CUBA Libre 2016

zápisky z cesty po Cubě 27.2. 2016 – 16.3. 2016

Prolog

Ostrov Svobody a komunistická revoluce, místo krásných pastelových barev, honosných měst i polorozpadlých domů. Vesnic, kde se na koních prohánějí krásné dívky, ráj kuřáků se špičkovými doutníky. Ostrov starých krásných aut a fascinujících pláží. Ostrov, kde i v zimě je léto. Ostrov kde sice není demokracie, ale je SVOBODA. To je Cuba 2016.

Když jsme se po našem návratu z Filipín v roce 2014 rozhodovali kam za 2 roky (V roce 2015 jela část naší skupiny do Nepálu), už tehdy jsme si říkali, že by nebylo možná špatné navštívit znova Kubu. Na Kubě jsme byli v roce 2004 a protože od té doby se mnohé změnilo, hlavně nastalo ono oteplování vztahů s USA, věděli jsme, že to bude jedna z posledních možností jak ještě poznat tu „pravou Cubu“.

A tak jsme začali plánovat. V té době, někdy v březnu 2015 se začalo také objevovat množství článků o tom, jak Američané uvolňují embargo, jak budou moci navštěvovat tento ostrov svobody i američtí turisté legálně atd. Tedy ne že by do té doby na Kubu Amíci nejezdili, ale nemohli oficielně. Většinou odletěli do Kanady a pak s nějakou cestovkou na Kubu. A tak asi v květnu 2015 bylo naše rozhodnutí definitivní. Během krátké doby se nás přihlásilo 6 a během dalších dvou týdnů přibyli další 2 noví členové do naší staré party. Osm už ale byla hranice maximálního. Honza Janák, který se o naší výpravě dozvěděl pozdě, už měl prostě smůlu. Jenže přicházeli další kamarádi s přáním „jet také“. Odmítali jsme navýšit počet výpravy a to také s ohledem na podmínky ubytování v CASAS PARTICULARES nebo omezených míst v autě a také proto, že jsme věděli, že osm chlapů je maximum pro to, aby se udržel jakýs takýs „pořádek“, plán a parta.

Nakonec vše dopadlo tak, že se vytvořila ještě parta č. 2. A tak nás nakonec bylo 16. Ale řekli jsme si, že každá parta bude absolvovat jiný program pokud budou stejná místa, tak v jiný čas. A že na Kubě se nijak na sebe nebudeme vázat.

Naši starou grupu tedy tvořili: Luboš Liška Fox, Honza Kocina, Jirka Soukup, Martin Krejčí, Standa Decker, Martin Jaroš a dva noví členové Stano Majerník alias Tatranský Orol a Láďa Stuchl Čahoun.

Ve druhé partě pak byli: Richard Škopek, Vašek Kotěšovec Kotě, Petr Mudra, Petr Bitengl, Míra Hrádek, Jarda Holub, Pavel Jaroš a David Zeman.

Letenky jsme si objednali všichni stejně, odlet i přílet byl plánovaný stejnými spoji. Několikrát jsme se sešli na cestovatelských poradách, abychom se nejen seznámili, ale také doladili některé detaily. Honza Janák nakonec odjel asi měsíc před námi a když se vrátil měl čerstvé informace. Po schůzce s ním jsme se dozvěděli o „hrůzách“, které se týkaly ubytování, cestování a jídla. Honza měl na Kubě také vleklé střevní problémy a dle jeho vyprávění byla prostě tato jeho cesta se dvěma dalšími kamarády „běs a děs“. Tím ještě víc vystrašil Honzu Kocinu, který byl od začátku k cestě na Kubu skeptický a po té co v Thajsku potkal nějaké dvě Češky, jenž vyprávěly o útrapách cestování po Kubě, jen opakoval že to tam bude „svrab a neštovice“. No ale naštěstí u ostatních zvítězila touha po poznání a už nás nic nemohlo od cesty na Kubu odradit.

Na tomto místě bych rád poznamenal pro ty, co by třeba na Kubu chtěli vyrazit, že je podstatný rozdíl jet s nějakou CK na Varadéro a nebo jet na vlastní pěst a cestovat půjčeným autem po Kubě. Ale o tom je nakonec i tento cestopis.

Vraťme se ještě do ČR. V rámci našich příprav proběhla také nezapomenutelná výuka Salsy, kde jsme získali potřebné základy pro budoucí reprezentaci v soutěžích tance a 7. února 2016 se už většina z našich dvou part, sešla u Olympie v Plzni. Tady na nás čekal objednaný autobus a my natěšení a plni očekávání vyrazili směr Praha, letiště Václava Havla. Odlet v 7.10 hodin. Po první oťukávačce na letišti, kde se někteří museli mezi s sebou ještě doseznámit, nás všech 16 odletělo do Madridu. Tady nás čekalo čtyřhodinové čekání na spoj do Havany a tak pochopitelně došlo na kvalitní Whisky a Rum z free shopu. Do letadla jsme nasedali tedy správně naladěni. I přesto, že jsem upozorňoval na fakt, že zbytek rumu se musí ukrýt, protože socialistický španělský letušky jsou „prudny bdělý jak soudruh Lenin“ nás španělská „kondjuktérka“ vyhmátla a po celou dobu letu nás prudila a upozorňovala ostatní letušky aby nám nenalévaly alkohol. Připadali jsme si jak školáci v ZDŠ. Zajímavé bylo pozorovat tu zarputilost oné letušky, zběsilost a přesvědčení, že dělá tu „správnou a dobrou věc“. Trochu mi výrazem připomínala ty „oduševnělé“ české komunisty kolem roku 1980. Takový ten pocit nadřazených lidí co mají, alespoň chvíli. nějakou moc a tak konají dobro. Dodržují nesmyslné vyhlášky, předpisy, mravně socialistický kodex a zásady. Asi aby nás připravili na pobyt v zemi, kam jsme právě letěli. To jsem ještě netušil, že v této zemi bude nakonec všechno trochu jinak. Pravda ale je, že právě v letadle směr Havana jsem si s plnou silou uvědomil, že ta naše západní Evropa už dávno nepatří do té části světa, jejímiž hlavními prioritami jsou svoboda člověka, individualita a liberálnost. Kdepak, směřujeme plnýma nohama zpět k socialismu. A pak jsem se tajně napil rumu z PET lahve a usnul.

Na letišti v Havaně na nás ihned po výstupu z letištní haly dýchnul ten odér se směsí pachu moře, špíny, vlhka a horka. Tedy ten odér, co mám tak rád, když dorazím do nějaké země, kde je úplně jiné podnebí a také - zatím - jiný politický systém. Blesklo mi hlavou, že se těším na to, až zjistím, zda se Kuba politicky blíží k naší západní „demokracii“ a nebo naopak Evropa se svou byrokratickou a nefunkční bruselskou grupou,se blíží spíše k té Kubě.

