Expedice XANG
Cesta čtyř plzeňských zapálených cestovatelů po 
Laosu a Kambodži 2012

Napsal: Luboš Liška Fox

Fotografie na wwww.rajce.net ZDE

My, co jsme tam byli: Luboš Liška Fox, Honza Kocina, Jirka Soukup a Martin Krejčí.

 

Prolog.

Přesně 397 dní ode dne kdy jsme 2. února 2012 přistáli na laoském letišti ve Vientiane  sedíme v restauraci Honzy Janáka v PIJEZPI a plánujeme další cestu do Kostariky a Panamy. Kamarád Honza K. mi netaktně připomene, že „jsem se vybodnul na zápisky z naší cesty po Lasosu a Kambodži“. Kromě toho že  má pravdu, si sám snažím najít někde v hloubi svého mozku důvod proč tomu tak je. Vzpomínám na úplně první „vejlet“ na Bali, na to jak jsem s radostí neskrývanou sednul po návratu k počítači a psal ten náš příběh o cestě na ostrov, kde to mimo jiné tenkrát „před dvěma měsíci bouchlo“. Prostě „dobrá“ historka.

 

A pak mi to došlo. Shodu okolností právě ve chvíli, kdy se Honza K. s neskrývaným potěšením snažil vysvětlit Honzovi J. že z důvodu špatný psychiky má holt  rýmičku. Prostě mám „špatnou psychiku“, nebo-li pochybnosti, nechuť. Bude zápisky z našich cest vůbec někdo chtít ještě číst? Bude to vůbec někoho zajímat? V době kdy Evropou a světem letí ekonomická krize a lidi jsou negativní jak filmová vývojka, bude  je zajímat kam do světa létá parta Plzeňáků a co tam dělá? To tyhle pochyby jsou pravým důvodem mojí lenosti.

Atak hned  druhý den jsem se  donutil sednout za klávesnici a začal psát, dlouho mi to ale nevydrželo.  „Piš spisovně“ hučelo mi v hlavě,  „buď korektní, něco musíš vynechat, něco vyzdvihnout, něco naštudovat, abys správně uvedl jména měst a všech těch kopců, kam všichni tak rádi lezeme, jména vodopádů a roklin kde jsme si dali šláftrunk. A vůbec je potřeba mít přehled o historii daný země do všech detailů zmapovanou, se všema podstatnýma  i nepodstatnýma letopočtama“. Došlo mi, že tohle je další důvod, proč  mi psaní nebaví. „Vždyť to je přece všechno dneska na internetu!

A tak jsem si tehdy slíbil, že naši cestu, když už, cestu do zdánlivě stejných zemí - Laosu a Kambodži, popíšu trochu jinak než jako klasickej cestopis. Spíše jako osobní vzpomínku. A tak 3 dni před naší další cestou do Kostariky a Panamy jsem tehdy začal psát tento text. To bylo v 20. února 2013. To že to dopadlo nakonec trochu jinak a to že jsem svoje zápisky nakonec dokončil až 11. března 2014, může hovořit za vše. Ale nehovoří! Uvědomil jsem si totiž, že i kdyby nikdo jiný tyhle zápisky nečetl, než jen my čtyři „co jsme tam byli“, stojí to za to strávit  těch pár hodin s nahrbenými zády u počítače se skleničkou vína a vzpomínat, jak to tehdy bylo…

 

 

1.2. 2012

Jsem na mol. Už si nepamatuju jestli to  bylo ve Frankfurtu nebo v Mnichově (asi v Mnichově), ale vím úplně přesně, že Jenda  Krejčí, syn našeho kamaráda Martina měl ve škole o pololetí vyznamenání. To je mimo jiný i důvod, proč šťastný otec Martin Krejčí objednává asi už 6. rundu whisky pro nás ostatní. Tedy mně, Luboši Liškovi Foxovi, Jirkovi Soukupovi a Honzovi Kocinovi. Letadlo, přistání a  pasová kontrola v hlavním městě Laosu Vientiane. Strkáme své prsty na nějaký scanner a všem nám berou otisky prstů. Ze všech osmi, z neznámých důvodů palce nepotřebujou.

Komunistickej  stát  má vybavení na úrovni. Nevím proč, ale vzpomenu si na jistýho Haladu ze ŠKrchleb, kovanýho komouše, jak v hospodě vykřikuje: „za nás bylo líp, a víc vám říkat nebudu!“

Zatímco ve všech jiných zemí, když přiletíte na letiště se o vás rvou  drožkaři a taxikáři, v Laosu je klid. Ctihodná matróna za dřevěným stolkem u východu z letištní haly mi za 12 USD vydá lístek na státní taxi. 2 USD dá řidiči a zbytek strčí i s účtenkou do šuplete - jakési neoficiální stranické pokladny, asi.

Kupředu levá, zní mi v hlavě když  jdeme k poměrně nové bílé dodávce značky Hyundai. Auto je  pro 8 lidí, my  jme sice jenom 4, ale zase proč se tlačit v nějakým osobáku za 8 doláčů. Je asi devět večer  místního času a my jedeme do toho našeho hotýlku.

V průvodci mezitím čtu:

Vientiane (též Viangchan, laosky ວຽງຈັນ, doslova Město santalového dřeva) je hlavní město asijského státu Laos. Zároveň je také největším městem v Laosu, oficielně Laoské lidově demokratické republiky. Vientiane leží na levé straně řeky Mekong nedaleko hranic s Thajskem. Ve městě žije asi  754 000 obyvatel.

Hlavním městem se stalo v roce 1563 během strachu z barmské invaze na Luang Prabang. Poté jej v roce 1828 vyplenili Thajci, ale v roce 1899 jej Francie opět prohlásila za hlavní město Laosu. Bóže ty letopočty…

Je večer a kromě, pro asijské země typického troubení a nedodržování dopravních pravidel, z města moc slyšet a vidět není.  Když však vystupuji z auta, překvapí mi „normální“ vzduch, je horko, ale ne vlhko. Na recepci hotelu s názvem Villa Merry, který vypadá úplně stejně jako recepce někde v Horní Dolní, sedí laoský kluk, z něhož se vyklube pan recepční. Dlouhá bílá chodba, na zemi čisté lesklé dlaždice. Jiné je snad jen to, že si musíme zout boty a nechat je venku, tady se totiž chodí na boso a bez ponožek. Recepční něco anglicky blábolí a stejně tak Martin, Honza i Jirka. Navazují spojení.  Jdeme na pokoje, ten náš (Luboš + Martin) je bez oken a taky už je tady cítit horko a pach, ne zápach, ale takovej ten jemně zatuchlínkový smrádek.

Vyndaváme uheráky, slivovici, pivo a nevím co ještě. Na pokoji u Honzi a Jirky, začíná mejdan. Vedeme tradičně chytré řečičky. Trochu se generačně míjíme v názoru, jestli je fajn mít děti nebo ne a tak si jdeme dát, na příkaz Martina, doutníček na zamřížovanej balkón. Zase nás překvapuje změť elektrických drátů na ulici, zase ten jiný svět a lidi. Zase to cítíme a jsme rádi na světě.

Po Vientianský ulici, je už kolem půlnoci,  se najednou potácí ženská postava, věk při slabých žárovkách pouličního osvětlení není možný určit, ale mává na nás. Chce k nám, její erotické pohyby kombinované s vratkou chůzí opilce jsou dost bizarní. Martin navrhuje pustit ji k nám na balkón a pak ji okrást! Naštěstí Honza, který je trochu střízlivější a taky advokát a taky „šťastně ženatej“  razantně návrh odmítá.

