Proč Jihoafrická republika?
Je tomu téměř rok, co jsem společně s kamarády navštívil
jedno z nejkrásnějších míst na světě, a to ostrov svobody – Kubu. Po úspěšné
návštěvě Kuby jsme dohodli na tom, že další cestovatelskou výzvou bude poznat
jih Afriky, a to konkrétně zemi, jejíž rozloha je větší než Francie a Španělsko,
tedy Jihoafrickou republiku.
Jen
podotýkám, že rozhodnutí zkusit prozkoumat JAR nebylo snadné a jednotné, ale
nakonec přece jenom zvítězila pragmatičnost návrhu se skutečností, že „TAM“ máme
nějaké dobré kontakty a tak zajištění pobytu bude tentokráte daleko jednodušší.
Jaká je Jihoafrická
republika?
Z průvodců lze dovodit, že se
jedná o krásnou zemi, málo osídlenou s dobře fungující infrastrukturou, kde ceny
zboží a služeb jsou zhruba na úrovni České republiky. Také lze dospět k závěru,
že každý turista by měl navštívit parky, kde může na vlastní oči spatřit
exotickou zvěř. Všechny tyto představy JAR bezezbytku naplňuje. Přesto lze,
podle mého názoru, o navštívené zemi uvést některé skutečnosti, které nelze
v turistických materiálech vyčíst a vyvodit ze získaných poznatků i určité
závěry.Především mě napadá, zda obecně přijímaný princip demokracie je
z dlouhodobého pohledu funkční a zda neexistují ve fungující demokracii rizika,
která by posunula tuto zemi k socialismu a v důsledku toho i vrátila tuto zemi
podstatným způsobem zpět.
Osobně si myslím, že určitá míra rizik přechodu k jakési formě čínského
socialismu tady určitě jsou, ale pochybuji, že by vývoj v JAR mohl být stejný
jako například v bývalé Rhodésii dnes Zimbabwe s prezidentem Mugabem, jenž už
totálně zblbnul...
Ačkoliv se populace v JAR
nerozděluje pouze na černochy a bělochy (dále budu užívat označení černí a
bílí), neboť zhruba 8% představují míšenci a 3% jsou Indové, fakticky lze
zaznamenat rozdělení společnosti na černé a bílé. Afričanů, tj. černých, je více
než 75% a bílých je zhruba 12% populace.
Z historických materiálů je
zřejmé, že zemi ovládali bílí kolonisté a po skončení druhé světové války začal
fungovat systém APARTHEIDU. Tento systém, který vychází z ideologie odděleného
vývoje rasových skupin, měl za cíl všemi prostředky, a to i právními, vytvořit
a upevnit nadvládu jedné rasové skupiny nad druhou, jinými slovy, v APARTHEIDU
vládly neomezeně a nedemokraticky bílé skupiny obyvatelstva nad ostatními. Tento
systém byl z dlouhodobého mezinárodněpolitického hlediska neudržitelný. Když se
JAR v důsledku toho stala terčem různých mezinárodních sankcí, proti systému
začaly bojovat, a to i násilnými formami, černé skupiny obyvatelstva.
APARTHEID fungoval v zemi
prakticky až do roku 1994, poté došlo k dohodě mezi dlouholetým vězněm režimu,
předsedou Afrického národního kongresu, Nelsonem Mandelou a tehdejším
prezidentem F.W de Clerkem o tom, že se v zemi budou konat svobodné volby.
Volby se konaly a jak dopadly,
je naprosto jasné. Demokraticky zvítězili černí a najednou dostali možnost
realizovat své vlastní politické představy s možností naplňovat svoji
specifičnost a identitu rasy, která je zcela logicky naprosto odlišná od rasy
bílých.
Fungující státní správa však
byla ovládána pouze bílými a ze dne na den nebylo možné, aby se z černých stali
úředníci, lékaři, advokáti, pojišťováci, pokladní apod. Demokratická vláda
černých však zcela logicky začala pracovat na tom, aby postupně začala vznikat
intelektuálně připravená skupina černých, kteří budou postupně bílé nahrazovat.
Černá vláda začala věnovat pozornost vzdělání s cílem snižovat negramotnost
v zemi, když i z oficiálních materiálů lze zjistit, že i v současné době je
v zemi více než 60% negramotných černochů.
Ihned po ustaveni nové vlády
mimo jiné Mandela prohlásil na dotaz
zahraničních reportérů :
" Proč jsou Vaši ministři , kteří po dubnu 1994 usedli do svých nových křesel
bez znalosti a kvalifikaci tak vysoce placeni ? "
Mandela jim stručně odpověděl, že je dobře zná a ví, že kdyby je dobře
nezaplatil , že by si začali okamžitě přikrádat a tak, že tomu raději
předejde....
O to víc člověk uvědomuje, jak
rozdílně mohou být vnímána podobná prohlášení, jak dobře znal Mandela místní
poměry, nebál se o nich mluvit a také dělat, pro nás možná kontroverzní
řešení, a razit heslo „účel světí prostředky“. Možná, že podobná řešení by byla
vhodná i u nás ....