Výstup a pasová kontrola proběhala v pořádku a naším hlavním a prvním úkolem, po té co se naše nohy dotkly kubánské půdy, byla výměna peněz. Na Kubě se platí takzvanými CUCi, což jsou konvertibilní Peseta. 1 CUC je jedno EURO. Takže pokud budu kdekoliv v tomto textu psát o nějaké ceně v CUC, násobte tuto částku 28x a dostanete cenu v KČ. Mějte ale na mysli, že plat na Kubě se pohybuje od 12 – do 40 USD za měsíc, přičemž těch 40 USD mají fakt jen borci ve zdravotnictví, u armády nebo u policie. Běžný průměrný plat je asi těch 15 USD.

Ale zpět k výměně. Fronta byla dlouhá za okénkem směnárny jen dva směnárníci. No vystáli jsme si ji a byli jsme asi po hodině odměněni pěkným balíkem CUC. Seňora co nás měla doprovodit k objednanému minibusu, stojícímu opodál, na nás s úsměvem čekala. Nastoupili jsme a za půl hodiny už jsme vystupovali u našeho hotýlku. Bylo už asi 23.00 místního času, což znamená, že bylo asi 5.00 hodin ráno českého času. Chtělo se nám spát, přesto jsme si ale dali sraz na jednom pokoji, vytáhli Plzničku, uherák a krátce zhodnotili dojmy, kterých zatím bylo fakt minimum a šli spát.

Druhý den, 28. února

jsme se probudili asi v 9.00 místního času a ploužili se na snídani. Bylo teplo, ale ne horko, hotel vypadal poměrně slušně (za tu cenu), voda tekla (od 6.00 hodin), světlo svítilo a snídaně byla připravená. I pivo bylo!

Na Kubě jsou k dispozici, vlastně všude kam přijedete, dvě základní piva. Pivo Cristal (4,9%) je hlubokoprokvašené pivo, z něhož je cítit mírně hnilobný zápach, a chuť kukuřice. Má světlou barvu.

A pak pivo Bucanero (5,4%), které je sice lepší, ale „taky žádnej šlágr“. Je intenzívnější, ale málo hořké, při napití pak cítíte lehce nasládlou chuť. Prostě takové Europivo.

Dali jsme si tedy Bucanero a objednali taxi. Za hodku přijel starý dobrý ruský Moskvič s řidičem, jenž dělal údržbáře v hotelu. Prostě dohodili si kšeftík, ale proč ne. A tak jsme na dvě party vyrazili ke známému hotelu NACIONAL. Hotel je to luxusní a i neubytovaný cizinec může bez problémů do areálu vejít. V tomto hotelu „řádili“ ve 40. a 50. létech mafiáni jako Meyer Lansky a zpívali zde takové hvězdy jako Frank Sinatra nebo Gingers Roberts. A tak jsme vešli a kochali se krásou starobylého hotelu. Dnes je hotel opět plný turistů a zažívá svou renesanci. Dali jsme si za 3 CUC mojito a po prohlídce zahrady a monumentální vstupní haly jsme se za hodinu vydali pěšky do města. Já s Martinem a Honzou, tedy trojka co jsme na Kubě byli před 12 roky, jsme měli, jako ostatně potom ještě několikrát, „porovnávací diskuse“, což myslím ostatní docela prudilo. Ale to se nedá nic dělat. Je to fakt zajímavé vidět po tolika letech místa, o kterých jste si mysleli, že je vidíte naposled, místa, kdy některá vypadají, jako byste tu byli včera, ale také místa, kde vidíte změny, opravené budovy, rozkopané silnice, kde se pokládá nová kanalizace, nové nátěry, nový asfalt... Ne že by Havana byla úplně opravená, ale dojem – „tady to je jak po válce“ - který jsme měli při naší návštěvě v roce 2004, už jsme tentokrát neměli. Fungovaly restaurace, mohli jsme si koupit jídlo, jezdily taxíky. Pravda vše za ceny pro většinu Kubánců vzhledem k jejich platu nedosažitelné, ale pro cizince to je v pohodě.

Po procházce, jsme vysíleni našli na kubánské poměry krásnou hospodu s terasou a živou hudbou. Objednali jsme si jídlo a hlídali čas, protože jsme ve 16.00 měli sraz s druhou partou u pevnosti Castillo de los Tres Santos Reyes magos del Moro, známé jako „El Moro“ kde je nádherný výhled na Havanu. Problém ovšem byl, že jídlo bylo dobré, rum lahodný a hudba vtíravá. Tudíž jsme se zpozdili. Když jsme konečně dojedli, našli „staré káry“ a dorazili asi o hodinu později na pevnost, kluci už byli fuč. Stejně jsme si to ale užili, i když pravda, rum děl svý. Po návratu jsme zamířili rovnou do známého baru Floridita, tedy baru se sochou Hemingwaye. Tady jsem začal s konzumací „zvesela“, takže další vyprávění o našem pobytu ten den v Havaně bych měl spíše přenechat asi někomu jinému. Nicméně krásné sezení bylo také na Plaze de Armas tedy náměstím vybudovaném v roce 1519, kde jsem v jedné z místních restaurací začal stavět jakousi pyramidu z prázdných skleniček a jaké bylo moje překvapení, když skleničky spadly. No a pak jsme jeli zpátky taxíky na hotel, ale to už skutečně v paměti nemám…