„Neblbněte, za ty oplétačky s policií to nestojí a stejně žádný zlato nemá…“

Co dělám já a Jirka už není důležitý. Jen registruji, že se dívčí tón hlasu, když vehemnetně ukazujeme vztyčeným prostředníček, po vzorku jistého Mirka T.: „jsi jednička“, změnil.

Je zajímavý zjistit, že rozumím laoským nadávkám. Jasně slyším jak naše „láska“ říká: „kokoti zas….ý, vy jste  určitě Amící… “. Ale možná jsem jenom domýšlivej a o Amících nic neříkala.

 

2.2. 2012

Ráno nás ani hlava nebolí a tak jsme nažhavený něco zažít. Klátíme se po ulici jen tak nazdařbůh a s takovou malou mapkou na letáku z hotelu, pořád s ní kroutíme a hledáme sever a taky vodu. Tedy řeku. A ne lecjakou, Mekong. Kde jen ta sviňa může být. Vyslovuji názor, že Mekong je prostě Řeka s velkým Ř  a tak ji přece musíme vidět. Nic ale nevidíme a chvíli se dohadujeme jakou světovou stranu zvolit, nicméně dřív než stačíme najít Mekong, nás zastaví jakýsi drožkař, jenž je majitelem  „osobního polonáklaďáku“ - ťuk ťuku. Navrhuje, že nás bude vozit, kam jen budeme chtít, všecko nám ukáže a tak.  Domlouváme cenu, o kteréžto domluvě se později ukáže, že asi nebyl úplně tak přesná a vyrážíme. Jedeme přes celé město, a když skončí asfaltová ulice, řítíme se po prašné cestě „někam“. Je nám to jedno, vlasy vlajou,  je horko, sledujeme „život“ soustředěný kolem silnice. Pak zastavujeme.

„Budha park, plís“, vykřikuje řidič a my těžce vystupujeme, auto je malé a sezení ne zrovna pohodlné. Platíme vstup. Všude velcí i malí kamenní Budhové, do jednoho se dá dokonce vlézt. Uvnitř parku jsou i místní Laosané, my fotíme a laoské děti se k nám rádi přidávají. Na konci parku konečně vidíme v dálce Mekong. Je právě období, kde je míň vody, není období dešťů, takže koryto z vodou je asi kilometr daleko. Chceme se jít podívat až  k vodě, jenže na konci parku je i jakási hospoda, „domek s pivem“. A tak radši volíme tuhle možnost. Kecáme a popíjíme skutečně velké pivo. Obsah je totiž  600 ml.

Při zpáteční cestě si kupuji malovaný obrázek na plátno do své sbírky a jsem terčem posměchu, že „nakupuju“. Kluci totiž po té, co z jedné cesty přivezli krásné saténové malované župánky a nebylo to doma patřičně ohodnoceno, už záááásadně nikdy nic nekupují. Já obrázky sbírám, a tak mi jsou jejich řeči putna, to ale ještě netuším, že tenhle zase ztratím.

A znovu nasedáme a jedeme. Zastávka v centru města, asi po hodině jízdy přijde vhod. Je tady krásný bulvár a vodotrysk. Také chrám s věží a velká stranická budova s krásnou červenou hvězdou. Opět si dáváme pivo,  trochu se procházíme a to tak dlouho, až nám chrám zavřou.  Řidič náhle oznamuje, že to je tedy všechno a že jedeme zpátky, protože za chvíli  bude tma.(?) Jsme u hotelu a začíná hádka. My dáváme řidiči 25  USD, protože jsme se tak domluvili, on chce 35 USD, protože jsme se tak domluvili. Vyhráváme my. Přece jenom jsme čtyři.

Jdeme konečně na ten Mekong. U betonové „hráze“ je živo, plno lidí, státní plachtové stánky červené barvy se  suvenýry a policajti. Mekong teče asi ještě o kilometr dál, musí se jít po písku, slunce začíná zapadat.

Jdu jen já a Honza. Jirkovi, nevíme proč, začíná bolet palec, kulhá a Martin s ním zůstává sedět na betonové hrázi.

Mekong je, i když díky suchu, ve svém korytu asi tak o třetinu menší než v období dešťů, i tak úchvatný.  Sledujeme proud vody, přemýšlíme o síle, která se tady valí, když je řeka rozvodněná. Slunce zapadá a zpátky už jdeme za tmy.

Jirka s námi odkulhá zpátky na pokoj, otevřeme si víno a vedou se zase chytré řeči. Vzhledem k tomu, že nám ten den nabízeli pouliční prodejci Viagru, Cialis, marihuanu a „bum bum“ (soulož) se téma stáčí na holky. Konkrétní věty a slova už mi v hlavě neutkvěla, bylo to ale dlouhé, spát jdeme ve 2 hodiny.  

 

3.2. 2012

Martin s Jirkou posnídali pivo a sedmičku červeného. Závidím jim jejich apetit, raději jsem si dal vodu a zívám. Je ještě tma, ani nevím kolik je hodin a je mi to jedno. Proč kurňa furt musíme cestovat v noci? Nasedáme do objednaného ťuk ťuku, který se postupně plní lidmi  různých národností. Japonec, Chilan, Izraelka, Amík, Holanďan…. Tasíme slivovici, silný to kalibr pro seznamovačku. Všichni jsou postupně na náš nátlak nuceni „to“ ochutnat a jsou upřímně zděšeni silou a alkoholu. Křiví různě huby a zcela evidentně nás mají za magory. Američanka chce zvracet, ale není kam, ťuk ťuk už je tak nacpaný, že musíme nohy vystrkovat bokem ven. Na jakémsi autobusovém nádraží vystupujeme a jdeme se vyčůrat. Stoupáme si do řady vedle sebe a když pohlédneme vzhůru, tak jak to chlapi, nevím proč, vždy při čůrání dělávaj,  pobaveně a s neskrývaným potěšením na nás koukají pasažéři vedle zaparkovaného autobusu, kterého jsme si asi měli včas všimnout. Ale kdo z nás by to řešil…

Jede se do města Luang Prabang, tedy na sever. Avizovaných 10 hodin jízdy se protáhne na 14. Několikrát stavíme, jíme, opravujeme autobus, chodíme na záchod, fotíme a nadáváme. Slivovice došla a cesta je pomalá a dlouhá. Ale konečně jsme v cíli, je 21.00 hodin. Máváme na taxi a přesouváme se do hotelu. Tam už nás vítají, dokonce  nápisem  „Welcome group Liska“.

Rychlá sprcha a mastíme pěšky do města. Hospůdka, kde se provozuje karaoke nás zaujme, rum je celkem fajn, hudba tklivá, pivo nic moc. Nefunguje mi mobil a tak mám „práci“ to vyřešit. Ostatní plánují na druhý den výlet na kole. Trnu, ale souhlasím.