V důsledku změny politického systému a jeho přechodu na demokracii, tj.
uznání svobody a rovnosti občanů, se tedy musí „bílá menšina“ podřídit vůli
„černé většiny“.Problém ovšem je v tom, že černá většina má značně sníženou
schopnost vést zemi, nebo alespoň udržovat zem, v prosperitě. Součástí
politických dohod, směřující se svobodným volbám, byl pravděpodobně závazek
Mandely, že zůstane nedotknutelné soukromé vlastnictví osob k věcem, které
získaly před nastolením demokracie. Bílé osoby Mandelovi, který je ohromnou
autoritou v zemi pro všechny skupiny obyvatel, věří. Nelson se však narodil
v roce 1918, je mu tedy již 86 let a vzniká otázka, co se bude dít se zemí po
jeho smrti.
Bílí se bojí a většina z nich má strach o svůj majetek.
Politickou moc mohou získat ty černí, kteří budou slibovat svým voličům
radikální změny vlastnických struktur. Tyto skutečnosti jsou pravděpodobně
důvodem toho, proč měna v JAR – Randy není volně směnitelná.
Lze snad ještě uvést, že
k běžnému koloritu rodiny bílého stále však patří, že má k dispozici tzv.
„černou mámu“, kterou lze českým slovem označit za služku. Každý kdo má majetek
se jej snaží chránit tím, že je všude ohromné množství zabezpečovacích prvků –
mříže, alarmy, vysoké ploty, kilometry rolí ostnatého drátu a někde i elektrické
vedení. Na nezúčastněného způsob ochrany majetku působí tak, že bohatá obydlí
jsou uzavřená do vlastního strachu. Zcela nepochybně bude velmi výnosným
byznysem provozovat v zemi bezpečnostní agentury.
V této
souvislosti musím poznamenat, že ač nás všichni strašili tím, že v zemi je velká
kriminalita, hlavně ve velkých městech (což je pravda, dokonce jeden místní
bílý Jihoafričan prohlásil, že nezná černého, který by nekradl...) a místní
„bílí“ nám dávali rady jak a kde parkovat, proč při jízdě zamykat dveře u aut
atd., nikde jsem, snad kromě jednoho případu, neviděl policisty. Pak mě napadlo,
že i v bezpečnostních agenturách, jsou zaměstnáni černí Jihoafričani a že
především chrání bílé, kteří dobře platí. Proč tedy kazit tento výhodný bussines že?
Všude lze registrovat umělou
přezaměstnanost a postupně, byť plíživě, se projevují v systému charakteristické
rysy socialismu. Dochází postupně k diskriminaci bílých černými, když bílí, byť
ve vedoucí funkci, nemůže černého propustit z práce, trestat jej za porušení
pracovní kázně apod. Na volná místa ve státní správě, ve státních institucích
a podnicích, jsou přijímáni již pouze černí. Současný politický systém si je
vědom také bývalé internacionální pomoci Kuby v době, kdy v zemi byl APARTHEID a
tuto pomoc také ostrovu svobody vrací.Na různých pracovištích v JAR jsou školeni
kubánští soudruzi k tomu, aby z nich byli v rodné zemi experti na určitou oblast
lidské činnosti. Působení Kubánců v zemi je však někdy značně komické, protože
dostávají mzdu, avšak neodvádějí vůbec žádnou práci a nikdo po nich ani žádnou
práci nechce, protože nejsou schopni komunikovat vůbec v angličtině.
Inu při posuzování různých
historických souvislostí lze z konkrétní životní události jedné spřátelené osoby
hovořící česky dovodit, že může vzniknout v JAR snaha vybudovat skutečný a pravý
socialismus, kde by si všichni lidé byli rovni a společnost by nebyla
ekonomicky ovládána zištnou snahou bývalých kolonistů dosahovat co největšího
zisku a rozmnožovat své majetky. Cílem výroby by se zase mohlo stát uspokojování
materiálních a duševních potřeb pracujícího lidu. Dle tohoto modelu, není přeci
myslitelné, aby milióny lidí žily bez jakýchkoliv sociálních jistot v ghettech
v chatrčích z papundeklu, kde není voda, elektřina ani kanalizace a na druhé
straně existovala vrstva lidí neobyčejně bohatých, kteří žijí v úplně jiných
ghettech, kde je zřetelné bohatství a dostatek.
Doufejme, že si po smrti N.
Mandeli neřekne jakýsi nový vúdce, že s tím je třeba něco dělat a vzít si
příklad ze Zimbabwe, bývalé Rhodesie, která je severním sousedem JAR. V tomto
státě byla v roce 1980 předána moc černošské většině a národní hrdina, prezident
Mugabe, nasměroval zem k socialismu. Bílí farmáři byli likvidováni a vlastníkem
půdy se stali i černí občané. Výsledkem tohoto socialistického experimentu je
to, že Zimbabwe už není vyspělým státem tak, jak tomu bývalo za dob vlády bílých
a dokonce již není ani v této zemi dostatek jídla, ačkoliv Rhodesie byla
považována za obilnou sýpku Evropy.