Třetí den, 29. února

jsme se ráno probudili do krásného dne. Snídaně byla nachystaná a my jsme si ihned po snídani vyzvedli naše objednané auto – Peugeot pro 9 osob. Tady je asi potřeba se zmínit, že na Kubě jsme měli kontakt – Davida Lubajnu, který nám hodně pomohl. Sehnal supr auto a poradil plno dalších věcí. David dorazil přesně v 10.00 i s autem a manželkou před hotel, vyřídili jsme formality a „naším“ novým autem jsme vyrazili do Havany. První cesta (řídil Martin) nás vedla na monumentální náměstí revoluce Plaza de la Revolución, kde Castro pronášel své osmihodinové projevy k miliónu Kubánců. Kde ale ty loňské sněhy jsou. Náměstí je velké, středem vede asi šestiproudá silnice po které tu a tam přejede auto… Tedy abych byl přesný, těch aut je podstatně víc, než bylo před 12 léty. Když přecházíte, musíte si už dávat pozor, aby vás někdo nesejmul, ale oproti třeba Praze, je to s tou dopravou a množstvím aut jako někde v malém okresním městě. Prohlédli jsme si tedy monumenty se známým pohledem na obří Che Guevarův portrér z kovu umístěný na fasádě protilehlého hotelu a vyrazili na známý hřbitov Colón. Hřbitov je skutečně takovým miniaturním městem ze žuly a mramoru s pravoúhlou sítí číslovaných ulic. Od roku 1869 tady bylo pohřbeno víc jak jeden milion lidí. Já jsem tady před 12 léty pohřbil svoji novou kameru, i když přesněji by bylo řečeno „byla pohřbena“, tedy ukradena. Šli jsme si dát tedy pivo do té samé zahradní restaurace, kde mi kameru před léty šlohli a vychutnávali jsme si ten pocit, že teď už se nám taková neopatrnost fakt nestane. Zahrádka byla skoro stejná, jenom zde byly nové stoly a židličky. Asi za hodinu jsme se rozjeli zpátky do centra Havany a šli dolů k oceánu na Malecón. Tady jsme relaxovali a ve větru vanoucího od oceánu jme hodnotili naše prvotní zážitky. Shodli jsme se na tom, že zatím je vše ok a tak jsme se vydali do historického centra, kde jsme se po pár pivech ve venkovní restauraci potkali s našimi kamarády z druhé party. Vyměnili jsme si pár zážitků a informací a pomalou chůzí se vydali k zaparkovanému autu. Kluci mi mezitím vyprávěli kde všude jsme byli předchozího dne večer, co jsme dělali a tak. Moc jim děkuji, poněvadž tímto bylo opět zaplněno prázdné místi v mém „šuplíku vzpomínek“. Na hotelu jsme si pak dali už jen pár piv a šli spát.

Čtvrtého dne byl už 1.březen

Nasedli jsme do auta a vyrazili podél oceánu do doutníkového ráje – provincie Pinar del Rio. Je to asi nejznámější oblast Kuby, a jsou zde také dle mého nejkrásnější kubánské přírodní oblasti. Například pohoří Guaniguanico s okolními se zelenajícími poli (vegas), kde se pěstuje asi nejlepší tabák na světě. Když jsme pak na vlastní oči z vyhlídky spatřili údolí Viňales s nádhernými horami a tabákovými poli, říkali jsme si, že oblast nám spíše připomíná jihovýchodní Asii než Karibik. Cestou do Viňáles nás stopla ještě milá Kubánka a my se s ní domluvili na návštěvě farmy kde pracovala a kde mají úúúžasné doutníky. Tady to na mě zase dýchlo, sáhlo to po mně a už mi to nepustilo. Totiž ten nádherný pocit z místa, vůně a lidí, radost na kubánském venkově, ta bezstarostnost, skromnost a pokora místních, a zároveň radost a nostalgický smutek. Ten hlavně proto, že už tady s námi nemohl být Miloš Vakeš. Vůni kávy a doutníků měl taky rád a když se k tomu ještě přidá rum a pár hezkých Kubánek, máte pocit, že takhle nějak má vypadat ráj s kamarády. Bohužel nemáme moc času, a tak po prohlídce malé farmy musíme vyrazit na cestu. Ještě následuje nezbytná nabídka ke koupi doutníků, kterou využíváme a vyrážíme do vesnice Viňáles. Mám radost. Už se cítím jako Kubánec, tedy český Kubánec, turista co splynul s místem kde je. Nebo kde má alespoň takový pocit. A kvůli takovým pocitům, já osobně, rád do takových míst cestuji.

Cestou do Viňáles jsme se ještě zastavili na vyhlídce u Hotelu Loz Jasmines. To Vám sice asi nic neřekne, ale snad každý Čech si bude pamatovat na seriál 30 případů majora Zemana. A Hotel Loz Jasmines představuje symbol spolupráce normalizační kinematografie s kubánskými přáteli. V exotické scenérii pohoří Viňáles se totiž natáčely dva díly zmíněného seriálu. Hotel byl přejmenován na Bella Vista a v místním bazénu si tu užíval Rudolf Jelínek coby agent Hradec. Růžová stavba hotelu stojí na vrcholu pohoří, z něhož je pohádkový výhled do údolí a na místní poměry zde můžete sehnat jednu z lepších možností ubytování. Po prohlídce a protažení oudů už jsme definitivně vyrazili se ubytovat. Našli jsme domluvenou casu, která se jemnovala Casa Las Vegas. Martin se Stanem bydleli sice jinde, ale jen kousek od nás, domluvili jsme si večeři, dali uherák ze zásob, pivo Bukanero a vyrazili do města.

Po počátečním tápání a hledání „té pravé zábavy“ jsme u kostela našli místo, kde se večer koná vystoupení kapel hrajících salsu, místo plné hudby, erotického tance a turistů. Místní vyhazovači pečlivě dbali na to, aby byli do prostoru jakéhosi venkovního parketu vpuštěni vždy jen turisté, ale také třeba „prověřený“ místní týpek nebo sličná kubánská slečna. Prostě stejné jako u nás někdy v osmdesátých létech na městských hogo fogo diskotékách. Bavili jsme se královsky, na parketu se střídali místní hudební skupiny, v tanci pak profesionální tanečnice s turisty, míchané nápoje jako mojito, cuba libre nebo daiquiri teklo proudem a celé jsme to ředili pivem Bukanero. Ale stejně jsme víc jak do jedné hodiny v noci nevydrželi. Horko a alkohol nás donutily jít spát.

Pátého dne, 2. března

jsme se museli přestěhovat, změnili jsme totiž plán a pobyt ve Viňáles jsme si prodloužili, ovšem naše casa baly už zamluvená. Oproti době naší první návštěvy před 12 léty, to byl jev nevídaný. Tenkrát bylo ve vesnici asi 10 casa particulares, v roce 2016 už 700. Volné ubytování se ale nakonec našlo, jen jsme se museli zbalit a popojet o 500 metrů dál. Pak už jsme pospíchali na náš první výlet k oceánu, na pláž Cayo Lutia. Po silnicích, které vypadali o poznání lépe než před 12 roky jsme dojeli na krásnou pláž lemovanou bílým pískem, kde stála jedna restaurace a dive centrum. I přesto, že v průvodci Lonely Planet psali, že na pláž nejezdí autobusy, jme tady minimálně 3 na parkovišti potkali. Jeden ale patřil skupině českých turistů z Třebíče, kteří měli nějaké „politické kontakty“ a tak, když jim nevyšel pronájem objednaných aut, odvolali se na „politickou korektnost“ nebo nekorektnost a kubánská vláda jim přidělila autobus i s řidičem. Parta čítala asi 17 osob, snad mezi nimi byly i dvě ženy, bývalý senátor, malíř reklamních štítů a muž jménem Luboš. Nutno podotknout, že pravdivost všech informací se vzhledem k množství vypitého rumu nepodařilo 100% ověřit. Každopádně jsme si užili krásný den na krásném místě. Kolem páté hodiny odpolední jsme pak vyrazili na asi dvouhodinovou cestu zpět. Večer už se nám nikam nechtělo, takže jsme se sešli v jedné case, kde bydlel Honza a Jirka, dali si pívko a šli, na můj i Čahounův vkus, poměrně brzo spát.