 

4.2. 2012

Luang Prabang (laosky ເມືອງຫຼວງພະບາງ) se nachází  v severním Laosu, v provincii -  kdo by to byl řekl -  Luang Prabang. Asi 430 km od Vientiane. Má 26 000 obyvatel a  historické jádro je od roku 1995 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Když jsem město viděl, napadlo mi, že by Unesco mohlo zapsat na seznam i vesnici ŠKrchleby u Staňkova, odkud pocházím. Tam jsou také dost velcí exoti a Japonci by se na ně mohli jezdit dívat. Ta představa mě úplně omámí, že zapomenu na bolest hlavy, na to, že je horko už od rána  a my chceme jet na kole. Hlava asi nebolí jenom mě, najednou se, už na ulici, zcela probouzím ze snění a dozvídám se od kamarádů, že zaplať pánbůh, kolo je doloženo. Nebo dokonce zrušeno? Hurá! Mávneme na nějaké auto a rychle domlouváme pronájem i s řidičem.

Jede s k vodopádu, prý se jmenuje Kuangsi, ale kdo ví. Vodopády jsou každopádně častý přírodní útvar, kam se rádi vydávají turisté při návštěvách  různých zemí. Nikdo mi ale neřekl, že se tam lze také koupat. Místo je opravdu nádherné.

Kaskády s modrou vodou a malý vodopád s tůňkou lákají k osvěžení. Jirka  a Honza bez váhání   skáčou do vody a tetelí se blahem, Martin „maká“ na své oblíbené činnosti v začátcích všech našich cest – spánku, a já jsem „vytočenej“, poněvadž mám jen  plátěné kraťasy, jsem“ naostro“ a do vody skočit nemůžu. Všude cedule, že na Adama je koupání zakázáno, rudí bratři by byli pohoršeni. Smáčím tedy jenom nohy a jdu se podívat na medvědí nemocnici. Jedná se o oplocený malý pozemek, kde jsou medvědi, kteří byli asi nalezeni někde postřeleni nebo jinak zraněni a tady je léčí. Taky se tu vybírá dobrovolnej příspěvek. Ve výběhu právě probíhá jakási kontrola „z ÚVé“ a tak jsou medvědi zavřeni v kleci.

 

To už se ale vrací kluci a jdeme na polívku a pivo. Při zpáteční cestě Há jedničkou se stavíme v jakési domorodé vesničce, kde je plno malých dětí, jež  se maskují jako prodavači suvenýrů u provizorních stánků a nabízí různé cetky ke koupi. Kupuju několik pletených výtvorů, náramky a tak. Dětí mi je doopravdy líto a to jsem kurňa tvrďas. Celkem mi to stojí  asi 6 dolarů. Kluci znechuceně odchází pryč, jak už bylo řečeno, nic přece nekupují a děti brečí ještě víc, kojící matka také lká, kupuju od ní tedy ještě jeden náramek. Jirka to fotí, ale dolar nevytáhne. Opouštíme vesnici a jedeme zpátky do města.

Po té vyrážíme na procházku do city. Navštěvujeme buddhistický chrám , Royal palace a  vyhlídku, kam musíme vystoupat asi po 200 betonových schodech a kocháme se krásným výhledem na Luang Prabang a na Mekong. S uznáním zase konstatujeme, že ten Mekong  je „doprčic  přece jenom velkej veletok“ a to se vším všudy. Pohled na jeho línou majestátnost v nás zanechává také trochu té lenosti a vláčnosti a možná podrobuje zkoušce i naše velká ega.

Jdeme pak ještě do muzea, což Jirka vzápětí odmítá, protože mu policajt s puškou chce odebrat foťák a dát mu ho do úschovny. Fotiti zakázáno!

Za chvíli máme muzeum odškrtnuté. Moc z toho co tam přechovávaj a co se nesmí fotit nám vůbec nic neříkalo,  ale muzeum je přece povinnost! Nemůžeme furt sedět v hospodě.

Jirka na nás čeká venku a pak  se konečně přesouváme  k řece samotné. Až na břeh se ale znovu nedojde. Nabídky reklamních cedulí na „Lao masage“ nás zlákají dřív než stačíme k řece dorazit.

Po hodině šlapání masérky po mých zádech konstatuji, že laoská masáž je podobná thajské, jen o dost hůř provedená. Cestou se stavíme ještě ve další restauraci a protože už pomalu přichází klasický „blok“ na pivo, objednáváme si červené víno. Brzo však odcházíme, ráno totiž odlétáme.

 

 4.2. 2012 

Budíček a  balí se. Čekáme na ťuk ťuk, kterému se ale v Laosu říká JUMBO. Na letišti nás ale čeká překvapení.

 „Not fly today, not fly today“, sdělují nám laoskou angličtinou, abychom tomu i my rozuměli.  Prostě tenhle den nás do letadla nevezmou. Co je to za blbej folklór, v neděli cizinci nesmí lítat?

Ještě větší je naše překvapení, když nám úředník po lustraci pasů sděluje, že „flights have actually tomorrow, i speak the truth!“. Tedy na pondělí.

Kde byla chyba moc neřešíme, bereme zase svoje bágly a jedeme zpátky na „náš“ hotel. Tam stačili v našich pokojích vyměnit jen povlečení, pokoje jsou naštěstí volné. Necháváme zabalené batohy na pokojích a jdeme do městečka. Musíme ale přebukovat hotel v další naší destinaci – Pakse. Hledáme internet a snažíme se zorientovat v anglicko – laoské klávesnici. Za půl hodky to zvládneme a jde se KONEČNĚ k řece. Láká nás kapitán jedné lodě, prý abychom s ním jeli na vejlet. Souhlasíme a konečně jedeme po Mekongu, je pohoda a sluníčko.

Po cestě se koupeme v chladivé vodě, děti na břehu na nás pokřikují a když pak doplaveme ke břehu natahují ruce  a chtějí nějaký dárek. Těžce chápou, že v plavkách máme jen svoje nádobíčko, žádné dolary ani „laoské šušně“ tedy Kipy (1 USD = 10 000 Kipů) tam nemáme. Po návratu jdeme na palačinku a víno. Den navíc nás zaskočil, a tak je věnován skutečnému lenošení. „Dáme masáž? OK.“ Jdeme. Já si objednávám „foot masáž“, kluci olejovku. Footka je příjemnější než klasika. Po očistě těla a nohou, se soustředíme na očistu duše. V restauraci s výhledem na Mekong požadujeme celou lahev Malibu.  Protože se nás přišli zeptat asi 3x zda fakt chceme celou láhev, předpokládám, že se jedná o fakt neobvyklou objednávku. Malibu pijeme jak samotné, tak s kokosovým mlékem z čerstvého kokosu. Na zpáteční cestě ještě,  po celodenním pití různých druhů alkoholu, „musíme ještě doplnit tekutiny“ jak někdo vtipně poznamenává. Polévka  a pivo je tím ideálním doplňkem.

Večer se vracíme opravdu „unaveni“ a já s Jirkou jdeme spát a už nic nepijeme. Martin naopak tekutiny ještě doplňovat musí, je děsně „chytrej“, diskutuje s Honzou, ale o půlnoci už to vzdává i tahle dvojice.