Náš hostitel v Africe se
rozhodl, po ruské okupaci v roce 1968, emigrovat z České republiky a vybral
si právě Rhodesii, neboť do této země utekl jeho strýc po roce 1948 a za 20 let
se z něj stal majetný a úspěšný farmář. Po nástupu Mugabeho k moci zavětřil,
prodal majetek a rychle se odstěhoval do JAR. Jeho teta po smrti strýce přišla o
farmu a po naší sametové revoluci se po 53 letech v Africe vrátila zpět do Čech.
Nechtělo se jí. Měla svůj styl života, byla zvyklá na místní klima, nebyla na
nikom závislá, měla starou mercedesku řízenou černým řidičem....
Náš milý přítel v současné době
prodává majetky v JAR a připravuje si ústupovou pozici k návratu do ČR. Prostě
nevěří v budoucnost bílých v JAR.Lid JAR podle mého názoru není „duhový“, jak se
píše v turistických příručkách, ale je „pestrobarevný“. Pro duhu je totiž
charakteristické, že není možné zřetelně poznat konec jedné a začátek druhé
barvy, ale duhové barvy se prolínají a jedna přechází postupně v druhou, ale
lidé v JAR jsou od sebe velmi zřetelným a ostrým způsobem, s ohledem na různá
kritéria, odděleni. Jak ovšem trefně poznamenal náš jihoafrický přítel: „ v duze
není ani bílá ani černá, takže nazvat JAR národem duhy je de facto blbost... „
Jsem přesvědčen o tom, že již zmíněnou Kubu čeká demokracie a v budoucnu i
fungující kapitalistický systém, který zcela logicky rozdělí lidi v zemi na
bohaté a chudé, ale pravděpodobně již ne na černé a bílé.
V JAR je pravděpodobné, že ji
čeká nějaký specifický model afrického socialismu, který může udělat jak
z bílých tak černých chudé a nesvobodné a na fungující infrastrukturu
a ekonomiku zůstanou jen vybledlé vzpomínky.
Já
osobně věřím , že experimentů bylo už dost a Mugabe v Zimbabwe je tím nejvíce
odstrašujícím příkladem souseda, „co to tedy fakt nezmáknul“... Chci věřit, že
to všichni v JAR zmáknou a možná po nějakém desetiletí koketérie se socialismem,
se vše bude vyvíjet svobodně a třídně, že černí i bílí pochopí, že ve
společnosti musí být jak bohatí tak ty „střední“ tak i chudí a že jde nakonec
jen o to, aby každý měl stejnou nebo alespoň skoro stejnou šanci. Do ČR by se
pak mohli třeba jezdit učit JAK NE!
Průběh cesty
13.1.2005 – čtvrtek – Kapské město - Mys dobré
naděje
Po regeneraci a dobré
snídani v pensionu u Jany – naší milé „české“ hostitelky, jsme vyrazili s jejím
mikrobusem na zběžnou projížďku Kapským městem. Jeli jsme jižním směrem cestou
k Mysu dobré naděje. Už jenom samotná cesta stojí za to, neboť vede podél
krásného modrého, ale studeného Atlantiku. První zastávkou byl přístav a pak
výlet lodí na ostrov tuleňů - lvounů, na ostrov Duiker na západ od Sentinelu.
Mys dobré naděje je pomyslné
rozhraní Atlantického a Indického oceánu. Po zhruba 10-ti minutovém výstupu
k majáku nás čekala zhruba hodinová cesta přímo k vodám Atlantiku a k ceduli,
která označuje Mys dobré naděje. Cestou jsme viděli tvora, který se jmenuje
Damana kapský a který ač tak vypadá, není hlodavcem. Jeho nejbližším příbuzným
je slon. Daman je ale velký jako naše malá kočka....
Cestou z Mysu dobré naděje jsme
narazili na paviány. Vystrkovali na nás zadek i svůj oud a tak jsme hned věděli,
co si o nás asi myslí. Pak jsme navštívili místo s ohromným množstvím tučňáků a
mezi nimi jsme mohli spatřit dva vzácné ptáky s červeným zobákem se jménem
Ústřičník černý. Tento pták má také červené oči a v místech, kde jsme je viděli,
je jeho výskyt naprosto ojedinělý. Cestou zpět do Kapského města jsme zažili, co
je to požár lesního porostu.
Absolutně se setmělo a všude byla šedá mlha. V autě jsme začali pokašlávat a i
když hořelo dobrých 50 km od nás, připadal jsme si jak uprostřed čoudících
kamen.
Večer jsme se s Janou dostali do pravé černé hospody na černošský striptýz.
Ohromně černý a bizarně pomalovaný pajzl, kde bylo asi 20 černochů a 10
černošek, kde prodávali pivo a člověk musel okamžitě platit. Holky se postupně
před námi začali svlékat, tancovat a lákat do svých sítí zrádných. Pochopitelně,
že nejen kvůli AIDS jsme se k ničemu ukecat nenechali, ale přiznám se, že jsem
někdy nevěděl, jestli je to ještě sranda nebo už bude muset někdo z nás zavelet
k útěku. Bizarnost celé situaci dokreslovala například jakási bitka mezi dvěma
černými chlapíky, kteří nezapomněli použít své nože, takže když jsem šel na WC
měl jsem pocit, že ty dva chlápky nepřístojně ruším v „rozhovoru“ svým bělošským
„SORRY“.
