v plánu jsou
vodní skútry. Ceny mírné, ale stroje děsný.
Několikrát nám motor chcípne na moři a nejde nahodit. Než si toho
„kluci“ od mechaniků všimnou, můžeme si
dát dvacet. Raději jdeme na masáž. V malé chatrči je dvojice slepců. On a
ona. Problém je trochu s placením, anglicky neumí a než si ohmatají
bankovku aby zjistili kolik jsem jim dal, trvá to dobrých deset minut. Bankovka
je to velké hodnoty a když chudák masérka zjistila, že ani počty nejsou její
silnou stránkou dává mi raději do ruky jakousi krabici, jež nahrazuje peněženku
a pohybem mi vybízí abych si vzal zpátky kolik jako myslím že mám dostat.
Důvěřivá to žena. Raději ji nechávám celou částku, i tak to byla skoro polovina
toho kolik platím za masáž doma v ČR. Večer pijeme víno, tedy kromě Jirky,
tomu to zakázal palec. Na můj vkus však jdeme až moc brzo do hajan. Je to naše
poslední noc u moře, ale asi už jsme tak nějak zdevastovaný z toho
nicnedělání slunce a alkoholu. 16.2. 2012 Ráno si dáváme každý jen suchou bagetu. Čeká nás přesun autobusem a
nikdo nechce riskovat nějaké eskapády s řídkou stolicí. No jo, je to
s prominutím o hovně. Ještě se jdeme vyčachtat, zaplavat a pak už nás čeká
jen přesun na autobusovou zastávku. Jedeme do Phnom Penhu. Celou cestu klimbáme,
moc se už nemluví . Přemýšlím o našem výletu. Bylo to dobrý, ale napadá mě,
jestli bychom neměli přece jen míň na těch našich cestách konzumovat alkohol,
už kvůli těm palcům, třeba. Když vidím kulhajícího Jirku, Honzu s krabicí
Meluritu, spícího Martina a po pravdě, ani mě není nijak fajn, myslím, že
alespoň omezit bychom to příště mohli. Každopádně tyhle úvahy si asi nechám na doma. V našem Mad Monkey hotelu jakoby nás už čekaly. To ypsilon je
správně, protože myslím servírky a vůbec personál, jenž je 100% dívčí. Jejich
roztažená ústa byla ten den ještě širší než při první naší návštěvě. Víno teklo
proudem, Honza zkoušel zvedat servírky do vzduchu a protože měly jenom asi
40kg/dívka, neměl s tím vůůůůbec žádný problém, což dával najevo hlasitým
křikem „toč toč, toč to, máš to?“. Myslel tím video na kameru. Večer se vydařil
a nám se konečně podařilo zapomenout na „muzeum hrůzy“. V jednu hodinu
jsme byli už znaveni, holky by sice seděly, ale my víme kdy máme dost a navíc,
jsme přece „šťastně ženatí“. 17.2. 2012 Druhý den ráno prší. Jedeme na letiště a letíme do
Bangkoku. Tady si ještě dáváme nějaké pivo, aby s nám lépe spalo a pak už nás čeká jen otravný let zpátky do
Čech. Čím více se blížíme ku Praze, má Jirka větší palec. V Mnichově jsme
v 8 hodin večer a naštěstí už tam na nás čeká náš kamarád Bohouš se sváčou
a plzeňským pivem. Sice to ten den ještě nevíme, ale kdybychom mohli, těšíme se
v tu chvíli na další naše dvě cesty. Na Kostariku a Panamu v roce
2013 a na Filipíny v únoru 2014. A také by nás v té chvíli určitě
napadla otázka: „A budou ještě další cesty?“ … LLF,
10.3. 2014 |