 

6.2. 2012

Budík je na 7.30 hodin, Martin nestíhá balit. Dneska už nás snad do letadla vezmou. Vzali. Do Pakse přiletíme  ve 13.00. Ubytováváme se v super hotelu s názvem Champasak palace hotel. Je to skutečný palác, ale protože je v majetku státu a je využíván i laoskými oodboráři, ceny jsou skutečněnízké a vybavení luxusní. Široké chodby, mramor na stěnách, Honza s Jirkou je ubytován v pokoji, který má asi 70 m čtverečních. Ceny mírné až směšné, tomu říkám komunismus s kapitalistickou tváří. Ještě před cestou do města se opět dívám do průvodce: Pakse (laosky ປາກເຊ) je nejdůležitějším městem v jižním Laosu, hlavním městem provincie Čampasak. Má zhruba 70 tisíc obyvatel. Město bylo založeno roku 1905 Francouzskou administrativní správou. Po stavbě mostu přes řeku Mekong se Pakse stalo komerčním centrem Laosu. V roce 2009 bylo také dokončeno místní letiště. Nachází se na levém břehu řeky Mekong, u ústí jejího přítoku, řeky Se.

Jasně, jdeme na přítok to se muší vidět. Naše cesta vede ale nejdříve do buddhistického chrámu Wat Phabad, jenž je nejstarší a největší v Pakse. Místní věří, že v chrámu je stopa Buddhy, z čehož je odvozen jeho název.

Chrám velkého Buddhy  byl dostaven v roce 2011  a je tam zakázán vstup ženám. Konstatujeme, že všichni z naší čtyřky jsou muži a jdeme vně. Klasika, ale hezká. Opouštíme chrámy jdeme dál ulicemi, potkáváme celkem slušnou místní turist-birovou kancelář. Kluci objednávají dvoudenní výlet, čehož se nezúčastním a raději sleduju cvrkot na ulici.

Jsou tu poměrně široké ulice, ale málo aut, ale i motorek. „Ospalé město Pakse“ napadá mi poměrně neoriginálně.  Je ale vidět, že jih Laosu je chudší, také je zde větší špína a míň cizinců. Po objednání výletu dostáváme hlad a  protože právě procházíme tržištěm, rozhodneme se dát si polívku.

Jsme tady jediní turisti, nevábný zápach a poměrně hodně špinavé místo k sezení nás ale neodradí od možnosti nasáknout místní atmošku. Paní vyndává nějaké maso, asi části slepice, ze špinavého kastrolu a stejně tak špinavýma rukama začíná rozdělovat porce. Začínám tušit, že první průjem je na obzoru. Hrdinně vše sníme, zapíjíme pivem a po pár fotkách docela rádi mizíme. Lidé jsou ale milí a hodní ne že ne, ale holt máme jiné hygienické návyky…

Cestou vidíme poměrně zajímavou „moderní“ kavárnu. Zkusíme kávu, pak rýži, pak maso a pak i pivo. Vše je super a tak už zase začínáme plánovat další cíl. Ještě předtím ale kupujeme za nekřesťanské a nebudhistické peníze chilské víno. Co dál?

Jasně uděláme si krásný piknik. V našem paláci. Asi po hodině chůze jsme zpátky v hotelu. Možná se to tohohle popisu a vyprávění nezdá, ale už se zase den chýlí ke konci a začíná se stmívat. Čas je tady takový jiný, člověk celý den nic nedělá a hup, už slunce zachází. Jóó kumunismus laoský…

Připravíme si piknik. Česká klobása, bageta z Laosu, víno z Chile, salám z Maďarska, nůž ze Švýcar… Večer je hodně bouřlivý, debaty o akciových společnostech, různých druhů financování atp. Debatu rozčísne až náš soused od vedle z pokoje, turista asi z USA. Povídá něco jako: „Be polite and quiet, that here in the U.S., i called the police!“

Nemůže asi spát a má takový ty kecičky co nás pochopitelně moc nezajímají. Kluci ještě pijí pivo, ale já jdu spát, ráno vstáváme už! v 7.00 hodin.

       

7.2. 2012

Přistavená H1 ( vozidlo Hyunday) nás potěší. Jsme 4 a auto je min pro 8, místa tedy dost. Cíl vodopád, jak jinak, asi se jmenuje Tad Lo. Cesta trvá tak 2 hodiny. Sleduji z okna ten tichý a poklidný cvrkot a musím konstatovat, že venkov Laosu je chudý a zaostalý stejně jako sever. Jen tu nejsou hory a je zřejmě větší horko, což s chudobou asi nesouvisí, ale kdo ví…

Zastavujeme na prašném parkovišti a vyrážíme na dvouhodinový trek k vodopádu. Martin má žabky a to vzbuzuje u místního průvodce mírné pobavení, ale Martin vše zvládá a jde buší „nahoru a dolů“  ve flip-flopech  a cestu zvládá jako zkušený mazák. Vodopád je vysoký asi 40 metrů a může se plavat až pod něj, což taky všichni činíme. Blbneme a užíváme se chladné vody.

Když se oblékám, přemýšlím, jestli nás čeká stejná cesta zpátky a při představě, že ano, jsem dost otrávenej. Jaké je ale moje překvapení, když jsme za deset minut mírného stoupání nad vodopádem a tam už na nás čeká naše H1. 

Jdeme ještě navštívit  osadu, spíše skanzen, kde nám jest ukázáno jak se místním žije, co dělají, kde schůzují a tak. Ochutnáváme také místní kávu – Arabicu i Robustu a já kupuji asi kilo domů. Doma ji pak zase vyhodím do koše, protože je hnusná a kyselá, asi nevydržela dlouhou cestu…

Jedem dál, k Mekongu, ke 40 km vzdálenému khmerského chrámového komplexu Wat Phou Přijíždíme až večer a ubytovaní jsme v jakýchsi chatkách přímo u Mekongu. Rychlé pivo a jede se dál. Cestou nám řidič vypráví, že u  úpatí hory Phu Kao, zhruba 6 km od řeky Mekong kam jedeme, právě probíhají velké slavnosti.  Na místě stál dříve chrám z 5. století, nyní jsou tam již jen  ruiny chrámu z 11. až 13. Století. Ale to místo má asi velký náboženský „náboj“, protože je stále centrem theravádského buddhistického uctívání a navíc dnes je zrovna velká pouť.

Plni očekávání dojíždíme na parkoviště, kde je už asi 10 000 aut, autobusů, náklaďáků a tuny prachu. Vystupujeme a mezi obrovským množstvím lidí, jež si nedovolím odhadnout, se prodíráme vpřed. Od bot na prašné cestě  se zvedá prach, kolem cesty jsou stovky stánků a stánečků s jídlem a pitím – nealkoholickým. Některá jídla se nedají ani identifikovat natož pozřít. Hudba, množství lidí a prach. Něco mi tady ale chybí. Nejsem schopen zjistit co je to, ale mám nepříjemný pocit, že například oproti podobným shromážděním třeba v civilizované Evropě tady něco nehraje. Míjíme jakýsi rybník, velký asi jako polovina Boleváku. Už je tma, ale velké množství lidí se stále koupe. Na břehu ženy myjí nádobí a nabírají vodu na vaření do stánků. Dostávám chuť se také osvěžit.

„Je ta voda čistá“, ptám se našeho řidiče, který jde s námi. Něco mumlá a trochu se směje. Zkušenost mi velí, že tady něco neladí.

Najednou nám to ale dochází:

„Ty vole kde jsou záchody?“ ptá se někdo z nás. Ostatní krčí rameny, ptáme se zase řidiče, jenž nám nyní dělá také průvodce. Jen kývne hlavou směrem k vodní ploše. V tu chvíli se nám rozsvítí. Ten rybník, to je ten záchod  a ty lidi se nekoupou ale chodí si ulevovat. Voda ale zatím nepáchne, každopádně mi na koupel přejde chuť.