Snad jen
kapající krev z ruky u jednoho z nich je odradila v další konverzaci s bílým
zelenáčem a mě nedovolila se blíže seznámit s místním koloritem... Vše ale
dobře dopadlo a nakonec tuto návštěvu považuji za jeden z nejlepších zážitků
v JAR...
14.1.2005 – pátek – Ghetto - Vinařská trasa
Ráno jsme vyrazili do
černošského Ghetta. Navštívili jsme napřed černošskou hospodu a i když bylo
poměrně brzo ráno, hospoda byla uklizená a na toaletách byla cítit dezinfekce.
Úroveň toalet byla překvapivě vysoká a nedala se srovnat ani s úrovní obdobného
zařízení v ČR.
Projížděli jsme tuto slamy - černošskou čtvrtí a
navštívili jsme na kamaráda Jany, který se jmenoval TANDY. Díky tomuto
odredovanému domorodci jsme absolvovali prohlídku papundeklových chatrčí a části
slamů bez jakékoliv újmy na těle i majetku. Někteří z nás – ti odvážnější, tj.
Jirka, Martin a Honza, ochutnali místní pivní specialitu z plechovky od okurek.
„Černá máma“ ponořila plechovku do plechového sudu, který původně sloužil
pravděpodobně na uskladnění nějakých chemikálií a tím plechovku pookraj
naplnila.
Všude bylo plno malých krásných černošských dětí, které
zřejmě považovaly naší návštěvu za velkou atrakci typu „přijela k nám pouť“....
Zbytek dne jsme věnovali ochutnávání vína a cestování
(autem) po „vinařské stezce“, neboť nedaleko od Kapského města je vinařský kraj,
jehož pomyslným centrem je krásné městečko Stellenbosch, které je považováno za
kolébku intelektuálního búrského sebeuvědomění. V tomto městě jsou mohutné
dubové aleje. Po prohlídce některých částí tohoto města jsme zbytek dne
cestovali od jednoho vinného sklípku k druhému a prováděli degustace vín, které
jsme chytře komentovali a vyjadřovali se fundovaně k charakteristickým znakům
podávaných vín. Večer za velkého větru proběhlo grilování u Jany.
15.1.2005 – sobota –
Stolová hora - koně –Chapmanś Bay
Ráno jsme se za velkého větru vydali od záchodků pěším
výstupem na Stolovou horu - 1.086 m a propůjčuje Kapskému městu zvláštní kouzlo
a nenapodobitelnou atmosféru. Někdy je tato hora i delší dobu zahalena v mlze.
Výstup trval zhruba hodinu a půl a vzhledem k tomu, že kvůli silnému větru
nebyla v provozu lanovka, nebylo možné svlažit hrdlo v restauraci na vrcholu
hory požitím piva. Z hory je krásný výhled do širokého okolí včetně Kapského
města a mj. i na ostrov Robben Island, který je vzdálen 11 km od pobřeží a byl
mj. na něm vězněn, od roku 1960, Nelson Mandela. Na vrcholu hory jsme dostali
telefonické avízo od Jany, že se jí podařilo dojednat koně, když součástí jízdy
na koních bylo i zdolání krásné sněhobílé 7 km dlouhé pláže na břehu Atlantiku
s názvem Chapmanś Bay.
Odpoledne jsme navštívili akvárium ve Waterfrontu
s názvem Two Oceans, kde je v ohromných akváriích na 300 druhů živočichů
žijících v obou oceánech.
Večer jsme s Janou a s jejím manželem Nickem navštívili
„barevnou“ hospodu a cestou domů jsme narazili na černošský průvod, který prý
pořád ještě oslavoval Nový rok.
Původně totiž černoši
nemohli oslavovat nový rok 1.1., ale až 2.1, jenže se jim to nějak protahovalo,
takže ještě 15. 1. se slavilo jak na Silvestra....
16.1.2005 – neděle –
Tsitsikamma
Ráno jsme vyrazili směrem východním po tzv. Zahradní
cestě směrem k národnímu parku Tsitsikamma, kde jsme chtěli přenocovat. Cestou
jsme se konečně vykoupali v podstatně teplejších vodách Indického oceánu a
zažili planý poplach s krádeží našeho auta.
Večer jsme skutečně dorazili až k předpokládanému cíli a
měli jsme štěstí, že pro nás byla volná jedna čtyřmístná chatka a jedno místo na
stan. Typicky česky jsme řešili situaci jednoduše tím, že nás spalo šest
v chatce.
S čímž jsem tedy zásadně
nesouhlasil, ale většina mě přehlasovala.... Jó být poctivý je někdy dost těžký.