Šestý den, 3. března

byl vyhrazený na výlet na naši bájnou pláž Cayo Levisa, o které jsem před 12 léty prohlásil: „ Hoši až budu chtít sbalit ňákou holku, která bude třeba na vážkách, vezmu ji na tohle místo a garantuji vám, že tomuhle kouzlu a mně tady, stoprocentně podlehne“. My tři jsme tedy byli zvědaví, jak moc se místo změnilo. Už při příjezdu k přístavu (na ostrov vede cesta jen lodí, auta ani motorky tam nesmí) jsme zjistili, že situace je fakt jiná. Postavili zde celkem slušnou dřevenou restauraci, všude bylo poměrně hodně lidí a na parkovišti dokonce asi 2 autobusy. Na lodi už nestáli dva vojáci se samopaly, a my nebyli pochopitelně jedinými cestujícími. Tady jsem definitivně pochopil, že už vše je jinak, tedy hlavně co se týče počtu turistů. Tedy ne že by situaci byla už nějak kritická, ale myslím, že pokud se ještě, byť jen nepatrně zvýší příliv lidí, kouzlo a nádhera těhle míst vyšumí. Po příjezdu na ostrov jsem pak viděl čilou výstavbu dalších budov, sice poměrně hezkých dřevených staveb, ale bylo jasné, že s plánem přilákat sem devizové turisty se počítá.

Celý den jsme se pak váleli na pláži, na které je ořád dost místa pro všechny a pokud se trochu popojde, může si třeba zamilovaný pár, stále najít místo, kde bude sám. Pro mě je ale ostrov Cayo Levisa už jen hezké místo na Kubě, ten pocit okouzlení, erotického napětí a místa, které připomíná ráj na zemi, už ze mě prostě vyprchal.

Odpoledne jsme si pak zaplatili šnorchlovací výlet (další novinka) a poprvé se na Cubě ponořili blíž ke korálům a nádherným rybkám…

Po návratu a po vydatné večeři v case jsme vyrazili na naše staré „známé“ místo ke kostelu. Opět zde hrála kapela, holky i kluci tancovali a my dokonce potkali naše kamarády z druhé skupiny. Snažili jsme si vyměnit zážitky (kluci strávili celý den na koních v horách na tabákové farmě), ale vzhledem k panující atmosféře jsme se myslím toho vzájemně moc nedozvěděli. Při nočním návratu jsme se pak zastavili ještě v jedné hospůdce, kde „to na nás zkoušeli“ dvě odkvetlé místní prodejné děvy. Po pár minutách jakéhosi vábení pochopili, že tady jim pšenka nepokvete, že ani drink zdarma nedostanou a tak znechuceně odešly. Po pravdě nevím, jestli nemám napsat „odešli“, protože mě osobně přišlo, že jedna z dotyčných byl muž.

Sedmý den, 4. března

jsme se opět stěhovali. Už naposled, tedy alespoň tady ve ve Viňáles. Hned ráno po snídani jsme odjeli na výlet po okolí. V plánu byla prohlídka známé jeskyně a „pak se uvidí“. Asi před desátou jsme zaparkovali a šli si prohlédnout Cueva del Indio, jeskyni objevenou v roce 1920, kterou obývali původně Indiáni. Dnes je jeskyně osvětlená a na motorové loďce se lze projet po podzemní řece. Celé místo je ale turistická past a to doslova. Sotva jsme vlezli dovnitř jeskyně a po té co jsme museli projít ouzkou škvírou asi půl metru širokou, 3 metry dlouhou a metr padesát vysokou jsme se ocitli ve velké jeskyni našlapané stovkami lidí, kteří čekali až se dav pohne. Ačkoli byl v jeskyni zákaz kouření, kluci vesele hulili doutníky. Asi po pěti minutách jsem se rozhodl vrátit se, prodíral jsem se davem jeskyněchtivých turistů, ale nakonec jsem se znovu ocitnul u ústí jeskyně. Ještě jsem odradil od dalšího vstupu autobus plný japončíků a šel si dát drink. Ve venkovním baru nikdo nebyl a tak jsem si užíval krásného dne a telefonem vyřizoval s neuhrazenou platbu za jeden hotel na Varaderu. Když se kluci nakonec asi po dvou hodinách vrátili plni „nezapomenutelného zážitku“ lační po pivu a jídle, vyrazili jsme hledat občerstvovnu. U nedalekého asi pětihvězdičkového hotelu jsme se na terase svlékli a šli se vykoupat do bazénu. Dali oběd, nějakou tekutinu a už jsme razili na další destinaci – Mural de la Prehistoria. Tady se nachází 617 metrů vysoká stěna pohoří Sierry de los Oragnos. Na ploché stěně Mogote Dos Hermans, stěně je pak 120 metrů dlouhá kresba, která byla v roce 1961 navržena Leovigildem GONZÁLESEM MORILEM, stoupencem umělce Diega Rivery. Asi 15 let pracovalo na této stěně pět lidí, aby na ni pak nakreslili obrovského šneka, dinosaura, mořskou příšeru a nakonec lidskou bytost., což má ve zkratce symbolizovat evoluci. Jak píší v průvodci, tento výjev lze pochopit jako halucinogenní úlet, případně monumentální zrůdnost. My jsme se mezi s sebou dlouho nemohli shodnout, jak kresbu chápat a tak jsme dokonce hlasovali, ale bylo to půl na půl. Až místní hudebník na kytaru nás rozsoudil, protože stejně jako my čtyři soudil, že kresba je normální kýč. Nicméně na místě se nachází hezký bar, a tak se tady dá nerušeně popíjet a rozjímat. Od Gonzálese -kataristy, jsem si půjčil kytaru a zapěl a zahrál asi 3 české písně. Pak jsme se chvíli dohadovali, jestli mám zaplatit já jemu za půjčení kytary nebo on mě za krásnou hudební českou kulturní vložku. Inu skončilo to smírem a dali jsme si ještě jednu láhev rumu. Já si pak vyzkoušel jízdu na volovi, ale to už nás číšníci vyháněli, poněvadž jim skončila socialistická pracovní doba, bylo pět odpoledne. Večer jsme si dali v case poslední večeři ve Viňáles. Pak jsme zašli do místní hospůdky. Sotva jsme dosedli, přišel číšník, který jakoby z oka vypadl Čahounovi, akorát měl o 60 cm méně. To vzbudilo všeobecné veselí jak místních tak nás a tak Láďa Čahoun neváhal a překvapeného chlapíka si posadil „na koníčka“ a hopsal s ním po hospodě. Šou ale brzo skončilo, všichni už jsme byli po celodenní konzumaci piva, míchaných nápojů a rumu dost ztahaní a tak jsme se odebrali brzo spát.