Asi po hodině jsme na konci cesty, po jakýchsi betonových schodech a kamenech stoupáme výš do kopce, kde se nachází zbytky chrámu. Lidé zapalují svíčky, všude svítí louče, a jsou cítit vonné tyčinky, žebráci a děti žebrají. Nahoru po schodech, se snaží vyšplhat i staří a nemocní. Úplně na kopci je pak zbořenina chrámu a v ní – socha Budhy. To je cíl všech těch lidí, pomodlit se a hurá zpátky.

Najednou někdo zavelí: „ hele nahoře“. Vzhlédneme a jsou vidět stovky papírových svítících lampionů štěstí. Nutno přiznat, že je to až mystický pohled, zvláště představíte-li si, že nikde není jediná žárovka na elektriku, veškeré světlo obstarává čistokrevný oheň.

Asi po hodině, nabaženi atmosférou, se vydáváme zpět po prašné cestě. Lidí je ještě víc, noc teprve začíná. Na obrovském pódiu hraje hudba, prodavači se snaží prodávat, Laosané dojít k Budhovi a my se snažíme najít něco, co by se dalo pozřít. Stánek s pečenými kuřaty se nám zdá OK a tak bereme vzorek. Moc nám to ale nejede. K pití je jenom voda.  Martin vyjádří názor, že bude asi zvracet, což o pár minut také uskuteční. Prachem cesty doklopýtáme zpátky, po cestě si dáváme ještě v nějakém stánku konečně pivo. U chatek na břehu Mekongu pak popíjíme červené víno, Jirkovi začíná bolet zase palec a Martin nám zvrací těsně u stolku s kde sedíme. Prostě idylka. Jdeme spát asi o půlnoci.

 

8.2. 2012

Ráno odjíždíme v 8.30. Cíl:  Si Phan Don tedy v překladu „4000 ostrovů“  je souostroví na  Mekongu, v provincii Champasak, tedy také v jižním Laosu. Pro oblast Si Phan Don jsou charakteristické stovky ostrovů a ostrůvků, z nichž je polovina ponořená pod hladinou, když je řeka Mekong rozvodněná. Což ale není náš případ. Hlavními a největšími z ostrovů oblasti zvané  Si Phan Don jsou ostrovy Don Khong, Don Det a Don Khon. My jedem na Don Det.

Jedeme autem asi 150 km, což je celkem 3 hodinky, spíme, jen Honza haleká a popíjí červené. V přístavu nasedáme do motorové bárky  a za půl hodiny jsme na místě. V místní knajpě se občerstvujeme dobrým studeným pivem, houpeme se v síti a čekáme, jestli se bude něco dít. Co by taky mělo, že?

Nakonec pochopíme, že kola opřená o hradbu jsou pro nás. Usedáme na ně a vyrážíme. Právě končí škola a tak se nám do cesty motají děti v uniformách. Nějak mi sem do té chudoby to hezké oblečení nezapadá, kontrastuje s civilním oblečením dospělých, ale zase ty děti vypadají tak nějak důstojně, až „Evropsky“, nebo „Americky“? Ale houby, jsou to naštěstí šťastné laoské děti, které si ještě pořád dokážou hrát u řeky s klacíkem a loďkou nepotřebují televizi, IPad, chytrý telefon nebo počítač.

Šlapeme po prašné, ale celkem rovné silnici. Asi po hodině jízdy jsme u řeky na druhé straně ostrova. Spatříme starou lokomotivu a pár metrů kolejí. Jsou to pozůstatky první železnice v Laosu, úzkokolejky mezi ostrovy Don Det – Don Khon vybudované Francouzi k překlenutí vodopádů Khone Phapheng na Mekongu. Sesedáme z kol  a nasedáme do úzké lodičky, jede se na říční delfíny.

Když budeme mít štěstí, vypráví nám náš lodivod, uvidíme sladkovodní delfíny Irrawaddy (Pakha), které jsou považováni za vysoce ohrožený druh. V dálce je vidět druhý břeh, tam už je Kambodža.

Asi po půl hodině, kdy nic nevidíme se musíme smířit  s tím, že delfíni buď spí, nebo už tu žádní nejsou. Děláme si z toho prču, ale velíme lodníkovi zajet na malý kamenný ostrůvek, chceme se vykoupat. Do vody skáčeme nazí a lodivod se rdí. K nahotě moc Laosané asi kladný vztah nemají, také v průvodcích o tom všude píší, co ž nám je ale fuk. Přece si nebudeme máčet plavky.  Fotíme, blbneme a vůbec se veselíme. Najednou lodivod zahaleká:

„Dolfins!“. V dálce uvidíme asi 3 delfíny tedy spíše jen jejich hřbety. Mise je nakonec splněna. Nasedáme tedy do bárky a jedeme zpátky. Opět kola  a opět prašná cesta. Jen je větší vedro.  Jedeme, jak jinak, k vodopádu č.1.

Tady se ale koupat nedá. Jsme v místě, kvůli kterému není Mekong po své celé délce sjízdný. Právě tady to vře a voda se valí přes kameny. Skok do vody = jistá smrt. Pijeme tady  pivo, kokosové mléko a cukrovou třtinu. Šťáva je ale tak sladká, že ji přenecháme raději místním děckám. Pokračujeme v šlapání. Vodopád č.2. Řeka ještě bouřlivější. Hezká podívaná, fotíme, pijeme pivo a jíme zmrzlinu – Algida. Až sem ta značka se svými výrobky pronikla. Ano svět je globální.

Cesta zpátky už je stejná jako cesta tam. Odevzdat kola, loď, přístav a auto H1.

Cestou zpět do Pakse žádáme řidiče aby někde zastavil, že chceme vodu. Stavíme u cesty, kde je jakási hospoda a pár místních. Místo vody si objednáme pivo. Ve vodě prý souloží žáby, tak proto… zvedáme se k odchodu, ale Martin u místních ochutná nějakou pečenou rybu a protože mu chutná, domlouváme večeři.  Vzadu za hospodou je jakási sádka a tam spoustu kousavých malých sumečků. Každý si vybírá toho svého a nakonec na pánvi končí asi sedm ryb. Děvčata je upekla pěkně do křupava a tak jsme neměli problém je sníst. Ještě objednáváme nějaké pivo a rum pro místní, kteří jsou po pár paňácích na mol. Evidentně nejsou moc zvyklí pít, nebo prostě jen míň vydrží. Zpátky se vracíme už za tmy a až v autě zjišťujeme, že ač jsme se původně stavěli pro vodu, žádnou jsme nekoupili. Musíme tedy ještě cestou někde zastavit. 

V 10 večer jsme zpátky v našem paláci. Opět sedíme na rozlehlé terase a popíjíme bílé víno. Jirkovi bolí palec, vedeme zase naše chytré řeči a konstatujeme, že nám to docela dobře „začíná“. V půl druhé jdeme spát.

 

9.2. 2012

Vstává se v 5.45 hodin a balíme. S Martinem krademe malé ručníky, také tradiční suvenýr z našich cest.  Po snídani čekáme venku na naše auto, chceme odjet, ale ouha. Volají nás zpátky do recepce a dožadují se ručníků. „Nemáme, nevíme“ děláme blbý. Nakonec se dohodneme na ceně, 7 USD za 2 malé ručníky s logem. Je to fajn, nezavřeli nás a cena za kauci byla mírná.