17.1.2005 – pondělí –
Addo Elephant - Blythdale Beach
Ráno v pět hodin byl budíček a s výjimkou LLF jsme již za
ohromného vedra vyrazili zhruba na 5-ti kilometrovou trasu podél oceánu
k vodopádu. Cesta byla mimořádně romantická, neboť pobřeží oceánu je skalnaté a
rozeklané a na něj navazuje subtropický prales. Cíl cesty tvoří vodopád, kde se
další zbývající čtyři chlapci s radostí, zhruba okolo osmé hodiny ranní, „na
Adama“ vykoupali. Poté, co jsme dorazili do kempu, jsme usedli do našeho
pronajatého Mercedesu a vydali se na další cestu. Zastavili se na silničním
mostu přes údolí řeky Storms Rivier. V tomto momentě jsme se dohodli na tom, že
musíme dorazit na Sodwana Bay již 19.1.2005. Vzhledem k tomu jsme museli
absolvovat velmi dlouhou jízdu autem bez možnosti ubytování, teplé stravy,
sprchy a jiných civilizačních vymožeností, tzv. na jeden zátah až k cíli cesty.
První a jedinou atrakcí na tomto dlouhém přejezdu byla
návštěva Addo Elephant National Parku. Úžasný zážitek. Všude samé sloní obludy,
které prakticky nereagovaly na pohyb a pobyt takových cizorodých předmětů jako
jsou auta. „Hlavně nefotit bleskem“. Všude se upozorňuje, že slon je mírumilovné
zvíře, ale nesmí být vydrážděné nějakými neobvyklými věcmi. Pokud se tak stane,
je prý zle. Měl jsem štěstí. Blesk fungoval a sloni zůstali klidní. Po prohlídce
rezervace jedno studené pivo a hurá na přesun.
Jelo se celou noc. Domluvili jsme se na tom, že někde za
černošským městem Durbanem, kde v noci vylezou z auta jen sebevrazi, sjedeme k
pláži, hodíme krátký spánek a ranní koupačku. Takovýmto bájným místem se stala
Blithdale Beach. Ranní koupačka se zdála některým z nás poměrně nebezpečná.
Pravda je, že dostat se do oceánu bylo podstatně jednodušší, než se dostat ven.
18.1.2005 – úterý – Hluhluwe Umfolozi Park
Odjíždíme v ranních hodinách od Indického oceánu do
rezervace shora uvedeného názvu. Poměrně brzy se ubytujeme v kempu Mpila, kde
jsem sklidil první ovoce chabých komunikačních schopností v anglickém jazyku.
Prostě jsem všechno domluvil a všichni byli spokojeni. Chatičky, ve kterých jsme
spali, byly v prostoru, které nebyly ohraničeni žádnou zvířecí ohradou, a tak se
stalo, že před námi najednou běželi divocí koně, pásly se zebry a v povzdálí
hopkali antilopy.
Po krátkém odpočinku jsme se odpoledne vydali na
projížďku parkem. Tato rezervace je zvláštní tím, že v ní je zhruba dva tisíce
nosorožců, a to jak černých, tak bílých. Podle našeho názoru však černí
nepřevažovali a tím se tento park liší od etnické struktury obyvatel v JAR.
Projížďka autem byla úchvatná, protože jsme naráželi na nosorožce a nosorožčata,
slony a slůňata a vzhledem k tomu, že se začalo stmívat a poprchávat, připadali
jsme si, tak jak pravil Jirka – „jako v pravěku“.
Při večerní poradě jsme se rozhodli, že budeme vstávat
hodně brzo a vyrazíme směrem zpět k Indickému oceánu přes městečko Hluhluwe, kde
provedeme zásobování a navštívíme typickou bájnou filmovou zululandskou vesnici
v zemi Zuluů. Před zalehnutím do postele jsme běhali okolo chatek nazí a bosí a
pozorovali jsme stádo antilop, které se chystalo přenocovat blízko našich
obydlí.
V kempu kromě nás nikdo
nebyl a až večer jsem pochopil, že se asi najde jen pár cvoků, kteří vymění
civilizovaný kemp za pobyt uprostřed pobíhajících zvířat...
19.1.2005 – středa –
Shakaland - Sodwana Bay
Odjíždíme skutečně ve velmi časných ranních hodinách,
stejně tak hladce je realizován nákup jídla a pití. Radši došlo k předzásobení,
neboť podle turistických průvodců a našich informací, je Sodwana Bay „velká
prdel“, kam vede jenom šílená a nekonečná prašná cesta
Na Sodwaně Bay jsme měli spát čtyři noci, a protože jsem
všechny informoval, že tam chcípl pes, tak jsme se rozhodli zpříjemnit si cestu
k oceánu návštěvou typické zuluské vesničky. Chatrče kmene Zuluů připomínají
včelí úly, které jsou obklopeny centrální ohradou pro dobytek.
Navštívili jsme velkou atrakci vesnici „Shakaland“, která
ale nepřetrvala z dob minulých, ale byla původně vytvořen pro potřeby filmařů a
nyní je prezentován jako ukázka zululské kultury. Měli jsme možnost ochutnat
jejich pivo, poznat jejich tance a z řeči naší průvodkyně jsme pochopili, že zululská
svobodná žena chodí v horní části těla obnažena a vdaná oblečena. Takto to bylo
prezentováno i při „tanečně kulturním pásmu“. Naše průvodkyně měla halenku, ale
byla velmi mladá a na moji přesně cílenou anglickou otázku mi přesto odpověděla,
že je svobodná. Nebyla však schopna nám, s ohledem na existenci nedotknutelných
tradic, vysvětlit, proč se jako průvodkyně pohybuje oblečena na své horní části
těla, ačkoliv je svobodná.