Osmý den, 5. března

jsme ráno vstali a po dobré snídani v case se rozloučili s našimi kubánskými přáteli a přítelkyněmi. Směr – Zátoka sviní. Cesta probíhala poměrně vesele, diskutovalo se o všem možném, ale hlavně o partnerských vztazích, což je vždy dobré téma, když je pospolu parta chlapů, 4 litry rumu a pivo. Nevím, jestli ten den pil i řidič – asi Jirka, ale řekl bych že ne, protože cesta po prázdné čtyřproudé dálnici probíhala bez jízdních zádrhelů. Po cestě myslím, padly asi 3 L rumu, 7 yars old. Přijeli jsme na Playa Girón. Playa Girón je malá pláž na východním pobřeží v Zátoce sviní. Nachází se v jedné z největších mokřadů na světě Cienaga de Zapata a zapsala se do historie v roce 1961, kdy byla vybrána jako místo pro invazi 1500 kubánských exulantů, podporovaných USA. Fidel Castro a jeho armáda je ale za 72 hodin bojů zlikvidovala a bylo po srandě.

My jsme se zde v klidu vykoupali a vyrazili hledat ubytování. Hledali jsme nějakého Chosého, tedy Josefa. Našli jsme ale jen místní a jediný státní hotel, kde Pepíka pochopitelně znali, recepční zvedla analogový telefon a za chvíli už tu byl česky mluvící Pepa na kole. Jaké však čekalo překvapení na Honzu a Martina Krejčího, když zjistili, že Josefa poznávají, že ho tady před 12 léty potkali a že tehdy dělal hlídače na krokodýlí farmě a měl uniformu. Pepa je taky poznal a tak byla vítačka. Chosé už nebyl voják, ale podnikatel, měla svou casu a ubytovával cizince a vydělával si asi 60x víc než ve státních službách…

Pak jsme se ubytovali. Protože je povoleno ubytovat jen 6 osob v jedné case, Stano a Standa „tam s námi nebyli“. Tady byli, ale vlastně nebyli…

Po představení manželky a „líné dcery“ jak ji nazval sám Pepa, byla siesta a popíjení a vyptávání. Dozvěděli jsme se například, že základní škola na Cubě trvá 6 let, střední pak 3 roky a vysoká 3. Jinými slovy titul Ing. nebo JuDr. nebo MuDr. získáš už po 12 létech, kdežto u nás nemáš ještě ani maturitu. Jo holt ti Cubánci jsou inteligentnější. Večer jsme pak vyrazili na večeři, kam jsme pozvali i naše ubytovatele. Večeře byla – i na místní poměry – poměrně drahá, ale chutná.

Mě manželka Josefa vzala i s dcerou do vedlejšího domu na kávu, kde mi představila svoji kamarádku, její dceru a její matku. Proběhla docela zajímavá konverzace na téma proč holky nechtějí mluvit anglicky a za veselého pochichtávání a dorozumívání se česko-rusko-německo-anglicky jsem pochopil, že pro ně ten státní plat cca 15 USD není motivační. Makat doma – pomáhat rodičům, ale taky nebudou, protože se jim to nelíbí, tak prý nejlepší by bylo se dobře vdát, nejlépe za Čecha. V tu chvíli jsem zpozorněl a lámal si hlavu nad účelem mé návštěvy. Raději jsem se rychle rozloučil a vrátil se za kamarády. Ti už platili a tak jsme se vydali zpátky k Pepovi na terasu, kde jsme pokračovali v rozjímání.

Devátý den, 6.března

jedeme do Indiánské vesnice Boca. Jízda motorovým člunem byla asi nezajímavější. Skanzen, co měl symbolizovat život již dávno vymřelých původních obyvatel je možná dobré vidět, ale neuspokojí ani nenadchne. Vrátili jsme se zpátky do minipřístavu a šli se bát na farmu krokodýlů. Zvířata určená především na chov a jídlo, jsou úctyhodná a za plotem se ně dobře dívá. Pak už nás přepadl hlad, dali jsme obídek a po něm vyrazili „přes ulici“ na šnorchling a swiming. Kolem páté jsme se rozhodli, že se podíváme na pláž č. 2 a tak jsme se autem, které jsme půjčili šťastnému Pepíkovi, vyrazili o asi 5 km dál.

Nastalo opět klasické prožívání dne – tedy válení se u moře a pití míchaných nápojů. Najednou zaslechneme češtinu. Trochu se zorientujeme a zjistíme, že na pláži je parta tvořená čtyřmi Češkami a dvěma Čechy, tedy 4 ženy a 2 muži, přičemž jen jeden pár k sobě takzvaně patří. Tomáš byl singl, ale kulhal. Naivně vlezl do oceánu a zcela přirozeně šlápnul na ježka, takže měl nohu plnou bodlin. Parta neměla na pláži auto a tak jsme se nabídli, že Tomáše odvezeme. Po cestě do vesnice bylo rozhodnuto, že Toma vezmeme k nám a naši dva doktoři – jeden doktor práv a druhý veteriny, mu nohu odoperují. A tak se také stalo. Za vydatné podpory slivovice, vně i uvnitř, proběhla úspěšně asi hodinová operace, Tomáš byl rozverný a sliboval, že jako redaktor ČR bude v Plzni na festivale Finále a že nás pozve na pivo atd. (dnes už víme, že nás nikam nepozval a ani se neozval – díky). Po té co si pro něho asi po třech hodinách přišli tři dámy z party, se neochotně odšoural na svou casu. Kluci pravili, že zůstanou na case, ale já , Jirka a Čahoun jsme vyrazili s Josefem do místní putiky. Party opilých Kubánců, starých i mladých popíjeli a hulákali, holky se naparovali…. Prostě jako u nás v sedmdesátých. A tak jsme také popili. Došlo i na to, že Jirka Pepíkovi ukazoval, jak umí Judo. Pepa sebou najednou za pomoci Jirky seknul na dlaždičky, Jirka padnul na Pepíka a místní už ho chtěli bránit. Ale vše se vysvětlilo. Nutno zdůraznit, že to byl opravdu vydařený večer!