Pak už svištíme na letiště. Je malé a má jen jednu gate. Vzlétáme. Sedím vedle asi tak pětašedesátileté francouzsky, jenž čte knížku a neustále se mě dotýká rukou. Je sice sympatická, ale přece jen pro mě junáka už dost stará… Usínám a za chvíli přistáváme.

Jsme v Kambodži ve městě  Siem Raep. Na letišti nám scanerem opět „berou“ otisky prstů, ale tentokrát všech deseti, palec už je tady oproti Laosu důležitý. Pak si nás ještě fotí a nakonec, ačkoliv máme vízum, musíme ještě vyplnit nějaký formulář. Lustrace jak v USA. Naše bágly také dorazily, před letištěm už na nás čekají 2 hotelové ťuk ťuky. Vše krásně funguje. Kdepak USA. Cha cha. Zlatá Asie. Jedeme na náš zabukovaný hotýlek, který řídí a je tam  majitelkou jedna Kanaďanka.

Krátce se aklimatizujeme a vyrážíme pěšky do města. Za pár minut nás ale chození omrzí, najímáme  ťuk ťuky a jedeme na známé Angorské chrámy. V průvodci píší, že  Angkor je jedna z nejvýznamnějších kulturních památek a jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v jihovýchodní Asii. V  9.-15. století tady prý leželo hlavní sídlo Khmerské říše a z té doby se zachovalo také velké množství památek. Angkor leží v provincii Siem Reap a od roku 1992 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Angor znamená město. O Angkoru toho je mnoho napsáno a tak nemá cenu se na tomto místě o komplexu moc rozepisovat.

Mě osobně překvapilo, že vstup do této poměrně rozlehlé oblasti je koncipován jako vstup do ZOO, poměrně moderní  „brána“ se zděnou budovou,  kde je nutné si asi za 40 USD zakoupit vstupenku na tři dny. Ale pozor, je to jakýsi skipas a to i s fotkou. Projíždíme závorou a naši 2 motoťukové nás už vezou k jednomu vzdálenějšímu  chrámu. Jedeme asi hodinu, Martin místy spí a já vzpomínám na rady v průvodci, že je možné si zde půjčit kola. Zlatý voči. V tom horku a provozu by to bylo  fakt žůžo. Prohlídka chrámu, fotky a jedeme na další. Ten den stačíme ještě navštívit dva chrámy, včetně známého Ta Phrom.

Ta Phrom je chrám pohlcený džunglí. Vše je tu pokryté vrstvou zeleného porostu a obejmuté silnými kořeny zdejších stromů. Ta Phrom si zahrál také ve filmu Tomb Raider a říká se, že úplně stejně by vypadal nejznámější chrám komplexu Angkor Wat, kdyby nebyl obehnaný tak širokým vodním příkopem.

To už se ale pomalu stmívá a my musíme zpátky, neb brány se zavírají.

 

10.2. 2012

Ráno jsme nuceni vstát už ve 4.45 hodin. Všichni s kým mluvíme a také ve všech  průvodcích se rozplývají nad úžasností pohledu na známý chrám Angkor Vat při východu slunce.

Byl postaven pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem. Byl náboženským centrem jak hinduistickým, tak buddhistickým. Chrám se stal symbolem Kambodže a je zobrazen také na její státní vlajce. Se svou celkovou výměrou kolem 1 km² je navíc je považován za nejrozlehlejší náboženský komplex na světě. No a tam my takhle ráno jedeme v ťuk ťuku, protože kdo prý uvidí slunce vycházet na chrámovou věží, ten dlouhých let se dožije. Kolem 5.15 jsme na místě.

Lidí jako máku asi všichni chtějí dlouho žít. Jdeme pěšky směrem k chrámu a najednou kde se vzala tu se vzala přitančí malá Laosanka a láká  nás na snídani.

Ptám se jak se jmenuje. Bez uzardění prohlásí, že Angelina Jolie. Ok, pravím,  já jsem Brad Pitt. „Super, tak pojďte ke mně na snídani“ odpoví bez váhání. Asi to neslyší poprvé, a uznávám, že je to celkem dobrý reklamní trik. Slibujme a jdeme. Asi 300 metů od chrámového komplexu se nachází velké množství stánků s různými pochutinami. Angelina nás posadí k jednomu z nich a  přináší nějaké palačinky a kávu. Slunce pomalu vychází, Jirka běhá kolem jezírka před chrámem a hledá výhodnou polohu pro fotku. V dálce spatřuji horkovzdušný balón. Všichni jsou natěšený, mě se chce spát a tak ležím v trávě a čekám. Pak to přijde, slunce se vyloupne za jednou z věží a krásný romantický pohled kazí jen část lešení, jež se nachází mezi druhou třetí věží chrámu. Jo, holt opravovat se muší, romantika neromantika, ale nakonec co, lešení se dá lehce v Photoshopu vyretušovat, že Ali…

Po východu slunce si ještě projdeme chrám a znovu musíme obdivovat tu monumentálnost a architektonickou i stavební důslednost. Nedokážu si představit, že by bylo dnes něco takového vůbec možné postavit v Čechách. Určitě by odněkud vyskočilo Grinpeace nebo Děti země a nebo nějakej jinej pošuk nebo politik, jenž je přesvědčen o své 100% pravdě a ve své egovaně si chrochtá jak čínské prase v pivním sladu a stavbu by zarazil ještě před tím, než by se vůbec začalo stavět. Myslím, že je načase, aby naše civilizace začala tak nějak zanikat, protože jen tak mohou noví Diadarové a Ikarové vstáti z popela…

Mezitím co sním, dojíždíme k dalšímu chrámu. Angkor Thom je městský komplex vybudovaný za vlády Džajavarmana VII., nejvýznamnějšího panovníka Angkorské říše. Tento khmerský panovník se rozhodl vystavět nové hlavní město poté, co byl Angkor v r. 1177 vypleněn při vpádu čamských vojsk. Cestou v chrámovém komplexu jdou před námi nějaké dvě dámy. Zcela jistě je to matka s dcerou. Mlčí a kochají se tou krásou.

Najednou Martin jenže se zálibně dívá na zadek té starší pronáší: „ Hele, ty vole, tý by tam slušel“.

Ta starší se otočí a praví: “ Nebuďte drzej a sprostej pane, má tu dceru!“

Martin zcela konsternován ztrácí výraz my se jen nahlas řehtáme na plné pecky, Japonci se nechápavě usmívají. Ničemu nerozuměli, ale asi to je sranda ne? Já si jen říkám, co by asi tak tedy jako se dělo, kdyby paní tu dceru tam neměla, ale možná mám jen velkou představivost...

Venku se pak ještě fotíme na náš budoucí tradiční kalendář, měníme pózy a  fotopřístroje, takže nám to zabere docela dost času.  

Pak už mi ty chrámy začínají lézt trochu na nervy. Všude je najednou plno Japonců, pořád se fotí navzájem , mají velké zrcadlovky, tablety, malé foťáky, telefony, prostě fotí i když v ruce mají třeba jenom kabelku, mnohdy zapomenou, že to není foťák. V jednom chrámu si kupuji svůj další sběratelský obrázek a navrhuji vypadnout. Nakonec souhlasí i ostatní. Vracíme se kolem 14.00, kdy už je pořádný hic. Jdeme spát, musíme načerpat energii na večerní jízdu.  