Jen naše chabá angličtina
nám nedovolila pokračovat v ukecávání, že tradice je tradice a košile muší holt
dolů. Umět myslím tak 10 přesně cílených slov, halenku by bez problémů sundala .
Následovala zhruba sto kilometrová jízda na Sodwana Bay.
Došlo k překvapivému zjištění, že cesta nebude trvat avizovaných pět hodin, ale
asi necelé dvě hodiny, neboť na Sodwanu Bay byla vybudována krásná, široká,
asfaltová silnice. Protože jsme minuli místo našeho ubytování, dostali jsme se
až k vrátnici od moře, kde každý musel zaplatit 20 randů .
Vyjeli jsme do předpokládaného a očekávaného ráje vodních
sportů. Po zaparkování vozidla jsme byli atakováni skupinou mladých černošských
chlapců, kteří nám nabízeli ochranu našeho vozidla proti krádeži. I zželelo se
jich Lubošovi a utrousil nějaký rand. Co by nezaplatil za pocit jistoty a
bezpečí? V tomto momentě se snad mezi námi objevil největší problém, který
směřoval k velmi zásadní hádce. Část výpravy argumentovala tím, že jsme
zaplatili za vstup a parkoviště je střeženo černými ozbrojenci, Luboš s Jirkou
byli přesvědčeni, že i přesto je třeba si za bezpečnost zaplatit. Naštěstí se
problém, který byl předmětem vznikající hádky, rozplynul poté, co jsme se
nesourodě, chaoticky, roztěkaně vrhli do vln Indického oceánu a posléze
konzumovali přímo v jeho vodách chutné jihoafrické červené víno. Některým z nás
se dařilo pít víno pod hladinou, a to tak, že se do lahve vína nedostala ani
kapka slané oceánské vody. Posilněni oceánem a vínem jsme konečně našli naše
ubytování na potápěčské základně vzdálené asi deset minut jízdy autem od pláže.
Večer se vedly velmi chytré řeči s majitelkou objektu
JANICÍ a jejím, asi o dvacet let mladším, partnerem. Luboš se Standou si
domluvili potápění a my ostatní, kteří upřednostňujeme hmotné statky, jsme
domluvili grilování na příští den s flákotami originálního afrického steaku.
20.1.2005 – čtvrtek –
22.1.2005 sobota - Sodwana Bay
Naši potápěči vyrazili poměrně brzo, my jsme řešili věc
rozvážně, sbalili jsme si šnorchlovací potřeby a vtom se objevila naše
hostitelka, se kterou jsme odjeli do nedaleké vesnice koupit pořádné steaky. Pro
osm lidí jsme koupili osm steaků, avšak celková váha dosahovala téměř čtyř
kilogramů, cena lidová, v přepočtu asi 500,- Kč, inu položili jsme základ
večerní odkládané rozkoši při grilování.
Poté jsme se odebrali lenošit na pláž s cílem poznat
kouzla avizovaných korálových útesů při šnorchlování. Vlny nám však neumožnili
se dostat ke korálovým útesům, a to po celý den. K večeru jsem absolvoval svůj
tradiční rituál při koupání v některém ze světových moří, když jsem byl zasažen
medúzou. Rozhodl jsem se, že už toho mám dost a zanevřel jsem na všechny oceány
a moře. Večer jsem nasadil antibiotika a rozhodl se, že nebudu pít, vzhledem
k tomu, tvrdý alkohol. Na potápěčskou základnu večer přijel náš kamarád Etien s indskou
přítelkyní. Dohromady měli asi šest dětí, ale společné žádné. Mluvil krásnou,
srozumitelnou angličtinou, neboť můj přítel Jiří s ním byl schopen komunikovat o
problémech aparteidu a komunismu. Po družném rozhovoru bylo rozhodnuto, že
příští večer bude indická kuchyně.
Celý další den jsme se tak nějak poflakovali na břehu
Indického oceánu. Já jsem se bál koupat, abych nebyl znovu zasažen medúzou.
Ačkoliv v JAR fungují dobře služby, je třeba poukázat na to, že na bájné pláži,
která má být rájem pro šnorchlování, není možné si koupit ani pivo. Večer
skutečně byla indická kuchyně. V pozdních večerních hodinách jsme se domluvili
s naším kamarádem Etienem, že nás vezme druhý den na výlet po jezeře na kánoi na
hrochy.
A tak se také uskutečnilo. Vydali jsme se na kánoích po
jezeře s černým průvodcem do blízkosti hroších stád. Trošku zvláštní pocit jsme
měli, když se na nás, ve vzdálenosti zhruba tak padesát metrů, vyvalily ty
hrozný hroší oči. Hroch obojživelný, neboli Hippo, je prý z různých exotických
zvířat v JAR pro člověka nejnebezpečnější. Měli jsme štěstí, dobrodružnou
výpravu jsme přežili. Rychle jsme nasedli do auta a mastili společně s naším
černochem do města nakoupit alkohol na neděli, neboť poslední možnost k nákupu
v týdnu v JAR je dána sobotou 12:00 hod.