Desátý den, 7. března

balíme, loučíme se a jedeme naší H1 jenž je Peugetem do asi padesátitisícového Trinidadu. V roce 1988 bylo města vyhlášeno za světové dědictví pod záštitou UNESCO. Město má nádherně opravené domy, vznosné kostely, útulné verandy i restaurace ve stylu staré koloniální doby, ale ty kostky na ulicích jsou drsné. Když jsme autem dokodrcali před závoru, která vymezuje historický střed města a přes kterou se nikdo, kdo nemá ubytování v nějaké té case, autem dál nedostane, ujal se nás jakýsi mladík, který tvrdil, že ví, kdo jsme, co chceme, kde jsme měli být ubytováni, ale kde nemůžeme být atd. Protože vpředu seděl právě Čahoum, který s důvěřivostí jemu vlastní, mladíkovi uvěřil, následovali jsme ho opět někam na kraj města, abychom vzápětí pochopili, že nás jen chce ubytovat někde u svýho strejdy nebo tety, následně nás opít a pak okrást – asi. Všem těm pohádkám jsme vzápětí udělali rázný konec a vydali se hledat ten náš objednaný hotýlek. Když jsme ho po peripetiích našli, dozvěděli jsme se, že je skutečně obsazeno, ale že o dvě ulice dál máme ubytování zajištěno. Což v nás zase vyvolalo nejistotu, jestli jsme tomu chlapci u závory přece jen nekřivdili. Já jsem dodnes přesvědčenej, že nikoliv, že to byla jen shoda náhod, ale to už je fuk. Ubytovali jsme se v nádherným koloniálním domě, který měl uprostřed jakýsi dvorek s barem, stoly a židlemi a dali si malou pauzu a pár piv s rumem.

Večer ale už vyrážíme „na schody“ což je nádherný místo u kostela, jakýsi střed města, kde se každý večer koná vystoupení salsy a samby a vůbec všech těch latinskoamerických stylů hudby a hříšného tance. Navečeřeli jsme se v místní restauraci a utratili částku, která průměrné kubánské rodině vystačí na celý rok.

Pak jsme si na horní části náměstí vyslechli vystoupení dvou kapel, shlédli jak se má tancovat salsa a pomalu se vydali „domů“ do kasy. Cestou jsme ale potkali bar a tak jsme ještě zapařili v místním nočním baru jak vystřiženým z osmdesátek u nás v Československu . Včetně zle se tvářících vyhazovačů. My ale měli tvrdou měnu a ta všechny drsňáky, tvrďáky a neustúpáky obměkčí jak smrt vlastní mámy. Možná víc. Někdo šel sice už na kasu, ale fakt už si nepamatuju kdo. Že by Honza s Jirkou? No my co jsme zůstali jsme zase pili ty míchaný kubalibre, mokýta, pinikolády a nevím co všechno, včetně piv Bukanéro. Domů se šlo asi ve dvě ráno, ale kdo by se v takový den a na takovém místě díval na hodinky.

Jedenáctý den, 8. března

Je MDŽ a Martin Krejčí zvrací, bohužel i v autě cestou na pláž. Ještě předtím si ale uděláme výšlap na místní kopec, tedy tzv. „trek horský výstup“. Na vrchol kopce, kde je nějaký vysílač rádia Cuba Libre, já a Stano úplně nedojdeme, protože nám to přijde zbytečný se v takovým horku trmácet ještě zbylých 100 metrů. A tak kecáme a na ostatní čekáme ve stínu pod stromem pod vrcholem, abychom příští asi 4 hodiny slyšeli, jak jsme byli o zážitek prvovýstupu ochuzeni atp. Myslím, že to psychicky přežiju bez následků a jak koukám na Tatranského orla Stana, i jemu je to putna.

Cestou na místní pláž, po několika vynucených zastávkách k vyzvracení se „hádáme“ kde složit naše zdevastovaný těla. Konečně najdeme místo u moře a jdeme šnorchlovat. Máme takový odpočinkový den, pijeme víno a jíme ryby. Až na Martina. Ten čas od času tiše zvrací. Den se vydařil moře je teplé a víno studené.

Večer jdeme zase do šumu, na schodech a v okolí kostela jsme už jako doma. V pozdních nočních hodinách potkáváme naši „kamarádku“ Hanu z oné „ježkové“ party. Hana už popila dost rumu, ale přesto ji bereme s sebou do dalšího baru. Tady ztrácím ve víru hudby a tanečníků v rytmu salsy přehled, a tak si jen vzpomínám, že nebohá Hana šla nakonec domů sama. Bůh však ví, jestli věděla kam. My ostatní se vytrácíme až kolem druhé hodiny ranní.

Dvanáctý den, 9. března

Ráno vstáváme kolem deváté a balíme. Odjezd směr Cayo Coco. Znovu řeším platbu zálohy ubytování na Varaderu, platba pořád neprošla a hotel hrozí zrušením rezervace. Naštěstí máme přítelkyni na telefonu, Jaruška vše s bankou v Čechách vyřídila a rezervace je záhy potvrzena. Po cestě ještě navštěvujeme jakousi věž a pak už jedem po dálnici na Cayo Coco. Stano si to prohodil s Martinem co se týče zdravotního stavu, celou cestu se snaží spát a čas od času hlásí, že mu je špatně a tak se často staví a Stano jde vždy poblejt revoluci. Dálnice je čím dál více opuštěnější, často dlouhé minuty nevidíme ani kolo natož auto nebo náklaďák. Takhle si představuju mírný provoz na dálnici. Cesta je monotónní a klidná. Při příjezdu na poloostrov Cayo Coco obdivujeme vystavěnou umělou hráz, která z původního ostrova udělala poloostrov. Vstup na něj je ale zabezpečen závorou jak v dobách železné opony do západního Německa. Kontrola pasů a ubytovacích voucherů je přísná ale spravedlivá. Nepovolaný a neprověřený jedinec se na Cayo Coco nedostane.

Objednaný hotel - all Inclusive - je kanadský luxus. Po ubytování jdeme každý na koupačku, já každopádně k bazénu, poněvadž u moře šíleně fouká vítr a písek bodá nejen do očí, ale i do kůže. Honza, Jirka, Standa a Martin Veterináro se ale v moři koupají a mají blbý poznámky ohledně našeho pobytu u bazénu. Vůbec mi nevadí nařčení, že jsem bazénový typ neb je zde hezky a bar neustále otevřen. Problém začíná ovšem být v tom, co pořád pít. Nakonec objevuju džin a tonic, čímž se zase trochu poopraví zdevastované chuťové buňky rumem a Coca Colou. Večeře je luxusní, obrovský výběr pochutin všeho druhu, pobyt na večeři není omezen, stejně jako počet chodů. Jídlo nás ale natolik přemůže, že většina jde spát. Já, Honza a Čahoun asi ještě dvě hodiny kecáme o životě, podnikání „a tak“ a o půlnoci jdeme už všichni do postelí.