 

Vstáváme asi v 6 odpoledne  a jde se na večeři, dohadujeme se co budeme dělat, jako kdyby to bylo důležitý. Pak se přesouváme do jiné hospody s názvem BAMBO restaurant. Bílé i červené víno je dost dobré, Jirkovi bolí palec. Vidíme reklamní ceduli na specielní masáže, jenž jsou prováděny  pomocí malých rybiček. To by Jirkovi mohlo pomoc. Cena 6 USD se nám zdá ale vysoká.

Bereme si taxíka, protože všude začínají zavírat obchody a jedeme do nočního marketu. Tady jsou rybičky za dolar a pro všechny. Necháme si tak půl hodiny okousávat naše unavené nohy, ryby mají pré. Jirka má palec fakt oteklý, ale nevím, nevím, myslím, že je to dnový záchvat, s čímž se svěřuji Honzovi, ale ten to razantně odmítne. No co, je to přece jen doktor, i když práv. 

 

 

11.2. 2012

Vstáváme v 6. hodin a přesouváme se taxíkem na autobusové nádraží v Siam Repu. Směr Phnom Penh, hlavní a největší město Kambodže. Než jsme do města dorazili, četli jsme si v průvodci známá i méně známá fakta. Počet obyvatel města je nyní asi 860 000. Během vlády Rudých Khmerů byla velká část městského obyvatelstva vystěhována na venkov, došlo také ke zrušení peněz, celkem byla v celé zemi vyvražděna přibližně jedna třetina veškeré populace, byly zabity 3 miliony lidí. Přítrž řádění Rudých Khmerů učinila až intervence vojsk – světe div se – komunistického Vietnamu. Rudí Khmérové byly totiž takoví magoři, že začali napadat  i soudruhy  Vietnamce na jejich území a tak Vietnamská vojska v lednu 1979 obsadila Phnompenh a ukončila vládu Pol Pota a Leng Sary. Vietnamci se stáhly až po deseti letech, v září 1989, skoro by s dalo říci v předvečer naší „sametové“.

V autobuse potkáváme také 2 Čechy, Adélu a Marka z Liberce. Ty sedí v autobuse před námi a pořád něco blábolí, za námi je totálně ožralej Švéd. Cesta trvá asi 11 hodin a z jejich řečí už mi jde hlava kolem. Konečně vystupujeme, loučíme se a bereme ťuk ťuk.  Náš hotel se jmenuje Mad Monkey, tedy Bláznivý opice. Servírky jsou taky pěkně prdlý. Malý a hubený, pořád se smějou, hubu od ucha k uchu a žvatlají laoskou angličtinou cokoliv jim přijde na jazyk, většinou anglický fráze. Je to ale docela milý. Dáváme bágly na pokoj a jedem na výlet do města. Nejdříve do Královského paláce, snad jediné krásné budovy ve městě.

Současný kambodžský král Norodom Sihamoni má blízký vztah k České republice,  studoval tady a mluví prý  plynně česky. S námi se nesetkal, dokonce jsme museli zaplatit vstupné, nebylo ale drahé, jenom pár dolarů. V  interiérech není povoleno fotografovat a to Jirku značně rozladilo a tak nás spíše hnal pryč. Mrkli jsme se ještě do Stříbrné pagody, v níž se schovává slavná malá soška Smaragdového Budhy a už vyrážíme do muzea genocidy Tuaol Sleng. Ještě předtím mě oslovuje policajt. Zprvu nechápu, co mi chce, ale pak pochopím. Snaží se mi prodat jeho originální policejní placku. 10 USD. Dodnes mě mrzí, že jsem ji nekoupil.

Návštěva muzea - věznice - původně vysoké školy, není určena pro slabé povahy. To co se dělo ve věznici je umocněno jeho návštěvou. Říká se tomu muzeum, ale objekt prakticky zůstal tak, jak ho Rudí Khmérové v rychlosti opustili, včetně krve na stěnách nebo na podlaze. Zážitek je to fakt hrůzný a intenzivní. V roce  1975–1979 zde bylo umučeno nejméně 17 tisíc vězňů. Ve věznici působily asi tři stovky brutálních vyšetřovatelů, ale jediným, kdo byl po pádu Rudých Khmerů postaven před soud a odsouzen, byl šéf věznice Kang Kek Iew.

Většinu dokumentů stačili prchající dozorci zničit, přesto se ale zachovala řada písemných rozkazů podepsaných samotným K. K. Iewem, v nichž nařizuje vězně rozsekat na kusy, použít na lékařské pokusy nebo odvézt do vyhlazovacího tábora Choeung Ek nedaleko hlavního města. To bylo Rudými Khmery vylidněno během několika dní – obyvatelé byli odsunuti na venkov. Zcela běžnou praxí bylo například  rozříznutí břicha těhotné ženy, vyjmutí dítěte, jeho vyhození do vzduchu a střelba do něj nebo vytrhávání nehtů, řezání prstů apod. Vše věrně dokumentují obrazy visící na stěnách některých cel. 

Řádění ve věznici Tuol Sleng přežilo údajně jen 7 lidí. Jedním z nich je  Bou Meng, který o svém věznění napsal knížku. Jeho žena byla ve vězení popravena, on sám přežil díky svému kreslířskému umění, které se dozorcům líbilo. Ve svém vyprávění popisuje, jak během výslechů čelil obviňování, že jako každý umělec musí mít styky se CIA: 

„Nemohl jsem neustálé bití již snést a tak jsem říkal to, co chtěli slyšet, třebaže jsem ani nevěděl, co to CIA vlastně je. Že jsem se stal členem CIA, když jsem byl s mnichy v chrámu… Po dvou týdnech vyšetřování prohledávali vězení dva mladí kluci a hledali vězně, který by uměl nakreslit obrázek samotného vůdce revoluce Pol Pota. Přihlásil jsem se ve víře, že bych mohl dostat trochu jídla.“

Bou Meng přežil, jeho obrázek Pol Pota byl k nerozeznání od fotografie, podle které kreslil. Drsný zážitek z návštěvy muzea jsme museli spláchnout pivem Angkor v našem bláznivém hotýlku. Bavíme se, se smějícíma se servírkama a snažíme se zapomenout na návštěvu muzea.

 

12.2. 2012

Ráno opět přesun na autobusák. Naším cílem je poslední – odpočinková – destinace Sihanoukvile. Platíme asi 80 000 Rielů (kambodžská měna) za jízdenku což je asi 20 USD  a jedeme docela pohodlným autobusem k moři, nebýt ovšem té klimatizace. Cesta je plánovaná na 3,5 hodiny, ve skutečnosti to trvá 5 hodin. V autobuse je zima.

Sihanoukville zvané také Kompong Som, je přístavní město na jihu Kambodže, na pobřeží Thajského zálivu. Je vzdálené asi  190 km od Phnompenhu. Silnice je kvalitní ale železnice, která sem také vede, už méně. Město dostalo název podle tehdejšího krále Norodoma Sihanuka.

V r. 1998 žilo v Sihanoukville přes 155 tisíc obyvatel. Místo je známé jako plážové letovisko. A to je právě náš cíl.