Poslední odpoledne na pláži jsme se pokoušeli šnorchlovat,
avšak byl jsem rád, že jsem se dostal na břeh pouze odřený na různých částech
těla, poté co se mnou smýkaly vlny, aniž bych byl schopen vnímat krásu
podmořského života v bájné oblasti.
Večer jsme opět grilovali steaky, pili červené víno a
pivo a já komunikoval s naší hostitelkou, zatímco ostatní členové výpravy plnými
doušky vnímali krásy pestrobarevnosti žití po několika iontech swazijské
marihuany. Ten kdo má srovnání konstatoval, že od tohoto dne již bude kouřit
pouze tu ze Swazijska, neboť to naše konopí za nic nestojí.
23.1.2005 – neděle –
Nelspruit
Ráno jsme vyrazili podél swazijských hranic severozápadně
do Nelspruitu. V lázeňském městečku Piet Retief jsme se naobědvali v restauraci,
kde nám nechtěli dát pivo, neboť je alkohol, ale dali víno, protože asi není
alkohol. Cestou do Nelspruitu přišla ohromná tropická bouře s přívalovými
dešti. V odpoledních hodinách jsme se ubytovali u našich přátel z Čech, a to
Pavla a Marie. Právě od těchto osob jsme se dozvěděli celou řadu velmi
zajímavých záležitostí, týkajících se života v JAR, které jsem se pokusil
vyjádřit v úvodní části tohoto povídání. Marie nám připravila večeři, která měla
český duch a my dodali africké víno a brandy. Po dlouhé době se dalo po bouřce
normálně spát, neboť noční teploty pravděpodobně poklesly pod 30 stupňů.
24.1.2005 – pondělí –
26.1.2005 – středa - Krůgerův národní park
Krůgerův národní park je největší Jihoafrický park,
rozlohou větší než Belgie a má velmi reprezentativní vzorky všech možných druhů
savců s tím, že samozřejmě v tomto parku je možné vidět tzv. „velkou pětku“, tj.
buvoly, slony, leopardy, lvy a nosorožce. Není třeba podrobně popisovat zážitky,
které v nás zanechalo pozorování různých druhů zvěře, ale pouze heslovitě uvádím
pro připomenutí k jednotlivým dnům následující:
Spali jsme všechny tři noci v malinkém kempu na jižním
břehu Sloní řeky s názvem BALULE. V tomto kempu není elektrika a je zde pouze
šest skromně vybavených rondavelů. Samozřejmě jsou v kempu grily, které jsme
hojně využívali.
V pondělí večer jsme v kempu Olifants vyřídili ubytování
a cestou k BALULE byl spatřen a následně pozorován král zvířat – LEV. Fotky
z mého digitálního fotoaparátu nejsou ideální, neboť se stmívalo a lev byl od
nás vzdálen cca 80 metrů. Za přítomnosti našich přátel jsme večer grilovali.
V úterý ráno jsme jeli na safari, po návratu jsme
posnídali a rozloučili se s přáteli a odpočívali, neboť noc byla více než
tropická a začala se dostavovat únava. Odpoledne jsme navštívili Letabu, kde je
sloní muzeum a pozorovali nástup sloní rodinky ke Sloní řece. Večer jsme
grilovali steaky a pili červené víno, druhý den, tj. středa, jsme se vydali
jižně do Satary, pozorovali jsme plno zvěře, dokoupili zásoby a udělali si
v našem kempu krásné odpoledne, při kterém jsme přišli o šest litrů červeného
vína. A zase steaky v poledne a večer. Tak nějak při večerní vyjížďce za zvěří
jsme dospěli k závěru, že je to „otrava“ pořád se dívat na nějaký slony, žirafy,
zebry, buvoly apod. Už jsme se začali těšit na to, až brzy ráno v pět hodin
vstaneme a vyrazíme do hor.
27.1.2005 – čtvrtek –
Dračí hory
V JAR jsou Dračí hory, které jsou u svobodného státu
Lesotho a potom Dračí hory, které jsou západně od Krůgerova parku, tj. blízko u
Mosambicu. Právě do těchto hor jsme se vydali z Balule v časných ranných
hodinách. Ačkoliv jsem nedodržoval maximální povolenou rychlost v Krůgerově
parku, 50 km v hodině, a valil to rychlostí v rozmezí od 80 do 100 km v hodině,
přesto nám cesta k výjezdu z parku trvala více než dvě hodiny.
Tady musím podotknout, že
první návštěvu v parku jsem řídil já a pokud jsem překročil rychlost o třeba
jen 10km/hod. začali chlapci hučet a brblat, že jsem si myslel, že snad mají
zarděnky z velké rychlosti. Jak vidno nic netrvá věčně...
Trošku jsme bloudili, leč naše vozidlo dorazilo posléze
do přírodní rezervace Blyde River Canyon. Tento kanon je 26 km dlouhý, 800 m
hluboký, je třetí největší na světě, a ční nad ním tři skalní kužely se špičatým
zakončením, jež připomínají okrouhlé africké chaty obrovitých rozměrů, tzv.