Třináctý den, 10. března

Tak tohle je taky klasický válecí den. Ihned po snídani jdeme do bazénu, pak do moře. Polovina party sedá do auta a jede na objížďku po ostrově, tedy poloostrově, druhá půlka se válí na pláži. Stanovi pořád není „šén“ a z pochoutek nabízených v restauraci má vždy jen rýži, čaj a suchý chléb. Odpoledne jdu vyzkoušet s Čahounem kubánské masáže, stojí to sice za to, ale Thajky jsou prostě lepší. Večer po večeři vyloženě lelkujeme a možná se už nudíme. Pak zjišťujeme, že probíhá nějaké akrobatické, taneční a kouzelnické vystoupení. Není to špatné, ale klasická turistická atrakce. A tak nakonec vyrážíme na diskotéku. Je kousek za hotelem a místní prověřená mládež a kanadská mládež křepčí při tónech moderní taneční muziky. Evidentně do téhle společnosti nezapadáme, i když nutno poznamenat, že Čahoun se dost snaží. No nakonec se svou výškou to vždycky nějak navleče, hodí řeč seznámí se… ale pak jde slušně, stejně jako my všichni ostatní, šťastně ženatí, spát. Ve čtvrtek 10.3. je to v 1 hodinu v noci. Tedy vlastně už v pátek...

Čtrnáctý den, 11. března, pátek

Vstáváme časně v 8.00 jdeme se vykoupat a balíme. Vyhlášený poloostrov Cayo Coco mě docela zklamal. Je to snobárna, 90% Kanaďanů a moře, kde věčně fouká vítr, moc ke koupání není. Jsou prostě lepší místa na Cubě. Ale jídlo a servis byl super. Nejvíc to ale ocenil Stano, kterému je pořád šoufl, a tak mu několik druhů rýže za ty 3 dny přišlo vhod. Nějak se nám z hotelu ale nechce a tak se rozhodujeme, že půjdeme ještě na oběd a to i přes to, že máme před s sebou dlouhou cestu na Varadero. Nakonec nasedáme do auta až ve 14.00 a vyrážíme. Cesta je klasická. Místní silnice jsou plné starých vraků a koňských povozů. V městečkách, kterými projíždíme, nejsou ukazatele, takže párkrát mírně tápeme. Po příjezdu na čtyřproudou dálnici, místy zarostlou travou, už je vše jak má být. Prázdno a klid. Prvně za těch 11 dní sedím vpředu a tak dělám navigátora. Úplně se mi nepodaří trefit sjezd z dálnice na Varadéro, což není zase tak těžké, protože pokud nějaký ukazatel někde objevíte, určitě ukazuje jinam, než kam byste normálně čekali. Už se stmívá a najednou je před námi Havana! Tak tady jsme určitě být neměli. Asi s tříhodinovým zpožděním a s více jak 200 km navíc nakonec dorážíme na Varadéro ve 23.00. Tady na nás i přes časový skluz čeká David, naše kubánská spojka. Rychle se ubytováváme, David zařídí večeři (o půlnoci!!!) pak jdeme ještě na pivo a rum, probereme zážitky a úkoly na další den a ve 3.00 jdeme spát.

Patnáctý den, 12. března

Snídáme v 9 hodin a rychle jdeme na pláž. Někdo si půjčuje malý katamarán a jede na malou hodinovou projížďku někdo spí, jiní se koupou. Sleduji ten cvrkot a osazenstvo hotelu a pláže. Je vidět, že tady je trochu jiná kategorie hostů než na Cayo Coco. Zatímco na Cayo Coco byli jen Kanaďané … a my, tady už jsou turisté z celého světa. Říkám si, čím je Varadero tak zajímavé? Beru si průvodce a čtu:

„ Najdete tady například nejdelší a nejširší pláž ostrova tvořenou bělostným pískem a omývanou blankytně modrým mořem. Pláž má na délku 12 kilometrů a je jednou z nejkrásnějších v celé karibské oblasti. V centru Varadera se nachází skromné příbytky místních obyvatel, na pláži vyrostly hotelové komplexy.. Celkový obraz pak doplňují vily z 20. až 30. let minulého století, kdy Varadero vzkvétalo a připomínalo dnešní americké Palm Beach. Jde především o dřevěné domy s červenými střechami rozeseté kolem třídy Avenida Ira“. A tu máme v plánu navštívit po obědě, zatím si jdu pro další drink.

Ve dvě jdeme na oběd a máme sraz s cubánským Davidem. Zjištujeme, že si musíme na Varaderu zaplatit navíc jednu noc, nějak jsme to špatně propočetli. S Davidem vše zařizujeme a kolem třetí odpoledne jedeme do centra. S Martinem Krejčím a Honzou se po příjezdu odtrháváme od party a hledáme „náš“ hotýlek, kde jsme před dvanácti léty bydleli. Ulici nacházíme bez problémů, ale nemůžeme se nějak shodnout, jaký to byl hotel. Jmenoval se VILLA LE MAR. Nakonec přece jen hotel objevujeme, ale už není volně přístupný. Byl předán do užívání vojákům a tak jeho vchod střeží ozbrojená stráž a nekompromisně nás vykážou mimo vchod hotelu. Bar naproti hotelu, kde jsme se onehdá seznámili s naším dvoumetrovým černým kamarádem, česky mluvícím Carlosem, je taky obsazen vojskem. Ale protože je zde ještě prázdno a personál tvoří hlavně ženy a dívky, nechávají se ukecat a kluci se tak mohou podívat dovnitř a na WC. Na to WC, kde se tenkrát Honza pozvracel. Musel to být silný zážitek, protože i po dvanácti létech jsou jeho vzpomínky čerstvé. Toaleta už je ale opravená a voní. Vedle v baru si pak dáme vzpomínkové pivo a následně jdeme hledat zbytek party. Na parkovišti ale nikdo není. Kluci to nevydejchali a popojeli dál. Bereme si tedy kočár s koněm a jedeme za nimi. Sedí v baru u silnice, jak jinak. A tak z radosti ze shledání dáme rum a pivo a pak jedeme dál. Navštěvujeme ještě hospůdku, kde venku stojí železná socha rytíře don Quijote de la Mancha, fotíme se a pokračujeme ke známé Dupontově vile. Jedním z prvních cizinců, který odhalil kouzlo Varadera, byl americký milionář Irénée Du Pont, ve své době jeden ze dvaceti nejbohatších Američanů. V roce 1928 si nechal na poloostrově postavit honosné sídlo. Poměry se však na Kubě změnily, a tak má dneska Du Pont utrum. Du Pontova rezidence však stále existuje a je dnes součástí tamního golfového hřiště, největšího a nejprestižnějšího na Kubě. Dnes je v ní luxusní restaurace, pět pokojů pro hosty a prezidentské apartmá. Po prohlídce vily a moře se vydáváme zpět do hotelu.