Náš objednaný hotýlek Tranquality na Serendipity  Beach je úžasný. Malé, ale útulné dřevěné pokojíčky, od restaurace je to asi 5 metrů do moře. Dáme si pívko a jdeme na pláž Sokha, jenž se nachází hned vedle té naší, ale je písčitá, plná slunečníků, hospůdek, barů a mladých lidí. Ne ale místních ty sem mají vstup zakázán. Jirkovi už dost silně bolí palec, dost špatně chodí, spíše se šourá a tak si kvůli této lapálii neplánujeme nic na druhý den. Koupání a ležing. To je naše činnost. Večer se vracíme do hotýlku a popíjíme vínko. Přichází bouřka a prší. Trochu nám kape střechou do pokoje, je ale horko. V noci se Martin, jenž spí se mnou, najednou probudí, posadí se a ukazuje mi ruce: „ Hele, hele mám prsty, podívej se.“ Nevím co chce, schvaluju mu že má prsty a snažím se usnout, za chvíli se situace opakuje: „Jasně OK, všechno dobrý, zejtra mi to dopovíš.“ Pak už Martin spí, ale čas od času s sebou škube a něco blábolí. Konečně usínám. 

 

13.2. 2012

Probuzení do azurového rána nám dává zapomenout na noční bouřku. „Ty vole cos  v noci dělal ?“ Ptám se Martina. Nechápavě na mě hledí. „Jak dělal, jen vím, že se mi zdálo o tom muzeu.“ Vyprávím mu noční historku. „Jo, jo, mě se zdálo, že mi chtěli trhat nehty na rukou a tak jsem asi něco blábolil“. Myslím, že tato epizoda vypovídá o tom, co lze zažít v muzeu Khmérského vězení víc, než jakýkoliv popis. Možná by bylo dobré poslat tam i poslankyni parlamentu za KSČM, soudružku Semelovou a několik dalších komunistických pohlavárů, aby si uvědomili, kam až tenhlecten jejich sociální inženýring může vést. Mám ovšem vážné pochyby, že Semelová by to vůbec pobrala.

Ale zpátky na pláž. Ležíme na lehátkách a s Martinem plaveme na vodní atrakce umístěné na moři asi 50 metrů od břehu. Trampolína, nějaká „horská“ nafukovací stěnu a tak. Celý den proflákáme na pláži a vůůůbec nám to nevadí. Jirka s Honzou jdou toho večera brzo spát, my s Martinem ještě řešíme, jestli už třeba kluci nejsou starý. Vyrážíme ještě na místní „disco“ a dobře se bavíme. Popíjíme pivo a debatujeme třeba i o tom, jestli se už těšíme domů nebo ne. 

 

14.2.2012

Ráno jedeme lodí na sousední ostrovy. Dávám si k snídani bagetu a pociťuji nevolnost. Po hodině jízdy na motorovém člunu jdeme šnorchlovat. Pár ryb jinak nic moc. Člun nás veze na ostrov Rustica. Holky z ostrova připravují pečenou rybu, my se procházíme po krásné bílé pláži na opuštěném ostrově a koupeme se. Bohužel jsem podcenil slunce a spálil jsem se a zřejmě dostal i úpal. Jedeme na další ostrov, zase šnorchling a pak cesta zpět. Jirku bolí palec,  Honza zvrací z lodi do moře. Martin nám oznamuje, že zvracel na ostrově a že je mu blbě. Já zvracím po návratu na hotel. Večer už všichni pijeme jenom čaj, tedy kromě Jirky. Na internetu jsem našel, že čaj není dobrý na dnu. Náš doktor (práv) sice stále nepřipouští, že Jirka by mohl mít dnu, ale ten pro jistotu čaj vynechává a pije nějaký džus. Je na nás u toho stolu v restauraci docela fajn pohled.  Do postele jdeme už kolem 20.00, celé tělo mám jak v ohni, je horko a je mi blbě.

 

15.2. 2012

Ráno ale bývá moudřejšího večera a také tak tomu bylo i ten den. Je nám mnohem líp a tak snídáme Americano breakfast. Jdeme na pláž, v plánu jsou vodní skútry. Ceny mírné, ale stroje děsný.  Několikrát nám motor chcípne na moři a nejde nahodit. Než si toho „kluci“ od mechaniků  všimnou, můžeme si dát dvacet. Raději jdeme na masáž. V malé chatrči je dvojice slepců. On a ona. Problém je trochu s placením, anglicky neumí a než si ohmatají bankovku aby zjistili kolik jsem jim dal, trvá to dobrých deset minut. Bankovka je to velké hodnoty a když chudák masérka zjistila, že ani počty nejsou její silnou stránkou dává mi raději do ruky jakousi krabici, jež nahrazuje peněženku a pohybem mi vybízí abych si vzal zpátky kolik jako myslím že mám dostat. Důvěřivá to žena. Raději ji nechávám celou částku, i tak to byla skoro polovina toho kolik platím za masáž doma v ČR. Večer pijeme víno, tedy kromě Jirky, tomu to zakázal palec. Na můj vkus však jdeme až moc brzo do hajan. Je to naše poslední noc u moře, ale asi už jsme tak nějak zdevastovaný z toho nicnedělání slunce a alkoholu.

 

16.2. 2012

Ráno si dáváme každý jen suchou bagetu. Čeká nás přesun autobusem a nikdo nechce riskovat nějaké eskapády s řídkou stolicí. No jo, je to s prominutím o hovně. Ještě se jdeme vyčachtat, zaplavat a pak už nás čeká jen přesun na autobusovou zastávku. Jedeme do Phnom Penhu. Celou cestu klimbáme, moc se už nemluví . Přemýšlím o našem výletu. Bylo to dobrý, ale napadá mě, jestli bychom neměli přece jen míň na těch našich cestách konzumovat alkohol, už kvůli těm palcům, třeba. Když vidím kulhajícího Jirku, Honzu s krabicí Meluritu, spícího Martina a po pravdě, ani mě není nijak fajn, myslím, že alespoň omezit bychom to příště mohli. Každopádně tyhle úvahy si asi nechám na doma. 

V našem  Mad Monkey hotelu jakoby nás už čekaly. To ypsilon je správně, protože myslím servírky a vůbec personál, jenž je 100% dívčí. Jejich roztažená ústa byla ten den ještě širší než při první naší návštěvě. Víno teklo proudem, Honza zkoušel zvedat servírky do vzduchu a protože měly jenom asi 40kg/dívka, neměl s tím vůůůůbec žádný problém, což dával najevo hlasitým křikem „toč toč, toč to, máš to?“. Myslel tím video na kameru. Večer se vydařil a nám se konečně podařilo zapomenout na „muzeum hrůzy“. V jednu hodinu jsme byli už znaveni, holky by sice seděly, ale my víme kdy máme dost a navíc, jsme přece „šťastně ženatí“.

 

17.2. 2012

Druhý den ráno prší. Jedeme na letiště a letíme do Bangkoku. Tady si ještě dáváme nějaké pivo, aby s nám lépe spalo  a pak už nás čeká jen otravný let zpátky do Čech. Čím více se blížíme ku Praze, má Jirka větší palec. V Mnichově jsme v 8 hodin večer a naštěstí už tam na nás čeká náš kamarád Bohouš se sváčou a plzeňským pivem. Sice to ten den ještě nevíme, ale kdybychom mohli, těšíme se v tu chvíli na další naše dvě cesty. Na Kostariku a Panamu v roce 2013 a na Filipíny v únoru 2014. A také by nás v té chvíli určitě napadla otázka: „A budou ještě další cesty?“ …

 

LLF, 10.3. 2014