Three Rondavels.
Pokračovali jsme směrem na jih cestou po náhorní plošině,
navštívili restauraci Berlín, kde jsme dali oběd nevalné chutě, a poté projeli
postupně krásné tři vodopády, a to Lisabonský, Berlínský a Mac-Mac. Na
parkovištích u těchto vodopádů jsme nakoupili plno afrických cetek a hovořili
s místními prodavači, kteří se všichni smáli jako praštění. Na jednom
z vodopádů, myslím že Berlínském, jsme se fotili s duhou a tam jsem si uvědomil
to, o čem jsem již psal, že lid JAR není duhový.
Jeli jsme dále směr Nelspruit přes lázeňské městečko
Sabie, kde jsme si dali pravé nefalšované plzeňské pivo, tzv. pusinku (vývozní
0,3 litru lahev Pilsner Urquell), za 25,--Kč a hurá k našim známým rychle do
mexické restaurace na steak, zpět do jejich domu vést chytré řeči při červeném
víně a spánek. Čeká nás poslední noc v JAR.
28.1.2005 – pátek –
Kaapsehoop, Johannesburg
Krásné ráno. Koupání na „Adama“ v bazénu u domu našich
přátel (po té co
Maruška odešla do práce jsme ale zapomněli na černou služku, která když měn
viděla v rouše Adamově málem začala mluvit česky...), vedení chytrých
řečí s Pavlem, pití piva značky „Hansa“ (součást koncernu SAB Miller) i když
chmel do piva pochází ze Žatce a pivo patří do velké rodiny společně s PU.
Ve 13:00 hod. odjezd směr Johannesburg přes letovisko
Kaapsehoop, kde v divoké přírodě mají běhat volně koně. Ale viděli jsme jen dva
koně u lidského příbytku, kteří se krmili zbytky z domácností.
V 18:00 hod. přijíždíme na letiště do Johannesburgu,
které na nás působí jako jeden velký bordel. Už tak nějak odevzdaně čekáme na
nástup do letadla a čas si zkracujeme pitím afrického koňaku, který byl vyroben
„pod přísným dohledem francouzských expertů“ jak psáno na etiketě. Nezbývá nám
nic jiného, neboť se z nás stali zkušení cestovatelé, kterým je známo, že
nejmenovaná letecká společnost British Airways nám toho alkoholu při letu zpět
moc neposkytne. Šetřit se musí všude.
Sbohem Afriko
A nezbývá nic jiného, než zase přemýšlet nad tím, kam na
další cesty?
Honza Kocina s bílými doplňky LLF
P.S.
Poté, co
náš přítel Pavel z jihoafrického Nelspruitu četl tyto zápisky zaslal nám
e-mailem tuto zprávu, týkající se našeho (Honzovo) hodnocení černých obyvatel
JAR:
Kluci, meli jstebohuzel pouze tri tydny zkusenosti
s mentalitou jihoafrickych cernochu se kterymi jste prisli
do styku. Pochopitelne ty , ktere vidite napr. v Evrope v ruznych funkcich jsou "
smetanka" a tvori ani ne 0, 001 % bezneho prumeru cernochu zijicich zde na ulicich a v bushi.
Tito "eropané" uz neco studuji a tedy maji obvykle nejmene maturitu za sebou.
Musi se jim ale clovek obdivovat, nebot v uceni se novych reci jsou na tom lepe
nezli (vseobecbne receno ) Vietnamci, Cinane a Korejci. Presto je to zajimave videt to zde ve skutecnosti, nebot Americti cernosi
se mohou prirovnat pouze k trochu vzdelanejsi vrstve ( ne zase
vsichni opet pochopitelne ) lidi, ktere zde nazyvame misenci nebo-li coloured (opet
mam na mysli predevsim lidi ve meste, ne na
venkove).
Nemluvim o barve pleti, i kydyz cim blize k rovniku, tim jsou cernosi
cernejsi, ale o pristupu k jejich dennim problemum a
mire vzdelani jakou doposud mohli v tomto systemu JAR obdrzet ( i po jejich
cerne sametove " revoluci " v r. 1994 )
Byl jsem ocitym svedkem toho (v roce 1992), ze podminkou pro zamestnani
jako Chemicky
laborant v moderni papirne v JAR bylo pro uchazece bileho osma trida,, pro barevneho uchazece
pak 9 trida a pro cernocha se uz zadala maturita.
Pritom vsichini tri asi vedeli zhruba - z matematiky, fyziky a chemie totez!
Cernoch - inzenyr se ani po 11 letech (od roku 1994) v JAR jeste nevyvinul , mame
mnoho lekaru, umelcu, hlavne hudebniku, pravniku, financniku, ale ne moc
technicky zamerenych lidi. Pokud se zde nejaky mistni cernoch ukaze s technickou
znalosti, obvykle prijde z "venku", kde ziskal vzdelani ( tez jich bylo nekolik
tisic v exilu pred r. 1994, hlavne v anglicky mluvicich zemich). Nedelam si z toho vubec nejakou legraci, jsou to pouze potvrzena fakta, ktera
konstatuji.
P.H.