Šestnáctý den, 13. března

Ráno se posouvají hodiny a my málem nestíháme snídani. Taky máme sraz s Carlosem a tak pospícháme do recepční haly. Carlos už tady sedí a čeká na nás. Okamžitě ho poznáváme a on poznává nás. Kecáme a pochopitelně chceme vědět všechno, co se za těch 12 let stalo. Tak se dozvídáme, že Carlos už je rozvedenej a jeho syn, který se narodil právě před dvanácti lety, má dokonce ten den narozeniny. Hraje volejbal a je v něm prý dobrej. Carlos už nedělá číšníka, ale průvodce českým cestovkám. Umí česky a tak je stejně jako David poměrně vytíženej. Plat sice pořád nic moc, ale díky turistům si na nějaký ten dolar navíc přijde. Jeho Chawa (česká motorka Jawa) pořád jezdí a všechno vlastně funguje jak má. Carlos byl dokonce asi před 5 léty u nás v Čechách u svého českého syna, který dělá číšníka v Praze. A tak se mimo jiné dozvídáme, že když má Kubánec peníze a chce cestovat, není to žádný problém. Carlos nám taky sděluje, že by v Čechách žít nechtěl. „Co tam?“ říká. Musel bych tam makat někde na stavbě, černoši u vás moc v oblibě nejsou a pak zima a stres. Tady je klid a teplo a je tu dobře“, uzavírá svoji úvahu a my se pomalu loučíme. Ještě pár fotek, Carlos nám zamává a jede za svou novou manželkou a synem na své Jawě a je štastnej. Máme ještě sraz s Davidem, řešíme formality ohledně našeho odjezdu, na letiště, vrácení auta a stěhování se do vedlejšího hotelu. Pak balíme a jedeme se ubytovat o 100 metrů dál. Koupeme se a válíme na pláži a řešíme výlet. Nakonec se nám líbí možnost jet druhý den na katamaránu, což následně objednáváme.

Večer pak vyrážíme opět do centra. Nejprve do baru, kde jsme před 12 léty protančili noc, ale ostatním se místo evidentně nelíbí, pravda už tady není takový ruch jako „tenkrát“ dokonce se zdá, že bar se mezitím přeměnil na místo setkávání teploušů, což naše osmička chlapů jakoby potvrzovala. Ale mojito tady nají skvělý. Měníme tedy raději místo a jedeme do baru ve středu „města“. Tady už to žije. Salsa, hudba, tanec a je narváno. Účastním se dokonce taneční soutěže, je mi přidělena nějaká silnější Polka. Snažím se, je horko a dusno. Konečně zúročím tu hodinu výuky v Čechách. Chci udělat dojem na „porotu“ a tak zkouším závěrečné defilé, kdy se snažím zvednout těžší Polku, ale málem upadnu. Každopádně naštěstí do dalšího kola nepostupujeme a tak si jdu dát s radostí pivo. Kluci, hlavně Martin, který ten den řídí,už chtějí jet a tak se kolem půlnoci vracíme zpět na hotel.

Sedmnáctý den, 14. března, pondělí

Ráno výlet na katamarán. Přijíždíme autobusem do zcela fungl nové a skoro prázdné mariny. Katamarán je obrovský a nový, kapitán i druhý člen posádky nás všech osm srdečné vítá. Za okamžik přichází ještě jedna dáma s dvěma dětmi a to je vše. Loď máme skoro celou pro sebe. Pití a nějaké sendviče jsou v ceně a tak není co řešit. Výlet nás stál pouhých 50 USD a tak přemítáme, jestli náhodou tenhle výlet nebyl „dar kubánského lidu“ chudým českým turistům a jedné Kanaďance. Cestou (kam vlastně, když jedete na výlet po moři?), se stavíme na jakési základně, kde je delfinárium. S delfíny tady můžete plavat, můžete si je pohladit a dokonce vás i povozí. Vše využíváme a při cestě zpět znovu přemýšlíme, jak je možné, že tenhle výlet byl tak levný. Na Cubě prostě ne vždy má vše logiku. Ale nestěžujeme si. V přístavu pak čeká autobus na další turisty a protože je čas, Stano s Martinem objevují na střeše hotelu bazén a bar. Nikdo tam není a tak jsme tam za chvíli všichni. Tohle vše je připravené pro bohaté floridské jachtaře a je vidět, že je čeká skutečně servis na úrovni. Za půl hodiny ale už vyrážíme na hotel. Máme před sebou poslední noc na Cubě.

Po večeři jedeme do centra a řešíme kam zajít. Do baru s klasickou hudbou, jako předešlý večer nebo do BEATLES baru, kde místní kluci hrají známý rockový pecky. Nakonec se rozdělíme a protože bary jsou od sebe pár metrů není problém se zase najít. Dobře se bavíme, mimo jiné se seznamujeme s běloruskými letuškami, kterým začnu soukromě říkat Lukašenkovny a pomalu se loučíme s Cubou. Na hotel vyrážíme skutečně až po zavíračce, tedy asi ve 3 hodiny ráno.

Osmnáctý den, 15. března

Ráno vyspáváme a tak vracíme auto pozdě. Martin, který dělal „vraceče“ zaspal. Nakonec se ale jako vždy vše dořeší. Jdeme se naposled vykoupat, kupujeme poslední doutníka a dárečky v hotelovém obchůdku, poslední oběd a ve 14.00 už na nás čeká žluté taxi. Cesta na letiště je překvapivě poměrně dlouhá, asi 2,5 hodiny. Měníme peníze, balíme batohy do igelitu (ano i na Kubě je tato vymoženost, jako v Praze) a protože jsme se prozíravě odbavili přes internet již v hotelu (ano i to je na Kubě možné), nemusíme čekat asi 100 metrovou frontu a jdeme rovnou do bezcelního prostoru. Tady už končí sranda. VRACÍME SE. Pijeme pivo a rum, jsme hluční a opilí. Nastupujeme do letadla. Adios Cuba.

Devatenáctý den, 16. března, středa

Letíme přes Paříž a ve 13.30 jsme v Praze. Celníci vědí, odkud se vracíme a tak se snaží nás lustrovat. Nic naštěstí nezabavují (rum, doutníky) a tak se pomalu ploužíme k přistavenému autobusu. Čahoun ještě stačil přes svoji dceru, která v Praze studuje objednat do autobusu pivo – plzeňskou dvanáctku - a za chvíli jsme na pošmourné české dálnici, plné aut, chaosu a zmatku. Domlouváme se, že ještě zajdeme k Honzovi domů na pivo, ale po příjezdu do Plzně už asi na všechny padl ten známý splín a smutek, a zároveň radost z návratu. Jdeme pokorně ke svým rodinám a tím definitivně končí akce CUBA Libre 2016.

LLf